Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Help for time - 2. kapitola

09.07.2011 (12:45) • twilightyna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1073×

2.

Sen

Nessie:

Plácla sebou na postel a přestala vnímat čas. Zezdola k ní začaly doléhat hlasy.

„Hloupost! To nemůže být on!“ zlobil se první hlas.

„Ale to jméno...,“ druhý hlas byl klidnější.

Pak zaslechla ten strašlivý zvuk bezslzých vzlyků.

„Proč se musel vracet?“ zoufal si ten první hlas.

„Nevím, nevím...,“ tišil ji táta.

Ano, určitě to byl tatínek s maminkou. Kdo jiný?

Znají snad Jacoba Blacka? Už i to jméno znělo, jako by ho vyštěkl pes.

Na obličej si přitiskla měkký polštář a v rytmu tatínkovy ukolébavky, kterou si pouštěla každý večer ve své empétrojce, začínala usínat.

Jacob:

Jsou zpět. Proč zrovna tak nereálná shoda náhod? Nejspíše odešli těsně potom, co proměnili tu... Renesmé. Tak krásné jméno s tak nechutným přijmením. Co je vlastně zač? Upír není, ale člověk taky ne. Co tedy je? V nesmyslných úvahách si lehl do proleželé postele, ve které už desetiletí nikdo nespal. Smečka o něm ještě neví. Bude musit brzy zhasnout. A tak v hlavě přemýšlel a pomalu usínal.

Nessie:

Prošla květinovou loukou lemovanou zelenými stromy. Věděla, že jenom sní a chtěla si ten pocit vychutnat do poslední kapky. Pomalu se usadila a zírala na dokonalé nebe. Zahlédla pohyb, a pak zahlédla i jeho.

„Bože! To se mi musíš motat i do snů?“ zaúpěla nad výjevem.

„Tohle je můj sen, ty sem nepatříš,“ zaprotestoval.

„Chceš se snad hádat? Já před chvílí usla. Já teď sním.“

Na slovo já kladla velký důraz.

„Co jsi zač?“ zeptal se se zájmem a sedl si kousek od ní.

„Prosím?“ zuřila. Zamotá se jí i do toho jediného soukromého místa a teď bude ještě vyzvídat, co je zač? Tak to teda ne.

„V mém snu bys měla odpovídat na mé otázky,“ chytračil a použil její taktiku zdůrazňování osobních zájmen.

„Pche...,“ odfrkla a pohlédla na něj.

Na hlupáka měl krásné oči - temně hnědé.

Jacob:

Pohled přetočil směrem k ní.

Ach, ty oči! Stejné jako ty Belliny - čokoládové. Její oči... Její oči... Její oči jako dva středy jedné sluneční soustavy. Její pleť jako mléčná dráha jeho života. Její rty jako kvítky růží, které jí teď bude nosit. Její tělo jako nádherný anděl. Ne! Ne ona! Ne! Ne! Ne! Nemůže se otisknout do upíra. To je proti zákonům přírody. Ale je tak nádherná. Kéž by mohl alespoň jendou vidět její upřímný úsměv.

Musí se o ní dozvědět víc.

„Kdo tě stvořil?“ zeptal se něžně.

„Já nejsem upír,“ zavrčela. Díkybohu.

„Podřekla ses, víš o upírech,“ pravil moudře a zazubil se.

„Chytráku...,“ odsekla.

„Co tedy jsi?“ snažil se dál.

„Co tě to vůbec zajímá? Já myslela, že mě tak hrozně nenávidíš...“ Začala být protivná.

Teď bude muset být opatrný. Nesmí se dozvědět o tom, že se do ní otiskl. Jak ji jen mohl nenávidět? Je krásná.

„Uděláme kompromis. Hm...?“ nábídl jí a pokračoval, „já ti řeknu, co jsem zač a ty mi řekneš, co jsi zač ty,“ nadhodil.

„Dobrá, začínáš...“ Byla tak sladká, když nebyla protivná.

„Ok, jsem vlkodlak,“ zabrblal co nejrychleji.

„To bereš celkem s klidem,“ ušklíbla se a nevyvedlo ji to z míry.

„Vy dva jste předurčeni...,“ ozval se z dálky cizí chraplavý hlas.

„Ty víš o vlkodlacích?“ podivil se a přehlížel ten hlas, jelikož se bál, že ho slyší jen on.

„Jasně. Můj nejlepší kámoš je vlkodlak,“ prohodila a dodala, „jmenuje se Seth.“

„Oh, Seth.“

„Znáš Setha?“ zeptala se.

„Hm... Teď si na řadě ty,“ připomněl.

„Já jsem poloupír,“ zahuhňala.

„To bereš celkem s klidem... Počkat... poloupír?“ zvedl jedno obočí.

„Co je to poloupír?“

„... abyste...,“ ozval se hlas znovu.

„Kříženec upíra a člověka,“ odpověděla.

„A jak vzniká?“ zvídal dál.

„Uděláme kompromis. Hm...?“

Ušklíbl se jejímu opakování.

„... zachránili čas,“ dopověděl neznámý.

„Mimochodem,“ načala novou větu, „s tebou nic zachraňovat nebudu.“

Takže ten hlas neslyší jen on. Co když je to jejich společný sen?

„Hele mám nápad,“ řekl.

„Já myslela, že se chceš dozvědět o poloupírech.“

Proč musí být tak složitá?

„Potom. Napadlo mě, že je to možná náš společný sen.“

„Ne, tohle je můj sen,“ začala se zase hádat.

Nevšímal si toho a pokračoval.

„Ve škole ti přinesu růži a ty mě s ní nepraštíš, ale poděkuješ. A tak budeme vědět, že to byl společný sen.“

„Hm... To praštění by mě samotnou nenapadlo,“ zamyslela se a ušklíbla se.

Proč nebyl zticha?

„Proč bys mi nosil zrovna růži? Proč ne třeba jen obyčejný pozdrav?“ divila se.

„Protože jsi ta nejúžasnější a nejkrásnější osoba na světě,“ chtěl odpovědět.

„Protože proto,“ odpálil ji.

„Zpátky k tomu kompromisu...,“ vydechla.

„Já ti povím o poloupírech,“ ujistila ho, „a ty mi povíš, jak se znáš s mou matkou.“

Autor: twilightyna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Help for time - 2. kapitola: