Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 28. kapitola

BD 004,B,E


Isabella Drákulová 28. kapitola„Vůbec mě neznáte, ale přece jste mi pomohla. Kdo jste?“ zeptala jsem se jí a sevřela v ruce náhrdelník po matce. Nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych ho ztratila. Jsem na něj háklivá, nikomu jsem nikdy nedovolila na něj byť jen sáhnout.
Otočila se ke mně čelem a rukama sevřela kapuci, kterou pomalu táhla dolů, do tváře se mi však nepodívala. Když byla kapuce dole, všimla jsem si nádherných, dlouhých, hnědých vlasů, které jí spadly až do poloviny předloktí. Pomalu zvedla hlavu a podívala se mi do očí.
Když se naše oči setkaly, zapomněla jsem, jak se dýchá. To není možné. Ta podoba… Ne, to nemůže být pravda. Její rudé oči se vpíjely do těch mých a vypadaly velice plačtivě. Může upír plakat?

28. kapitola

 

Bůh mě nevyslyšel. Ať jsem si přála a doufala, jak moc jsem chtěla, smrt se mi vyhýbala. Mé tělo bylo už tolikrát znesvěcené, až jsem se styděla. Kdybych se vrátila domů, nemohla bych se ani otci, ani Edwardovi, podívat do očí.

Nevím, jak dlouho už tady hniju a brečím, ale už jsem si vážně přála, aby to skončilo. Nedokázala jsem se smířit s krádeží náhrdelníku mé matky ani s krádeží zásnubního prstenu od Edwarda.

Zaslechla jsem velice známou ránu. Byla jsem připravena na další znesvěcení od Ara, toho hnusného a zvrhlého upíra, který si ani nezaslouží být na světě. Nic podobného se však nestalo.

Otevřela jsem pomalu oči, abych se podívala, co se děje. Ve dveřích stála jakási postava v černém plášti a kapucí na hlavě a pozorovala mě. Do tváře jsem jí neviděla, je tady takové šero, že do černa její tváře nedokážu dohlédnout.

Pomalu přešla ke mně a sklonila se nade mnou jako vrba. Sedla si na kraj postele, či co to je, na které ležím, a natáhla ruku k mé tváři. Nechápavě a nevěřícně jsem ji pozorovala. Co tady chce?

Svou rukou mě něžně pohladila po vlasech, které už dávno ztratily svůj půvab i lesk. Nyní jsou špinavé, mastné a zapáchající jako vlasy bezdomovkyně. Vsadím se, že by mně nikdo nepoznal, kdyby mě teď viděl.

„Neboj se, já ti neublížím, jsem tady jako přítel,“ řekla tak krásným a jemným hlasem, který mě pohladil po srdci. Nechápavě jsem ji pozorovala a doufala, že to není žert, že se mi to nezdá. Musí se mi to zdát.

„Prosím, řekni mi pravdu. Odkud máš tohle? Kde jsi to vzala?“ zeptala se mě a před obličejem se mi objevil náhrdelník po mé matce. Když jsem ho spatřila blýskat se před mou tváří, do očí se mi vehnaly slzy.

Všechnu sílu, kterou jsem v sobě měla, jsem soustředila do své ruky. Pokusila jsem se ji zvednout a sevřít v ní přívěsek, který je pro mě cennější než cokoli na světě. Povedlo se mi to jen částečně.

„Patřil… mé… matce. Pově… sila mi… ho na… krk v… den… kdy… jsem se… narod… ila. Je t… o moje… jedin… ná pamá… tka… na ni. Pros… ím… vra… ť… te mi… ho. Znam… ená… pro m… ě… víc… než… vlastn… í… živ…ot,“ vyrážela jsem ze sebe, co jsem mohla. Už několik dní, možná týdnů či snad i měsíců jsem nemluvila a byla pod vlivem toho čehosi. Skoro jsem zapomněla, jak se mluví.

„Nezoufej, dítě, pomohu ti k útěku. Počkám na vhodnou příležitost, přijdu pro tebe, neboj se, dostanu tě odtud,“ řekla a ten náhrdelník mi pověsila zpátky na krk a na prsteníček levé ruky mi vrátila prsten od Edwarda.

S tím se zvedla a odešla. Zůstala jsem za ní zírat. Dokud za ní nebouchly dveře, pozorovala jsem ji. Podívala jsem se do stropu a zhluboka se nadechla a… Stala se nevídaná věc. Usmála jsem se. Konečně se po těch dnech mám důvod smát.

Udělala jsem, jak řekla a čekala na ni. Ale byla jsem až moc slabá na to, abych vydržela dlouho bdít. Aniž bych si to uvědomila, usnula jsem.

 

***

 

Když jsem znovu nabyla vědomí a probouzela se, jedna věc mi přišla divná a nejen jedna. Zaprvé ležím na něčem měkkém a hebkém. Zadruhé už necítím ten zápach, ale svěží vůni levandule. A zatřetí je tady světlo.

Pomalu jsem otevřela oči a hned, jak jsem je otevřela, jsem si je musela zakrýt rukou. Do očí mě praštila taková spousta světla, až to nebylo možné. Skrz prsty jsem se podívala za světlem a úžasem vydechla.

To světlo procházelo skrz veliké okno, za kterým se nacházela Šikmá věž. Já jsem v Pise? A co tady dělám? Rozhlédla jsem se kolem sebe a žasla. Nacházela jsem se v pokoji, kde bylo všechno čistě bílé a všechno zářilo jako slunce, které ke mně posílalo své paprsky přes okno.

Myslela jsem, že se mi to všechno zdá. Není možné, aby bylo všechno takhle zářivě bílé a abych byla v Pise, když mám být ve Volteře ve vězení. Tohle se mi musí zdát. Natáhla jsem ruku a štípla se do krku. Znovu jsem otevřela oči, ale nic se nezměnilo. To není sen.

Tímto zjištěním ze mě spadl obrovský strach, dokonce mě zalila obrovská úleva. Podívala jsem se na své tělo, které bylo stále trochu špinavé, ale už jsem na sobě neměla ty šaty z plesu. Měla jsem na sobě bílou saténovou košilku až na zem.

Sáhla jsem si na krk, a když jsem nahmatala náhrdelník po mé matce, pocítila jsem velikou úlevu. Podívala jsem se ještě na své ruce, kde se blyštily dva prsteny a náramek. Další vlna úlevy. Jsem tak ráda, že je to pryč, ale jak jsem se sem dostala?

Odkryla jsem sněhově bílou přikrývku a chtěla se postavit, ale nohy mi vypověděly službu dřív, než jsem se na ně plně stihla postavit. Chytila jsem se za břicho, které mě bolelo jako čert. Bolest mi připomněla ty otřesné zážitky ve Volteře.

„Opatrně, drahá, ať se ti něco nestane,“ zaslechla jsem kousek od sebe hlas, který jsem slyšela předtím, než jsem usnula. Podívala jsem se tím směrem a viděla ve dveřích tu ženu, která mě navštívila ve vězení a vrátila mi řetízek po mé matce, s tácem v ruce a kapucí na hlavě. Neviděla jsem jí do tváře.

„Musíš být zesláblá, celé ty týdny, co tě drželi, jsi nic nejedla. Tady, najez se,“ řekla, přistoupila ke mně a na nohy mi položila tác plný jídla. Když jsem to uviděla, začaly se mi sbíhat sliny, ale byla bych raději za pytlík krve než za tohle.

„Děkuji, paní, ale více by mi pomohla krev,“ řekla jsem a až pak mi došlo, že jsem vlastně prozradila, že jsem upír. Podívala jsem se na ni, ale protože jsem jí neviděla do tváře přes tu kapuci, tak jsem nevěděla, jak se tváří.

„Když to říkáš. Mám tady nějaké pytlíky s krví,“ řekla a přešla k bílé tašce, kterou položila přede mě a otevřela ji. Vytřeštila jsem oči, když jsem viděla její obsah. Byla plná litrových pytlíků krve. Když jsem je uviděla, sbíhaly se mi sliny, až mi musely vytékat z pusy.

„Jen si dej, co hrdlo ráčí,“ řekla a sedla si do křesla, které bylo v rohu místnosti, a kapuci si zatáhla ještě více do tváře. Chvíli jsem čekala, zda to myslí vážně, ale když nic neřekla, tak jsem sáhla po prvním pytlíku a otevřela ho.

Když se ta lahodná tekutina dotkla mého jazyka, popadl mě amok. Jeden za druhým jsem do sebe lila jako do nějaké popelnice. Než jsem se nadála, v tašce nebyl ani jediný pytlík s krví. To jich bylo tak málo?

„Máš dost, drahá? Pokud ne, ještě pro nějakou dojdu,“ ozvala se znovu ta žena a stoupla si. Nevěřícně jsem na ni zůstala zírat a nevěřila svým uším. Je na mě tak hodná a to mě ani nezná.

„Ne, děkuji vám, paní, ta krev mi stačila,“ řekla jsem zaraženě a zhluboka se nadechla. „Paní, kdo jste? Jste ke mně tak hodná a to mě ani neznáte. Proč jste mi pomohla z volterrského vězení?“ zeptala jsem se jí a zvedla k ní pohled. Slyšela jsem, jak se nadechla, ale nebyla nijak překvapená.

„Myslela jsem, že se na to dříve či později zeptáš. Pomohla bych ti dříve, ale vůbec jsem nevěděla, že jsi v tom vězení, dokud jsem nezaslechla, jak se gardistky vybavují o dívce, která je ve vězení a slouží Arovi k potěšení. Taky se vychloubaly novými šperky, které jí ukradly. Když jsem spatřila náhrdelník, který ti nyní visí na krku, nemohla jsem jinak, než ti pomoci,“ začala, ale vyhýbala se klíčové otázce.

„Vůbec mě neznáte, ale přece jste mi pomohla. Kdo jste?“ zeptala jsem se jí a sevřela v ruce náhrdelník po matce. Nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych ho ztratila. Jsem na něj háklivá, nikomu jsem nikdy nedovolila na něj byť jen sáhnout.

Otočila se ke mně čelem a rukama sevřela kapuci, kterou pomalu táhla dolů, do tváře se mi však nepodívala. Když byla kapuce dole, všimla jsem si nádherných, dlouhých, hnědých vlasů, které jí spadly až do poloviny předloktí. Pomalu zvedla hlavu a podívala se mi do očí.

Když se naše oči setkaly, zapomněla jsem, jak se dýchá. To není možné. Ta podoba… Ne, to nemůže být pravda. Její rudé oči se vpíjely do těch mých a vypadaly velice plačtivě. Může upír plakat?

„Jsem tvoje matka, Bello. Nosila jsem tě ve svém těle, s tvým otcem Vladem jsme se těšili, až přijdeš na svět. A při tvém narození, kdy Vlad někde loupil, i když slíbil, že bude se mnou, jsem ti zavěsila na krk ten přívěsek,“ řekla a já už neměla důvod pochybovat. Jak by cizí žena mohla vědět, co se dělo v době mého narození?

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 28. kapitola:

 1
03.09.2015 [15:16]

LuucciikkSuper Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!