Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 32. kapitola

02.01.2015 (21:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1894×

Přestal jsem se smát a trpělivě čekal, až holky zaženou pláč.

„Bože, jak já nesnáším ženský pláč a slzy. Jen málo věcí mě děsí víc,“ blesklo mi hlavou.

„Holky, kušujte!  Proč vlastně pláčete?“ zkoušel jsem je zastavit. Ztichly a z toho ticha bylo cítit šok a zmatenost.

„Ede, vždyť… ty nevidíš!“ vyhrkla nakonec Bella.

„Ano, a?“ snažil jsem se je postrčit k pokračování.

„Všichni jsme doufali, že už bude všechno normální, všechno fajn a teď…“ doplnila horlivě Esmé. Já se zamračil.

„Řekl bych, že zapomínáte na podstatnej detail. Já neumírám. Všechno je pořád stejné. Tak jako posledních 17 let. Moji rodiče jsou k ničemu, žiju se svými sourozenci, mám Brilla, v jiném světě patřím k šlechtě, vím o existenci upírů a miluju Bellu. Země se točí, ráno vychází Slunce, v noci svítí Měsíc. Svět se neboří, opravdu,“ vysvětloval jsem důrazně, ale s úsměvem. Jediná Špunt pochopila.

„Přineseme ti něco k jídlu. Budeš muset přežít návštěvu Carlislea, ale neboj, všechna vyšetření udělal už v noci, chce s tebou jen mluvit. Alespoň tak mi to sliboval. Potřebuješ odpočívat. Pojď, Esmé,“ pohladila mě po rameni a spolu s Esmé zmizela v domě.

„Bells, nedělej si s tím hlavu. Nepředstírám klid ani spokojenost. Cítím se tak. Jsem v pořádku,“ přitáhl jsem si ji na klín.

„Ale když…“

„Copak? Takhle se ti už nelíbím?“ skočil jsem jí se smíchem do řeči, přesto jsem cítil, že se této obavy nikdy v hloubi duše nezbavím. Vzpomněl jsem si na hádku těsně poté, co se mi zrak vrátil. Co když se to bude opakovat? Začínal jsem nenávidět změny.

„Edwarde!“ zavrčela na mě vztekle, čímž mě vytrhla z přemýšlení. „Já nesnáším to tvoje rejpání. Oba víme, že tenkrát byla ta hádka nedorozumění. Já tě miluju a s tvojí slepotou jsem do našeho vztahu šla. Jsi to ty, ať už vidíš, nebo ne.“

„Díky, Bells,“ řekl jsem stále s úsměvem a Bella se po mně natáhla. Přerušilo nás však klepání na dveře.

„Pojď dál, Carlisle,“ povzdechla si Bella a uvolnila mu místo. Pak mě rychle chytla za ruku.

„Edwarde, prý zase nevidíš. Ale nechápu, jak je to možné. Podle Belly poslední rána nešla přímo do hlavy. V noci, když jsi byl v bezvědomí, udělal jsem pár vyšetření… jenom zběžných, nenapadlo mě, že by se to mohlo stát. Nic, co by něco takového naznačovalo, jsem nenašel. Všechna zranění byla pouze povrchová…“

„Samozřejmě, že nic nenajdeš. Nedělej si s tím hlavu, Carlisle. Vím, že máš století praxe a znalostí, ale já už za posledních 17 let prošel tisíci vyšetření v různých městech i státech. Nikdy nepřišli na to, proč nevidím. Nikdo neví, proč jsem začal vidět. Jak bys mohl přijít na to, proč se má slepota opět vrátila? Jsem relativně v pořádku. Vše se vrátilo do starých kolejí,“ usmál jsem se a strnulé Belle kreslil na ruku uklidňující kolečka.

„Tak proto tak strašně nenávidíš doktory a nemocnice. Nechám vás tu. Měl by ses prospat. Promluvíme si později,“ zahájil Carlisle záhadně rychlý ústup. Zamračil jsem se, ale nechal to být.

„Lehnout!“ zavelela rázně Bella, jakmile cvakly dveře.

„Ano, pane!“ zasalutoval jsem a padl na záda. Bella se mi stulila k boku a položila mi hlavu na hrudník. Potichu jsem zasyčel.

„Ede, promiň! Ježiš, neublížila jsem ti?“ vyletěla znovu do sedu.

„Samozřejmě, že mi nic není. Jen mám asi naražený žebra. Pojď sem,“ natáhl jsem k ní ruce a ona si opět opatrně lehla.

„Bells, mohla bys mi říct, co se vlastně stalo? Matně si pamatuju tu poslední ránu, než jsem upadl do bezvědomí. Pravdou ale je, že jsem byl nadopovaný adrenalinem a soustředil jsem se na to, abych nás z toho dostal, takže detaily mi nějak… unikaly. Od chvíle, kdy mi otevřeli tu ránu od Pliskupa mám trochu… mlhu,“ vzpomínal jsem rychle. Nevědomky jsem zahýbal zápěstím zraněné ruky a pak prsty druhé přejel po obvazu. Zarazil mě Bellin hlas.

„Carlisle ti to v noci znovu zašil a obvázal dostatečně silnou vrstvou fáče…

Začnu s tím včerejškem od začátku. Ať víš, co probíhalo venku. Když jsem vyrazila od stolu, chvíli jsem se motala mezi lidmi, bylo tam hodně pachů. Když jsem konečně vycítila Špunta, vyrazila jsem k postrannímu vchodu. Soustředila jsem se pouze na ni a instinktivně na nadpřirozený nebezpečí, takže jsem si přítomnosti těch kluků všimla až pozdě. Vběhla jsem jim do pasti. Taková školácká chyba… Nemohla jsem se z toho v prvním okamžiku dostat, aniž bych neohrozila Špunta a neprozradila se,“ povzdechla si Bella, ale pak spěšně pokračovala. Hltal jsem každé její slovo. „Proto jsem také nevolala Postracha, vytočil by se a navíc, nemá potřebu bojovat s lidmi, takže to ani neumí. Kdyby přišel, prozradil by nás.

Brzy na to přivedl jeden z nich Lukase. Z jejich řeči jsem pochopila, že jim jde o tebe a my jsme jenom návnada. Rozhodla jsem se počkat, dokud něco neodvede jejich pozornost. Šlo jim jen o to, aby pokořili krále…

Pak jsi přišel. Vypadal jsi klidně, takže jsem doufala, že se z toho vysekáme. Pravdou je, že když jsi je začal provokovat, byla jsem trošku v šoku,“ zasmála se. „Pak jsi mi dal povel k útoku, takže jsem odrazila jednoho ze svých strážců a druhému omylem vykloubila 4 prsty, když jsem se pokoušela ho odzbrojit.

Přetrhla jsem ti pouta a šla se postarat o Špunta a Lukase. Další moje chyba. Zapomněla jsem, že jsi jen člověk, že nebojuji s Postrachem.

Lukasův strážce mi proklouzl a zaútočil na tebe. Když jsi upadl do bezvědomí, zabila jsem ho a omráčila Šéfa.

Víš,“ zavrtěla se a já opět bolestí zatnul zuby. „Když jsi přišel bez Brilla, všichni jsme doufali, že máš plán. Asi jsi ho neměl, ale ukázalo se, že se doplňujete. Brill si dokázal poradit sám. Těsně po tom, co jsem omráčila Šéfa, přivedl Brilliant nějakého muže. V okamžiku, kdy se ten muž objevil, ti, kteří byli při vědomí, se okamžitě začali plazit a žadonit. Ten muž byl… opravdu impozantní. To nepopírám. Ale takovou autoritu jsem… nikdy nezažila. Odmávl je, aniž by se na ně podíval a okamžitě se vrhnul k tobě. Zkontroloval, jak jsi na tom a když si všimnul tvé ruky, snažil se zastavit krvácení a dát vše do pořádku. Bylo na něm vidět, že se mu to nezdá a hlavně nelíbí.

Nechala jsem Špunta a Lukase u strany, zůstal u nich Brill. Došla jsem k tomu muži a řekla mu, že ta rána je znova otevřená. Kývl hlavou, obvázal ti to nějakým plátnem a pak se otočil na mě. Přiznám se, odolávala jsem nutkání couvnout. Slíbil mi, že o ty dva mrtvé postará a ten zbytek vyřešíte spolu. Poprosil mě, ať tě odvezu domů a postarám se o tebe. Pak se rozloučil s Brillem, písknul na nějaké poskoky a ukončil naši konverzaci. Nechtěla jsem mu odporovat, takže jsem poslala Lukase se Špuntem pro auto, pak jsem tě naložila a odvezla sem.

Nechápu to… znal mé jméno. Věděl, že k tobě patřím. Na nic se neptal…“ dokončila svou řeč zamyšleně Bella. Zavřel jsem oči a pomalu se usmál.

„To je celej Asmodeus. Vždy je krok před ostatními. Nikdy jsem nechápal, jak to dokáže, ale jeho přezdívka, nebo spíš všeobecně známé jméno mluví za vše. Tu autoritu a respekt budí ve všech a tak nějak přirozeně… i já s tím občas bojuji. Nemusíš z něj mít špatnej pocit, je to přítel. Jen toho moc nenamluví, raději koná. Mám ho rád.“

„Asmodeus, Edwarde? To není úplně lidské jméno…“ zasmála se Bella.

„To rozhodně ne. Jmenuje se Samuel. Když začal postupovat v hierarchii a později převzal klub, začali mu tak říkat a on jméno Asmodeus pro tenhle minisvět přijal. Podle starých legend je Asmodeus jedním z hlavních démonů, démon smilstva. Zároveň ale má být nejinteligentnějším a nejvzdělanějším démonem a také nejlepším bojovníkem a vůdcem pekelných armád. Nevím, jak to ty lidi napadlo, ale pravdou je, že se svému jméno snaží dostát,“ osvětlil jsem jí, zatímco jsem si v hlavě přehrával celý její příběh. V tom mi něco došlo. „Tak počkej. Říkala jsi dva mrtvé?“

„No ano. Zabila jsem toho, co ti ublížil. Je mi to hrozně líto, ale když na tebe sáhl… neudržela jsem se,“ zanaříkala Bella.

„Ano, to je jeden. O tom vím, ale pořád mi jedna mrtvola schází,“ nedal jsem se obalamutit.

„Víš, Edwarde… když ti ten jeden otevřel ránu, rozzuřil ses. Skočil jsi mu tesáky po krku a strhnul jsi ho na hromadu harampádí… Upadl špatně, vaší vahou mu popraskalo pár kostí a navíc, zahryznul ses opravdu hluboko… Nevím, jestli se mu zlomil vaz, vykrvácel, nebo se udusil vlastní krví…“ vysoukala ze sebe pomaličku Bella. Šokovaně jsem strnul.

„To myslíš vážně?!“ Když Bella na mám hrudníku kývla hlavou, vyletěl jsem do sedu. „Ne, to se nemohlo stát. Přece jsem nemohl zakousnout člověka. Ne, to je blbost…“ vstal jsem z postele a opatrně přešel k oknu. Opřel jsem ruce o parapet a čelo o sklo. „To je přece nemožný…“

„Carlisle?“ zavolala Bella a jmenovaný v mžiku rozrazil dveře. „Myslím, že upadl do šoku,“ oznámila mu, jako bych v místnosti nebyl.

„Dám mu něco na uklidnění.“

„Tak na to zapomeň!“ vložil jsem se do konverzace. „Sáhneš na mě a skončils. Buď kruci člověk, nebo upír, ne doktor. Chcete mi říct, že vás váš první mrtvý nerozhodil? Proboha, rozsápal jsem mu hrdlo. I když jsem na to měl plné právo, není to úplně normální!“

„Měls na to plné právo? Chceš říct, žes měl právo ho zabít?“ zavrčel Carlisle, jako bych se zbláznil, zatímco mi Bella položila ruku na rameno.

„Ano, Carlisle. Pořád toho kluka bereš jako člověka. Není tomu tak. V jejich světě neplatí naše zákony. Jak dřív dopadali lidé, kteří si dovolili na vládce, a nevyšlo jim to? Ta skupina byla mrtvá ve chvíli, kdy zajali Mish. Ale přesto… proboha,“ nedokázal jsem se vzpamatovat. Pak jsem pomalu zavrtěl hlavou. „Tohle se musí vyřešit. Jedeš se mnou, Bells?“

„Edwarde, měl bys odpočívat…“

„Fyzický odpočinek se odvíjí od psychického. Nemůžu odpočívat.“

„Dobře, ale řídit budu já. Jsi rozrušený, v kombinaci s tvou slepotou by to i ve Visionu mohl být problém,“ navrhla kompromis smířeně Bella. Kývl jsem hlavou a pak se zarazil. Došlo mi, že jsem celou dobu bez trička a v nějakých teplákách.

„Potřebuju oblečení…“ zpanikařil jsem.

„Klid, Lukas ti nějaké oblečení přivezl. Tady,“ položila mi kupičku do rukou. „Běž se převléknout.“

Přitáhl jsem si Bellu k sobě a políbil ji s povzdechem do vlasů. Pak jsem pískl na Billa, chytl se ho za obojek a on mě pečlivě odvedl do koupelny. Miloval, když mi mohl pomáhat. Rychle jsem se osprchoval, převlékl a vešel zpět do pokoje. Bella mě opatrně chytila za volnou ruku a povzdechla si.

„Půjdeme?“ zeptala se mě a já z ní cítil odhodlání. Věděl jsem, že mě chápe a rozumí mi. Za to jsem ji miloval ještě víc, i když jsem myslel, že už to nejde.

„A co takhle se zeptat mě? Já tě, Edwarde, nikam nepustím… Buď rád, že po takové nakládačce neležíš v nemocnici! Potřebuješ se ještě vzpamatovat!“ přemlouval mě Carlisle se strachem v hlase.

„Omlouvám se, Carlisle. Můj zdravotní stav není důležitý. Stačí, že dokážu chodit. Jejich útok na mě by počkal. Ale oni si dovolili ohrozit Lukase, Mish a hlavně Bellu. Zastavilo by tě něco, pokud by šlo o Esmé?“ Osvětlil jsem svůj postoj a vydal se ke dveřím.

„Jedině smrt…“ pronesl Carlisle odhodlaně za mými zády. Pak vyrazil za námi jako náš doprovod.

„Jsem rád, že to chápeš,“ usmál jsem se. Společně jsme sešli schody a já se společně s Bellou a Brillem vydal před dům.

„Ten kluk mi občas svými reakcemi připomíná upíra víc, než my všichni dohromady…“ zaslechl jsem Carlislea, stojícího zřejmě s Esmé na verandě v okamžiku, když jsme nastupovali do auta.

Vím, že to zase trvalo dlouho, ale na další už pracuji. Prosím, nechte mi tu alespoň smajlíka, ať vím, jestli to ještě někdo čte. :)

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 32. kapitola: