Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » G. A. G. 5 (Darenův syn)

15.03.2014 (09:45) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2527×

S jistotou staré ženy jsem tvrdila, že následující ráno bude kruté.

Na naši zemi padl první ledový opar. A nebyla to náhoda. Přicházel vždy po sedmém měsíci. Prvních několik let ty opary pouze nakrátko přerušily dlouhá, horká léta. Lidé nevěděli, proč přicházejí ani odcházejí tak nevysvětlitelně pomalu. Táhly se krajinou, usazovaly se v nížinách, v ohbí hor a kopců. Jakmile vnikly do domu, měli jste pocit, že přímo cítíte cizí ledové ruce, jak rdousí vaše hrdlo. Slyšeli jste vítr bít do stěn vašeho domu, dusili jste se starým, zatuchlým vzduchem, ale okna jste otevřít nesměli…

Krátce po první blokádě severního kontinentu přišla odpověď. Lidé si ji v hrůzách šeptali, jiní se jí smáli. Nakonec se však pravda dostala ke každému. Na samotném konci Liberijské země existovala hora, která svou výškou přesahovala všechny nejvyšší hory a kopce na celé zemi. Poté, co byl vylidněn severní kontinent, většina zbytečných těl byla vyvezena právě na samotný vrchol, kde byla spálena. V jednom ohni, který vytrvale pálil zbytky lidské ctnosti a existence, zahynula má rodina. A kolik jiných bylo vhozeno do hladového chřtánu úsudku a odpovědnosti rasy chladných, si ani netroufám představit.

Byl to jejich popel, jejich bolest a ztracená naděje ubohé lidské duše, co se mísilo v mracích těžkých jako samo upíří srdce. Posílali nám vzkazy. Pokaždé, když černá mlha znesvětila naše údolí, očekávali jsme jejich příchod. Příchod chladných. Drželi jsme se každý večer v modlitbách za ruce a tiše prosili o vykoupení.

Mlžný opar přišel i onoho rána. Ovšem jeho nedozírná dálka pocházela z jihu. Nebyla to válka. Byl to náš konec. Jistý a pomalý konec. A já se o ni bála, přesto. O tu cizí a najednou tolik známou dívku. I kdyby ono černé ráno přežila, kolik dalších dní by dostala?

Historie sahá příliš daleko na to, abych vypověděla svůj příběh. Ovšem den, kdy jsem se ocitla v tomto vězení, pomalu docházel svého plného pochopení. Nebyl to Darenův syn, kdo mě přivlekl do mého budoucího hrobu – pokud by mi kdy bylo dopřáno hrob mít –, ale byl to Bůh. Přivedl mě, protože se mé a její stopy měly spojit.

Bůh si to přál. A přála by si to také má dcera.

Nedaleko Shall Terry se tyčí vysoká Gerubínská věž. Stála zde od posledních let krále saského a byla ovládnuta teprve stovku let po jeho smrti. Kdysi malebnému království sloužila jako ochranná vížka. Stráže se na ní střídali po dvou hodinách, aby jejich oči byly stále svěží a schopné zachytit a včas oznámit každý nepatrný pohyb na okraji lesa.

Dnes kolem zašlé, špinavé věže stálo několik stovek promoklých vojenských stanů z býčích kůží tábora. Sloužili Wenderům, pěšákům a Dormům jako úkryt před deštěm a všudypřítomným upířím pohledem. Zlé jazyky tvrdily, že ta kůže, z níž jsou stany ušity, je lidská, a že sádlo, jež několik set vrstev kůže spojuje, je taktéž lidské. Nevěřila jsem tomu. Byli jsme pro ně tak odporní, tak špinaví, tak bezcenní a tak zbyteční… Avšak takovýmto ohavnostem odmítala uvěřit i mysl staré Sue.

Když dohořela noční svíce a zbyl po ní pouze mastný plný kruh uprostřed porcelánové svítilny, odbili wenderští vojáci svým spřízněncům znamení. Tři ostré rány do zvonu. A jejich ozvěna bloudila údolím ještě několik dlouhých chvílí. Okamžitě jsem se postavila na chromé nohy, zabalila si ramena a hrudník do vlněného šálu a stoupla na staré štokrle tak, abych směla vyhlédnout z malého úzkého okna. Nebyli to pouze Wenderové a pěšáci, kdo vycházel z lesů a z nejtemnějších zákoutí hustých hájů Shall Terry. Tyto lesy byly vzácností, nekáceli je, ačkoliv potřebovali cenná ložiska zlata, která se pod nimi ukrývala. Do těchto lesů se sbíhala vyděšená zvěř ze všech možných dálek, byla v nich pitná voda, byl zde měkký zelený mech. Nikdo se nikdy té vody nenapil. Nikdo to nikdy nestihl. Byla to stejná past, která usmrtila i většinu laní, divokých koní… Vojáci čekali přesně na ten okamžik, kdy se vaše hrdlo sehne k pramenu a žíznivé nitro se zaraduje nad ledovou čistotou vody… a poté vás zabili. Bylo to milosrdenství. Nevěděli jste, kdy a odkud vám jejich pevný stisk zlomí vaz. Do poslední chvíle jste byli v bezpečí své mysli.

V tu chvíli, kdy se z úzké úboční pěšiny vedoucí na západ Shall Terry vynořili Dormové, nejbližší podřízení Darenova syna, spatřila jsem ze stínu lesa vyjít také jej. Generála.

Po noci strávené oslavami bylo celé tábořiště rozorané, jako by se jím prohnalo stádo koní. Některé stany byly ohořelé, jiné zmizely docela. Slyšela jsem je v noci. Hluk, hlasitý nelidský smích a křik, který ale nepatřil upírům. Jistě tu byli zajatci, jistě tu byly ženy, jistě tu byli jiní lidé, které neměli takové štěstí jako my. K ránu už po nich nezůstala ani kostička…

Generál se nelidskou rychlostí přiblížil k hlavním zdem opevnění. Byl příliš blízko. A šel si pro ni. Nikdy by se k ránu nevrátil do pevnosti. Nikdy. V jeho životě bylo až příliš důležitějších vražd, které musel spáchat, aby očistil svou zemi od nečisté, avšak tolik potřebně rasy.

Nečekala jsem ani vteřinu navíc. Tajně jsem doufala a v noci Boha před spánkem prosila, aby na ni Generál – alespoň pro toto ráno – zapomněl. Když jsem se brodila úzkostlivým chladem potemnělých chodeb, došlo mi, proč se vracel pouze generál. Pokud podle věžového svolání budou Wenderové a Dormové připraveni k boji, povede je nejspíše Morall. A on tu bude jenom s ní. Jak dlouho… Jak moc se bude těšit její společností?

Do té tiché komory, v níž s ní měla zůstat pouze Lisa, jsem vtrhla jako nezvaný a nevítaný návštěvník. Lisina postel byla prázdná. Zato v té druhé bylo o jednoho návštěvníka více.

Luke seděl na kraji postele a v rukou třímal kožený měch.

„Luku! Co tu proboha…“

Vzhlédl ke mně a v očích měl vypsáno naprosto vše. Od bolesti, strachu, úzkosti až po cosi nečistého, za co se styděl. Dívka byla překrytá jeho loveckým kabátcem, sotva za ním její tvář byla vidět. Jala mě čirá hrůza, netušila jsem, co může Lukův pohled naznačovat…

„Doufám, že ses jí ani nedotkl…“ Strhla jsem z ní kabátec, pod ním byla přikryta dekou, nad níž jsem viděla pevně svázaný límeček její košilky.

„Ne, Sue, co tě napadá, jen…“

„Jen co?“ Provinile stiskl hnědý měchýř. A já došla pochopení.

„Snad tě nenapadlo ji omámit, Luku! Snad jsi jí nedal napít!“ Její pleť byla porcelánově bledá, téměř průzračná. Na čele jí vyvstával pot a třásla se. Lehce, sotva viditelně pro lidské oko, ale třásla se.

„Spí. Neopil jsem ji do bezvědomí, Sue. Je tak křehká, že stačilo jen pár doušků.“ Hrubě jsem mu vtiskla lovecký kabát do náruče tak, abych zakryla měch, a kdybych měla jenom o trochu více odvahy a času, uštědřila bych mu nemalý políček.

„Rychle odsud uteč. Už přicházel, když jsem stála u okna, modli se, aby jej cestou něco zdrželo a teď upaluj… Paličáku.“

Bylo to podruhé za dva dny, co mi bylo do pláče. Prý má každý člověk jenom určitou dávku slz na život, kterou může vyčerpat. Já si tolik let myslela, že mé slzy jsou vyčerpány. Mýlila jsem se.

Luke krásné neznámé prokázal neobyčejnou laskavost. Chtěl ji omámit, aby to utrpení, jímž bude muset projít, bylo co nejsnesitelnější. Nevěděla jsem, že si pamatoval rady, které jsem dávala Lise a Abi. Vždy jsem jim kladla na srdce, že vzpurnost a odmítání ublíží stokrát víc než nepřítomná temnota v srdci.

Neznámá nebyla pouze uvolněná, zmítala se ve snech, které jí nedovolily vrátit se zpět do světla. Generál to pozná. Vycítí z ní hořkou pachuť… A i kdybych stokrát vysvětlovala, žadonila, prosila… Vymlouvala se na její teploty… Luke na ní zanechal svůj pach, tu nejvíce usvědčující stopu, kterou jsem nemohla nijak smést.

A v ten okamžik, kdy jsem přiložila dlaň na její horečkou rozpálenou kůži na čele, se z kuchyně ozval jeho hlas. Ostrý jak břitva, hluboký jako poslední propast života a krutý jako samo jeho srdce. Tak kde je!

Byla to sotva chvilinka, sotva jeden nádech si spící dívka stačila ukrást, než rukou rozrazil dveře. Vojenský kabátec a kožený pás Generála byly pryč. Ve dveřích stál pouze v roztrhané plátěné košili a od hlíny špinavých kalhotách. Proč jsou asi špinavé… Vyděsily mě jeho oči. Byly jiné. Přivřené nepřátelsky u sebe, rudé jako krev a zlé stejně jako jeho hlas. Pod nimi se táhly temné kruhy prozrazující jeho věčnost. Nedbal, nehleděl lidských mravů.

Nebude na ni hodný.

„Proč jsi tady,“ zavrčel a rázným dlouhým krokem vešel do místnosti. V panice jsem si stoupla před její lůžko.

„Já…“

„Proč jsi u ní?“ Zastavil se sotva dva kroky ode mne. Vrčel. Hlasitě. Mluvil na mě, ale díval se skrze mě. Směrem k lůžku.

Zabije ji.

„Je nemocná, pane.“ Pobaveně se ušklíbl a jeho vrčení na malý okamžik přerušil hrubý smích.

„Takoví lidé jsou. Nemocní.“ Znechuceně se ušklíbl. Pak jeho levá ruka sevřela mou paži a prudce mne odstrčil na stranu. Rozklepala jsem se. Najednou mi ta krásná neznámá připadala tolik slabá, tak blízko k smrti. A já stála sotva dva kroky od ní a nemohla ji ochránit.

Vrčení v jeho hrudi ustalo, odsunul přikrývku na stranu a posadil se na postel. A mě stále nechal čekat. Neviděla jsem, co udělal… Jenom obě jeho paže okupovaly to drobné, roztřesené tělo. Sklonil se k ní, velice pomalu. A nebylo v tom nic krásného, nic něžného. V tu chvíli jsem již věděla, že je konec.

Nahrbil se jako šelma, přísahala bych, že jeho vrčení znělo daleko do temné noci… Tak silné bylo.

„Já jí dala napít, pane. Chtěla jsem ji trochu… trochu…“

„Pojmenuj to!“ Stále seděl na její posteli, stále se k ní skláněl, jako by její nevědomé trápení každou chvíli mělo být ukončeno jeho rozhodnutím. Slyšela jsem jeho ledové prsty trhat látku… Na kousíčky. A doufala jsem, že ji jimi neuškrtí. Tak, jak se to se slabými vždy dělalo.

„Má horečku, byla jí zima, nemohla jsem ji tolik zahřát, aby ze sebe ten chlad vypotila. Myslela jsem, že byste mohl počkat…“ Nikdy na mě Generál nevztáhl ruku, nikdy se mnou nepraštil o zeď jako s jinými z nás… V tu chvíli jsem si nebyla jistá, už jsem na sobě jeho zlobu téměř cítila.

„Nelži mi… Ze všech proradných červů v téhle pevnosti zrovna ty… Ne, to ne. Vím, že jsi to nebyla ty, necítím tě z ní.“ Sklonil se ještě níž… Jako by ji chtěl skutečně tím bílým pruhem látky, který býval součástí její košilky, uškrtit. Nebo jí prostě zlomit vaz. Zhluboka se nadechl. A poté znovu a znovu. Jak se hluboce sklonil k její šíji, spatřila jsem dívčinu tvář. Měla zavřené oči, tvář stále nezdravě bledou. Neslyšela, neviděla. Nebyla tu s námi. A já za to byla vděčná.

„Luke,“ zavrčel jeho jméno přes zaťaté zuby. „Byl to Luke.“ Ohlédl se přes rameno. Na mě. Jeho oči mrtvé, avšak šílené hrůzou.

„Jak jsi mu mohla dovolit, aby se jí dotýkal, Sue? Morall tě snad varoval!“ zakřičel tak hlasitě, až jsem nadskočila. Viděla jsem jeho široká ramena, jak se znovu ohýbají do té nebezpečné šelmí pozice. Jak je znovu připraven útočit.

„Varoval, pane. Požádala jsem Lisu, aby na ni dohlídla. Dnes ráno však někam zmizela, Luke se o ni chtěl postarat…“
„Jak se o ni chtěl postarat! Co mohl ten stín skutečných bytostí uhlídat… Vzal si, co patřilo mně!“ Odporem zkřivil tvář a svou zášť, pýchu a mrtvé srdce obrátil proti své víře v její počestný příchod do jeho pevnosti.

Dodnes si budu pamatovat děs, který mnou otřásl, když jsem v jeho tváři viděla tu neuvěřitelnou nenávist. Hloupě jsem se bála. Příliš hloupě. Rozum mi radil, abych byla klidná. Nikdy nikdo před ní nedostal takového pokynu, nedostal takové šance na další život. Život, který by zatratil všechna její dětská léta, učinil by ji ženou, kterou by byla pouze v jeho stínu. Pro svět a pro Boha dávno mrtvá, živá pouze pro něj.

Hloupě, hloupě jsem se bála. Zkřivené prsty zlostí a zuřivostí položil na její bílé, čisté hrdlo. Stačil jediný pohyb, aby ukončil všechna její trápení. Pak se ale stalo, co Generál nečekal a na co jeho mrtvé srdce nebylo připraveno.

V té poslední chvíli se Krásná neznámá probudila. Snad nad sebou anděla strážného měla, snad jí on poradil, aby právě v ten okamžik prokázala jediným hlubokým pohledem do jeho očí, jak nevinná ve skutečnosti před Božím soudem je.

Viděla jsem v ní dítě. Malé, bezbranné, avšak odvážné dítě. Bez jakéhokoliv studu upřela svůj polekaný hnědý pohled do jeho tváře. Zůstal beze slov, zůstal bez činů, jež měly naplnit jeho zklamání. Jeho tvář se oprostila od všech mrzutostí a neřestí. Zůstal bezbranný, jenom se každou svou částí snažil pochytit její pohled.

A když se jeho touha rostoucí s každým dalším bouchnutím jejího srdce odvážila vstoupit do jeho očí i mysli, ten plamínek v jejích očích pohasl, když znovu upadla do svého bezpečného vysněného světa.

Sledovala jsem, jak se uvolnila jeho dlaň, jak jeho prsty zvláčněly na její kůži a lehkými dotyky přešel přes protržené částí její košilky.

„Škoda jí.“ Byl to jeho hlas. Jeho lidský hlas. Alespoň tak jsem se domnívala, že by mohl znít, kdyby byl člověkem.

Škoda jí. Slituje se, Bože, ať se nad ní slituje.

„Škoda, že ji Luke znesvětil. Škoda té krve, která již neponese její nevinnou vůni.“

Generál na malý okamžik dokázal zkrotit svůj hněv, ne však stále.

„Ale ona je čistá, pane. Copak to z ní necítíte?“

„Cítím z ní jenom stopu cizího člověka, cizího červa. Vryla se do ní jako dýka, Sue. Mrzí mě, že jsem ti s ní přidělal starosti. Už je mi zbytečná…“ Vstal a nechal ji napospas chladu zdí, nezakrytou, nezahalenou. Jako by již byla mrtvá.

„Ale mně nebude zbytečná, pane. Budu potřebovat její hbité ruce, její rychlé nohy, každou pomoc. Nevystačíme samotní, pane. Prosím, nechte nám ji. Živou.“ Napřímil se, snad zmizela ta tíha, kterou na něj krásná neznámá naložila. Teď byl znovu tím Generálem, který nikdy netruchlil pro stovky lidských duší, natož pro jednu.

„Vám… Lukovi. Mám mu předat to, co jsem si sám vybral… Mám mu nechat tu jedinou věc, kterou jsem dnes chtěl? Proč? Pro co? Aby tohle,“ rukou v odmítavém gestu poukázal na lože s dívkou, „aby tohle… ona… mohla být naživu? S ním?“

„Pane, nikdy jsem si vám nedovolila odporovat, nikdy jsem se ani slůvkem nezmínila o zradě, která na nás byla spáchána, ale nemůžu mlčet nad skutkem, který nebyl vykonán. Jako sem přišla, tiše a nevinně, tak se i dnes ráno probudila. A nikdo a nic nemůže dokázat opak.“

Jeho oči nabraly odstín čerstvé, jako když z těla proudící krve, upřel na mne svůj těžký, pálivý pohled.

„A kdo může dokázat, že nelžeš!“ Byl již rozhodnutý, byl již smířený s její ztrátou.

„Jenom vy, pane.“ Přistoupila jsem sotva o jeden krok blíž. Prosila jsem anděly, aby si mou blízkost nevyložil jako urážku. „Dokud je klidná, dokud tak tvrdě spí… Jedině vy se bez její vzpurnosti můžete přesvědčit o pravdivosti mých slov a čistotě jejího těla a duše.“

Zůstal nehybně stát na prahu komory, rozum mu velel jít, zároveň však také udával povinnost zabít ji hned po novoluní. A slova té lidské stařeny, jindy řídká jako laní krev, se nyní zdála těžší než osud této země.

„Je to jen člověk. Obyčejný lidský, červy prožraný tvor.“ Hlas se mu mísil s hrdelním vrčením, tak snadno však zlomitelným, že se mé srdce dokázalo obrnit dalším krokem odvahy.

„Všichni jsme z jedné země, můj pane. Nikdo z nás nikdy nedostal svého osudu náhodou, ani já. Ani ta dívka. Země, ze které se k nám dostala, je na míle vzdálená, avšak je tu, leží vedle vašich nohou po vaší vůli. Leží tu, ačkoliv rasový zákon ani privilegium vaší vysoké mocnosti nedovoluje přežít její duši ani v její zemi, ani v té vaší. Leží tu, ačkoliv ji cestou mohl zabít kterýkoliv z vojáků, leží tu, protože nad ní po celou dobu vedl někdo ochrannou ruku, leží tu, protože jste to tak chtěl. A pokud mi dokážete odpustit moji drzost, nemusíte se stydět za něco, co se zdá pouze lidské…“
„Sue! Já nemám srdce a nikdy jej mít nebudu…“

„Má pravda a vaše vzpurnost mi buď důkazem vaší šlechetnosti.“ Věděl, že má slova jsou podlita lží stejně tak jako protkána strachem. Šlechetnost byla ta poslední lež, jež dovršila toho, čeho jsem po celou dobu chtěla. Obrátil se zpět, zády ke dveřím. Nedůvěřivě pohlédl na svou dlaň, jakoby nevěřil sám sobě, svým činům.

„Odejdi. Okamžitě.“

Zavřela jsem za sebou dveře ve chvíli, kdy se znovu skláněl v příslibech dobra a zla nad její lůžko.

Abi seděla v kuchyni sama. Loupala staré brambory a snažila se vybrat mezi všemi ty nejméně shnilé.

„Už je po všem?“ zašeptala. „Už s ní skončil?“

„Kde je Luke, Jordan a Lisa?“ opáčila jsem. Předstírala jsem, že jsem její otázky neslyšela.

„Luke a Jordan připravují dříví na večer. Posbírala jsem dnes na zahradě poslední jablka. Jsou omrzlá, špatná, ale pokud je sníme brzy, ještě si pochutnáme.“ Lehce se usmála. Posadila jsem se k ní, stále ještě v nočním šatu a teplém šátku.

„A Lisa?“

Abi mi věnovala pohled opuštěného dítěte. „Ráno si pro ni přišel jeden z Wenderů. Teď spí.“

Mlčela jsem. Na taková poselství jsem nedokázala říci vůbec nic. Natáhla jsem ruce po noži a bramborách, abych jí pomohla. Tělo mě ale zradilo. Nůž upadl na podlahu a brambora se zakutálela daleko do kouta kuchyně.

„Nevím, jestli je po všem, Abi. Snad je to pouze začátek.“ Obličej jsem schovala do dlaní a snažila se nemyslet na to, co se nahoře v té malé komůrce může stát.

„Záleží ti na ní, viď?“ Nebyl v tom ani kousek žárlivosti, taková Abi nebyla.

„Víš, že jsi jako moje dcera, Abi. Taky mi na tobě záleží… Jen… Je tu něco, co mě tíží na ramenou a na srdci jako balvan. Něco je jinak. S Generálem. S tou mladou dívkou. Nepřivedl si ji jenom proto, aby ji zabil, tím jsem si byla jistá. A přesto se dnes tak málem stalo… A vlastně možná také stane.“

„Nebude to tvoje chyba, Sue. Luke to měl vědět. Měl vědět, že ji svými činy spíše uvrhne do neštěstí.“

„Nechtěl ji ani vidět, jakmile ucítil jeho pach, Abi. Myslel si, že si ji Luke vzal. A že už není čistá.“

„To by Luke nikdy neudělal, že Sue?“ V očích se jí zaleskla panika.

„Samozřejmě ne. Ale pro něj byla již v tu chvíli mrtvá.“

„A co se stalo?“

„Prohlédne si ji. A jestli bude stále čistá, pak s Boží vůlí přežije.“

Abi se v tváři objevil odpor větší než její nenávist k mužům. Nedovedla si představit ponížení, hanbu a strach, jež měla dívka protrpět.

Já v její hanbě a ponížení viděla možnou naději. Viděla jsem v ní naději pro jednoho člověka, který možná ani neví, jaké jednoho dne štěstí v neštěstí nalezne.

Po chudé večeři každý z nás zůstal sedět na svém místě, svíčka uprostřed stolu vytrvale a tiše posílala nejmenší záchvěvy tepla do našich srdcí. Ani jeden z nás to nevyslovil nahlas, ale modlili jsme se. A já všechny své modlitby směřovala k ní. K té dívce čekající na svůj osud v nejtemnější z komor.

Luke se zrovna zvedl od stolu, když se po chodbě rozlehly rychlé, hlasité kroky. Těžké vojenské boty člověk nemohl přeslechnout. A já tušila, že to bude Generál. Přesto když místo vrznutí kliky dveří ozvala se hrubá rána a dveře se zastavily až o protější zeď, na chvíli jsem se obávala, že je to jiný z vojáků. Ne, nebyl. Byl to skutečně Generál. Ve své uniformě, se svým koženým pásem, se svým lasem smotaným v klubku smrti.

Luke zůstal poraženě stát na místě jako socha, když k němu Generál napřáhl ruku. Byla to velká, nelidská rána, jež mého druhého syna poslala k zemi. A byly to Generálovy prsty, co drtily Lukovi pravou ruku do nejrůznějších míst, než se místností tichou jako nebe rozlehlo strašlivé zapraskání kostí.

„Ještě jednou se jí dotkneš a zlámu ti tak všechny kosti v těle. Pamatuj si to. Nikdo a nic tě příště nezachrání. Nesmíš se dotýkat mých věcí, nesmíš se dotýkat jí. Belly. Vždy to zjistím, vždy to ucítím, to si pamatuj. A vždy tě potrestám. Poprvé tě varuji. Víckrát už to neudělám.“

Shlížel na bolestí skučícího Luka jako na kus shnilého ovoce, jako by snad byl míň než ta scvrklá stará brambora, co ležela vedle jeho nohou.

Veškerý záchvěv obav a lidskosti, který jsem dnes v Generálovi objevila, byl pryč stejně jako letní dny.

„Sue,“ naléhavě zavrčel, když ke mně přistoupil sotva na dva kroky. „Musíš se o ni postarat. Je to tvoje povinnost. Bella je ještě dítě…“

Zmizel s posledním zavrčením.

To, co jsem ten den viděla, bych nemohla zapomenout do své nejdelší smrti. Nebyla to bolest Jordana a utrpení krásné neznámé. Byl to Generál. Jeho nejlidštější zvířecí dny se zhroutily jako stébla trávy postavená v dům. Byla to předzvěst, o níž nikdo netušil. Nikdo neviděl ve své černé budoucnosti místo pro další z naší rodiny. Nikdo nespatřil cestu, jíž se budeme muset vydat. Jíž se bude muset vydat Bella.

Tam, odkud pocházím, bylo dívčí jméno Bella velmi neobvyklé. Nikdo se jej neodvážil svým dětem darovat jakožto symbol jejich života. Bella znamenalo v mém kraji Bohem povýšená. V pláči jsem se usmála podstatě, že jsem pravého člověka, který nese toto jméno oprávněně, našla v zemi, jež byla s peklem spjatá. A že sám Ďábel vyvolil si tu, kterou mu nebesa nikdy dát nemůžou.

A v příští kapitole již bude vyprávět Bella. Doufám, že se vám ke Gagu vrací stejně příjemně jako mně. Děkuji moc za všechny vaše komentáře pod minulou kapitolou, ani jsem nedoufala, že by se někdo rozpomněl nad tak starou povídkou.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek G. A. G. 5 (Darenův syn):