Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 51. kapitola 1/2

27.06.2010 (21:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2761×

Stála jsem v místnosti, která vypadala jako kuchyň… Hodiny ukazovala něco málo po jedné odpoledně… Jedna hodina devět minut.

Sklenička padala na zem, chtěla jsem ji chytit, ale nestihla jsem to a ona se roztříštila na miliony kousků. Sehnula jsem se tedy a začala je sbírat, trvalo to docela dlouho.

Hodiny ukazovaly přesně jednu hodinu a ručička přeskočila na jedenáctou minutu.

Byla jsem v lese a cítila jsem se nějak divně. Něco se kolem mě prohnalo, nestihla jsem postřehnout, co to bylo… bylo to rychlejší, než cokoliv… než kdokoliv. Opět, jen šmouha, ani můj dokonalý zrak na to nestačil. Slyšela jsem jen tichý svist větru… jinak bylo ticho, příliš ticho. Blížilo se něco nebezpečného.

Bylo to tady, porazilo mě to k zemi a pak tma.

Zůstala jsem nehnutě stát a sledovala mrtvé tělo upíra, které bylo nyní bez hlavy.

„Ne! Emme! Prosím ne!“ Slyšela jsem za sebou bolestný výkřik.

A pak se sen změnil… bylo to tak rychlé…

Opět na mě zíraly, na mě překrásné zelené oči. Byly dokonalé, roztomilé, plné lásky. Milovala jsem ty oči, ač jsem netušila, komu patří, ale byly mi tak povědomé. Dvakrát rychle zamrkaly, tak rychle, až jsem zatajila dech.

„Ahoj,“ promluvil na mě dokonalý, zvonivý hlásek…

Cítila jsem, že se vracím z říše snů, z říše spánků… opět se mi zdál sen, stejný, jako nedávno, pouze o pár vteřin prodloužený a já mu stále nedokázala porozumět. Ty krásné zelené oči, překrásný hlas… Věděla jsem, že se mi zdál ještě jeden, ale nedovedla jsem si ho vybavit… ty zelené oči mi ho dokázaly vymazat z paměti.

Pomalu jsem otevřela oči a hned je zase zavřela… Tohle nebyl můj hotelový pokoj. Natož louka. Cítila jsem, jak se můj tep zrychlil. Ovšem, když jsem se zaposlouchala do myšlenek okolo, uklidnila jsem se a na rtech se mi objevil úsměv. Otevřela jsem oči.

„Ahoj, Edwarde,“ zašeptala jsem pozdrav přesně v moment, kdy vešel do dveří.

„Stěhování asi proběhlo trošku jinak, než jsem předpokládala,“ zasmála jsem se, zatímco mě políbil na čelo. Odtáhl se a věnoval mi ten nejkrásnější úsměv.

„Tak, jak se ti líbí v našem pokoji?“ zeptal se a lehce zdůraznil slovo našem. V našem pokoji… znělo to až příliš krásně, při té myšlence mě zahřálo u srdce.

Dosud jsem k tomu neměla příležitost, proto jsem se rozhlédla až nyní.

Téměř mi to vyrazilo dech. Tak krásný pokoj jsem viděla naposledy… no, nikdy. Esme se překonala, bylo to dokonalé.

Celý pokoj byl v odstínech hnědé, od světle béžové až po barvu čokolády. To vše bylo zkombinováno s jedním odstínem světle modré. Nikdy jsem si nemyslela, že tyhle dvě barvy můžou působit tak teple a útulně.

Podlaha byla z parket tmavého odstínu a bylo na ní několik menších koberečků. Ovšem nejvýraznější byla stěna orientovaná na východ, která byla celá prosklená. Díky ní bylo v pokoji dostatek světla. Nejdominantnější byla postel ze dřeva stejného odstínu jako podlaha. Naproti jsem uviděla zavěšenou knihovnu, ve které bylo nespočet knih, které přímo volaly, abych si je přečetla. Nalevo byl pracovní stůl s počítačem, nad kterým bylo pár poliček na drobnosti. Byla na ní fotka, kterou jsem neviděla již tak dlouho… Renée, Phill a já, tehdy mi bylo sotva patnáct, tehdy jsem vypadala jako člověk, ne jako ničitelka. Hnědé vlasy a oči stejné barvy, chybí mi to, ale mám mnoho lepší věcí, mám přátele, rodinu a lásku…

„Náš pokoj je překrásný, budu muset Esme poděkovat,“ řekla jsem dostatečně nahlas, aby to uslyšela i Esme. A opravdu to skvěle znělo.

„Moc se mi to líbí,“ zopakovala jsem si ještě jakoby sama pro sebe, vyhrabala se z peřiny, věnovala Edwardovi jeden polibek a lidskou rychlostí doběhla do koupelny. Musela jsem se trochu poupravit.

Po sprše jsem na poličce našla nachystané oblečení… Alice, někdo by ji to měl odnaučit.

Když jsem si pozorně prohlédla kupku, našla jsem černé legíny, prádlo, zelenou tuniku a balerínky.  Musela jsem uznat, že tentokrát se mi to opravdu líbilo.  Poslušně jsem se oblékla, ještě si trošku poupravila vlasy a vylezla.

Až teď, možná až příliš pozdě, jsem si uvědomila, že za chvilku se „oficiálně“ po sedmi letech přivítám se zbytkem rodiny, s Esme a Carlisleem. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce.

„Klid, Bello! Je to rodina… jen rodina a ty tady vyšiluješ!“ okřikla jsem se myšlenkou.

Zhluboka jsem se nadechla a tiše vklouzla do haly v patře. Stejně tiše, jako doposud, jsem se dostala ke schodům a začala zkoumat  myšlenky ostatních.

Možná bych jim neměla lézt do soukromí, ale…

Všichni byli v obýváku a netrpělivě na mě čekali. Nadechla jsem se, opět to byl velmi hluboký nádech, který mi měl uklidnit tep. Na okamžik jsem silně semknula víčka a pak se, již ne tak tiše, ze schodů, pod kterými na mě čekal Edward.

Objal mě paží kolem pasu, dal letmý polibek do vlasů a pak jsme se přes halu vydali do obývacího pokoje.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny přítomné, abych na sebe trošku upozornila. Ze sedačky se ozvaly nadšené pozdravy.

První se ke mně dostala Esme s mateřským úsměvem na tváři.

„Ahoj, Bello. Chtěla bych tě u nás oficiálně přivítat. Jsem moc ráda, že se ti tvá nová ložnice líbí a od teď se tady chovej jako doma, protože teď tady jsi doma,“ zasmála se a objala mě.

„Vítej, doufám se ti tady bude líbit,“ řekl Carlisle, když se Esme odtáhla, a podal mi ruku, kterou jsem ochotně přijala. Esme byla podezřela nadšená, až Carlislea odstrčila, aby se o mě mohla postarat. V duchu jsem se smála.

„Nachystala jsem ti nějaké jídlo… víš, nevím, co máš ráda, taky si snad něco vybereš. Pojď, zavedu tě do kuchyně,“ ujala se mě a už mě odváděla pryč. Ale když jsem ucítila tu vůni…  mňam.

Když jsem vstoupila do kuchyně, uvítal mě tác plný jídla a já se tázavě podívala na Esme.

„Já vím… je toho trošku víc,“ špitla.

„Trošku? Tohle by mi stačilo na roky,“ zasmála jsem se. „Díky, Esme, je to od tebe moc milé, ale pochybuji, že si takovou péči zasloužím, mohla bych si uvařit sama,“ dodala jsem, když jsem si sedla ke stolu.

„Holčičko, jsi jako má dcera… Vyber si z toho, co ti bude chutnat,“ řekla medovým hlasem a usmála se. Já jí úsměv oplatila a začala přemýšlet, co si z takového množství jídla mám vybrat. Tolik skvělého jídla po kupě…

Nakonec jsem šáhla po lívancích. Ty jsem nejedla ani nepamatuji. Než jsem ochutnala první sousto, mlsně jsme se oblízla, vypadalo to skvěle a vonělo ještě lépe. Kousek jsem si ukrojila a vložila do úst… Jestli jsem řekla, že to vypadá skvěle, vzhled se s chutí nedal srovnat. Bylo to báječné, už dlouho jsem nejedla nic tak dobrého. Esme vařila opravdu skvěle, na někoho, kdo vlastně nejí.

Už jsem jí chtěla říct, jak je to dobré, ale když jsem zvedla hlavu, nebyla tady.

Divné. Rychlosti jsem dojedla a vydala se zjistit, co se stalo, kam všichni zmizeli.

Podle myšlenek jediný, kdo zůstal, byl Edward. Vydala jsem se za ním do obývacího pokoje, kde sledoval televizi… ale podle myšlenek jí nevěnoval příliš pozornosti. Tiše jsem došla k sedačce a posadila se vedle něj.

„Kam se všichni poděli?“ zeptala jsem se a podívala se do jeho krásných jantarových očí.

„Měla bys být všímavější, když slyšíš myšlenky,“ zasmál se a letmo mě políbil na rty.

„Šli na lov, chtěli ti nechat soukromí, aby ses mohla zabydlet, případně vybalit si ještě některé věci a tak,“ dopověděl a přitiskl si mě více k jeho tělu.

„Tahle rodina je úžasná,“ zasmála jsem se a nepřestávala se mu dívat do očí.

„Chtějí udělat dobrý dojem… jen počkej, až Alice zase začne mluvit o nákupech, Jasper ji bude podporovat. Pak Emmettovi vtípky…“ smál se.

„Miluji tě,“ zašeptal tiše a já poslala to samé myšlenkou. Ještě chvíli jsem vedle něho seděla, pak jsem si ale uvědomila, že jsem od té doby, co jsem vstala, nic nepila… měla jsem pořádnou žízeň… a rozhodla jsem se to napravit.

„Jdu se jen napít,“ zasmála jsem se jeho výrazu, když jsem se zvedala. On mě, ač jsem o to nežádala, následoval. A musela jsem si přiznat, že mi to ani v nejmenším nevadilo.

V kuchyni jsem si do skleničky napustila obyčejnou vodu, měla jsem ji ráda. V rychlosti jsem ji vypila a položila na linku.

Přesně v ten moment jsem na svém krku ucítila ledový polibek, chtěla jsem se rychle otočit, ale když jsem to udělala, rukou jsem zavadila o skleničku, která spadla na zem… už jsem ji nestihla chytit.

Spadla na zem, rozbila se na tisíce kousků.

„Sakra,“ zaúpěla jsem, když jsem uviděla tu spoušť na zemi. Rychle jsem se sehnula k zemi a začala sbírat kousky skla. Edward mi pomáhal… Na jeho pravé ruce mě však zaujaly hodinky, které ukazovala přesně jednu hodinu a deset minut. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že jsem vstala tak pozdně. Zaskočilo mě úplně něco jiného… vybavil se mi můj sen. Srdeční tep se mi zrychlil.

„Bože! Emmett!“ vykřikla jsem v myšlence a doufala, že nebude příliš pozdě.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 51. kapitola 1/2: