Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 21. kapitola

30.08.2010 (12:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2344×

Ještě jedna do tuctu – 21. kapitola

„Kdo?“ Stočila jsem pohled k Edwardovi s otázkou na rtech.

„Byl to Jacob?“ ptala se Bella.

„Jacob je zraněný,“ tlumočil myšlenky smečky. Bella zasténala.

„A to druhé vytí?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„To byl Embry,“ oznámil mi Edward.

„Je… je v pořádku?“ vykoktala jsem ze sebe otázku.

„Zavyl, protože se lekl. Lekl se, když zjistil, že nejsme všichni. Když zjistil, že chybíš zrovna ty,“ provrtával mě pohledem Edward.

Snažila jsem se uklidnit a něco vymyslet. Vymyslet další lež.

„Je tak strašně citlivý a starostlivý. Musím ho upozornit, že jsem nezranitelná. A že mě jen tak něco nepoloží,“ usmála jsem se.

„Seth už jim předal zprávu,“ řekl s pohledem na něco vedle mě. Podívala jsem se tam. Vedle mě stál Seth a prohlížel si mou zraněnou nohu. Lekla jsem se ho.

„Omlouvá se ti,“ poznamenal Edward, když obvazoval Belle ruku.

„Musíme ty těla rychle spálit,“ připomněla jsem mu. Přikývl. Nejdříve jsem se ale posadila a zatlačila kost zpět. Úpěla jsem při tom bolestí, kterou jsem se snažila kvůli myšlenkám smečky zklidnit. Obvázala jsem ji kapesníkem, který jsem měla připravený v kapse pro všechny případy. Postavila jsem se na nohy a pomohla Sethovi a Edwardovi s pálícími mrtvolami. Teda s tím, co z nich zbylo. Přitom jsem přehlížela bolest zlomených žeber.

„Musíme se vrátit zpět. Volturiovi se pomalu blíží. Vezmu Bellu. Běžte napřed,“ seznámil nás se situací na louce Edward.

„Jsou všichni v pořádku?“ zeptala jsem se ještě.

„Kromě Jacoba ano,“ ujistil mě.

Seth vyběhl do lesa. Rozeběhla jsem se okamžitě za ním, jelikož jsem si z cesty sem nic nepamatovala, použila jsem jej jako kompas. Uháněli jsme lesem, který byl nejdříve pokrytý sněhem, pak spadaným listím a nakonec zelenou trávou.

Konečně jsme doběhli na louku, z které se do výšky zvedal obrovský dým. Uprostřed louky byla něco jako spalovna okolo, které stáli upíři i vlkodlaci.

Pátrala jsem po vlkodlakovi šedého zbarvení. Spatřila jsem ho, jak se na mě dívá s vytřeštěnýma očima, které upíral na obvázanou ránu na mé noze. Pak přesunul pohled na mou ruku, kterou jsem měla položenou na břiše, kde jsem teď velmi silně cítila zlomená žebra. Potom se mi zadíval do očí. Usmála jsem se na něj a doufala, že pochopil, že budu v pořádku.

Viděla jsem, jak se Carlisle sklonil nad něčím tělem. Nad Jacobovým samozřejmě. Pak jsem ucítila ještě jiný pach. Jasper hlídal novorozenou, která měla zavřené oči a rukama si zakrývala uši. Podívala jsem se na něj s nechápavým pohledem, on jen pokrčil rameny a pozorně ji sledoval.

Ke mně zatím spěchala Esmé. Já jediná zůstala stát na okraji louky.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě a já si všimla, jak Embry nenápadně poslouchá.

„Jo. Mám jen zlomených pár žeber, ale to se brzy spraví. Taky jsem měla zlomenou nohu. Ale už jsem si ji ošetřila,“ oznámila jsem jí, abych ji zbavila starostí.

„Až tady skončíme, Carlisle se ti na to mrkne,“ nabídla mi pomoc.

„To nebude potřeba,“ dodala jsem rychle a šla do kruhu dění. Cestou jsem potlačila nutkání kulhat. Noha mě příšerně bolela a to nemluvím o těch žebrech. Ale kdybych dovolila Carlisleovi, aby se na mě podíval, věděl by, že je se mnou něco jinak. A na to teď nebyl čas.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se Jaspera vedle, kterého jsem si stoupla.

„Novorozená. Vzdala se. A Carlisle ji nedokázal zabít,“ pošeptal mi.

„Ale Volturiovi ji jen tak nenechají být,“ namítla jsem.

„Já vím. Ale to vysvětli Carlisleovi a Esmé,“ souhlasil se mnou.

Pochopila jsem, proč ji nezabili. Byla mladá. Mohlo jí být tak patnáct let. Víc určitě ne. Vypadala nevině a velmi vyplašeně. Určitě se teď strašně bála. Soucítila jsem s ní. Ani já bych jí nedokázala zabít.

Sehnula jsem se k ní a pošeptala jí: „Budu se snažit, abys zůstala naživu.“

Polekaně sebou škubla, ale i přesto zašeptala: „Děkuji.“

„Už přicházejí,“ oznámila nám Alice.

Vlkodlaci rychle odcházeli. Embry se po mně ohlédl, já jsem na něj kývla a i on odešel. Jako poslední. Stoupla jsem si po Carlisleově levém boku. Zatímco Esmé zabrala ten pravý.

„Tři minuty,“ zašeptala Alice. A po třech minutách dodala: „Už jsou tady.“

Před námi z mlhy vykročili (stejně jako předtím novorození, akorát že ti běželi) čtyři postavy v pláštích. Kráčeli k nám pomalu a z rozmyslem.

„Zdá se, že jste nám ušetřili práci,“ poznamenala Jane. Jejich neoficiální mluvčí.

„Příště byste mohli pohnout zadkem a postarat se o to sami, nemyslíš?“ vyjela jsem na ni s úsměvem.

„Vyčkávali jsme,“ vysvětlil Felix.

„Slovem „vyčkávali“ myslíš „přihlíželi“?“ zeptala jsem se rozhněvaně.

Jane se jen usmála a vyslýchala Edwarda a páčila z něj například jako: kdo je vedl, kolik jich bylo, jestli jsou všichni mrtví.

„Mimochodem, Carlisle, Aro tě zdraví. Bylo mu moc líto, že nemohl přijet.“ Pak se otočila ke mně. „I tebe zdraví.“

„Oplať mu naše pozdravy,“ při slově naše se na mě Carlisle rychle podíval.

„Můj pozdrav nevyřizuj,“ upozornila jsem ji.

„Velice ráda,“ usmála se na mě. Oplatila jsem jí falešný úsměv.

„A teď k nepořádku, co po vás zbyl.“ Dívala se na tu vyplašenou novorozenou.

Přistoupila k ní a pomocí mučení z ní mámila informace.

„Je tohle opravdu nutné?“ zeptal se Edward.

„Možná byste ji měli nechat být,“ přidala jsem se k němu.

„Může si za to sama,“ řekla Jane a chystala se ji zabít.

„Počkej,“ zastavil ji náhle Carlisle, „mohli bychom se o ni postarat. Přijmout za ni zodpovědnost.“ Jane si ho nechápavě měřila.

„Měla bys nám to dovolit,“ souhlasila jsem s Carlisleem.

„Ale to my rozhodujeme o tom, komu dáme život a komu ne,“ usmála se.

„Jestli ji zabiješ, vzpomenu si na to, až si pro vás všechny jednou půjdu. Pak budu mít jasno v tom, koho nechat žít,“ upozornila jsem ji.

„Vyhrožuješ mi?“ zeptala se už ne s úsměvem.

„Ale vůbec ne. Jen tě upozorňuji,“ dodala jsem.

„Volturiovi nedávají druhou šanci,“ zašeptala a pak pokynula Demetrimu. Edward dívce ještě něco zašeptal, ale to jsem už neslyšela.

Chtěla jsem se na ni vrhnout, ale Carlisleova ruka a kroucení hlavou mě zastavily.

„Tak jsme tu tedy skončili. Je načase se rozloučit,“ oznámila nám Jane.

„Rve mi srdce, že odcházíš,“ usmála jsem se.

„Opravdu?“ zeptala se se zdviženým obočím.

„Opravdu. Nejraději bych tě viděla na hromadě těch mrtvol,“ usmála jsem se.

„Uvidíme, kdo tam jednou skončí,“ mrkla na mě. „A mimochodem, všimla jsem si, že Bella je stále člověk.“

„Datum bylo stanoveno,“ oznámila Alice.

„Pak tedy sbohem.“ Potom opustili louku, potom město a pak celý stát.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 21. kapitola: