Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen sen? Asi ne... 10. kapitola (Vždycky spolu? Kravina!)

10.03.2011 (20:45) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1291×

10. kapitola

Seděla jsem v lavici a dívala se do blba. Slyšela jsem mumlat učitele novou látku, ale to už umím z mého minulého života. Docela mi to chybí. Co když se nikdy nedočkám? Co když už prostě nebudu nikdy upír? Co když mě Jake opustí a bude s někým jiným? Zůstanu tu sama? Alice je závislá na Jazzovi a to je ještě horší… Chci domů… Chci vidět mojí mladou mamku a mého krásného tatínka! Chci vidět Rose a Emmetta. Chci vidět babičku a dědu. To už je nemám nikdy vidět? Nikdy? To je docela hnusné. Ale proč jsem tady? Určitě tu nejsem jen tak! Proč mě sem někdo poslal? Vždyť teď jsem mohla být s Jakem na líbánkách. Krásný jeden měsíc by nám zbýval!

„Slečno Cullenová?“ ozvalo se vedle mě, až jsem nadskočila.

„Ano, pane profesore?“ zamumlala jsem rychle.

„Spíte?“ nechápal.

„Em… jen jsem se zamyslela. Omlouvám se,“ špitla jsem.

„Já vím, já vím. Tak poslouchejte,“ zabručel a sedl si na můj stůl. Zajela jsem do židle.

Hodina utekla docela rychle. Už jsem nad tím tak usilovně nepřemýšlela, ale určitě se tam pojedu podívat. Kopím si letenku do Seattlu a jedu! Nikdo mě nezastaví. Otevřela jsem s trhnutím skříňku a začala hledat učebnici.

„Čauky, Nessie,“ ozval se vedle mě Paul. Krátce jsem se usmála.

„Ahoj.“

„Jak pak se má, naše lochneska?“ zeptal se a opřel se o dveře skříňky vedle.

„Em… Dobře,“ pokrčila jsem rameny.

„Myslím, že ne na dlouho.“ Vzdychl a dělal, že je mu to fuk. Zastavila jsem se.

„Proč myslíš?“ nechápala jsem. Pokrčil rameny a dal si ruce do kapes.

„Intuitivně. Ty a Jake…“ zabručel a potom záporně zavrtěl hlavou.

„Co je s námi?“ nechápala jsem vykolejeně.

„Já nevím. Pozoruj ho,“ usmál se a cvrnkl mě do nosu. Potom šel pryč. Co to bylo? Otočila jsem se za Paulem. Už tam nebyl. Viděla jsem ale Jaka. Šel po boku s nějakou holkou a nesl jí tašku. Smála se na něj a on na ni. Co?

„Ness?“ zapískala Alice a vzala mě za ruku. Rychle jsem se na ni podívala.

„Ahoj Alice,“ vzdychla jsem. Ještě někdo přijde? Očkem jsem se dívala na Jaka. Ta holka má skříňku naproti nám. Odemkla ji a vzala si tašku. Přitom ho pohladila po ruce. Necukl, ani se nebránil.

„Máme hodinu. Haló!“ Zasmála se a zamávala mi před očima. Potom se podívala stejným směrem jako já. Vzdychla.

„Nic si z toho nedělej. On pro tebe prostě není,“ řekla mi a táhla mě pryč.

„Jak není?“ zasyčela jsem rozčileně.

„No… Ta není první,“ zašklebila se a potom se smutně usmála. „Jsi zamilovaná, viď?“

„Jo… Nechci ho ztratit! Co mám dělat?“ zaskučela jsem.

„Já nevím. Snaž se mu říct, že ti to vadí. Tohle běhání za holkami,“ pokrčila rameny.

„To zase nechci. Nechci, aby si myslel, že ho chci mít pro sebe,“ zabručela jsem.

„Tak tohle bude dělat pořád.“ Vzdychla a mávla mi přes rameno. Pustila mi ruku. Než jsem se stačila otočit, ze zadu mě objaly dvě silné ruce.

„Ahoj holky,“ zasmál se Jake a vzal mě jenom za ruku. „Kam jdete?“ zeptal se a usmál se na mě.

„Do třídy,“ zašklebila se na něj Alice. Přikývl.

„To je dobře. Jen se učte.“ Smál se pořád. Má dobrou náladu, když má kolem sebe holky, nebo co?

„Spíš ty bys měl,“ uchechtla se Alice.

„Zlato, já jsem nejlepší ze třídy,“ oplatil jí to.

„Neříkej mi zlato.“ Zamračila se.

„Páni! Dneska máš nějakou špatnou náladu,“ zasmál se překvapeně.

„Nediv se. Ona všechny nakazí,“ odfrkla si a kývla ke mně. Bože, ne! Alice!

„Lásko? Co se děje?“ ptal se hned starostlivě.

„Nic se neděje.“ Zakroutila jsem hlavou rychle.

„Jasně,“ odsekl. „Řekni mi to, broučku můj,“ zaprosil. Alice se nechápavě uchechtla.

„Počkám ve třídě,“ řekla a zmizela ve dveřích. Proč?!

„Jaku, nic se neděje,“ řekla jsem rázně.

„Ale děje. Nechci, aby ses trápila,“ zabručel a prázdnou rukou mě pohladil po tváři.

„No… Já se teď trápím pořád,“ zamumlala jsem a sklopila oči. Trošku se pozastavil.

„Co? Jak to? Proč se trápíš?“ nechápal. Nějak mě začaly pálit oči. Ještě tohle! Nebreč, Nessie! Nebreč!

„To je jedno,“ zašeptala jsem, protože to nahlas nešlo. Prstem mi nadzdvihl hlavu. Nechtěla jsem, takže jsem ji zase sklonila.

„Ness!“ zabručel a znova mi ji nadzdvihl. „No tak…“ Usmál se. „To bude dobrý.“

„Hm…“ Podíval se mi do očí.

„Promluvíme si u tebe, jo?“ řekl a já rychle přikývla. Potom se ke mně nahnul a něžně mě políbil. Hned jsem na všechno zapomněla.

Už jsem ho neviděla. Až na obědě. Sedl si k nám se zamyšleným pohledem. Byl nějaký smutný.

„Copak?“ zeptala jsem se a strčila jsem si do pusy špagety.

„Nic, nic,“ zavrtěl hlavou a usmál se. Dneska jsme oba divní. Vážně! Zvláštní.

„Hele, Ness, co děláš dneska?“ Usmála se na mě Alice.

„Dneska? Em… Jake mě jde doučovat matiku,“ zamumlala jsem a pokrčila rameny.

„Vážně? Červenáš se!“ Zasmála se a Jasper se přidal. Jake se na mě podíval a usmál se.

„To se ti zdá,“ nesouhlasila jsem s úsměvem. Nečervenám se! Vždyť bych to cítila!

„Červenáš, lásko,“ ozval se Jake a prstem mi přejel po tváři, kde jsem asi červená. Zabručela jsem něco jako nesouhlas a jedla dál.

„Dobře. Tak nevadí. Půjdu s Kate,“ řekla Alice a v tom se Jake začal dusit.

„Cože?“ kuckal a oči se mu podlily slzami.

„Co, cože. Jdu s jinou kamarádkou.“ Pokrčila Alice rameny. Trošku jsem ztuhla. Proč se začal dusit při jméně Kate? Kdo je Kate? Praštila jsem Jaka do zad.

„Díky,“ kucknul a utřel si slzy. Přikývla jsem a jedla dál. Ach jo… Začíná se to hroutit. A to je to můj neoficiální manžel! Kravina…

Rozloučila jsem se s Alice a šla k Jakeovi do auta. Uvelebila jsem se na sedačce a zapnula si pásy. Jake se rozjel. Nemluvili jsme. Jen jsem se dívala na cestu a pozorovala domky, na které jsem už byla zvyklá. Už jsem se tady začínala cítit jako… doma. Ale nechtěla jsem! Nakonec Jake zahnul do naší ulice a zabrzdil u našeho domu. Oba jsme vystoupili a šli ke dveřím. Jake mě beze slov chytl za ruku a usmál se. Odemkla jsem a otevřela dveře.

„Ahoj rodino! Já jen, že mi Jake pomůže s matikou. Je ve třeťáku a…“ říkala jsem, než se před námi neobjevil táta. Máma šla za ním.

„Aha! Ale ty máš zaracha!“ nesouhlasil naštvaně.

„Tati! My se budeme vážně učit,“ zasténala jsem.

„Jasně. Ale něco jiného než matiku,“ zavrčel. Jake se nahlas uchechtl.

„Pane, já tu vážně nejsem pro to, abych… Budeme se učit! Slibuju.“ Usmál se Jake.

„Vidíš, Edwarde? Nech toho,“ zabručela za ním máma. Tiše jsme se vypařili do mého pokoje.

„Nesměj se mi. Můj pokoj není nic proti tomu tvému,“ uchechtla jsem se těsně u dveří. Mávl rukou a sáhl po klice. Uhnula jsem mu a on otevřel.

„No… malý, ale hezký.“ Usmál se a prohlížel si ho. Tiše jsem zavřela a došla ke stolu. Ze šuplíku jsem vyndala učebnice a papíry.

„Díky. Em… tady se na to koukni. Já se jenom převlíknu,“ řekla jsem mu a vzala si ze židle věci.

„Jasně,“ souhlasil a sedl si na židli. Podepřel si hlavu o ruku a se vzdychem otevřel učebnici. Zašla jsem do koupelny. Rychle jsem se převlíkla do pohodlných kraťasů a modrého trika s krátkým rukávem. Před zrcadlem jsem si upravila vlasy a ještě trochu přetáhla řasy řasenkou. Lepší už to nebude.

Když jsem vešla zpátky do pokoje, Jake něco psal na papír. Přišla jsem k němu a sedla si na židli. Nohy jsem si dala do tureckého sedu a nahlédla. Počítal něco pro mě složitého. Očkem se na mě podíval a věnoval mi jeden krásný úsměv.

Matiku jsme dělali asi hodinu. Než přišla mamka a nesla nám pití a něco na zub. Jake byl moc milý k mým rodičům. Hlavně k tátovi. Což se dřív nedělo.

„Ještě jednou děkujeme.“ Usmál se na mamku Jake.

„Nemáte za co. Nessie, chápeš to trochu?“ Obrátila se na mě.

„Jo. Určitě. Mami, Jake už je ve třeťáku, tak to dokáže vysvětlit, neboj,“ řekla jsem jí klidně. Přikývla.

„Dobře. Tak se učte.“ Pousmála se a zmizela ve dveřích. Chvíli jsem se na dveře dívala.

„Máš na moje rodiče dobrý vliv,“ zamumlala jsem si nechápavě.

„No jo, jsem sympaťák.“ Usmál se na oko Jake a něco začal psát na papír.

„Mě už to nebaví!“ zasténala jsem a celá se sesunula po židli dolů. Jake se krásně zasmál.

„Ale lásko! Musíme se učit,“ nesouhlasil se smíchem.

„Ale čumáčku! Já už to chápu,“ říkala jsem prosebně. Nadzvedl obočí.

„Vážně?“ podivil se. Něco jsem si zabručela a sedla si zpátky na židli.

„Dobře. Tak co mám dělat?“ bručela jsem a opřela si hlavu o ruce na stole.

„No…“ Přemýšlel a sklonil ke mně hlavu. Letmo jsem se pousmála a zvedla ji k němu. Těsně u mých rtů zastavil.

„Vlastně… Musím s tebou mluvit,“ vzdychl smutně. Zavrtěla jsem hlavou.

„Teď ne!“ zasténala jsem a nedočkavě ho chtěla políbit. Rychle se odtáhl.

„Nessie,“ zamračil se. Naštvaně jsem se zpátky posadila.

„Jasně, že se mi chystáš dát kopačky,“ zavrčela jsem a dívala se na zem. Dělala jsem si jenom srandu, ale po dlouhém tichu jsem začala pochybovat. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. Seděl zamlkle a díval se na popsané papíry.

„Cože?“ šeptla jsem vyděšeně. Pokrčil rameny.

„Prostě… Vážně na to nemám. Miluju tě, to jo, ale… Nessie, můžeme být kamarádi.“ Znovu pokrčil rameny, jak nevěděl, co má říkat.

„Miluješ mě, ale nemáš na to?“ zašklebila jsem se sarkasticky.

„Jo. Pořád tě chci,“ zamumlal.

„Tak o to jde? Jo?! O to, že se s tebou nevyspím?!“ syčela jsem na něj potichu, aby to dole neslyšeli.

„Em… ne,“ nesouhlasil.

„Ale je to tak! Asi vážně… Spíš já na to nemám. Jsi jen sprostý, namyšlený děvkař, který by se mnou nikdy nebyl! A ty kecy! Pche! Víš, co jsi?“ vrčela jsem na něj. „Hajzl! Vypadni!“ zakřičela jsem s plných plic. A kruci… Jake se na mě koukal, jako by ho zbili.

„Tak promiň,“ odsekl po chvíli a vstal.

„Nemáš se za co omlouvat. Měla jsem vědět, že jsi takový,“ zabručela jsem si spíš pro sebe a do očí se mi začaly dobývat slzy. Vzdychl při pohledu na mě a potom odešel. Začala jsem brečet. Co jsem to řekla?! Ten vztek mám asi po… nikom! Maximálně po Emmettovi, který ani není můj příbuzný. Všechno jsem pokazila.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen sen? Asi ne... 10. kapitola (Vždycky spolu? Kravina!):