Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá šance na lásku 4. kapitola

V téhle kapitole bude i krátký pohled Alice. Další nudná kapitola... Doufám, že se vám bude líbit! A předem děkuji za kladné i kritické komentáře. Talie :)

10.01.2018 (18:45) • Talie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 716×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

 

Elizabeth

 

 

Včera mě celé odpoledne držela Ange nad mou skříní. Bylo to hrozné. Pořád jen říkala: „Jak tohle můžeš mít ve skříni?“ nebo: „No tak tohle musíme vyhodit!“ Jen párkrát řekla něco kladného, ale pak to vzdala a řekla, že mi kdyžtak něco půjčí a odešla. Konečně! Takže jsem ještě neměla zcela sbaleno, no, spíš vůbec.

 

Ráno jsem vstala asi o půl hodiny dřív, takže jsem si dala sprchu a vybrala jsem si oblečení. Většinou ráno vstávám pozdě, že ani nestíhám, takže si prostě něco vezmu a jdu. Ale teď jsem měla čas, takže jsem si dala na sebe své oblíbené světlé a úzké modré džíny, bílé tričko s malinkými srdíčky a tmavě modrou mikinu. Dala jsem si na snídani jogurt a pomalu se chystala k odchodu.

 

Podívala jsem se přes okno a zadrhl se mi dech. Pršelo. Já nemám deštník! Hned jsem měla o něco horší náladu. Podívala jsem se na teploměr a ten ukázal dvacet stupňů. Teplo na to, že prší, ale na jižní Francii se to dalo čekat. Teda aspoň to teplo… Jistě, že tu i pršelo nebo bylo hodně krát i pod mrakem, ale teplo tu bylo pořád.

 

Přišla jsem do kuchyně a hned jsem zahlédla čokoládový štrůdl, který mi koupil táta. Můj táta mi každý den kupuje vždy nějaké sladkosti a jsem za to ráda, protože miluji sladkosti. Táta je právník a máma je cukrářka, má i vlastní cukrářství, takže můj život je celý takový “sladký“. Táta se jmenuje Thomas Fleur a máma se jmenuje Rachel Melissa Fleur.

 

„Bonjour Ely!“ pozdravila mě máma.

 

„Bonjour mami!“ oplatila jsem mámě pozdrav.

 

„Dneska tam hodně prší. Nechceš svézt autem?“ zeptala se mě mile máma.

 

„Ne, díky, svezu se autobusem,“ odpověděla jsem s úsměvem.

 

„Ale, prosím tě, mám čas. Svezu tě,“ řekla máma rozhodně. A už si brala klíče od auta.

 

„Tak fajn, díky,“ poděkovala jsem a už si nazouvala boty.

 

Od našeho domu je to asi dvacet minut do školy. A když je hezky a nejsem líná, tak chodím i pěšky. Když jsme dorazily ke škole, už na mě před školou čekala Ange. Jakmile si všimla, že jsem přijela s mámou, hned napřáhla deštník a pomalu se blížila k našemu autu. Otevřela jsem dveře auta a pomalu vycházela ven. Dala jsem si na hlavu kapuci své mikiny, i když mě už Ange schovávala pod deštníkem.

 

„Dobrý den paní Fleur,“ pozdravila mou mámu Ange a zamávala.

 

„Bonjour Ange!“

 

„Tak ahoj mami,“ rozloučila jsem se s mámou a dala jí pusu na líce.

 

„Ely, připomeň mi pak, že ti mám koupit deštník. Mějte se holky,“ řekla máma, mrkla na nás a už odjížděla ze školního parkoviště.

 

„Tvoje máma je strašně milá! Mám ji ráda!“ řekla mi Ange, když jsme šly pomalu do školy.

 

 „Ange, ty jsi asi zapomněla, jak ti minulý rok zakázala se se mnou bavit, že?“ Bylo to menší nedorozumění. Máma se totiž jednou naštvala, když Ange něco naplánovala. Máma měla vše nachystané a Ange to pak náhle zrušila, tak na to máma pronesla, že je nezodpovědná a že se s ní nemám bavit.

 

„Ale to byla moje chyba, tvá máma mi pak odpustila, ne?“ Jo, odpustila, ale říkala, že už s ní nemám nic plánovat.

 

„No jo,“ odpověděla jsem nezajímavě a poplácala ji na ramenou.

 

 

Edward

 

Dneska je poslední den před výletem. Musím pak se svými sourozenci zajít na lov. A navíc tam budu muset jíst lidské jídlo! Fuj. Mně lidské jídlo nechutná, ani vlastně žádnému upírovi. Je to totiž, jako bych jedl bláto a možná i něco horšího. Už tak musím ve školní jídelně jíst školní obědy, aby to nevypadalo podezřele, že vůbec nejím. A teď? Budu muset jíst to lidské jídlo asi třikrát denně. Ne? Přece je snídaně, oběd a večeře, no, a ještě k tomu nějaké ty svačiny. Budu to muset nějak přetrpět.

 

Do školy jsem přišel docela brzy, první hodinu mám zeměpis. Takže nemám teď společnou hodinu s Ely. Vydechl jsem. Aspoň, že tak. Musím si teď užít každou volnou chvíli bez Ely, protože pak budu dva dny každou minutu s ní. A na to se musím připravit.

 

 

Elizabeth

 

První hodinu mám matiku. Takže jí nemám společnou ani s Ange ani s Edwardem. Ach jo! Budu to muset nějak přežít. Já matiku nesnáším, ne že ji i nesnáším, mně ani nejde. A to je hrozná kombinace.

 

„Ahoj, ty jsi Elizabeth, že?“ překvapila mě náhle jedna holka s roztřepenými vlasy na každou stranu, co měla na sobě tmavě modré šaty s černým bolerkem. Není náhodou na šaty moc zima?

 

„Ahm… Ely,“ přikývla jsem a pousmála se.

 

„Aha, no… Ely, já jsem Alice a jsem mladší sestra Edwarda,“ představila se a usmívala se od ucha k uchu. Co? Sestra Edwarda?

 

„Aha,“ řekla jsem nezajímavě a hledala volné místo k sezení.

 

„Nechceš si ke mně sednout?“ zeptala se mě se zaujatým pohledem.

 

„Ráda,“ řekla jsem pravdivě. Protože radši sedět s někým než sama.

 

„Super! Pojď!“ řekla a už mě táhla k zadní lavici.

 

„No, Ely, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se a vytahovala si věci z tašky.

 

„Jistě,“ odpověděla jsem krátce.

 

„Dobře. Máš nějaké koníčky? Jakou máš oblíbenou barvu? Co máš nejradši za jídlo? Líbí se ti nějaký kluk?“ vybafla na mě své otázky a já věděla na všechny otázky odpověď, ale na tu poslední jsem neměla v plánu odpovídat.

 

„No zpívám, kreslím, hraju trochu na klavír, na housle a flétnu. Moje oblíbená barva je zelená. Mám nejraději sladkosti, ale jako pořádné jídlo mám ráda svíčkovou. A ty?“ vynechala jsem tu poslední otázku a doufala, že už se na ni ptát nebude.

 

„No tak já mám moc ráda nakupování a výlety do přírody. Má oblíbená barva je tmavě modrá. Jídlo, mám ráda vše. Mám přítele Jaspera. A zapomněla jsi mi ty odpovědět na poslední otázku,“ řekla důrazně a já se kousla do rtu.

 

„No a musím na ní odpovědět?“ řekla jsem stydlivě.

 

„Jasně že nemusíš, je to tvoje věc,“ usmála se omluvně.

 

„Merci pour votre compréhension,“ Usmála jsem se vděčně.

 

„Není zač,“ odpověděla a dál jsme se spolu nebavily.

 

 

Edward

 

Jak jsem šel po hodině zeměpisu po chodbě, narazil jsem na Alice jak má v myšlenkách Ely a jak si s ní povídá. Celé mě to naštvalo, takže jsem k ní šel rázným krokem jí všechno “vysvětlit“.

 

„Než něco řekneš, prohlídni si celý náš rozhovor!“ předběhla mě Alice a poklepala si na spánky.

 

 „Já už jsem si ho celý prohlídl! Co máš za lubem, Alice?“ zeptal jsem se naštvaně a dal si ruce v pěst.

 

„Nic. Ale ty to nevidíš? Máte společné zájmy! Taky má ráda hudbu jako ty! Jste pro sebe stvořeni!“ rozplývala se Alice.

 

„Alice! Už jsem ti něco říkal! Za prvé, nechci randit, a za druhé, s hudbou už jsem skončil!“ Byla to pravda, skoro vše jsem zahodil od té nehody. Klavíru jsem se nedotkl už tak dlouho, že na něm byly chomáče prachu. Nějak jsem po té nehodě ztratil chuť hrát.

 

„Ale Edwarde! Prosím, aspoň to zkus! Víš, jak nás ničí tě vidět každé dny tak zničeného? A já si všimla, jak se na ni díváš! Jsi do ní zamilovaný!“ řekla bolestně a zoufale Alice, že mi jí bylo i líto, ale to jsem nemohl riskovat.

 

„Alice, už nechci nikomu ublížit a na klavír už nikdy hrát nebudu,“ řekl jsem a odešel na další hodinu.

 

 

Alice

 

Kdyby upíři mohli brečet, brečela bych právě teď. A hodně. Ničí mě, jak Edward trpí, a taky mě štve, že si nedá pomoci. Nemůžu dovolit, aby byl takhle nešťastný, a já viděla vizi, ve které, kdyby si dal pomoc, byl by s Ely šťastný. Musím to nějak vyřešit.

 

„Ely! Počkej!“ zařvala jsem na Ely, jak šla sama po chodbě.

 

„Co děláš odpoledne?“ zeptala jsem se jí.

 

„No asi nic, proč?“ podívala se na mě nechápavě.

 

„Nechtěla bys se mnou na nákupy?“ zeptala jsem se znovu.

 

„No budu se muset zeptat mámy, ale myslím, že bych mohla,“ přikývla a usmála se na mě.

 

„Super a mohla bys svojí mamce zavolat teď hned?"

 

„Jo klidně. Tak chvíli počkej.“ Kousek poodešla, vytočila na svém mobilu svou mámu a čekala, až jí to vezme.

 

„Ahoj mami. Já půjdu dneska po škole s kamarádkou ze školy na nákupy, jo?“ zeptala se Ely své mámy, a jelikož mám výtečný sluch, slyšela jsem i odpověď na druhé straně.

 

„A s jakou kamarádkou?“ zeptala se její máma mile.

 

„S Alice. Tu neznáš, je tady nová,“ odvětila Ely poslušně.

 

„Aha... No, dobře, tak si to užijte! Mari, teď už musím jít, mám ještě hodně práce. Zatím ahoj,“ rozloučila se s Ely a zavěsila telefon.

 

„Proč ti řekla Mari?“ zeptala jsem se nechápavě.

 

„Mám druhé jméno Marinette a máma používá oba má jména. Vzato táta mi říká jen dvěma, když je naštvaný. A jak to víš?“ zeptala se mě nechápavě Ely a nakrčila čelo.

 

„No… šlo to slyšet,“ usmála jsem se na ní a doufala, že už se do toho víc šťourat nebude.

 

„A dovolila ti to?“ zeptala jsem se ještě, i když jsem věděla, že jo.

 

„Jo dovolila,“ řekla s úsměvem na tváři.

 

„Super! Jak se vlastně jmenuje tvoje máma a táta?“ zeptala jsem se a šla pomalu ke své skřínce.

 

„Máma se jmenuje Rachel Melissa Fleur a táta Thomas Fleur,“ odpověděla s potěšením Ely.

 

„Vy máte příjmení květ ve francouzštině?“ zeptala jsem se a vytáhla si ze skříňky učebnice na další předmět.

 

„Jo. Já vím je to divné,“ řekla s pochopením.

 

„Ne, vůbec to není divné. Naopak mě se to zdá jako hezké příjmení,“ řekla jsem a usmála se na ní.

 

„Díky. No já už budu muset jít na hodinu, tak se uvidíme odpoledne,“ rozloučila se, já jí to vrátila a šla jsem taky do třídy na další hodinu.

 

 

Edward

 

Byl jsem tak rozzuřený a zničený, že když jsme hráli v tělocviku americký fotbal, tak jsem tam všechny odrovnal na zem a ještě jsem neměl dost. Chtěl jsem křičet a odjet pryč od všeho a od všech, na čem mi záleží, abych už nemusel nikomu ubližovat. Ale věděl jsem, že nemůžu, protože tak bych své rodině ublížil ještě víc.

 

 Jak končil tělocvik, šel jsem do šatny převléct se a chtěl jsem co nejrychleji odejít na lov, ale učitel tělocviku pan Dior mě zastavil.

 

„Edwarde, já nevěděl, že umíš hrát tak dobře americký fotbal! Nechceš se přidat do našeho školního družstva? Moc bys nám tím pomohl. Poslední čtyři roky prohráváme nebo končíme jen na třetím místě. S tebou bychom určitě vyhráli,“ oznámil mi překvapeně pan Dior a s nadějí v očích čekal na mou odpověď.

 

„Pane učiteli, promiňte, ale nemůžu. A navíc nejsem tak dobrý, jak si myslíte,“ řekl jsem a doufal, že to nechá být, ale v jeho myšlenkách jsem slyšel, že to jen tak nevzdá.

 

„Ano, jsi lepší, než jsem si myslel. Tak si to, Edwarde, promysli a řekneš mi to, až se vrátíš z toho výletu na Mont Faron. Ano?“ řekl a díval se do svého malého diáře.

 

„Ano.“ Neměl jsem sílu s ním tady diskutovat, takže jsem krátce odpověděl a šel pryč.

 

Jakmile jsem se dostal v dostatečné dálce od školy a ujistil se, že tam nikdo není, rozběhl jsem se plnou rychlostí domů.

 

 

Elizabeth

 

Po vyučování jsem šla čekat před školu na Alice, až skončí ve škole.

 

„Už jsem tady, Ely! Pojď za mnou,“ vylekala mě Alice a vedla mě na parkoviště.

 

„Tak fajn, kam pojedeme? Znáš nějaké dobré obchody?“ zeptala se mně Alice a vytahovala si klíčky od auta z kabelky.

 

„Můžeme jít do Centra Mayol. Jsou tam různé obchody s oblečením. Ty máš řidičák?“ podivila jsem se.

 

„Dobrý nápad. No jo. Víš, v Americe můžeme mít řidičák už v 16,“ odemkla auto jedním rychlým tlačítkem.

 

„Aha, tak to máte super. Já si musím počkat ještě necelé 2 roky,“ řekla jsem unaveně, když jsme si sedaly do jejího auta.

 

„Máš moc hezké auto,“ pochválila jsem její auto a pohladila koženou sedačku pod sebou. Usmála se pobaveně.

 

„Není moje, ale je Edwardovo,“ řekla a usmála se ještě víc.

 

„Aha. Je to Volvo, že?“ řekla jsem v rozpacích a pomyslela na Edwarda. V autech jsem se docela vyznala.

 

„Jo, je. Má taková auta velmi rád,“ řekla a vyndávala něco ze spodní přihrávky. Já taky, pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla. Cítila jsem jeho vůni a zatočila se mi hlava.

 

„On si tu normálně zapomněl řidičák! Je hrozně nezodpovědný!“ poznamenala nakonec nesouhlasně a podala mi ho. Nechápala jsem, proč mi ho podává, ale jak mi ho dala, upřela jsem své oči na jediné a to na jeho fotku. Byl tak krásný.

 

„Ale tak, stejně neřídí,“ zastala jsem se ho a začervenala se.

 

„To je pravda. Sluší mu to viď?“ načapala mě, jak na něj zírám.

 

„Amm… jo,“ řekla jsem nevzrušeně, aby mě neprokoukla. Usmála se na mě a vzala mi ho z ruky. Kéž bych měla jeho fotku…

 

„No, tu košili, co má na sobě, jsem mu koupila já. Nechtěl v ní jít, ale nakonec jsem ho do ní nastrčila,“ zasmála se pobaveně a já se taky usmála.

 

A pak jsme se vydali na cestu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Talie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá šance na lásku 4. kapitola:

Ahoj,
článek ti znovu vracím, pořád velmi chybuješ v čárkách. Odděluje se jimi oslovení, vedlejší věty, píší se před spojkami... Pokud potřebuješ poradit, neboj se mi napsat.
Až si článek opravíš, zaškrtni "Článek je hotov".
Děkuji...

Ahoj,
článek Ti kvůli chyb vracím. Opravila jsem Ti první dva pohledy, aby ses mohla podívat, jak na to. Už do nich nezasahuj!
Chybuješ hlavně v:
• čárky!!!
* oslovení se odděluje čárkou
* vedlejší věta musí být vždy oddělena od hlavní
* ano, ne, díky, na koncích vět co, no - to vše se odděluje
• přímá řeč, poslala jsem Ti mail i koncept, ale nedržíš se jím
• psaní mě/mně (mě - 2. a 4. pád; mně - 3. a 6. pád)
• zbytečné mezery - rozděluješ slova, které jsou jedním
• perex obrázky mají maximální výšku 100px
Jen taková poznámka mimo éter, doteď jsem žila v představě, že ve Francii se mluví francouzsky...
Až si to opravíš, zaškrtni "Článek je hotov".
Děkuji...

Přidat komentář:

Nick:

Text: