Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 14. kapitola

07.02.2011 (21:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3525×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Carlislea

Esmé se během cesty domů uklidnila. Trápilo mě, že se bojí o nás všechny, ale nedivím se jí. Prožila si toho hodně je samozřejmé, že bude mít strach, dokud bude Alan naživu.

„Nad čím přemýšlíš?“ prolomila ticho otázkou, když jsme parkovali před domem.

„Jen tak. Doufám, že Carol a Aro ještě žijí a naše dcery je neukamenovaly.“

„Doufat můžeš, ale ruku do ohně bych za ty dvě nedávala,“ odvětila a vystoupila.

Ruku v ruce jsme vešli do domu.

„Esmé, vidíš to?“

„Copak mám vidět?“ ptala se mě nechápavě.

„Dům, je čistý. Vše je uklizené a je tu ticho, podezřelé ticho.“

„Možná jen nám holky chtěly udělat radost a pouklidily.“

„V tom bude něco víc, slyším, jak nahoře píší úkoly. Stalo se něco zlého.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože se ty dvě snaží žehlit průšvih a dělají to tak průhledně, že se musím to smát.“ Své slova jsem potvrdil svým smíchem. Esmé na mě hleděla jak na blázna a já radši přestal.

Vešli jsme do pokoje mé drahé dcerušky, která předstírala, že se učí Biologii.

„Ahoj, tati a Esmé. Jak bylo v práci?“ nahodila ten svůj nevinný výraz. Kdybych ji neměl přečtenou od hlavy až k patě už od doby co se narodila, možná bych jí to sežral.

„Kde je tvá matka a tvůj nevlastní otec?“ uhodil jsem na ni zpříma a přitom jsem se tvářil, jako by mi to bylo vlastně jedno.

„Ve Volteře, tuším,“ odvětila váhavě.

„Takže ty tušíš?“

„Ano.“

„A kde se to tvé tušení bere?“

„Vize?“ snažila se hádat.

„Myslím, že tímto nebude, že, Alice?“ ptal jsem se jí jako malého dítěte.

„Možná to bude tím, že jsem je poprosila, aby odjeli?“ pokusila se znovu hádat a přitom kmitala pohledem mezi mnou a Esmé. Té po celou dobu naší konverzace cukaly koutky, ale snažila se to maskovat.

„Alice, tomu nevěřím, snaž se mi říct pravdu.“

„Požádala jsem je?“

„Pravdu.“

„Rozkázala jsem jim?“

„Pravdu.“

„Vyhodila jsem je?“

„Proč jsi to udělala?“ zeptala se jí Esmé. Alice se na ni otočila a pokrčila rameny.

„Nechtěla jsem tu svou matku. Nikdo je tu stejně nechtěl, tak jsem jí řekla, že ji tu nechci a pak se stalo, že…“ zaraženě sepodívala na Bellu, která polkla a lehce se pousmála na Esmé.

„Stalo se co?“ ptal jsem se znovu já. Teď se vyprávění přeneslo na Bellu, která se na mě dívala provinile.

„Carol urazila mou matku a já ji to oplatila. Ne slovem, ale fyzicky, udeřila jsem jí do tváře. Pak jsem jí vyhrožovala, až nakonec utekli. Teda Aro utekl, protože jsem naznačila, kdo vlastně jsem a kdo jsou mí předci.“ Skončila a koutkem oka pokukovala po Esmé. Ta zas hodila očima po mně.

Došlo mi to, potom co mi Esmé vysvětlila jejich postavení, mi došla Arova reakce.

„Takže, mé drahé holčičky, já jdu teď zavolat Arovi. Vy zatím doděláte ty své úkoly, pokud to vůbec jsou úkoly. Pak se všichni sejdeme dole v obýváku, myslím, že toto klubko vztahů se začíná komplikovat a měli bychom si udělat ve všem jasno.“ Nečekal jsem na odpověď a přesídlil jsem se do své pracovny. Vytočil jsem Arovo číslo a doufal, že to zvedne on a ne třeba Carol.

„Haló?“ ozval se jeho hlas a já si oddych.

„Čau, Aro. Právě jsem se dozvěděl o dnešním incidentu. Moc mě mrzí, že…“

„Nemusíš se omlouvat, naprosto to chápu.“

„Já se nechci omlouvat, nevím, proč bych se měl omlouvat. Mrzí mě, že jsi mi nikdy neřekl o Torstenech.“ Slyšel jsem, jak hlasitě polkl.

„Esmé ti o nich řekla?“

„Ano, předtím, než jsme dojeli domů.“

„Chtěl jsem tě jen chránit, čím míň jsi věděl, tím líp.“

„Nebo jsi měl strach, že bych to někde prokecnul, že?“ ptal jsem se nedůvěřivě.

„Ne, to není pravda. Tobě věřím, jako málo upírům na tomto světě, ale sám dobře víš, že kdybych ti to řekl, tak by tě to stejně nezajímalo. Před určitou dobou tě zajímaly jen ženské.“

„Asi máš pravdu, omlouvám se.“

„Není za co. Já se ti taky omlouvám za nedůvěru a za netaktnost.“

„Jakou netaktnost?“

„Měli jsme dát vědět, že přijedeme. Nakonec to dopadlo, jak jsme všichni tušili, hádkou a úprkem.“

„Jak to snáší Carol?“

„Po třetím diamantovém náhrdelníku, který jsem ji koupil, se trochu uklidnila.“ Zasmál se do telefonu a já s ním.

„Jo, Carol nezapře svou chamtivost.“

„No, to máš pravdu, ještě, že jsem tak bohatý.“

„Aro, ještě jednu věc bych chtěl s tebou probrat.“

„Mluv.“

„Určitě brzo budeš v kontaktu s Torsteny, prosím, nezmiňuj se o Esmé a Belle.“

„Neboj, budu mlčet jako hrob.“

„Díky moc, a kdybys náhodou něco zaslechl, okamžitě volej.“

„Nic mi neunikne.“

„Ještě jednou dík a zatím se měj.“

„Ty taky, čao.“

Zaklapl jsem telefon a unaveně si promnul spánky. Upír by čekal, že když je ten upír, tak bude mít neustále příval energie. Zřejmě to neplatí na upíry, kteří mají hyperaktivní dceru, vzteklou ex a nejlepšího kámoše, který celou dobu má schovaného strašáka v ledničce. Vstal jsem z křesla a odešel do obýváku, všechny tři tam seděly a čekaly na mě.

„Myslím, že jsme se všichni čtyři dostali do určitého bodu. Já s Esmé jsme se spolu rozhodli žít a vychovávat vás pod jednou střechou, proto se během tohoto víkendu nastěhujete k nám a uvidíme, jak nám to pude. To je jedna věc. Dál bych chtěl probrat věc, která se týká Torstenů. Zdá se, že to je nějaká velice nebezpečná spící jednotka mocných upírů, kterých se bojí i Volturiovi. Budeme si muset dávat pozor a Aro nám bude krýt záda. Díky daru, který má Esmé a Alice jsme ve výhodě, nemáte se vůbec čeho strachovat, viď Alice? Vidíš něco?“

„Ne, nehrozí nám žádné nebezpečí, jsme v klidu,“ potvrdila mou řeč a já pokračoval.

„Teď bych se chtěl dostat k bodu Volturiovi. Alice, nebylo od tebe slušné, že jsi je vyhodila, ale co s tebou nadělám? Přece ti dám menší trest, budeš dva dny bez kreditek.“

„Cože??? Náhodou jsem všem udělala laskavost!“ vyprskla naštvaně.

„Buď mi dáš ty kreditky na dva dny, nebo ti koupím letenku a dva dny strávíš na hradě v Itálii, tak co?“

„Fajn,“ odpověděla a podala mi peněženku s kreditkami.

„Musím tě naučit slušnému chování.“

„Chápu to.“

„A poslední bod. Máte nějaké tajnosti nebo něco, co bych měl vědět? Už žádný dar nebo další rvačka ve škole? Nenašly jste vy dvě v parku štěně?“

„Ne,“ řekly Bella a Alice zároveň.

„Tak mazejte nahoru, je už pozdě a zítra začneme brzo se stěhováním. Ať máte dostatek síly.“

„Dobrou,“ houkly obě a už pelášily nahoru.

„Zvládáš to na jedničku,“ oznámila mi Esmé, když vstala z pohovky a přesunula se ke mně. Přitáhl jsem si ji k sobě a silně ji objal.

„Právě naopak, cítím se bezradně. Vím, že bych tě měl uklidňovat a chvástat se, že vás ochráním, ale jak? Nemám žádnou superschopnost. Nejsem ani pouliční rváč, umím bojovat, to jo, ale neživím se tím. Já životy zachraňuji, neberu je.“

„Možná nejsi pouliční rváč, který používá místo mozku svaly, ale jsi muž, který je schopný pro svou rodinu udělat cokoliv. A toho si já vážím, a proto tě miluji. Vím, že s tebou zvládnu vše, dáváš mi sílu, kterou jsem ztratila, děkuji ti.“ Její hlas byl prosycen láskou a úctou.

„Esmé…“ to jediné ze mě vypadlo, nedokázal jsem jí říct, jak moc ji miluji, že vše, co mi tady řekla, mě dokonale ochromilo. Nemohl jsem, zbavila mně slov. Uchopil jsem její křehkou bradu a přitiskl své rty na její.

(…)

S Esmé jsme v posteli sledovali černobílou klasiku, kterou právě dávali v televizi, když se ozval vyděšený křik z pokoje, kde spaly Alice a Bella. V mžiku jsem stál u postele Alice a sledoval svou dceru, která zrychleně dýchala a celá byla mokrá od potu. Než jsem se jí pořádně věnoval, prohlédl jsem si Bellu. Spala, sluchátka v uších, nic neslyšela. Opět jsem obrátil svou pozornost na Alice a sedl si vedle ní na kraj její postele.

„Copak se ti zdálo, Al?“

„Tati, znovu ten muž, viděla jsem, jak mě škrtí a nemohla jsem tomu zabránit. Pořád cítím jeho ruce na mém krku.“ Rozbrečela se a já ji přitáhl do svého náručí. Pohupoval jsem s ní ze strany na stranu, dokud se neuklidnila.

Když jsem se vracel do ložnice, uvědomil jsem si, díky hodinám na nočním stolku, že jsem tam s ní strávil hodinu.

„Už spí?“ vyzvídala Esmé.

„Jo, opět se jí zdálo o tom chlápkovi, co ji chce zabít.“

„Možná to je vize, nenapadlo tě to někdy?“

„To neříkej! Straší mě to neustále, modlím se, aby to byla jen hloupá noční můra.“

„Co to máš v ruce?“

„Nakreslila jeho podobu, dnes mu konečně viděla do tváře.“

„Ukaž mi ho.“

Podal jsem jí list papíru, kde byl nakreslen onen muž, který děsí mou dceru ve spaní. Jakmile Esmé pohlédla na kresbu, roztřásla se po celém těle a znatelně zbledla.

„Co se děje, Esmé? Ty ho snad znáš?“

„Alan…,“ zašeptala přiškrceným hlasem.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 14. kapitola: