Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I po tak dlouhé době? 1. kapitola

02.08.2012 (15:15) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1487×

Velké poděkování Vilince za báječný trailer. :)

„Isabello! Isabello!“ volal můj otec, zatímco jsem seděla na houpačce na naší zahradě. Můj otec mi dal domácí vězení za to, že se stýkám s chátrou.

Edward Masen, to bylo jméno, které v otci probouzelo vztek. Ve mně probouzelo touhu, soucit a porozumění.

„Můžeš mi vysvětlit, proč mi neodpovídáš? Měl jsem strach, že se zase stýkáš s ním.“ S ním řekl, jako by pil zkažené mléko.

„Otče, vždyť jsem ti slíbila, že se s ním setkávat nebudu,“ řekla jsem chladným tónem.

„Jistě, matka tě volala. Prý je to důležité a ty víš, co to má znamenat.“

Okamžitě jsem věděla, co to znamená. Dopis od Edwarda, jediná matka a služebnictvo mělo porozumění, i když někteří to nechápali.

„Jistě otče. Omluvíš mne?“ zeptala jsem se s hranou oddaností.

„Samozřejmě.“

Všechny dopisy od Edwarda byly v čistě bílé obálce. Můj otec totiž nečetl dopis, který neměl adresát, hned by ho hodil do koše.

Vešla jsem do našeho domu, už u dveří na mě čekala maminka s dopisem v ruce.

„Bells, dávej si pozor, víš, jak by na to reagoval otec. Já vím, že Edward je slušný chlapec. Vlastně celá jeho rodina, ale otci to nalít do hlavy nemůžu,“ řekla a při tom se na mě podívala velice posmutněle.

„Jistě, ale co mám dělat? Co kdybych s ním utekla?“ ptala jsem se, ale na mé mamince šlo vidět, že by ji to zabilo. Já jsem byla to jediné, kvůli čemu tady zůstávala.

„Bells, je válka. Edwarda určitě za chvíli naverbují.“

Tak s tím jsem se nechtěla ani na chvíli smířit. To by nešlo.

Tak jsme se bavily celou cestu až do mé ložnice.

Otevřela jsem dveře a na zápraží jsem se s maminkou rozloučila.

Vešla jsem do pokoje, světlo v okně se lomilo a prostupovalo dovnitř. Usadila jsem se za svůj vyřezávaný stůl. Co nejvíc opatrně jsem otevřela obálku a začala jsem číst.

Bells, dnes se setkáme přesně o půlnoci u našeho stromu. Musím ti něco důležitého říct a zeptat se tě na něco. Doufám, že se tam dostaneš. Budu čekat do půl jedné, pak mi bude jasné, že tě tvůj otec chytil. 

                                          S láskou, tvůj Edward…

Dopis jsem si přečetla několikrát za sebou. Už jsem ho uměla málem zpaměti.

Dopis jsem si schovala do šuplíku. Tam už jsem jich měla plnou řadu.

Najednou mě napadlo, co mi chce říct? A na co se mě chce zeptat? Co když se budeme muset rozejít?

Řekla jsem si, že na to do konce večera nepomyslím.

Někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla jsem o oktávu výš, než bylo u mě zvykem.

Otevřely se dveře, v nich stála moje komorná.

„Slečno Isabello, vaše matka si vás žádá do salónku. Mezitím Vám tady uklidím,“ řekla velice autoritativním hlasem.

„Děkuji, Narciso.“ S tím jsem odešla za mámou do salónku.

Můj otec byl velice dobrý v lovu, a tak se na mne z každého rohu tyčila alespoň jedna medvědí hlava. Jako malá jsem z toho měla strach, ale teď to beru jako barbarství.

Vešla jsem do salónku, tam už na mne čekala maminka.

„Bells, tak co?“ Chvíli jsem váhala, o čem mluví, pak mi to došlo.

„Mám se s ním o půlnoci setkat u našeho stromu,“ řekla jsem. Náš strom je kousek od stájí. Nikdo tam moc nechodí a navíc nás přes všechny ty větve nejde moc vidět.

„O půlnoci,“ opakovala.

Přikývla jsem.

„Tvůj otec už bude spát, takže by to neměl být problém.“

S tím mě opustila, prý má ještě nějakou práci.

V mém pokoji jsem si četla, ale obsah jsem vůbec nevnímala. Pořád jsem musela uvažovat nad tím, co po mně vlastě Edward chce.

Bylo půl dvanácté, když jsem se kradla z domu jako zloděj do domu.

Moje komorná Narcisa o všem věděla a přála nám to.

„Slečno Isabello, kdy přijdete? Abych věděla, do kolika mám být vzhůru,“ ptala se mne celkem roztřeseným hlasem.

„Narciso, běž klidně spát, já se domů dostanu nějak sama. A kdyby nás otec načapal, tak by tě vyhodil.“

„Jistě, děkuji,“ řekla už poněkud spokojenějším hlasem.

Vyšla jsem před dům a vydala jsem se k lesu. Už jsem míjela stáj, když mě někdo chytil. V ten moment jsem ani nedýchala. Bála jsem se, že je to otec. Někdo mě políbil, podívala jsem se za sebe.

Byl to Edward.

„Edwarde, co blázníš? Víš, jak jsem se lekla?“ řekla jsem ještě o oktávu výš.

„Tak promiň, ale ty ses tak hezky plížila,“ řekl omluvným tónem.

Společně jsme došli pod náš strom a tam jsme si v objetí lehli.

„Edwarde, o čem se mnou chceš mluvit?“ zeptala jsem se se zájmem v hlase.

„Víš, napadlo mě, že když jedeš do té Itálie na tábor, tak…“ řekl, ale já jsem ho zastavila.

„Jaká Itálie? Jaký tábor. Edwarde, o čem to mluvíš?“ ptala jsem se rozrušeně.

„Tvůj otec řekl mému, že jedeš do Itálie na tábor. Prý tam budeš během války, pak se vrátíš,“ řekl nechápavě.

„Ale já o ničem nevím! Nic mi neřekl. A nikdy bych s tím nesouhlasila, když jsi tady ty a máma,“ řekla jsem, jako by do mě blesk uhodil. Taky jsem se tak tvářila.

„Já jsem si říkal, že bys s tím nesouhlasila!“ křikl potichu.

„Ale co když mi to nakáže?“ zeptala jsem se.

„Nedovolím, abys odjela!“ řekl rázně.

„Pokud na tom bude otec trvat, tak s tím stejně nic neuděláš.“

„Napadlo mě, že bychom se mohli zasnoubit, ne se hned brát, ale jenom zasnoubit.“ Při těch slovech vytáhl prsten.

„Isabello Marie Swanová, slibuji, že tě budu milovat až do konce našich dní. Tak tě prosím, vezmeš si mne? Až skončí válka a ty, pokud pojedeš do Itálie, bys přijela, tak bychom se mohli vzít,“ řekl nervózně.

Tou řečí mi vyrazil dech. Chtěla jsem si ho vzít, ale nečekala jsem, že tak brzy.

„Ano!“ řekla jsem snad o sto oktáv výš.

Nasadil mi prsten a začal mě líbat. Milovala jsem ho a on mne.

Seděli jsme tam spolu dost dlouho, abych věděla, že už musím jít.

„Edwarde, uvidíme se zítra, teda chci říct dneska.“

„Jistě, miluji tě,“ řekl.

„Tak jako já tebe,“ odvětila jsem.

Zvedla jsem se k odchodu. Edward se zvedl se mnou a doprovodil mě až domů.

Rozloučila jsem se s ním velkou pusou.

Otevřela jsem dveře a pomalu jsem vyšla nahoru do mé ložnice.

Lehla jsem si do postele a za měsíčního svitu jsem pozorovala svůj prsten.

Třpytil se, a to se mi líbilo.

Musela jsem pořád myslet na Itálii. Vážně by to otec udělal? Poslal by mne pryč? Ale maminka by ho nenechala, i když v posledních dnech se chová zvláštně.

Jen třemi věcmi jsem si byla naprosto jistá:

Zaprvé, do Itálie nejedu.

Zadruhé, utekla bych, kdybych měla odjet.

Zatřetí, Edwarda nadevšechno miluji a nikdy se ho nevzdám.

S tím jsem usnula.

Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I po tak dlouhé době? 1. kapitola: