Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 27. kapitola

13.09.2010 (21:45) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1911×

Ještě jedna do tuctu – 27. kapitola

Zastavila jsem se a snažila se popadnout dech. Srdce se mi rozbušilo ještě více, jelikož jsem byla mírně rozrušená. Ne, mírně je slabé slovo. Byla jsem úplně rozhozená.

Co se to zase děje? To přeci nemůžete být pravda! Jak by se moje srdce mohlo vzkřísit? Jak to, že se tohle stalo? Ale spíše proč? Z jakého důvodu se mi tohle vše děje? Jsem snad zase člověk? Ne, to nejsem. Když mám tu schopnost a stále zbystřené smysly, tak ne. Jsem něco mezi člověkem a upírem? Nebo co?

Vytáhla jsem mobil z kapsy a vytočila Embryho číslo. Ihned to zvednul.

„Co se děje, lásko? Jsi v pořádku?“ vyhrkl Embry hlasem plným strachu.

„Ano, teda já… nevím… prosím tě, mohl bys přijít na pláž do LaPush?“ zeptala jsem se.

„Jsem tam hned,“ oznámil mi a zavěsil.

Čekala jsem jen pár minut a šplouchala nohama zase ve vodě. A přemítala o tom, co nebo kdo jsem.

„Panebože!“ ozvalo se za mnou Embryho vydechnutí.

Otočila jsem se a smutně se usmála. „Novinka!“

„Jak… jak se to stalo?“ ptal se zmateně Embry.

„Jen tak, zničehonic. Nerozumím tomu,“ vysvětlovala jsem mu.

„Ale jsi šťastná, že se to stalo, ne?“ zeptal se mě.

„Já… já vlastně ani nevím. Jsem zmatená. Tohle už není normální. Dokonce ani na upíra, Embry. Bojím se, co bude dál,“ svěřila jsem se mu se svými pocity.

„Jsem s tebou,“ řekl mi a pevně mě objal.

„To kouzlo!“ vyhrkla jsem a začala přešlapovat na místě.

„Co je s ním?“ nechápal Embry.

„Má chránit mé myšlenky, že? Ale teoreticky by mělo skrýt vše, co chci,“ uvažovala jsem.

„Ty jim to neřekneš?“ divil se.

„Ne, mysleli by si, že jsem zrůda. Nejspíš jako ty,“ zašeptala jsem.

„Nemyslím si, že jsi zrůda!“ bránil se. „Dobrá, neříkej jim to. Neřekneš to ani Alice, viď?“ zeptal se.

„Ne. Tohle by bylo i na ni moc. Jsem šťastná, že mi pomohla, ale s tímhle si musím poradit sama. Teď,“ potvrdila jsem jeho domněnky.

„Jsem s tebou,“ zopakoval mi.

„Já vím. A děkuji,“ poděkovala jsem a políbila ho. V tom polibku byla všechna díky, která jsem mu dlužila. Tolik toho pro mě udělal.

„Musíš to skrýt i před vlkodlaky,“ upozornil mě. Přikývla jsem. A pronesla kouzlo a myslela jen na to, že chci, aby všichni byli hluší vůči tlukotu mého srdce. Nikdo ho nesmí slyšet.

„Nic neslyším,“ řekl mi.

„Funguje to,“ oddechla jsem si.

Rozloučila jsem se s ním, ještě jednou mu poděkovala a hnala se domů.

„Tak na co jste přišli?“ zeptala jsem se všech, kteří čekali v obývacím pokoji na příjezd Belly.

„Bella tu bude každou chvíli. Ale na nic jsme nepřišli,“ odpověděl mi Carlisle. Funguje to. To kouzlo. Jinak by už něco zaslechli. Oddechla jsem si úlevou.

„Co máte v plánu?“ chtěla jsem vědět, co bude dále.

„Dostat to z ní okamžitě ven,“ oznámil mi Carlisle.

„Myslím, že vám to nedovolí,“ ozvala se Rose.

„Má smůlu, jestli chce žít, tak to podstoupí,“ řekla jsem rezolutně.

„Je to její dítě,“ vykřikla Rose.

„Není to dítě, Rose,“ uklidňoval ji Emmett.

„Rose, uklidni se, ano? Počkáme až přijedou a vysvětlí se to,“ přidala jsem se k Emmettovi. V tom okamžiku vtrhl Edward do dveří a táhl za sebou Bellu.

Při pohledu na ni mi spadla brada. Vypadala opravdu jako těhotná.

„Panebože!“ vydechl smutně Carlisle.

„Asi bychom se do toho měli pustit,“ navrhla Alice, která se na její břicho dívala s podivným výrazem v očích.

„Do ničeho se nepustíte,“ vykřikla Rose a stoupla si před Bellu, čímž okamžitě vyšachovala Edwarda.

„Rose, to už jsme probrali,“ snažil se ji k rozumu přivést Emmett.

„Nejde o Rose. Jde o mě. To dítě je mé a miluji ho jako matka své dítě. Nedovolím to,“ pípla Bella.

„Bello, může tě to i zabít,“ namítla jsem.

„Není to to,“ řekla Rose.

„Fajn, to dítě tě může zabít. Způsobí mnoho problémů. Co řekneš Charliemu?“ snažila jsem se jí to rozmluvit.

„To už mám vymyšlené,“ měla hned odpověď.

„Bello,“ zakňučel Edward.

„Nevíme, co to je,“ plašil se Carlisle.

„Něco špatného z něj vyřazuje. Jako bych nic neviděla,“ oznámila nám Alice.

„Další neovladatelný,“ špitl Jasper.

„Chápu tvoje mateřské pudy, Bello. Ale…“ snažila se Esmé.

„Dobrá. Carlisle, asi bys ji měl prohlédnout. Musíme toho zjistit co nejvíce,“ navrhla jsem.

„Co to děláš?“ zavrčel na mě Edward.

„Ona se toho dítěte nevzdá, Edwarde! Chceš, aby v tom byla sama? Já teda ne! Dlužím jí to,“ usmála jsem se na Bellu a stoupla si vedle Rose na pozici bodyguarda.

„Dobře. Udělám pár testů,“ povzdechl si Carlisle.

Během pár týdnů se nic moc nezměnilo. Carlisle dělal neustále různé testy. Alice stále nic neviděla, což ji velmi frustrovalo. Lhali jsem Charliemu a vymýšleli plán na porod. Rose se stále stavila po boku Belly.

Občas jsem se k ní přidala, ale spíše jsem se držela v pozadí. Snažila jsem se vídat s Embrym, ale vzhledem k této situaci to nebylo moc možné. Viděli jsme se jednou týdně a moc se nám stýskalo. Srdce mi stále bilo jako zvon. Snažila jsem se tomu přijít na kloub a dávala dohromady různé teorie. Ale všechny byly nemožné. Byla jsem v bance a snažila se z ní dostat ten dopis od Harryho. Neúspěšně.

Úplně jsme se izolovali od světa. Teď se vše točilo kolem Belly. A to jsem už chtěla všem říct, jak to se mnou je. Zase z toho sešlo.

Jednou jsem tak seděla v obývacím pokoji a čmárala na papír seznam mých změn. Zatímco ostatní pozorovali Bellu, jak usrkává krev, neboť jsme zjistili, že pomůže jí i dítěti. Edward z toho byl zoufalý, ale snažil se na sobě nic nedat znát. Alice se držela zpátky.

V tom Edward vyběhl ven beze slova. Po pár minutkách se vrátil a dovnitř vešel s Jacobem, který se díval na Bellu vyděšeným pohledem.

„Je to dobré, Jacobe,“ zašeptala sípavě.

Při zvuku jejího hlasu se vyděsil. „Co máte v plánu?“ zeptal se Carlislea.

„Až bude po porodu, pokud na něj vůbec přijde, stane se Bella upírem,“ vysvětlil smutně.

„Jacobe,“ oslovila jsem ho a on odtrhl oči od Belly, „jak to mění situaci mezi námi?“ zeptala jsem se a měla na mysli upíry a vlkodlaky.

„Já… já… nevím. Pro… promluvím se Samem,“ řekl a odcházel.

„Vrátíš se, viď?“ poprosila Bella. Otočil se, kývl a vyšel ven.

„Carlisle, vlkodlaci tohle nepřijmou,“ upozornila jsem ho.

„Já vím,“ potvrdil má slova.

„Co bude dál?“ zeptala jsem se.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 27. kapitola: