Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I to se může stát 5

29.07.2010 (14:15) • Anizek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1275×

Pohled Elis

Bože kam se mám schovat?! Jo třeba skříň. Tam jsem se neskovala dlouho. Rychle jsem zahučela k Edwardovi do pokoje a skovala se do skříně. Chvíli na mě volal a já se neozvala. Z toho budu mít průšvih, ale za tu srandu to stojí. Začala jsem se koukat na věci, které tady Edward měl. Košile, kalhoty,… prostě skoro všechno. Teďka někdo ťapkal v pokoji, s já se ani nehnula. Tiše našlapoval a hledal mě. Slyšela jsem, jak kroky se vzdalují a já konečně mohla na vzduch.

„A mám tě. Přede mnou se neschováš. Proč se nechceš jít koupat?“ divil se.

„No možná proto, že nemám ráda vodu. Je to příjemný ale nerada se koupu. Nemůžete mě jenom osprchovat?“ škemrala jsem.

„Tak dobře. Ale pude tam s tebou Alice.“ Ne jenom ne Alice.

„Já sama. Když tak tě zavolám, když budu potřebovat pomoct. Nejsem malá holka. Je mi skoro sedm a koukáš na mě jak na batole.“ To je ale pruďas.

Zahučela jsem do koupelny a začala se sprchovat. Chvilku jsem si zkoumala jizvu a ufňukla si. To jediná vzpomínka na rodiče. Nebo spíš na tátu. Ale teď mám lepší rodinu. Mamku a taťku. Brášky a sestry a všichni mě mají moc rádi. A já je mám ráda.

Umyla jsem se voňavým mýdlem a chtěla vylézt. Ale Edward mi vletěl do koupelny a zabalil mě do osušky.

„Hej, já to zvládnu sama. Hned mě pust!“ křičela jsem.

„Nepustím. Je čas večeře a pak hurá do postele a ráje snů.“

„Ale já nikam nejdu. A nejsem oblečená. Hned mě pust.“ Se mě snaží rozčílit? Jestli ani daří se mu to znamenitě.

„Ale no tak. Nezlob se na mě Elčo.“ A dost. To byla poslední kapka. Vykroutila jsem se z osušky a běžela nahá do Edwardova, totiž našeho pokoje. Zabouchla jsem a sedla si na postel a začala jsem brečet. Proč brečím?! Vždyť to myslel ze srandy. Jsem to ale blbec. Ale mě všechno tak rychle rozhodí, když tady nemám brášku. Ach jo. Vzala jsem si pyžámko a šla si lehnout. Tu někdo zaklepal a chtěl otevřít, ale já jsem zamkla dveře. Tak ať všichni hezky zůstanou venku. Nikoho tady nechci.

Začala jsem usínat, když mě někdo pohladil. Strašně jsem se lekla a podívala se na odemčené dveře.

„Jak ses sem sakra dostal?“

„Dveřmi. Máme náhradní klíče,“ odpověděl. Zřejmě ho potěšilo, že je u mě.

Otočila jsem se k němu zády a usnula.

Uběhl měsíc a vše bylo při starým. No když zas tak ne. Zjistili jsme s bráškou, že jsou upíři. Když mi to bráška poprvé řekl, tak jsem si myslela, že se smíchy počůrám. Ale on mi to všechno vysvětlil. Edward čte myšlenky, ale moje ne. Alice vidí budoucnost a Jasper, její muž, ovládá emoce. No jasný fakticky povedená rodinka!

Ale mě to bylo jedno, že je můj Edward upír. Vím, že mně nikdo neublíží. A hlavně jsem si na Edwarda zvykla, ne jako na brášku, ale jako na přítele na život a na smrt.

Pája jezdil každý měsíc domů. Ale spíš že si neuměl poradit s pračkou, než aby se vracel za mnou. Ale já ho vždycky ráda uvidím.

Máme tu 7. srpna a já mám za pouhý den narozeniny. Konečně mi bude sedm a Edward si nebude myslet, že jsem malej mrňous. Já mu dám, že budu batole. Dnes je čtvrtek, a tak mi narozeniny vycházejí na pátek. To je bezva. Alice určitě něco chystá, ale já chtěla utéct z toho blázince, tak jsem se šla projít do lesa. Neustále jsem si říkala, kudy jsem přišla. Zase to nepomohlo jako tenkrát. Já jsem ale nemehlo. Ale něco za mnou šustilo, když jsem šla. No tak to ne. Někdo mě sleduje.

Vylezla jsem si na strom a chtěla číhat na mého pronásledovatele. A jak jsem se tak nudila, jsem dole viděla proběhnout vlka. Ale mega vlka. To je zlí. Určitě skončím jako jeho sváča. Ne sváča, ale jednohubka. Že já raději nezůstala v tom blázinci doma. No teď už je to jedno. Tak se tady budu nudit.

Uběhla dlouhá doba a já si říkala, že už bych mohla slézt dolů. Jak jsem chtěla, lézt dolů, vlk se vrátil. A ne jeden. Bylo jich vážně hodně. Div že mě nevypadly oči z důlku. Jo dneska mi přeje štěstí. Nejdřív se pohádám s Alicí, ať nic nechystá. Pak s Edwardem, že se bude účastnit toho blázince a já ne. No a jako třešnička na dortu mega vlk.

Tiše jsem seděla na větvi a pozorovala vlka, jak dělá hromádku. No fuj. Musel zrovna pode mnou? To je, ale smradu. A noviny by nechtěl?

Já chci domů k Edwardovi. Zkusím zakřičet. V několika ohledech to účinkovalo dobře. Nádech: „Edwarde!“ křičela jsem asi desetkrát dokola, až mě začalo bolet v krku. Za to mě Edward nepochválí. No bezva začalo pršet. Dneska je všechno proti mně.

„Edwarde!“ Stále jsem křičela. Byla jsem promočená na kost. Byla mi zima a bolelo mě v krku, jak jsem na Edwarda křičela. Začala jsem být unavená. Snad by mě měl slyšet. Ten jeho sluch by měl být bezchybný. On mě slyší furt, tak proč ne teď? Chci domů. Za mamkou a taťkou. A chci svého otravného brášku a úžasné sestřičky. No tak se pokusím tu cestu domů najít sama. Začala jsem lézt dolů, když tu větvička „křup“ a byla jsem na zemi. Praštila jsem hlavou o strom. Au. No moje noha taky zrovna nezpívala. No tak to je bezva. Jak jen se odsud dostanu? Po čtyřech? No vřele díky. To budou ty nejlepší narozeniny všech dob. Někde v nemocnici se zlomenou nohou. Ale já nevím, jestli je zlomená ale bolí. A hodně moc. Začala jsem brečet. Pak mě přemohla únava. Začalo se ochlazovat a ještě déšť se spustil silněji.

„Elis?“ Někdo na mě promluvil. Edward. No konečně. Vrhla jsem se mu kolem krku a vdechovala jeho úžasnou vůni. Začala jsem brečet.

„No tak, princezno, už jsem tady. Pšt. Už ti nikdo neublíží,“ chlácholil mě.

„Pojď. Musíme domů. Jsi celá zmrzlá.“ Chtěl mě postavit, ale já sykla bolestí. Ta noha nepovolila.

„Udělala sis něco?“ hned se mě ptal a zase mě posadil na promočenou zem.

„No já si hrála na Tarzana a spadla s tamhle té větve. Přitom jsem se stihla bouchnout do hlavy a něco udělat s nohou.“ Až teď jsem si uvědomila jaká je výška. Tý, jo.

„Já tě vezmu do náruče. Ale musíš hned do tepla. Víš, jaký strach jsme o tebe měli? Proč si utekla?“ ptal se když semnou letěl lesem.

„No já se nechtěla účastnit toho zmatku okolo mých narozenin. Prostě jsem chtěla na procházku do lesa. A tebe jsem nechtěla rušit. No jo, ale pak jsem se ztratila. Křičela jsem tvoje jméno, ale ty si někdo nebyl. Chtěla jsem hledat cestu sama, ale spadla jsem a udělala si tohle.“ A ukázala jsem na nohu a hlavu.

Když letěl lesem, rozklepala jsem se. Všechno se, se mnou klepalo. Edward mě svlékl z mokrého oblečení. Teď mi bylo jedno, jestli se mám před ním stydět.

Vzal mě do koupelny a rychle mě osprchoval vlažnou vodou. V osušce mě donesl do pokoje a tam našel nějakou mou mikinu

„Já ne-ne-nechci mi-mi-kinu,“ drkotala jsem zuby. Když se mě snažil do ní obléct, prostě jsem si objala tělo. Odmítám si vzít svoji. Chci jeho.

„Ale Elčo, nezlob. Bude ti teplo. A já tě asi těžko zahřeju.“ Pořád jsem tam seděla nahá. Začala jsem se červenat.

„Dej mi s-s-spodní prádlo a pak tvo-tvo-tvoji mi-mikinu,“ zadrkotala jsem a Edward začal hned hledat ve skříni nějaké kalhotky. Jak je našel, hned mi je nasadil. Vůbec jsem si nepřipadala trapně. Na tváři mě vyrazila červená. Já se strašně stydím. To, to nevidí? Asi ne. Začal se přehrabovat u sebe ve skříni a našel takovou mikinu, moc hezkou s kožíškem vevnitř. Edward mě do ní zachumlal a nesl mě dolů na večeři.

Během mého zahřívání mi pěkně natekl kotník. Dal mi do ruky rohlík a šel do garáže? Co tam budeme dělat? Přitiskla jsem se k němu a objala ho kolem krku.

„Carlisle má dneska službu, tak nebudeme čekat do rána a pojedeme za ním rovnou. A bez protestů. Musí ti zkontrolovat hlavu a nohu,“ utvrdil mě. Já chtěla ještě něco říct, ale nenechal mě.

Lehce mi nandal teplé ponožky a vyjeli jsme do nemocnice. Neustále se mnou třásl chlad. Už jsem si říkala, že to není normální. Mezitím jsem se stočila do klubíčka, abych si udržela nějaké teplo.

Edward zastavil před nemocnicí. Neustále jsem se svíjela v křečích. Edward mě vzal do náruče a lidskou rychlostí běžel pod střechu nemocnice. Někde se zastavil.

„Jdu za svým otcem. Kde je?“ zeptal se Edward sestry.

„Je u sebe v pracovně,“ odpověděla sestra a Edward mě nesl chodbou dál. Zastavil se u dveří a zaklepal. Vešel a Carlisle se hnedle zvedl ze židle a šel ke mně.

„Edwarde, co se stalo? Vždyť je promrzlá a má horečku!“ Carlisle mi začal kontrolovat oči, ale jeho studené dotyky mi vadily a já se začala chvět ještě víc.

„Ztratila se v lese. Našel jsem ji promrzlou a asi s vyvrknutým kotníkem,“ řekl Edward a sundal mi teplé ponožky. Carlisle si chvilku nohu prohlížel a pak řekl, že pudu na rentgen. Edward mu také řekl o mém marném pokusu se stát Tarzanem. Ještě mě poslal na CT hlavy. Když vyplňoval žádanky, tak jsem se neustále klepala.

Edward se mnou oběhal má vyšetření. Vrátili jsme se zpět ke Carlisleovi do pracovny. Ten nejdřív koukal na mé výsledky. Carlisle mi vyšetřil hlavu a zjistil, že jsem se jenom praštila a že to nic nebude. Nohu mi obvázal a řekl, že stejnak teď tak asi dva týdny nebudu moct z postele, tak že mi do sádry nedá. Měla jsem ho jen vyvrknutý. Carlisle mi předepsal antibiotika. Mám angínu. To bylo asi proto, že jsem křičela na Edwarda. Když Carlisle skončil a poučil Edwarda, jak se o mě má starat a jak mě zahřát. Edward mě zvednul do náruče. Šel co nejrychleji k autu. Položil mě na zadní sedadlo a jel co nejrychleji domů. Jel jak maniak ale dnes mi to nevadilo. Byla mi opravdu zima.

Hnedle jak zastavil auto tak mě nesl dovnitř a poprosil Esme, aby mi udělala čaj. Edward mě nesl upíří rychlostí do koupelny a rychle mě svléknul. Začal napouštět vanu. Když byla vana v polovině, tak mě do ní položil. Neustále jsme se klepala. Voda byla teplá. Možná bych řekla až moc teplá, ale začala jsem se zahřívat. Edward byl neustále u mě. Jednou rukou mě držel za krkem, abych nezahučela do vody i s hlavou. Když už jsem se začala míň klepat tak mě Edward opatrně zvedl z vody.

Už jsme se malinko přestala klepat a Edward mě převlékl do pyžámka a zabalil do peřiny. Dal na mě ještě deky a zachumlal mě do nich. Esme mi přinesla čaj. Edward ho vzal do své ruky a snažil se mi dát napít. Zkoušela jsem si poslušně srknout, ale čaj byl moc horký, tak jsem se polila. Začal jsem brečet.

„Pšt. Elis, neplakej. Nic se neděje. Jen si rozlila čaj,“ zašeptal a utřel mi bradu a odkryl jednu deku, kterou jsem polila. Začalo mi být až moc velký teplo, tak jsem se chtěla vychumlat z dek, ale on mě zadržel.

„Elis, musíš zůstat v teple. Napij se čaje.“ Podával mi hrnek, ale já ho odstrčila.

„Edwarde, mě je strašný teplo. Prosím, udělej něco s tím,“ začala jsem se kroutit. To teplo bylo strašný. Edward mi šáhnul na čelo. Bylo to příjemné.

„Vždyť ty hoříš. Počkej, dojdu pro teploměr. Lež a ani se nehni.“ Se mu řekne, když ti hoří celý tělo. Musím se zchladit. Vymotala jsem se z deky a spadla na zem. To mi stačilo. Zem příjemně chladila. Edward mezitím přiběhl a dával mě zpět pod deky. Bože mě je teplo. Asi se mi uvaří mozek.

Dal mi teploměr pod paži a čekal. Teploměr zapípal a běžel hnedle dolů. Kam šel? To mě tady nechá? Začala jsem brečet.

„Princezno, máš 40,1,“ řekl zoufale.

Autor: Anizek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I to se může stát 5: