Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé dohazovač - 2. kapitola

21.02.2011 (15:45) • MoonLove • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2622×

S dokonalou Rosalií v autě jsem si připadala divně. Celou dobu na mě nepromluvila ani jednou a já se bála, že když něco řeknu, budu jí pro smích. Tenhle pocit jsem měla i u Alice. Když poprvé s Rose přišly k nám do třídy, neměla jsem žádné kamarádky. Chtěla jsem se s někým bavit a Alice s Rosalie se zdály ideální. Ovšem problém byl v tom, že byly tak dokonalé, že bych se jim nemohla měřit. Jistě by mě mezi sebe nevzaly. To ale nebyla pravda.

Hned ten den, kdy se na škole objevily, mě Alice oslovila a nabídla mi, že si se mnou na nějakých předmětech sedne. Rosalie nikdy moc nemluvila, když jsem byla poblíž. Vlastně mi Alice říkala, že mluví jenom doma. To ale nic nemění na tom, že stále chodila za mnou a Alice, jako by neměla nic lepšího na práci. Někdy mě to opravdu štvalo. Chtěla jsem se se svojí nejlepší kamarádkou bavit o samotě, ne s bodyguardem v podobě dokonalé princezny. Náš vztah s Alice se vyvíjel a staly se z nás nerozlučné kamarádky. Škoda jen, že to samé nemohu říct o Rosalie. Náš vztah se od prvního dne nezměnil ani o píď.

Když jsme konečně dojely do školy, stalo se něco, co bych v životě nečekala. Rosalie na mě promluvila bez přítomnosti Alice.

„Esmé, sejdeme se čtvrtou hodinu před učebnou biologie, ok? Jinak si, prosím, sedni s někým jiným. Jen na biologii se posadíme spolu, dobře? Dík,“ řekla Rosalie, a než jsem stihla odpovědět, elegantně se otočila a mířila rovnou do školy. Já oproti ní zůstala stát na silnici jako přikovaná.

„Hej, Emmette! Klidni hormon, chlape!“ slyšela jsem, jak někdo volá. Otočila jsem se a viděla jsem stříbrné Volvo, červený Jeep a super nablýskanou modrou motorku. V každém z těchto dopravních prostředků seděl jeden kluk. Ten v tom Volvu vypadal, jako by právě vylezl ze salonu krásy. Kluk, který vlastnil Jeep, byl urostlý jako hora a vypadal, jako by právě z nějaké – kupříkladu z Mount Everest – přišel. Poslední kluk na motorce měl navlněné vlasy, které mu padaly do obličeje. Ten na mě působil jako božský Leo. Ani nevím proč. Možná proto, že Jackovi v Titaniku taky padaly vlasy do obličeje. Dohromady tihle kluci působili jako dokonalá partie pro modelingovou agenturu. Ovšem ten, co vylezl z Volva později, vypadal tak… jinak.

Byl to blonďák, vlasy mu dokonale držely a také působil o dost starší než ostatní kluci. Rozhodně nepatřil na střední školu. Každopádně, tenhle blonďák natáhl ruku směrem k autu a já spatřila, jak ji jakási ruka uchopila. A z auta vylezla dívka. Tentokrát to bylo úplně jiné jak ti kluci. Tahle holka byla jako reklama na dokonalost. Byla dokonce krásnější než samotná Rosalie. Což mi do této chvíle připadalo nemožné. Ta dívka byla opravdu krásná. A nejlepší na tom bylo, že vypadala tak přirozeně a přírodně. I když jak tak na ni koukám, jistě musela podstoupit několik plastických operací. Určitě od špičkového doktora.

Mohla bych se na tyhle zázraky dívat do nekonečna, kdyby neodešly. Urychleně jsem vytáhla mobil a vyťukala Alicino číslo.

Al, škoda, že tu nejsi. Právě jsem spatřila nejhezčí lidi na planetě.

Stiskla jsem odeslat a vydala se do třídy. Zrovna jsme měli němčinu. Ta mě nebavila a upřímně – byl to nejhorší předmět, jaký jsem si mohla vybrat.

Učil nás starý Evropan, který se před 30-ti lety přistěhoval k nám do Forks. Byl to němec a jeho jméno bylo všem pro smích. Peter Freund. Jméno samo o sobě nebylo nijak zvláštní, ale ta výslovnost zněla asi takhle: Pétl Frojnd. Když se naší třídě poprvé představil, dusili jsme se všichni smíchy.

„Esmé?“ slyšela jsem, jak na mě volá moje kamarádka Miranda – tedy kamarádka v případech, když Al chybí.

„No?“ zeptala jsem se jí, zatímco jsem vytahovala učebnici němčiny z tašky.

„Vidělas je? Dokonalý klan Cullenových? Teď mi je ukazovala Terrie a musím říct, že jsou vážně sexy. Hlavně ten Jasper. Víš, že vypadá jako Leo. Ovšem Emmett a Edward také nejsou k zahození. Škoda, že je Edward zadaný s tou kočkou. Hele, normálně jsem viděla Rosalii, jak je pozoruje. Tvářila se nepříčetně. Hlavně když koukala na tu holku. Ale ten svalnatec ji srovnal. Řekl jí „kočko“ a ona hned zčervenala a odešla. Fakt škoda, že jsi to neviděla!“ mlela Miranda. Já jsem jen bezmocně přikyvovala a dál štrachala ve své tašce.

„Hele, Es, taky máš teď PF, že jo? Uf. Vůbec to neumím,“ povzdechla si a zabočila za roh. Já hned za ní. A náhle jsme byly před učebnou němčiny.

Když jsme vstoupily do třídy, nastalo děsivé ticho. Nechápala jsem proč, tak jsem se otočila, zda mi někdo nedělá parohy, či něco podobného. Jakmile jsem takto učinila, hned jsem pochopila, proč to ticho. Za mnou stál ten starší blonďák. Z blízka byl docela dost hezký.

„Jak se jmenujete, slečno?“ zeptal se mě. Jeho hlas zněl jako ukolébavka.

„Esmé Nicolsonová, pane,“ řekla jsem a hned zrudla. Pane jsem mu říkat nemusela.

„Dobře, Esmé. Tak si běžte sednout do své lavice. I vaše přítelkyně. Pokud se nemýlím, hodina již začala,“ řekl a pokynul hlavou směrem ke třídě. Sklopila jsem hlavu a došourala se do poslední lavice ve třídě. On počkal, než si sednu a poté odešel. Hned na to do třídy vstoupil PF.

„Guten Tag,“ řekl, jakmile si stoupl ke katedře. Celá třída po něm opakovala. Pak si všichni sedli a začali poslouchat jeho nudný výklad. Všechno by probíhalo v pohodě, kdyby mě zhruba v půlce hodiny nevyvolal k ústnímu zkoušení.

„Tak slečno, nebudu čekat věčně. Nebo chcete rovnou za pět? Nerad vám to říkám, ale vaše výkony jsou nejslabší ve třídě. Samozřejmě, pokud nesedíte vedle slečny Haleové. Čím to asi bude? Má na vás snad dobrý vliv?“ řekla štiplavě. Neochotně jsem se zvedla a podala mu sešit. Začal na mě mluvit. Tak jsem se mu snažila odpovědět.

„Ich heißen…“

„Špatně, špatně a špatně! Neumíte jednoduché začátky. Urážíte můj rodný jazyk. Na tohle by si troufnul i Corrigan! A řekl by to lépe. Sednout. Píši nedostatečnou,“ vyštěkl na mě PF a celý zrudl vzteky. Přesně takhle bude vypadat táta, až se dozví, co mám – zase – z němčiny za známku. Ach jo. Život není fér.

Kromě němčiny se do čtvrté hodiny nic zvláštního nestalo. Jak si to se mnou domluvila Rosalie, tak jsem učinila. Před čtvrtou hodinou jsem stála před učebnou biologie. Překvapením bylo, že ona tam už stála také. Ale nestála sama. Naštvaně si měřila toho urostlého krasavce a něco k němu mluvila. Chtěla jsem jít blíž, ale něco mi napovídalo, že to nebude ten nejlepší nápad. Tak jsem stála a pozorovala, jak se pozorují. Možná bych umřela nudou, kdyby tam nepřišel ten starý blonďák a nevynadal Rosalie a svalnatci.

„Jistě, tati,“ řekl svalnatec a usmál se na něj. Potom vrhnul jeden naštvaný pohled k Rosalie a odešel pryč. Rychle jsem k ní přispěchala a usmála se na ni.

„Neptej se,“ zavrčela a vklouzla do třídy. Když jsem si vedle ní sedla, posunula se ode mě co nejdál, jako bych byla odporný parazit, a začala si pilníčkem obrušovat nehty.

Při hodině mi ale odpovědi opsat dala. Uf. Aspoň mám dneska jenom jednu pětku.

Cítila jsem, jak mi v kalhotách zavibroval telefon. Vytáhla jsem ho. Jo, psala mi Alice.

Tak nikoho z nich nezkoušej sbalit. Rosalie by tě zabila, jestli jsou hezčí než ona.

Okamžitě jsem jí odepsala.

Jsou. ;D

Poslední odpověď, kterou mi Alice poslala jsem ani nemusela číst. Psala mi to vždycky.

Xoxo. Alice.

Uf. Vyčerpávající. Jak se vám líbila kapitola? Zanechejte komentáře!

MoonLove, neschopná hříčka matky přírody.

Autor: MoonLove (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé dohazovač - 2. kapitola: