Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 24. kapitola

04.09.2010 (17:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2364×

Ještě jedna do tuctu – 24. kapitola

Sedli jsme si spolu na terasu a vzpomínali na Harryho. Mluvili a mluvili. Povídalo se mi s ním moc hezky. Rozloučila jsem se, když zapadalo slunce, neboť jsem se ještě chtěla stavit u Billyho.

Jela jsem se západem slunce za zády. Po pár minutkách jsem dorazila k Billyho domu. Vystoupila jsem a z jeho domu zrovna vyšel Sam. Vyšel mi naproti.

„Ahoj. Jak je na tom Jacob?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Už lépe. Carlisle mu hodně pomohl. Co ty tady?“ zeptal se mě.

„Přišla jsem navštívit Billyho. Dlouho jsem s ním nemluvila. O samotě,“ dodala jsem.

„Jak to neseš?“ zeptal se mě najednou.

„Co?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Harryho a tohle všechno,“ mávnul rukou okolo.

„Už lépe. Díky,“ řekla jsem mu.

„Ok. Musím jít.“ Už se měl k odchodu, ale pak na mě pohlédl. „Embry je můj bratr,“ oznámil mi.

Předstírala jsem úžas a překvapení. „Cože?“

„Neřekl ti to?“ zeptal se s podivem. „Říkal, že jste nejlepší přátelé. A o ničem takovém ti neřekl?“

„Měla jsem vypnutý mobil. Stavím se u něho a popovídám si s ním o tom,“ ujistila jsem ho.

„Fajn. Zatím,“ řekl mi a pak udělal něco překvapivého. Objal mě.

Pak se proměnil a zmizel v lese. Šla jsem k domu a zaťukala na dveře. Měla jsem radost, že si mě smečka oblíbila. Bude to aspoň lehčí, až se o nás dozví.

Billy mi otevřel, jakmile mě viděl nastavil náruč (z vozíčku). Okamžitě jsem ji přijala.

„Jsem rád, že tu jsi. Jinak bych přijel sám. Potřeboval jsem s tebou mluvit. Pojď dál,“ pozval mě dovnitř. Šli jsme chodbou do obývacího pokoje. „Posaď se,“ řekl a ukázal na pohovku uprostřed místnosti. V tom mi zazvonil telefon. Zvedla jsem jej a sedla si.

„Haló?“ zvolala jsem do telefonu.

„Caytlin? Potřebuji s tebou mluvit,“ ozval se Carlisleův hlas.

„Co se děje, Carlisle?“ zeptala jsem se vyplašeně.

„Kde jsi, Caytlin?“ zeptal se mě.

„U Billyho. Přijela jsem na návštěvu,“ oznámila jsem mu.

„Kdy přijedeš domů?“ zeptal se.

„Já pak ještě musím za E… , zkrátka ještě někam pak jdu,“ opravila jsem se rychle.

„Přijeď, co nejdříve. Musíme si nutně promluvit,“ řekl tajemně a pak zavěsil telefon.

Nechápala jsem to. Mají snad podezření? Sakra, mé zranění! O to jim jde.

„Co se děje?“ zeptal se mě starostlivě Billy.

„Rodinná krize,“ usmála jsem se. „Jak je Jacobovi?“ zeptala jsem se ho.

„Je na tom dobře. Ale nese to všechno špatně. To s Bellou,“ svěřil se mi.

„Chápu. O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Spíše o kom. O Harrym,“ řekl smutně.

„Aha. A o čem konkrétně?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Den předtím než zemřel, mi přišel něco říct. Něco o tobě,“ oznámil mi smutně.

„O mně? A co?“ chtěla jsem vědět.

„Říkal samé nesmysly. Jako že nám něco tajíš. Že se s tebou něco děje. A že možná přišel na to co. A mluvil o tvých očích, jak je viděl jinak zbarvené. Taky o tom, že se mu vyhýbáš. A já mu nevěřil. Měl pravdu?“ vychrlil ze sebe.

„Já… já… totiž… nemůžu ti nic říct, Billy. Zatím ne. Řekl ti něco o tom, proč se to děje?“ Stěží jsem zadržovala slzy. Kdybych teď plakala, utvrdila bych jeho domněnky.

„Ne. Ale myslím, že to bude možná v tom dopise, co ti nechal,“ vyslovil nahlas myšlenku.

„To je možné, ale má ho banka,“ upřesnila jsem to.

„Brzy ho dostaneš,“ dodal mi sebevědomí. „A Caytlin, mně můžeš říct cokoliv.“

„Já vím. Děkuji. Musím pomalu jít. Chci se ještě někde stavit a pak musím domů za Carlislem,“ oznámila jsem mu. „Díky za vše, Billy. Přijedu častěji,“ ubezpečila jsem ho. Objala jej a pak odjela.

Jela jsem pomalu po příjezdové cestě k Embryho domu a přemítala o všem, co se dnes stalo. Harry, Harry. Náhoda? Kdo ví.

Vstoupila jsem a z domu zrovna vyšel Embry. Nejspíše věděl, že už jedu. Ihned ke mně přiskočil a láskyplně mě objal.

„Kde jsi byla celý den? Moc jsem se na tebe těšil. A také jsem se o tebe bál,“ svěřil se mi se svými pocity.

„Bál? A proč?“ ptala jsem se nechápavě. Stále mě držel pevně v objetí, jakoby se bál, že mu uteču.

„No, to vše, co se stalo. Sam začal mít podezření. Ale zapřel jsem to,“ řekl mi a vypověděl mi celý rozhovor se Samem.

„Zvláštní. Já ho dnes potkala. Řekl mi, že jsi jeho bratr. A také, že čekal, že už to budu vědět. Řekla jsem mu na to, že jsem měla vypnutý telefon. A pak mě objal. Chápeš to?“ popsala jsem mu scénu se Samem.

„Chápu. V jeho myšlenkách bylo něco jako, že už ti věří. A že tě má celkem rád. A že je škoda, že jsi upír. Mimochodem, moc ti to sluší,“ osvětlil mi to a polichotil mi.

„Aha. A děkuji,“ pochopila jsem a poděkovala.

„Taky jsem viděl Sethovy myšlenky po tom, co jsi od něj odjela,“ podíval se na mě zkoumavě.

„Jen jsem přišla poděkovat za záchranu života, Embry,“ vysvětlila jsem mu.

„Já jen… jak mluvil o tom s tím otiskem… ostatní to neviděli. Jen já… a no prostě… já nechci, aby ses s ním moc vídala,“ dostal ze sebe.

„Embry, hlupáčku můj,“ řekla jsem mu roztomile a vjela mu do vlasů. „Já miluji tebe. A to se nikdy nezmění. Seth je jako můj mladší brácha. Jen žertoval,“ řekla jsem mu s úsměvem.

„Ale viděl jsem mu do hlavy, Caytlin. Moc se mu líbíš. A… ,“ umlčela jsem ho a vlepila mu sladkou pusu.

„Už jsem ti řekla, že pro mě jsi jen ty. Ale pokud chceš, nebudu za ním chodit,“ přesvědčila jsem ho.

„To bys udělala?“ zeptal se užasle.

„Pro tebe cokoliv,“ zašeptala jsem.

Pak jsem mu řekla vše, co jsem se dozvěděla o Harrym a o tajném telefonátu s Carlislem. A on mi řekl o rozhovoru s matkou. Celou dobu jsme jen tak stáli u auta v těsném objetí a povídali si.

„Už musím jít,“ oznámila jsem mu smutně.

„Už?“ zeptal se smutně. Přikývla jsem. Políbila ho a odjela směrem domů.

Zaparkovala jsem v garáži, upravila se a vešla do domu.

Když jsem vešla do místnosti, všichni tam stáli a čekali na mě.

„Ahoj,“ řekla jsem nepřítomně.

„Musíme si promluvit,“ oznámil mi Edward a díval se na mou obvázanou nohu.

„O čem?“ ptala jsem se naoko nechápavě.

Jasper ke mně přiskočil a dříve než jsem stačila zareagovat, mi sundal obvaz z nohy.

„Jaspere!“ zakřičela jsem a odstrčila ho. Pozdě. Všichni viděli ošklivou ránu na mé noze.

„Jak to, že se to nehojí?“ chtěl vědět Carlisle.

„Co nám tajíš?“ zeptala se Alice.

„Proč si chráníš myšlenky?“ přidal se Edward.

To, čeho jsem se tolik bála, bylo tady.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 24. kapitola: