Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já kůň - 5. kapitola, Výlet

23.05.2010 (08:30) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2462×

   ">Pusť si písničku :)

Vpadla jsem do třídy celá nasupená a silně jsem dosedla na židli. Ta se slabým křupnutím reagovala, ale vydržela to.

„Co se děje?“ ptala se Strange.

„Většího namyšleného blbce jsem jakživ neviděla,“ supěla jsem.

„Co se stalo?“ zeptala se Strange, jenže to už do třídy napochodovala učitelka a bylo po svěřování.

Ten idiot si snad myslí, že může hrabat na každou! napsala jsem Strange na papírek a podstrčila jí ho.

Co se stalo? Líbali jste se? Nebo něco víc? Budete mít děti? Jůůů, začala psát na papírek a já myslela, že ji vážně uškrtím.

Zbláznila ses? Jo, líbal mě! A jazyk mi strkal až do krku! Hnus!

A co jsi udělala?

Vlepila mi facku a odešla.

To si děláš srandu?!

Ne, proč?

No… Jen tak. A to byla naše poslední slova napsaná na papírek. Poté přišla učitelka, vzala mi lísteček a začala číst vše napsané. Uf. Ještěže tu Emmett není. Nejspíš by mě zabil. A to doslova.

„Hm, zajímavé. Příště si laskavě s panem Cullenem užívejte jinde,“ řekla učitelka, když mi papírek vracela. Trapas!

Všechny hodiny společně se Strange uběhly rychle, jelikož jsme si psaly vzkazy. Po poslední hodině biologie jsem vyšla na chodbu a Strange se ode mě odpojila se slovy, že si musí běžet něco zařídit. Tak jsem tedy šla do jídelny. Před dveřmi mě však zastavil Emmett.

„Proč na mě všichni koukají a smějí se?!“ spustil na mě.

„Nemáš rád pozornost?“ zeptala jsem se nevinně.

„Mám ale…“ Nedopověděl větu a já mu skočila do řeči.

„Tak já jsem ti jí zařídila. Užívej si ji. Dlouho ji mít nebudeš,“ mrkla jsem na něj a chtěla odejít. On mě však chytl za ruku a odmítal mě pustit.

„Co jsi udělala?“

„Pusť mě!“

„Co jsi udělala?“ zopakoval.

„Nepustíš? Fajn, jak chceš,“ řekla jsem a vysmekla se mu. Poté mě chtěl chytit znovu, ale já na něj spustila.

„Říkám ti, abys mě nechal být! To je tak těžké to pochopit?“

„Pustím, ale i kdybych chtěl, tak tě nenechám. Jakože nechci.“ Nechápala jsem co to říká, ale nechala jsem to být. Vkráčela jsem do jídelny a Strange seděla u… u těch blbých upírů!

Přišla jsem k jejich stolu.

„Strange, můžeme si, prosím, promluvit?“ řekla jsem a přesladce jsem se usmála.

„Hned jsem zpátky,“ řekla Strange směrem k těm kostkám ledu.

Odtáhla jsem Strange ven z jídelny, aby nás ti upíři neviděli. I když spolu komunikujeme – jen někdy – přes naši mysl, nejspíš by jim bylo divné, kdybychom na sebe jen tak zíraly.

Co blbneš? Oni jsou upíři, chápeš, co ti tu říkám? spustila jsem na ni pomocí myšlenek.

Jsou v pohodě a navíc si koukej zvykat. Pozvali nás na čtrnáct dní kempovat – možná i déle – a nic nám neudělají.

Za prvé: jak víš, že nám od nich nic nehrozí? Za druhé: zbláznila ses? Já s nimi nikam nejedu! A za třetí až za desátý: Jsou to upíři, proboha! My jsme jejich kořist! Jak ve dne, tak v noci! To ses dočista zbláznila?

Nezbláznila. Mimochodem, odjíždíme v pátek, zítra po škole s nimi jdeme do klubu. Do západu slunce – což je v osm hodin – budeme doma. A uklidni se, vážně nám nic neudělají.

Fajn, ale jestli mě Emmett naštve nebo poníží, tak si ještě užije, chlapeček!

Ok. Jdeš si k nim sednout?

Ne, díky. Jedu domů. Jedeš taky?

Svezu se potom s nimi. Tak zatím, ahoj.

Čau.

Nasedla jsem do auta a hnala se směr domov. Auto jsem zaparkovala v garáži, odemkla dveře, tašku hodila do kuchyně a svalila se na pohovku.

Strange si dělá srandu, že jo? Prosím, ať to byl jen vtip. Já s upíry – ještě ke všemu s Emmettem – nebudu trávit čtrnáct dní pod hloupým stanem! Vždyť my každou noc budeme muset utíkat, abychom zůstaly před nimi v tajnosti. A oni jsou upíři, což znamená, že nespí. Proboha, jak to chtějí jako udělat? Tímto přemýšlením jsem strávila asi hodinu a půl. Pak jsem se zadívala na televizi.

„Ááá,“ zaječela jsem na celý dům.

„To je ale překvápko, co?“

„Ty blbče! Co tu děláš?!“

„To je mi ale přivítání,“ řekl a usmál se.

„Své pozdravy si schovávám pro někoho jiného,“ řekla jsem a hodila po něm kyselý úsměv.

„Ahoj, Rose, já jsem Alice, tohle je Bella, Edward, Jasper a Emmetta už asi znáš,“ ukazovala ta černovláska na všechny kolem.

„Jo, to znám.“

„Strange?“ zavolala jsem do domu.

„Ahoj, Rose. Vedu nám malou návštěvu,“ usmála se. Malou? Upíry? pomyslela jsem si.

Buď milá, nakázala mi a já si připadala jako její mladší sestra.

Došla jsem zpět do obýváku, na všechny se kysele usmála a sedla si na pohovku. Vzala jsem do ruky ovladač a začala přepínat kanály. Neuvědomila jsem si svůj zrychlený postřeh a to, že bych se takto mohla prozradit.

„Nechceš už konečně něco vybrat?“ ozval se Emmett

„Nepřijeli jste se dívat na televizi, že ne?“

„Přijeli jsme tě pozvat zítra po škole do klubu. Co ty na to?“ ozvala se tentokrát Alice.

„Jo…, klidně.“ Všichni se odebrali nahoru ke Strange do pokoje a já tu zůstala sama s Emmettem. No to potěší. Chvíli jsme jen tak seděli, pak jsem si došla pro popcorn.

„Chceš?“ zeptala jsem se Emmetta ze slušnosti.

„Jo, dík.“ Prosím? Upíři jedí něco jiného než krev? Chudák, bude se muset přemáhat.

Jenže na Emmettovi nebylo nic vidět a bral si po plných hrstech. Když si chtěl nabrat další hrst, nejspíš omylem strčil do misky a ta se na mě celá i s popcornem vysypala.

„Ajéje, to zas bude kravál,“ řekl potichu v domnění, že ho neuslyším. Vzala jsem ze sebe plnou hrst a hodila mu to do obličeje. Udělal naštvaný výraz, otočil se pro polštář a švihnul ho po mně. Začal se nehorázně smát a já po chvilce musela také. Vzala jsem dva polštáře, a ty mu přilétly na hrudi. Zase jsem nezvládla svou sílu a on přepadl přes opěradlo. To jsem se rozesmála ještě víc a on také.

„Nenávidím tě,“ řekla jsem se smíchem.

„Já tebe také nenávidím,“ odpověděl mi a já mu hodila další hrst popcornu do obličeje. On mi to oplatil polštářem a to už jsem padala z gauče. Emmett mě zachytil za boky. Chvilku jsme na sebe koukali. Začali jsme se k sobě přibližovat. Byli jsme pár centimetrů od sebe.

„Promiň…, já… já nemůžu,“ řekla jsem omluvně se stopou bolesti v hlase. Vysmekla jsem se mu a běžela jsem k sobě do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla je.

„Rose? Rose? Co se stalo? Odemkni ty dveře!“ Neodpovídala jsem.

Víš, že dveře mě nezastaví. Odemkni je! poslala mi Strange v myšlenkách

Nech mě, prosím, poslala jsem jí nazpět.

„Až odjedou, promluvíme si,“ řekla a odešla za upíry.