Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 13. kapitola

26.07.2011 (21:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 2442×

Edit: Článek neprošel korekcí!

13. kapitola

EDWARD

Ve Forks neexistovalo mnoho míst, která by se dala nazvat zrovna vhodnými pro schůzku s Isabellou. Sice okolí nabízelo spoustu nádherné přírody, lesy, palouky, loučky a mnoho dalšího, jenomže u všeho toho tu byl jeden takový menší háček: Copak jsem ji mohl vzít někam, kam by kromě nás nepáchla ani noha? Kde jsem neměl ani tu nejmenší jistotu, že jakmile by se se mnou octla někde sama – někde, kde by kromě nás nebylo jediné živé duše -, nezpanikařila by a nevzala nohy na ramena? Koneckonců, věděla, co jsem zač, takže by to bylo nanejvýš logické, že? Proto jsem po krátkém váhání nakonec vybral malý Forkský parčík, kde byly krásně udržované cestičky, řady kdysi pečlivě nasázených mohutných stromů a každých pár metrů nějaká dřevěná lavička.

Zaparkoval jsem na kousku hlíny, které tu úspěšně už řadu let sloužilo jako napodobenina parkoviště, a poté co jsem gentlemansky přidržel Isabelle dveře a zamkl auto, přizpůsobil jsem se tempu její klidné a ničím nerušené chůze a kráčel s ní bok po boku.

Jen co jsme minuli zachovalou bránu s velkou cedulí hlásající jména zakladatelů parku a tabuli s reklamními letáky, během jednoho pohledu okolo sebe jsem stihl zaznamenat, že kromě jednoho páru důchodců sedícího u uměle vybudovaného jezírka a maminky s kočárkem, která se unaveně šourala po jedné z cestiček, tady po nikom jiném nebylo vidu ani slechu. Tomu jsem se ale příliš divit nemohl. Touhle dobou byli všichni buď v práci, nebo ve školách, takže těch, co by si mohli jen tak pohodově vyrazit na procházku, nebylo zrovna moc. Což mi situaci příliš neulehčovalo.

Prošli jsme kolem několika prvních stromů. Za tu dobu jsem v hlavě stihl zvážit a zavrhnout asi milion různých otázek a témat k možnému jednostrannému hovoru, ale zároveň jsem si nepříliš vesele uvědomil, že když takhle kráčíme mlčky vedle sebe, není to stejné, jako když nastane to ticho u mě v kanceláři. Tam jako by to uzavřené prostředí čtyř stěn všechno nějak zkreslovalo a dodávalo tomu klidný a pohodový podtón. Jenomže tady? V tom otevřeném prostranství jako by ten vzájemný pocit napětí vstupoval úplně všude a s každým dalším krokem se rozšiřoval ještě dál a dál.

Věděl jsem, že jsem musel něco říct. Koneckonců nejen proto, aby tahle chvíle nebyla tak trapná, ale hlavně kvůli tomu, že mou prací nebylo brát ji ven na procházky a beze slova jít vedle ní jako společnost, nýbrž snažit se vyřešit její problém. Nebo v mé momentální situaci se alespoň pokusit zjistit, o jaký problém se to vlastně jedná.

„Je tu krásně, že?“ vypálil jsem první věc, co se mi nějak záhadně dostala na jazyk. Nebylo to zrovna chytré ani originální, a určitě to ani nemohl být začátek nějakého delšího a obsáhlejšího hovoru, a tak jsem se rychle nadechl a mlel dál všechno, co mě napadlo. „Když jsem byl ještě malý, vždycky jsem se strašně těšil, až skončí škola a já budu moct jít ven za ostatními dětmi.“ S pohledem upřeným na zem jsem soustředěně kopl do malého kamínku a chvíli jsem sledoval směr, jakým se rozletěl, dokud nezapadl do vysoké trávy, odkud na něj nebylo vidět. Povzdechl jsem si. Tohle pro ni zcela jistě bude fakt strááášně zajímavé - myšleno ironicky samozřejmě. „Ani mi nepřijde, že se to všechno stalo tak dávno. Někdy mám pocit, jako by od té doby uplynulo sotva pár měsíců, a když si potom vždycky uvědomím, že už je to skoro dobrých sto let, jsem zklamaný, že se od toho čím dál víc vzdaluju.“ Očkem jsem zhodnotil její výraz, abych se ujistil, že jsem jí zmínkou o mém stáří nějak nevyděsil. Ale nezdálo se, že by to na ni nějak zapůsobilo. Poklidně kráčela dál, skoro jako bych mluvil o počasí.

Přesto jsem měl strašné nutkání jí o sobě povědět víc. Bylo mi jasné, že tahle naše setkání mají být jen a jen o ní a o tom, jak se ona cítí, jenomže když už mi několikrát odmítla na cokoliv odpovědět, vyprávět jí sám můj vlastní a osobní příběh mi přišlo jako to jediné, co můžu dělat. Někdo z nás dvou se prostě vyzpovídat musel. A ten škádlivý hlásek, co do mě hučel, že ji tak akorát nudím, jsem se prostě rozhodl ignorovat. Nějakou snahu jsem přece projevit musel, ne?

„Pamatuju si svoje deváté narozeniny. Pršelo.“ Ušklíbl jsem se při vzpomínce, které už jsem dobrou řádku let zakázal, aby mi přišla na mysl. Teď jsem se jí naopak úplně otevřel a dovolil jsem jí, aby mi zaplnila každičkou část mozku. „Tatínek pracoval jako vážený úředník. Vydělával hodně peněz na to, aby uživil celou rodinu a i nějaké to služebnictvo, ale skoro nikdy nebyl doma, když jsem ho potřeboval. Když jsem byl malý, často jsem ho přemlouval, aby práce nechal a zůstával doma stejně jako maminka. Chtěl jsem s ním chodit ven, chtěl jsem, aby se mi věnoval, aby se se mnou smál a aby mi říkal, že je na mě pyšný, když by se mi něco povedlo. Byl to velice milý člověk, ale nikdy mým přáním nevyhověl – čemuž se dnes už vůbec nedivím, tehdy práce znamenala všechno… i když podobně je tomu vlastně dodnes. Jenomže tenkrát jsem ještě příliš věcem nerozuměl, a tak jsem byl vždycky smutný, když mě večer, hned když přišel domů, poslal do postele, místo aby si se mnou šel hrát, protože už bylo moc pozdě.

Mrzelo mě to. Asi víc, než bych tehdy někomu nahlas přiznal. Ale jednoho dne mi slíbil, vzpomínám si, že to byl asi měsíc před mými narozeninami, že právě na ně si vezme v práci den volna a půjde se mnou do stájí, kde mě celý den bude učit jezdit na koni. Nedokážeš si ani představit, jak jsem se na to těšil. Odškrtával jsem si každý zbývající den, sekal jsem dobrotu, jak jsem se bál, že kdybych něco provedl, odvolal by to, a všechny povinnosti jsem plnil mnohem ochotněji než kdy dřív. Jenomže když pak ten dlouho očekávaný den konečně přišel, ráno jsem se celý natěšený probudil - a okamžitě skrz okenici uviděl, co se venku děje. Všechna dobrá nálada mě tenkrát rázem opustila. Celý den jsem trucovitě proseděl u zavřeného okna, byl jsem naštvaný na celý svět, byl jsem přesvědčený, že to bůh dělá naschvál a že mi nechce dovolit, abych strávil jen jednu radostnou chvíli se svým otcem. Jenomže on mi to umožnil, jenom já si to neuvědomil. Místo toho, abych využil té situace, že jednou taky zůstal doma, a šel za ním třeba do pracovny, aby si se mnou hrál tam, tak jsem jako ten největší nevychovanec odmítal úplně všechny, co za mnou přišli, snažili se se mnou mluvit a přát mi všechno nejlepší. O několik dní později, kdy se zase všechno vrátilo k normálu a já jsem otce zase vídal jen minimálně, jsem toho litoval. Ale stejně mi teď ta představa mě samotného, jak se uraženě otáčím ke všem zády, přijde směšná.“ Zakroutil jsem hlavou, teď už s mírným úsměvem na rtech, a pomyslel jsem na všechny ty hlouposti, co jsem ten den vyváděl. Doopravdy se mi to nezdálo tak dávno, jako tomu ve skutečnosti bylo.

„Rodiče to se mnou nikdy neměli moc lehké,“ povzdechl jsem si spíš pro sebe, než pro ni. Zrovna jsme se blížili k tomu postaršímu páru, který si společně s mírumilovnými úsměvy užíval krásného dne, a tak jsem trošku ztlumil hlas a dal jsem si pozor, abych neřekl nic, co by jako obyčejní smrtelníci neměli slyšet.

„Nebyl jsem zrovna poslušné dítě,“ šeptl jsem tiše a nenápadně se posunul o několik centimetrů blíže k ní, aby mě lépe slyšela, i když jsem nevěděl, jestli můj hlas vůbec vnímá. „Často jsem tropil jednu hloupost za druhou a domů se vracel s odřenýma kolenama a loktama. A někdy jsem se dokonce popral a měl jsem modřiny i po obličeji. Maminka mi potom vždycky vyhrožovala, že jestli se to bude ještě někdy opakovat, už nikdy mě nepustí na hřiště samotného a ven budu moct jít jedině v jejím doprovodu.“ Rty se mi opět o něco rozšířily, když se mi před očima objevila, sice poněkud mlhavá, ale i tak dost živá vzpomínka na matčin krásný obličej, který se na mě mračil a horečnatě hýbal rty, jak mi vždy vysvětlovala, že žijeme ve vysokém postavení a že takové chování se u nás nesluší. „Občas z ní šel trochu strach, to je pravda,“ zamumlal jsem. „Ale byla to ta nejúžasnější žena, jakou jsem za celá ta léta, co jsem na světě, potkal. Byla milá a starostlivá. Vždycky věděla, jak se ke komu chovat a jak pomoct někomu, koho něco trápí. Byla přátelská a nikdy, skutečně nikdy, o nikom neřekla jediné křivé slovo. Měla překrásný úsměv, a pokaždé, když se jí na tváři objevil, zvedla jím náladu každému, kdo se nacházel v okolí pár metrů od ní. Každý den děkuju za to, že zrovna já jsem mohl být její syn.“

Znovu jsem mrknul Isabelliným směrem, abych zjistil, jestli jí moje vyprávění nějak extrémně nenudí – i když jsem si nebyl tak docela jistý, jak bych u ní nudu mohl identifikovat. Ale když jsem zpozoroval výraz v její tváři, překvapením jsem se div nezalkl.

Zamrkal se, abych se ujistil, že se mi to nezdá. A pak ještě jednou. A znovu. Ale… Ne, nezdálo se mi to. Kriste na nebi.

Ten drobný, maličký a skoro neviditelný ďolíček ve tváři, který byl odrazem jednoho koutku úst zvednutého v jemném pousmání, nezmizel. Naopak jako by na mě křičel a volal, že tam je, ať se na něj podívám, ať vím o jeho přítomnosti a ať si ten pohled na něj pořádně vychutnám.

Úžasem jsem na okamžik sice trochu zkameněl, ale hned vzápětí jsem cítil, jak se mým tělem rozlila nová dávka adrenalinu. Bylo to skoro, jako když se na mě poprvé podívala, jenomže teď to bylo ještě silnější. Nechtělo se mi ani věřit tomu, že se mi podařilo tu její masku prolomit, i když jen takhle maličko. Pro mě to znamenalo obrovský úspěch. A tak jsem mluvil dál, tajně doufajíc, že se dočkám ještě něčeho dalšího.

***

EMMETT

Jestli jsem si někdy myslel, že dělat asistenta bude sranda, asi jsem se zbláznil. A to doslova.

No dobře… O práci samotnou možná ani tak moc nešlo. Skutečné jádro problému se totiž nacházelo někde úplně jinde. A to v milostivé slečně Rosalii Cullenové, která se nejspíš domnívala, že jsem cvičený pes, který reaguje na každý její povel.

Mrcha jedna vypočítavá. Udělej tohle, vyřiď tamto, roztřiď tyhle papíry, tohle mi nakopíruj, zajeď nafotit ten pozemek tam, vyřiď tyhle smlouvy o koupi, promluv si o tom projektu s tímhle, pak s tamtím… Jo, když se to takhle shromáždilo dohromady, znělo to jako naprosto obvyklý rozvrh každého normálně pracujícího člověka. Ale když vám to ta kačena naloží na jedno jediné dopoledne – podotýkám, že na odpoledne už mi zařídila jiný program -, tak to vás to prostě trochu dopálí.

Už se blížila dvanáctá hodina a já jsem div neměl vyplazený jazyk, jak se mi hlavou hemžily stovky informací, které jsem ještě potřeboval nějak zpracovat a zapsat do příslušných formulářů. Všechno ostatní jsem taktak stihl, ale na tomhle jsem ještě potřeboval chvíli zapracovat a už jsem se smiřoval i s tím, že kvůli tomu obětuju i svou přestávku na oběd, jen aby slečna nadřízená neměla zbytečné kecy.

„Potřebuju tři kopie.“ Vyšla ze dveří své kanceláře, s pohledem upřeným do papírů ve své ruce na vysokých podpatkách proplula kolem mého stolu. S jediným pohledem na mě mi ty štosy hodila pod nos, pak pohledem zapátrala mezi několika složkami pohozenými na mém stole, chňapla po jedné, kterou jsem díkybohu dokončil už před hodinou, a pak zase mlčky odplula k sobě. Musel jsem odolat nutkání po ní něco hodit.

Jakmile se za ní zaklaply dveře, s povzdechem jsem se otočil od laptopu s rozepsanou prací, vzal jsem do ruky ty papíry, co mi tu hodila, a zamířil jsem přímo ke kopírce, která se během toho jediného dne stala něčím jako mojí nejlepší kámoškou. Chudinka už taky za dnešek vypadala poněkud přepracovaně.

Zrovna jsem nastrkal papíry dovnitř a přemýšlel, jestli kdybych mé milostivé nadřízené alias té pipině jménem Já-jsem-tu-paní dal výpověď, přijal by mě ještě ten chlap s nepříjemnou sekretářkou a pidi kanclem, když se místností rozezněl dunivý zvuk mé vyzváněcí melodie telefonu.

Zašmátral jsem v kapse kalhot, a když jsem se podíval na jméno volajícího, s jistým otrávením a tichým zaklením jsem si ten odpornej a otravnej přístroj přiložil k uchu.

„Co je, Tanyo? Zrovna teď doopravdy nemám čas se –“

„Kdy dorazíš domů?“ přerušila mě ostře svým obvyklým arogantním tónem a já jsem v tu chvíli přemýšlel, jestli existuje možnost nakopnout někoho skrz mobil… „Vždyť jsem ti včera říkala, že v poledne budu potřebovat auto!“ spustila vyčítavě. „Za chvíli mám domluvenou schůzku a jaksi se na ni nemám jak dostat.“

„Nic jsi mi neříkala,“ namítl jsem pobouřeně, uchytil telefon pouze ramenem a začal prohazovat papíry v kopírce. „A domů přijedu až večer, takže se nejspíš budeš muset projít.“

„Do Port Angeles? Ty ses asi zbláznil, ne?!“

Hlasitě jsem si povzdechl. Jako by mě tohle z její strany ještě mohlo někdy překvapit. „Tak si zavolej taxíka.“

„Než sem do toho zapadákova odněkud přijede, ten, kdo na mě čeká, už bude dávno v tahu.“

„No tak si to přehoď, sakra, já s tím teď nic nenadělám. Upozorňoval jsem tě, že až začnu pracovat, budu auto potřebovat denně. A ty –“

„Včera jsem –“

„Včera jsi nebyla doma. Dorazila jsi dneska okolo třetí ráno, opile jsi zamumlala něco, čemu nebylo rozumět, a pak sis ustlala v obýváku na gauči. Takže se mi tu nesnaž nic namlouvat. A já musím jít, nazdar.“ Aniž bych čekal na odpověď, popadl jsem mobil do ruky a o něco prudčeji, než by se slušelo, jsem hrubě ukončil hovor a naštvaně si ten aparát hodil zase do kapsy. Fakt jsem strááášně miloval, když měla Tanya jednu z těch svých nálad a já jsem byl ten, komu –

„Zuřivá přítelkyně?“ ozvalo se ode dveří napůl posměšně. No jasně. Ona se svým super upířím sluchem jistě musela slyšet i to, co bylo na druhé straně hovoru, aniž by se o to snažila. Musel jsem se setsakramentsky soustředit, abych všechnu svou pozornost i nadále věnoval jen kopírce a neotočil se k ní s nějakou peprnou nadávkou.

Je to tvoje nadřízená, je to tvoje nadřízená, je to tvoje nadřízená…, opakovalo mi mé lepší, zdvořilejší a hlavně slušnější já. Blbost, pomyslel jsem si hned vzápětí. Beztak se vyžívá v tom, jak pěním. Blondýny jsou snad všecky stejné…

„Nebyla to přítelkyně. Ale sestra,“ opravil jsem ji napjatě klidným hlasem po chvíli.

Okamžik bylo ticho, což v její společnosti nebylo moc obvyklé, většinou totiž odpovídala na všechno ještě dřív, než jsem něco stihl doříct. Už jsem si začínal myslet, že se vrátila zpátky k sobě do kanceláře a mnou se rozhodla nezabývat se. Pomalu jsem otočil hlavu jejím směrem, abych se ve svém domnění ujistil, ale když jsem se setkal s jejím trošku zmateným pohledem, zarazil jsem se a po pár vteřinách se zase otočil zpět, neboť se kopírka opět hlásila o slovo.

„Myslela jsem, že vaše sestra…“ začala váhavě. Klidný tón jejího hlasu mě udivil. Dneska jsem ho od ní ještě neslyšel. Kdykoliv na mě promluvila, bylo to úsečně, rychle a rozkazovačně. Kdežto teď… „Zkrátka podle pár náznaků mého bratra jsem si myslela, že skoro nemluví, natož že by… Pardon, do toho mi asi nic není.“

Pardon? Ona vážně řekla Pardon?! Fíha, no to jsou mi věci… Možná bych měl své názory na ni krapet přehodnotit. Doopravdy teď nezněla tak arogantně jako před chvílí.

Odkašlal jsem si. „Ano, jedna má sestra neřekla jediné slovo už víc než rok. Ale ještě mám jednu sestru, a ta zase mluví někdy až příliš.“

„Opravdu?“

„No… jo.“ Nevěděl jsem, co víc na to říct, a tak jsem popadl všechny kopie, které mi má skvělá kamarádka zatím pracně vyplodila, a pomalu jsem došel až ke slečně Cullenové a podal jí je do rukou.

Kupodivu bez jediného dalšího slova si je vzala a zapadla zpět k sobě.

Myslím, že s jistotou můžu říct, že od teď už se děj bude posouvat vpřed mnohem rychleji než doposud.

Moc Vám děkuji za krásné komentáře. Jsem ráda za Vaši podporu.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 13. kapitola: