Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 19. kapitola

10.09.2011 (07:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2195×

19. kapitola

EDWARD

Tmu za oknem pomalu vystřídalo pochmurné denní světlo. Husté baldachýny mraků dokonale ukrývaly slunce a jejich tmavě šedá barva přislibovala brzký déšť. Typické forkské ráno.

Za celé ty hodiny se nedělo nic neobvyklého. Snad jen dvakrát do pokoje přišla postarší sestra, mě a Emmetta počastovala nepříjemným pohledem, bez jakýchkoliv řečí zkontrolovala všechny přístroje a pak zase mlčky odešla. Musela být doktorem informovaná, že tu jsme, ale přesto na ní bylo vidět, že ji naše přítomnost u Belly značně otravuje. Skutečně, není nad milý nemocniční personál.

V tom nepříjemném tichu jsem si připadal hodně zvláštně. Měl jsem čas přemýšlet, měl jsem možnost si v hlavě za tu dobu utřídit spoustu věcí, všechny otázky si tam uspořádat do pečlivě promyšleného pořadí, v jakém je pak Belle budu klást. Asi dvakrát už se mi stalo, že nějaký z mých pacientů skončil na nemocniční posteli, a vždycky pro mě bylo naprosto přirozené a jednoduché zachovat si profesionální přístup… ale dnes jsem to nedokázal.

Jediné, čeho jsem byl celou tu dobu schopný, bylo sledovat nepatrné pohyby Bellina klesajícího a zvedajícího se hrudníku a při každém tom pohnutí cítit záplavu vděčnosti za to, že ještě stále dýchá, že nasává do plic stejný vzduch jako já a že je ještě stále tady. Hlavou se mi přitom nemihla ani jedna zpropadená myšlenka na to, co nastane, až se probudí, ta blízká budoucnost jako by ještě vůbec neexistovala. A to byla jedna z velmi mála věcí, za které jsem byl možná v tu chvíli tak trochu vděčný.

Ani Emmett vedle mě za celou dobu už nepromluvil. Každých pár minut jsem ho opatrně a nenápadně proskenoval pohledem, abych se ujistil, že mi třeba ještě nechce něco říct. Ale jediné, co jsem viděl, bylo to, jak se ze všech sil snaží udržet oči dokořán a zůstat čilý. Musel jsem odolat silnému nutkání ho poslat domů, aby se pořádně vyspal a přišel až tehdy, až bude doopravdy vzhůru. Ale věděl jsem, že na tohle právo nemám. Že on je její bratr a že jestli by měl někdo jít mimo tenhle pokoj, jsem to já. Přesto jsem se ale k žádnému činu nikdy nepřinutil.

O další dlouhou chvíli později vešel do pokoje doktor. Byl to ten samý, s jakým jsem mluvil v noci. Teď už ale na sobě neměl dlouhý bílý plášť, nýbrž šedivý pletený svetr, seprané džíny a přes ruku přehozený podzimní kabát.

„Dobré ráno,“ popřál nám pološeptem a rovnou přešel k Bellině posteli. Stejně jako sestra nejprve zkontroloval všechny přístroje a pak ještě Belle opatrně přiložil ruku na čelo. Otočil se zpátky k nám. „Skončila mi služba, jen jsem ji ještě chtěl přijít zkontrolovat,“ vysvětlil. „Kdyby něco, o jejím stavu jsem obeznámil doktorku Marshallovou, takže se případně ptejte po ní.“

„Kdy se asi probere, doktore?“ Byl to Emmett, kdo to nevydržel. Ale byl jsem si tak nějak jistý, že kdyby se nezeptal on jako první, vybalil bych to po pár vteřinách nahlas taky.

Doktor jen pokrčil rameny. „To se dá těžko určit. Jak už jsem řekl v noci, její tělo potřebuje nabrat síly. Je jen na ní, jak dlouho to ještě bude trvat. Ale myslím, že teď už jen maximálně pár hodin.“

„A pak…“ Emmett si trochu nervózně odkašlal. „Myslíte, že bude moct jít brzy domů?“

„Jak vidíte, všechny životní funkce pracují normálně,“ kývl hlavou k pípajícímu monitoru. „Takže co se fyzického zdraví týče, nechal bych už si ji tady jen tak den dva na pozorování. Ale ohledně stavu psychického…“ Zpříma pohlédl na mě a na okamžik se teatrálně odmlčel. „No, myslím, že si budeme muset počkat, co panu Cullenovi po probuzení poví. Musíme mít jistotu, že to neudělá znovu hned, jen co se octne doma, to jistě chápete.“

Doslova jsem cítil, jak Emmetta polilo horko. Tiše zalapal po dechu a sklopil hlavu k zemi, najednou naplno pohroužen do vlastních myšlenek a obrovských obav. Vlastně skoro stejně jako já. Celý jsem při doktorových slovech naráz ztuhnul a musel jsem pevně zatnout čelist, abych zabránil všem těm smíšeným pocitům dostat se na povrch.

Při představě, že by se o to Bella pokusila znovu… že by doopravdy chtěla nadobro odejít… Nedokázal jsem ani pomyslet na to, jak by to se mnou zamávalo. Po zbytek věčnosti už bych si nedokázal odpustit, že jsem neuměl přijít na to, co za tím vším vězí, a že jsem nenašel způsob, jak jí pomoct. Ale stejně ve mně hlodalo ještě něco, něco většího a silnějšího, co mi při té představě způsobovalo nevysvětlitelnou bolest.

Už jen napůl jsem vnímal, jak se s námi doktor ještě tlumeně rozloučil a pak spěšně opustil pokoj, a trochu mě probralo, až když si Emmett hlasitě povzdechl.

„Celé to je moje vina,“ zašeptal zlomeným hlasem o několik vteřin později. Zmateně jsem k němu otočil hlavu. Zpříma mi pohlédl do očí. Zatímco ty jeho připomínaly spíš dvě zoufale hluboké propasti, v těch mých se pomalu začala probouzet značná nechápavost. Doopravdy jsem si nepřál, aby se z toho obviňoval, přeci jenom nemohl ovlivnit všechno… Ale stejně ve mně hlodal maličký osten zvědavosti, který chtěl zjistit, jak tohle myslí. A on jako by mi uměl číst myšlenky, tiše pokračoval.

„Když jsem přišel odpoledne domů, s Tanyou jsme se hned trochu chytli,“ svěřil se mi zahanbeně. Sklopil pohled na své boty a zhluboka se nadechl. „Musel jsem si s ní ujasnit hodně věcí. V poslední době se prostě chovala strašně, už to přesahovalo všechny meze. Doma skoro nebyla a vracela se téměř každou noc opilá… Jasně, je sice poloupírka a nad normálním jídlem ohrnuje nos, ale alkohol na ni má vlastně úplně stejné účinky jako na každého jiného člověka, a i závislost na něm se u našeho druhu dá vypěstovat dost silná… A prostě když jste ji předtím v noci přivezl, už to pro mě byla poslední kapka. Musel jsem s tím něco udělat. Nemohl jsem jí přece dovolit, aby dál dělala celé naší rodině takovou ostudu. Musela si přece uvědomit, že takhle už to dál nejde,“ hlesl zoufale. „Jenomže s ní se prostě nedá bavit normálně. Už si ani nepamatuju, kdy jsem s ní někdy o něčem dokázal mluvit bez toho, že bychom po sobě začali křičet a řvát a všechno si navzájem vyčítat…“

Vybavilo se mi, jak se mi Bella přesně s tímhle jednou svěřila. Že se její dva sourozenci často hádají. Je to moje vina, špitla tehdy se smutným výrazem v očích… A najednou jako by mi dva kousky skládačky zapadly do sebe.

„Včera to Tanya ale přepískla,“ vyrušil mě opět z úvah a já jsem se znovu plně začal soustředit na to, co říká. Nějak jsem doufal, že se toho dozvím ještě víc a že se mi konečně začne všechno objasňovat. „Už ani nevím, jak na to došlo, ale najednou začala všechno, doopravdy i ty nejpitomější prkotiny, svádět na Bellu. Říkala opravdu hodně odporné a ohavné věci… a myslím, že mluvila dost hlasitě na to, aby to Bella přes těch pár tenkých zdí pohodlně slyšela.“

„Co říkala?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si pořádně uvědomil, na co se to vlastně ptám.

„Bylo to… nedávalo to smysl. Obviňovala ji z věcí, za které nemohla a se kterými neměla absolutně nic společného. Jenomže Bella byla vždycky hodně citlivá a všechno si strašně brala, takže je logické, že se jí to muselo doopravdy dotknout. Ale i tak…“ Zoufale si povzdechl. „Nikdy by mě nenapadlo, že to někdy dojde až takhle daleko.“ S naprosto beznadějným výrazem v očích pohlédl k vysokému lůžku a němě zavrtěl hlavou. „Nedokážu si ani představit, co bych dělal, kdyby mě v noci nevzbudila vůně její krve. Co kdybych ji tam našel až ráno? Bledou, bezkrevnou, mrtvou?“ Jeho hlas při se při posledním slově bolestně zlomil. A já jsem se mu absolutně nemohl divit. Emmett musel být celý život opravdu hodně silný, aby to všechno zvládal. A teď už prostě byla zátěž břemene příliš velká na to, aby to ovládal se stejnou lehkostí jako jindy.

„Tohle není vaše vina, Emmette,“ zašeptal jsem naléhavě. Nemohl jsem mu dovolit další výčitky, když jsem se díval, jak ho ničí úplně všechno, co ho potká. Copak neměl v životě ani kousek štěstí? A nezasloužil by si právě někdo jako on štěstí kopec? „Okolnosti se prostě sešly ve špatnou chvíli na špatném místě. Za to, co se stalo, zodpovědný nejste. Bella se prostě rozhodla. A třeba k tomu došlo z úplně jiného důvodu, než se domníváte. Dejte tomu čas, všechno se to objasní.“

Zavřel oči a němě zavrtěl hlavou ze strany na stranu. Nevěřil mi. Všechno si vyčítal dál. Do háje… Jak jen jsem mu ještě mohl pomoct? Neměl bych jako odborník náhodou přesně vědět, co v takových situacích dělat? Nebyla tohle náhodou náplň mojí práce? Jasně že jo… Tak proč jsem sakra najednou měl v hlavě naprosté prázdno?!

„Emmette, musíte –“

Najednou prudce zvedl hlavu, čímž mě okamžitě zarazil, a obličejem se mu během vteřiny mihlo snad tisíc různých pocitů. Strach, úleva, láska, oddanost, výčitky a další a další věci, které jsem ani v té rychlosti nestihl zaznamenat. Zmateně jsem zmlkl a rozhlédl se kolem, snažíc se přijít na to, co způsobilo tu náhlou změnu… A hned vzápětí mnou jako blesk projela úleva větší než cokoliv na světě.

Emmett se bleskurychle postavil na nohy a dvěma dlouhými kroky zdolal vzdálenost dělící ho od její sestry. Než jsem se nadál, pevně jí tiskl ruku a obličejem se mu pomaloučku roztahoval smutný, unavený úsměv. „Bello, jsem tak rád, že jsi konečně vzhůru.“

***

Nemocniční chodba mi dneska připadala až nenormálně tichá. Tichá, chladná a skoro by se dalo říct, že i mrtvá. Po tom, co jsem po ní půl hodiny v kuse bez ustání stepoval tam a zpátky, jsem si čím dál víc uvědomoval rozléhající se ozvěnu svých kroků, protože krom mě tu po většinu času nebylo ani živáčka. Jelikož návštěvní hodiny ještě nezačaly, jenom párkrát kolem mě prolítla nějaká sestřička, sem tam kolem pomalu prošel i nějaký ten pacient, ale to bylo asi tak všechno, co se na tomhle pustém místě dělo.

Jaspera už jsem domů poslal dávno, a tak jsem si teď ani nemohl třeba sednout na lavici vedle něj a využít toho, jak se mým směrem snaží vysílat vlny klidu a bezstarostnosti. Nejdřív jsem byl přesvědčený o tom, že o to stejně stát nebudu. Ale teď jsem toho setsakramentsky litoval, protože s každou další vteřinou jsem byl napnutější a napnutější.

Asi po sto padesáté mi pohled zabloudil nejprve na hodinky – které se samozřejmě za tu necelou minutu ani nepohnuly – a hned poté se zabodl do širokých, bílých dveří. A jako už tolikrát, jako na povel se ve mně všechno sevřelo.

Ano, byl jsem dost slušně vychovaný na to, abych Belle s Emmettem dopřál soukromí. Ať už něco ve mně prahlo po Bellině společnosti - po jejím hlase, vůni, přítomnosti a dolíčcích ve tvářích při tom rozkošném nevinném úsměvu – sebevíc, musel jsem respektovat i to, že jsem nebyl jediný, kdo celou noc čekal, až konečně otevře oči. A tak jsem se prostě jen tiše vytratil sem… a teď s každým dalším okamžikem umíral touhou vrátit se zpátky do pokoje a udělat něco - netušil jsem co -, aby si i moje druhé, nervóznější a netrpělivější já konečně dokázalo uvědomit, že ta křehká osůbka doopravdy žije.

S hlasitým povzdechem jsem zatřepal hlavou a rychle se otočil čelem vzad, načež jsem udělal několik dalších pomalých kroků tam a zpátky. Na konec chodby, zase zpátky, pak zase k výtahu, ke schodišti na druhé straně, pohled na hodinky, na dveře, zazoufání, a znovu a znovu a znovu… Až už mi to začínalo připadat jako věčnost.

„Edwarde!“ Melodický hlas, který se ozval o další značnou chvíli později, vzápětí doprovodilo hlasité klapání podpatků, a když jsem se otočil za tím zvukem, spatřil jsem Rosalie, jak ke mně ladnou chůzí spěšně kráčí. Ze srdce mi spadl jeden obrovský kámen a hlasitě jsem vydechl. Díkybohu aspoň za ni.

Zastavila se přede mnou, pohodila dlouhou hřívou blonďatých vlasů a založila si ruce na prsou. „Jasper mi říkal, že bych se za tebou měla stavit.“

Přikývl jsem na souhlas. Bezděky jsem pohledem naposledy zabrousil ke stále zavřeným dveřím. A hned vzápětí se přinutil sklopit pohled. Musel jsem se přece aspoň trochu ovládat…

„O co jde?“ zeptala se tak trochu nejistě.

Zhluboka jsem si povzdechl a ruka mi samovolně vzlétla k hlavě, aby mi dnes už nejmíň po milionté prohrábla už tak dost rozcuchané vlasy. „Měla by sis promluvit s Emmettem,“ oznámil jsem jí tiše a přitom jí úpěnlivě pohlédl do očí. Trochu je přivřela a obočí se jí zkoumavě zkrabatilo. Nechápala.

„Asi ti tak docela nerozumím.“ Přešlápla z nohy na nohu. „O čem bych s ním já měla mluvit? Doopravdy se mi nechce věřit, že bys zrovna ty a zrovna teď měl na mysli práci, takže…“ Teatrálně se odmlčela.

„Nejde ani tak o něco konkrétního. Prostě…“ S dalším hlasitým povzdechem jsem zakroutil hlavou a v další vteřině se svezl na lavici přisunutou těsně ke stěně. „Prostě ho teď nechci nechávat samotného, je toho na něj moc, a tak… říkal jsem si, že ty ho znáš asi nejlíp.“

Nechápavě se na mě shora zadívala. Její obličej vypadal opravdu značně vyvedeně z míry, což se u ní zas tak často nestávalo, a tak jsem na ni upřel prosebný pohled. 
„Rosalie, nikoho ve Forks nezná. Jeho sestra se dnes v noci pokusila o sebevraždu a on se musel dívat na to, jak v poslední chvíli bojuje o život.“ Můj hlas zněl naléhavě. Možná až moc. „Celou dobu u ní v pokoji seděl, nespal, utápěl se ve výčitkách, pochybách a jsem si naprosto jistý, že si za to všechno klade vinu. Prosím tě, buď tak laskavá a aspoň se snaž mu pomoct.“

Chvíli na mě hleděla se stále stejným výrazem ve tváři. Po chvíli ode mě pohled odvrátila, ale stejně jsem zaznamenal, že se jí očima mihlo něco jako soucit. Úlevně jsem si oddechl. I tahle nepatrná známka něčeho u ní byla pozitivním příznakem něčeho dobrého. „Vím, že práci a osobní život dohromady nemícháš a že je vlastně tvůj podřízený, ale tohle… Musíš uznat, že celá tahle situace je trochu jiná.“

„Tohle myslíš jak?“ Zamračila se a její pohled se najednou zase změnil na nečitelný. Tvrdý a nepřístupný. Typický Rosaliin.

„Myslím to tak, že…“ rozhlédl jsem se kolem, a i když se nezdálo, že by v naší blízkosti někdo byl, ztišil jsem hlas na pouhý šepot, „… že on není člověk, před kterým by sis musela udržovat řádný odstup už jenom kvůli… naší podstatě. Vždyť on je vlastně skoro stejný jako my.“

„Není tak docela stejný jako my,“ namítla, ale jasně jsem slyšel, že ani ona těmhle slovům zas tak nevěří. Ačkoliv jsem si připadal bůhvíjak divně, pokusil jsem se donutit rty k mírnému pousmání.

„Aspoň ho odvez domů, zkus ho cestou nějak rozpovídat. Určitě tady nemá auto, jsem si jistý, že přijel spolu s Bellou sanitkou.“

Ještě chvíli se na mě dívala. Mračila se, propalovala mě ostrým pohledem, provrtávala se mi pouhýma očima až do hlavy. Až nakonec sklopila hlavu a hlasitě si povzdechla. „Jak na tom vlastně je? Myslím tu… jeho sestru.“ Její hlas zněl najednou strašně tiše, měl jsem dokonce dojem, že se v něm promítl onen soucit, který jsem jí prve spatřil v očích.

S pokrčením ramen jsem pomalu zakroutil hlavou, trochu překvapený, že ji zajímá zrovna tohle. Rosalie většinou nebyla ten typ, co by se staral o věci, které s ní nějak přímo nesouvisí… „Žije, jestli to myslíš takhle. Po fyzické stránce prý bude v pořádku… Ale vlastně skoro nic nevím. Ještě jsem s ní nemluvil,“ přiznal jsem a znovu pocítil ten šílený nával napětí, rozlévajícího se mi okolo žaludku.

Pomalu přikývla, skoro jako by mi rozuměla.

A v tu samou chvíli se s tichým vrznutím otevřely dveře dokořán. Ty dveře, které jsem dneska prorentgenoval pohledem skrz na skrz. Ty dveře, za kterými byla Bella.

Vyšla z nich doktorka. Po boku jí pomalu kráčel Emmett – vypadal snad ještě stokrát unaveněji než předtím – a pečlivě naslouchal tomu, co mu líčila.

Rychle jsem mrskl prosebným pohledem po Rosalie. Rezignovaně rozhodila rukama a nepatrně přikývla. Vděčně jsem se na ni pousmál. „Díky,“ naznačil jsem neslyšně rty.

Jen protočila oči.

S o něco lepším pocitem jsem se pomalu postavil na nohy a udělal několik váhavých kroků směrem k blížící se dvojici. Zdálo se, že Emmett už Rosalie zaznamenal a dle jeho výrazu se dalo soudit, že ho to značně vyvedlo z míry. Nicméně se stále soustředil na doktorčina slova, dokud se oba nezastavili kousek od nás a nepotřásli si rukou na rozloučenou. Pak se doktorka otočila ke mně a vřele se na mě usmála.

„Vy musíte být pan Cullen.“

„Ano, to jsem já,“ potvrdil jsem. A pak se pomalu rozešel za ní, zvědavý, co nového mi o Bellině stavu poví. A nedočkavý, kdy už mě za ní konečně pustí… Na to, co se v tu chvíli dělo za mnou, jsem najednou už úplně zapomněl.

***

Hluboký nádech. Ještě jeden. A znovu…

Nebuď srab.

Naposledy jsem se rozhlédl okolo sebe, sebral všechnu odvahu, snažil se zamaskovat to šílené napjaté očekávání, nasadit alespoň maličký úsměv… A pomalu jsem otevřel dveře dokořán.

Pořád tam byla. Ležela na posteli. Ruku v tlusté vrstvě obvazů měla ochable položenou přes přikrývku na břiše. Z přístrojů už ji díky bohu odpojili, takže to nepříjemné pípání už aspoň tuhle situaci nedělalo ještě hrozivější. Ale ona přesto stále vypadala nepřirozeně bledě a pod zavřenýma očima jí i navzdory dlouhému spánku zářily hluboké, tmavé kruhy. Zřetelně jsem cítil, jak mi nějaká ledová a drsná ruka při tom pohledu znovu sevřela srdce.

Co nejtišeji jsem za sebou zavřel a pomalu došel až k ní, snažíc se nezpůsobit žádné zbytečné zvuky, abych ji nijak nevyrušil. Kdoví, třeba znovu usnula. Aspoň na to, soudě podle jejího pokojného výrazu ve tváři, vypadala.

Ale jak se zdálo, nejspíš jsem se mýlil. Protože jakmile jsem se octl jen na krok od její postele, její oční víčka se pomalu, třepetavě vytáhla nahoru a na mě vykoukly ty známé, hnědé oči.

Potlačil jsem úlevné vzdychnutí. I navzdory tomu zuboženému zevnějšku jsem v těch jasných duhovkách rozeznal onu nepatrnou jiskřičku, která mě vždycky okamžitě dokázala upoutat a uchvátit. Měl jsem strašnou chuť ji okamžitě obejmout a pevně ji sevřít v náruči. Ale včas jsem se zarazil a uvědomil si svoje profesionální priority.

„Zdravím, Bello.“ Pokusil jsem se na ni opatrně usmát. Tajně jsem doufal, že se třeba z její strany dočkám nějaké té odezvy. No, ne ani tak doufal… neskutečně jsem po tom toužil, moje sobecká část po tom až vražedně prahla.

A o to víc to bolelo, když ani neodpověděla a pouze stočila pohled k pootevřenému oknu.

Se sklopenýma očima, aby náhodou nějak nezaznamenala to zklamání, které jsem v nich měl vepsané, jsem si přitáhl židli trochu blíž k jejímu lůžku a úpěnlivě přitom přemýšlel, jak bych měl začít.

Od doktorky jsem dostal hodně instrukcí ohledně jejího stavu a dokonce i ohledně toho, jak na ni působila, když ji vyšetřovala. A trochu jsem tušil, co se mi tím snažila říct. Že na ni prostě nemám nijak naléhat, což prý hodně odborníků často dělá. Ale to jsem v plánu stejně neměl. K ní bych si něco takového stejně nikdy nemohl dovolit.

„Nechci, aby sis myslela, že jsem tady proto, abych z tebe za každou cenu vypáčil, proč se to stalo,“ začal jsem váhavě tichým hlasem. Střelil jsem pohledem znovu k její zafačované ruce a obočí se mi opět stáhlo naprosto samovolně k sobě. „Nechci na tebe nijak naléhat jenom proto, aby oni měli co napsat do jakési dokumentace a tak dále. Prostě bych si jenom přál… Doopravdy bych byl rád, kdybych tady neseděl jako tvůj psychiatr, ale jen jako přítel, který tě chce vyslechnout. Chci, abys měla pocit, že se mi můžeš svěřit a že tu jsem jenom pro tebe.“

Odpovědí mi bylo jenom mlčení. Tolik bolestné a tolik podobné tomu, kterým všechno v její společnosti začínalo. Děsilo mě to. A malý střípek zoufalosti, který se mi usadil někde na hrudi, mi to jen ještě víc dokazoval.

„Víš, Bello, já nemám právo k tomu, abych si dovoloval tvrdit něco za tebe. Do hlavy ti koneckonců doopravdy nevidím. Ale právě teď se ti klidně přiznám, že bych dal cokoliv za to, abych ti do ní mohl aspoň na chvíli nakouknout.“

Její srdeční rytmus se nepatrně zrychlil. Nedivil jsem se. Koneckonců, ona věděla, že toho schopný jsem a že jen silou vlastní vůle si držím od cizích myšlenek odstup. A proto jsem rychle pokračoval.

„Ale neměj obavy, nikdy bych to neudělal. Moc dobře si uvědomuju, že je to tvoje soukromí, ve kterém já nemám co pohledávat. Jen jsem tím chtěl říct, že vím, jak povrchně a obehraně to slovo přítel zní zrovna ode mě. Asi tuším, že tohle říká každý psycholog i psychiatr, jen aby si získal tvou důvěru. A já ti nebudu zazlívat, že i já bych pro to, abys mi věřila, byl schopen udělat cokoliv. Ale pro mě to slovo asi doopravdy má ten opravdový, hluboký význam. Pro mě ses nejspíš stala něčím víc, než jen pacientkou,“ přiznal jsem se váhavě. „Na ty naše pravidelné schůzky už jsem si tak zvykl, že by mě zničilo, kdyby to teď muselo přestat. Doopravdy jsem začal mít pocit, že nejsem tvůj lékař, ale tvůj kamarád. Usmívala ses. Mluvila jsi se mnou. Byl jsem si jistý, že jsem na správné cestě, a pokaždé, když jsem viděl, jak máš z něčeho i jen nepatrnou radost, radoval jsem se taky. Sledoval jsem tvoje pokroky, ale nevnímal je jako pracovní úspěch. Bylo v tom mnohem víc.

Jenomže jsem nejspíš udělal někde chybu.“ Do hlasu se mi vrátil náznak zoufalého podtónu. Uvědomoval jsem si, že je to vlastně poprvé, co s ní mluvím tímhle způsobem a co jí tohle všechno svěřuju. Upřímně řečeno – i pro mě bylo překvapení si tohle všechno najednou uvědomit. Ale co? Byla to pravda. Ona nebyla moje pacientka. Stala se mojí kamarádkou. Ať už si to uvědomovala nebo ne. „A já… hrozně mě mrzí, že nevím, co jsem zanedbal, když došlo k tomuhle.“

S posledním slovem trochu zaváhala. Cítil jsem to z jakéhosi postoje, který z ní vyzařoval. Nakonec si ale jen skousla spodní ret a přetočila na bok. Bohužel ale zády ke mně.

V tu chvíli jako by mi do srdce někdo zabodl ostrý, obrovský nůž.

Hlavně mě hned nezabíjejte. Ono se v příští kapitole stane něco, čím tenhle konec aspoň trošku napravím. ;)

Jinak bych Vám chtěla poděkovat za hlasy v Nej povídce. Posunutí na sedmé místo mě doopravdy strašně potěšilo a nechtělo se mi tomu ani věřit. :)) Zároveň bych se ještě chtěla omluvit za to čekání, ale snad každý z vás si dokáže představit, co to znamená onen vražedný pojem škola... :/ Snad budu stíhat kapitoly aspoň o víkendech. ;)

A nakonec bych ještě tuhle kapitolu chtěla věnovat Kim. ♥ :) Ty si to nejspíš ani neuvědomuješ, ale tvoje komentáře mě vždycky dokáží tak vyhecovat...! Doopravdy mám po nich mnohem větší chuť k psaní. :) Děkuju. :))

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 19. kapitola: