Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledači pokladu - 1. kapitola

01.04.2011 (18:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1652×

1.kapitola

Byl chladný večer a já šla jako stín za svým otcem směrem k přístavu. Ostatní už by tam měli být. S otcem jsme byli zahaleni v černých pláštích a kápě nám zakrývaly tváře. Nikdo nemohl znát naši podobu. V sázce bylo příliš mnoho. Přece jen jsme byli hledaní zločinci, zavrhlíci, ale především piráti.

Tiše jsme i s posádkou nastoupili do velké lodi, která na nás čekala u přístavu. Vypadala jako trochu ozbrojenější, ale normální loď, kterých bylo v přístavu mraky. Teď se jí nikdo neobával, ale až bude na moři daleko od dostřelu města, znovu vyvěsíme naši posvátnou vlajku a lidé se opět budou strachy klepat, jen když nás na obzoru zahlédnou. 

Byli jsme nejobávanější piráti všech dob. Hlavní důvod proč tomu tak bylo, je ten, že všichni z posádky jsou upíři. Můj otec je také upír, ale zamiloval se do lidské dívky a ta mu porodila mě. Při porodu však umřela.

Otec ji nadevše miloval a mě nenáviděl za to, že jsem ji připravila o život.

Jak šel čas, tak se jeho nenávist ke mně zmenšovala, ale pořád jsme si byli hodně vzdálení. Před několika lety mi dovolil, abych jezdila s ním. Zabíjet mi nevadilo, jsem přece téměř upírka.

Otec doufá, že po něm jednou převezmu jeho milované řemeslo a já se takové vyhlídce nebráním. Ostatní mě sice vzali mezi sebe, ale i tak vím, že by mě nikdy, jakožto kapitánku, neposlouchali.

Jsem velice nadaná poloupírka. Ovládám dva živly - oheň a vítr. Nikdy jsem jim však o mém daru neřekla. Nechtěla jsem být využívaná, chtěla jsem, aby mě měli rádi takovou, jaká jsem. 

Avšak tahle výprava je zvláštní, jedinečná a pro mnohé z nás možná i poslední. Tentokrát jedeme hledat poklad. A ne jen tak ledajaký, vypráví se o něm jako o kouzelném pokladu. Pokladu, který vám splní veškerá přání, společně s nespočtem zlata a drahých kamenů. Nikdo však neví, kde bájný ostrov, na kterém poklad je, přesně leží. 

Můj otec však už přes sto let skládá dohromady jednotlivé informace a mapy. Myslí si, že má představu, kde ostrov je. 

„Isabello! Pohni tou svou krásnou prdelkou, odjíždíme,“ křikl po mně Emmett. Emmett byl jeden z otcových oblíbenců. Ale já se s ním pořád pošťuchuju. 

Jen jsem se na něj zašklebila, ale nastoupila jsem. Stoupla jsem si za otce a v jeho stínu pozorovala dění na lodi. 

Celá posádka byla na svých místech a nadšeně si o nadcházející výpravě šeptala. Dole pod palubou jsem uslyšela tiché nářky.

Vždy jsme sebou brali lidi, abychom měli co jíst. Já ale tímto druhem potravy opovrhovala. Přišlo mi kruté zabíjet nevinné lidi. Otec mi to vytýkal jakožto slabost. Mně to však bylo jedno, klidně ať si dál zabijí a pije lidskou krev. Já si na každou výpravu brala bedny lidského jídla a lahve se zvířecí krví. Vždy když si na pevnině lahve doplním. A na světě zůstane o pár lidí více. 

Byla jsem jednou z mála dívek na palubě. Kromě mě tu byly ještě Rose a Alice. Rose byla žena Emmetta a Alice Jaspera. Nejvíc jsem si asi rozuměla s Alice. Věděla, jak mi je. Ona také byla dcerou proslulého upířího piráta. Jen jedinkrát jeho posádka zklamala a on i celá jeho posádka zahynuli. Těsně než jeho loď vybouchla, poslal svou dceru na kousku dřeva po moři. Našli jsme a ujali se jí. Otec ji na své lodi nejdříve nechtěl, ale přemluvila jsem ho a ujala se jí.

Teď je z ní krásná poloupírka a také vdaná žena. Moc to Alice závidím. Také bych chtěla mít muže, který by mě miloval. Na palubě byli sice muži, kteří by byli schopni takového citu ke mně, ale já stále čekám na toho pravého. 

Z mého zamyšlení mě probudil náraz. 

„Ty hlupáku! Co si jako myslíš, že děláš! Okamžitě se omluv!“ křikla jsem mu do tváře. Toho jsem tady ještě neviděla. Že by nový? Ha! Ještě ani nezná pravidla. Jedno z nich zní, být ode mě co nejdál. 

„Nebudu se omlouvat takové namyšlené holce jako ty!“ řekl vzdorně. A hele ten drzý fracek na mě takhle, jo?

„Co si to dovoluješ! Víš ty vůbec, kdo já jsem?“ zeptala jsem se nevrle.

„Vím, jsi namyšlená, vzteklá a malá holka,“ řekl a rozcuchal mi vlasy jako pětileté holčičce.

Tak to přehnal!

Chytla jsem ho za ruku a švihla s ním o zem. Okamžitě se zvedl a divoce na mě vrčel. Po chvíli se proti mně rozběhl, já ale uhnula a podkopla mu nohy. Přepadl přes okraj lodě do temného moře. Zasmála jsem se.

Najednou mi však přilétla facka. Au!

„Tak takhle ne, holčičko! Co si jako myslíš? Že tě budu bránit navždy? Už dávno nejsi dítě, Isabello, tak se tak přestaň chovat! A ještě jednou uvidím, že se pereš s mou posádkou, tak tě osobně zabiju! Nemysli si, že bych to neudělal. K tobě žádné city nechovám. To ty jsi mi zabila mou ženu!" křičel na mě otec a já jen tupě zírala. To přece není fér! 

Bez jediného slova jsem vylezla na nejvyšší stožár a se slzami v očích jsem koukala na západ slunce.

Proč zrovna já?

Letmo jsem zahlédla toho idiota. Nevěřícně kmital pohledem mezi mým otcem a mnou. Když zastihl můj nenávistný pohled, zarazil se. Znechuceně jsem odvrátila zrak a dál pozorovala slunce.

Co se to s tebou děje, Bello? Vždy jsi bývala ta sebevědomá holka, která si nenechá nic líbit, tak proč by mě měl porazit tento hňup? To tedy ne! Připrav se, ty jeden vymydlený nováčku! Budeš prosit o milost! 

Seskočila jsem ze stožáru, a všechno dění na lodi ztichlo. 

„Do práce!“ křikla jsem. 

Všichni začali pracovat, ale i tak jejich pohledy sklouzávaly k dění na vyvýšené palubě lodi.

S nováčkem si to vyřídím později. Teď moje zloba mířila jen na jednu jedinou osobu.

Rázným krokem jsem vyšla až k otci a vzdorně se na něj zamračila.

„Nejsem nikdo, na koho bys mohl jen tak křičet!“ vřískla jsem. Otec se zamračil a natahoval se k další ráně. Já ale hravě uhnula. To ho ještě víc naštvalo.

„Jsi jen malá holka, nikdo tě tady neposlouchá! Jsi jen otravný malý červ, který mi rozbil život!“ křičel na mě otec. Jeho slova mě bolela, ale svou slabost jsem nechtěla ukázat.

„Nejsem malá a ty víš, že kdybych chtěla, tak dokážu zabít všechny tady! Ale za smrt matky nemůžu! To ty jsi tak nezodpovědně s mámou zplodil dítě. A ty jsi to věděl, otče! Ty jsi věděl, že matka umře, přesto jsi to udělal! Tak proč svůj hněv vykládáš na mně?!" křičela jsem a bylo mi jedno, že nás všichni pozorují. Konečně jsem to udělala! Konečně jsem řekla to, co mi tak dlouho svazovalo duši! 

„Sklapni! Nic o tom nevíš! A poslouchej mě! Ublížíš-li jedinému členovi posádky, tak tě zabiju!“ 

Naštvaně jsem kolem sebe nechala skučet vítr, chtěla jsem, aby pocítil, že já nejsem nikdo, na koho by mohl řvát a bít ho! Už ne! 

Trochu vyděšeně zavrávoral, ale okamžitě zase nasadil tu tvrdou masku.

„Dost!“ křikl.

„Ne! Omluv se mi!“ řekla jsem a vítr ještě zesílila. Všichni členové posádky se strachem ani nehnuli. Kdo by čekal, že ta nenápadná a tichá dcera kapitána může být tak rozbouřená? Kdo by čekal, že má tak mocný dar?

„Omlouvám se, hlavně přestaň!“ křikl na mě otec a já přestala. Usmála jsem se na něj, chtěla jsem odejít. Zastavila mě však jeho ruka.

„Za tohle zaplatíš!“ křikl na mě. Vyděšeně jsem na něj zírala. O-oh. 

Zmítala jsem se v jeho spárech, ale nic nepomáhalo. Otec mi naservíroval pár ran a pak mě pohodil na zem. 

„Do podpalubí! A hlídat! Při sebemenším odporu použít násilí. Však já tě naučím mě poslouchat!“ křikl a hned na to mě dva páry rukou odnášely do podpalubí. Zmítala jsem se, ale nic nepomáhalo. 

Surově mě pohodili do tmavé místnosti a stoupli si před mříže. Sedla jsem si do nejtemnějšího koutu a počítala pavučiny na zdi. A že jich tu bylo dost. Však počkej, otče, já se jednou vrátím! A nováčka budu muset naučit způsobům. Nejprve se však odsud musím dostat.

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledači pokladu - 1. kapitola: