Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 13. kapitola

30.07.2010 (19:45) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2376×

Ještě jedna do tuctu – 13. kapitola

Hlavou mi prolítla má nejhorší obava. A to byla ta, že by někdo (konkrétně Edward, Aro a smečka) mohl zjistit, co se se mnou děje. Postupem těch pár měsíců se u mě objevilo několik změn. I když se mi vrátily schopnosti, fungovaly jinak. Jako by byly silnější a bylo v nich víc ze mě. Jako by se v nich odrážela moje vnitřní síla. Teď už jsem věděla, že se aktivovaly, když jsem potkala Embryho. Od okamžiku, kdy jsme se poznali, ve mně bylo něco šťastnějšího. Jako by mi celý život něco chybělo a teď jsem to našla.

Jelikož jsem teď mohla jíst normální jídlo, přestala jsem chodit na lov. Jednou jsem to zkusila, ale málem jsem se pozvracela. Takže plus pro mě, krev mi přestala chutnat. Další změna byly ty oči, které se Embrymu moc líbily. Doufám, že jednou přijde den, kdy nebudu muset nosit čočky. Kromě těchto schopností, můžu spát. Teda musím. Z čehož vyplívá, že jsem i unavená. Zejména mě vždy trošičku oslabí, když použiji své schopnosti. Také musím dýchat. A málem bych zapomněla – emoce. Upíři je moc neprožívají, ale já ano.

„Neunáhlujme se,“ řekl Aro s očima upřenýma na mě, „naším problémem je Isa… ehm Bella.“

„Naším problémem?“ zeptala jsem se se zdviženým obočím, „asi jsme si nerozuměli. Pokud nás teď nenecháte odejít, zabiji vás do jednoho,“ usmála jsem se nad tou představou.

„Pochybuji, že byste zvládli celou mou gardu jen vy tři,“ zazubil se na mě.

„Chceš se vsadit?“ zeptala jsem se a už jsem roztahovala ruce.

„Co kdybychom toho nechali,“ skočila do toho Alice, „Bella bude jednou z nás. Viděla jsem to. Můžu ti to ukázat,“ řekla, přistoupila k Arovi a podala mu ruku.

Škoda. Mohla jsem se jich konečně zbavit. Však on přijde den, kdy je zabiji. Všechny do jednoho.

„Dobrá tedy. Můžete odejít,“ řekl Aro po dohadování se s ostatními.

Každé působení mých schopností, jsem nechala spadnout. Už jsem byla na odchodu spolu s ostatními, když mnou projela bolest.

„Jane, ne!“ slyšela jsem za sebou. Tak ta mrcha nedá pokoj.

Otočila jsem se na podpatku a poslala proti ní oheň, který jí trochu sežehnul vlasy a vzal kus obočí.

„Něco ti poradím, ty malej smrade. Zkus to ještě jednou a Aro bude muset chytat tvou hlavu. Teda pokud mu za to stojíš. A potom i hlavu tvého bratra,“ řekla jsem a usmála se na Aleca, „to bys přece nechtěla, viď?“ Dívala se na mě s nenávistí v očích a já se jen usmívala. Bolest byla ta tam.

Vyšla jsem z místnosti se vztyčenou hlavou. Ostatní šli za mnou.

Jeli jsme autem k letišti. Já řídila. Už jsem začala pociťovat únavu a to musím ještě letět. Cestou nikdo nepromluvil. A já přemýšlela nad tím, co bude teď? Vrátí se do Forks, nebo co?

Alice zrovna dotelefonovala s Carlislem.

„Ostatní na nás počkají na letišti,“ oznámila nám Alice, ale mě bylo jasné, že mluvila hlavně ke mně.

„A pak odjedete?“ zeptala jsem se.

„No… s tvým dovolením máme v plánu zůstat. Ale je to jen na tobě,“ předala mi vzkaz Alice.

V zrcátku jsem viděla Bellin pohled, který říkal, dovol jim zůstat.

„Musím si to rozmyslet,“ řekla jsem a byla jsem si zcela jistá, že mi Edward čte myšlenky.

Mohl slyšet jen to, jak moc jsem na něj naštvaná. A taky, jak se mi stýskalo. A sakra. Do myšlenek se mi vloudila vzpomínka na Victoriin útok. Viděla jsem, jak Edward vytřeštil oči.

Po chvíli jsme dojeli na letiště. Alice vrátila auto, já mezitím natankovala letadlo. Když už všichni skočili dovnitř, nastartovala jsem.

Věděla jsem, že už dlouho nevydržím. Únava mě pomalu přemáhala, ale to nikdo z nich nemohl vědět. Čekal mě ještě rodinný rozhovor a taky bych měla zajet za Embrym. Už se mi po něm stýská. Přemýšlela jsem, jestli i jemu se stýská. Já se jen zamilovala, ale on se otiskl. Určitě se mu stýská.

Před startem jsem si zapnula mobil, bylo tam přes dvacet smsek. Všechny byly od Embryho. Naťukala jsem mu odpověď: „Jsem v pořádku. A ostatní taky. Za chvíli poletíme zpátky. I mně se moc stýská. Miluji tě.“

Téměř okamžitě odepsal: „To je dobře. Už se tě nemůžu dočkat. Chápu, že jsi unavená. Zítra se sejdeme u mě. V 8 večer. Jo a doma máš malé překvapení. Miluji tě.“

Vzlétli jsme a vydali se na cestu. Cestou jsem myslela na to, o čem budeme mluvit s ostatními. Ale hlavně jsem myslela na překvapení od Embryho. Ke konci letu mi už padaly víčka. Modlila jsem se, abychom doletěli. Zvládli jsme to.

Letadlo jsem vrátila Johnatanovi a šla za ostatními. Byli tam všichni. Všichni vypadali stejně. Všimla jsem si, jak si Esmé starostlivě prohlíží ránu na mé tváři. Okamžitě jsem přes ni shodila vlasy.

„Takže teď co?“ zeptala jsem se a snažila se působit naštvaně.

„Všechno, co se stalo, nás velmi mrzí. Všechny nás to mrzí,“ dodal Carlisle s pohledem na Edwarda.

„Aha. A já mám teď jako dělat, že se nic nestalo, jo?“ zeptala jsem se teď už opravdu naštvaně.

„To ne!“ promluvil Edward, „nechci, aby si jim něco vyčítala. Je to jen má chyba. Nikdy si to neodpustím. Jak kvůli Belle, tak i kvůli tobě,“ řekl Edward a bylo vidět, že je mu to upřímně líto.

Do očí se mi vrhaly slzy, snažila jsem se je zahnat. Úspěšně.

„Mám návrh. Můžete se vrátit, ale mám dvě podmínky. Ta první je, že už nikdy neopustíte Bellu,“ slovo nikdy jsem zvýraznila, „a ta druhá je, že mi Edward nebude číst myšlenky a Alice se nebude šťourat v mé minulosti,“ řekla jsem rozhodně.

„Proč…?“ chtěla se zeptat Alice, ale Edward ji přerušil.

„Bereme to!“ Pak jsme se všichni chvíli objímali.

„Mám otázku,“ řekl Carlisle.

„Jakou?“ zeptala jsem se.

„Chápu, proč si přeješ, abychom neopustili Bellu. Ale proč jsi neřekla i své jméno?“ zeptal se a zkoumal můj výraz.

„To protože jednou opustím já vás,“ s těmito slovy jsem naskočila na motorku a čekala, až ostatní vplují do aut.

Edward s Bellou se od nás odpojili, ale Bella slíbila, že zítra přijde s tím, že pro nás má důležitou otázku. Jela jsem vedle ostatních na motorce se širokým úsměvem. Usmívala jsem se nad tím, jak to dopadlo. Jak jsem to hravě zvládla.

Tohle byl bezpochyby nejnáročnější víkend, co jsem kdy zažila. Připadalo mi jako by se to vše stalo před milionem let. Laurent, Victoria, smečka, Embry, Harry, Volturiovi. V hlavě se mi rojila jedna otázka: Bude to ještě nikdy horší?

Když jsme zaparkovali, šli jsme všichni dovnitř. Všichni spočinuli pohledem na kvádru, který byl položen na stole a přikrytý ubrusem. Na tom kvádru byl položen přeložený papírek.

Šla jsem ke stolu, zatímco ostatní stáli ve dveřích. Pobídla jsem je, ať jdou dále.

Rozbalila jsem papírek a v něm stálo: „I ona je výjimečná. Stejně jako ty. Doufám, že si budete rozumět.“

Papírek jsem odložila vedle kvádru a s dychtivým výrazem ve tváři jsem sundala ubrus. Pod ubrusem byla krabice. Otevřela jsem ji. To, co jsem spatřila, mi na tváři vykouzlilo úsměv.

V krabici leželo malé bílé koťátko. Ovšem něčím se lišilo. Jeho oči zářily stejnou barvou jako ty mé, když jsem neměla čočky. A na srsti se jí vybarvovaly flíčky, které hrály různými barvami.

Embry, děkuji!

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 13. kapitola: