Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhá šance na lásku 1. kapitola

18.07.2016 (15:00) • Talie • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1171×

Edward

Byl jsem ve svých myšlenkách ztracen. Pořád jsem myslel jen na tu nehodu, která… Ani to nemohu vyslovit. A tak jsem se rozhodl, že musím odjet někam daleko od Forks a od státu Amerika. S mou rodinou jsme se rozhodli, že pojedeme do Francie, tam jsme už dlouho nebyli, a tak jsme se odstěhovali do našeho “starého“ domu ve městě Toulon na jihu Francie u Středozemního moře.

Musel jsem se přihlásit na druhý ročník místní střední, abychom zapadli a mí sourozenci také. Jmenovala se Lycée Dumont d’Urville, dost složitý název, ale byla od nás nejblíž, takže se nám to hodilo.

Asi týden po našem příjezdu jsme se začali po městě rozhlížet a taky jsme už museli chodit do školy.

Nastal první den v nové škole.

Vstoupil jsem do třídy a hned mě vítal starší pán s krátkým plnovousem.: „Á, dobrý den! Vy musíte být Edward Cullen, že?“ zeptal se zájmem

„Ano,“ odpověděl jsem krátce.

„Dobře, tak tady máte volné místo a tady je pro vás učebnice. Teď máme angličtinu, ale to už asi víte podle toho, že máte rozvrh hodin v ruce. A málem bych zapomněl, já jsem pan Bachelet.“ Poslal mě si sednou do prázdné lavice. Konečně! Aspoň se nebudu bát, že někoho zabiju, kdyby měl lákavou vůni.

Pan učitel uprostřed hodiny musel někam na chvíli odejít a já si zatím psal nějaké ty poznámky. Ne, že bych je potřeboval, protože tohle jsme probírali už v předchozích středních školách, ale aby to nebylo nápadné, jsem musel něco dělat. Náhle se na mě otočil jeden kluk a řekl: „Čau, ty jsi Edward, že?.“ Přikývl jsem. „Ok, já jsem Adrien Calvet. Ale můžeš mi říkat Cal,“ řekl a posunul se dál ode mne.

Jenže jak se mám kamarádit s člověkem, aniž bych mu mohl ublížit? To bych nerad, ale zase jsem ho nechtěl jen tak odpálkovat, a tak jsem jenom přikývl a otočil se zpět na své poznámky.

Učitel se vrátil o deset minut později a pokračoval ve svém výkladu, když najednou řekl dvou dívkám: „Zase si něco špitáte? Už jsem vám něco řekl o tom nedávání pozor! Elizabeth, jdi si na zbytek hodiny sednou k Edwardovi a budeš tam sedět i další hodiny angličtiny!“ řekl naštvaně a ta dívka si vzala své věci a šla si ke mně sednout.

Elizabeth

Učitel mě okřikl a já si šla sednout vedle toho nového ale i hezkého kluka. Ach jo, proč já? Ne, že bych chtěla nějak protestovat, ale moji kamarádku Ange nikdy neposlal pryč! Vždycky jenom mě! A to mě nejvíc štvalo.

Byla jsem potichu a najednou, jak se učitel otočil, tak Adrien Calvet poslal Edwardovi papírek se vzkazem. Nesnášela jsem, když mě a moji kamarádku pomlouvali, ale vždycky jsme to byla tak nějak my, co se s nikým nebavily, protože jsme byly rády samy. Naši spolužáci o nás tvrdili, že jsme podivínky.

Edward mě ale překvapil, protože aniž by si to přečetl, roztrhal papírek na malinkaté kousíčky a hodil ho do koše. Byla jsem za to ráda, i když jsem nevěděla co na tom papírku asi je.

Chtěla jsem ho oslovit, ale než jsem se nadála, tak zvonilo a on vyběhl ze třídy jako první. Takže jsem se nachystala u své skříňky na další hodinu a šla do třídy na matematiku.

Edward

Byl jsem tak nervózní, když si sedala vedle mě ta holka, ale jakmile jsem pocítil její vůni, trochu jsem se uklidnil. Nesmrděla, teda ani nevoněla, šlo z ní cítit nějaké zvíře a ten pach toho zvířete zakryl ten její.

V hodině mi poslal Cal papírek se vzkazem, ale já ho nechtěl číst, protože jsem mu četl myšlenky, když ten papírek psal. Říkal v myšlenkách: „Ou! Chudák Ed musí sedět s tou podivínkou.“ A pak začal psát ten papírek: „Ede, s ní se radši nebav. Je divná a s nikým se tu nebaví, jen s tou svou kamarádkou, co s ní sedí v lavici, a ta je úplně stejná.“ Ale já nechtěl nikoho odsuzovat a navíc číst pomluvy. A tak jsem papírek roztrhal a hodil ho tam, kam patří, do koše. Dívka, která se podle všeho jmenovala Elizabeth s černými vlasy a bílou pletí, tak bílou jako jsme měli my, a s velkýma modrýma očima se na to dívala s údivem. Chtěl jsem jí číst myšlenky, ale nedalo se, že by existovalo těchto lidí více, od kterých nemůžu číst myšlenky? To nemůže být možné!

Jakmile zazvonilo, vyběhl jsem co nejdříve ze třídy a běžel jsem za Carlislem. Zeptat se ho, jak je to možné, že nemůžu číst dalšímu člověku myšleny.

Carlisle byl naštěstí doma a uklízel si pracovnu. Běžel jsem hned za ním a začal jsem mu všechno líčit.

„Carlisle tomu nemůžeš uvěřit! Ve třídě se mnou sedí jedna holka na angličtinu. A jí taky nemůžu číst myšleny stejně, jako jsem nemohl Belle!“ Carlisle se na mne podíval překvapeně a posadil se na křeslo.

„Edwarde, v klidu. Posaď se a teď mi to řekni celé.“ Carlisle byl tichý a v klidu se mnou hovořil, ale mě to ještě více znervóznilo.

„Carlisle! Už nemám, co bych ti řekl. Všechno jsem ti už řekl! Já jí nemůžu číst myšlenky a docela mě to znervózňuje a ty mi tím klidem moc nepomáháš!“ Skoro jsem na něho křičel, ale jak jsem mu to vše dopověděl, tak jsem se trochu uklidnil.

„Edwarde, to nevadí, tak je na světě více lidí, co jim nemůžeš číst myšlenky, ale zatím nedokážeš číst jen dvěma, toho se nemusíš vůbec bát.“ Řekl dvěma? Nebo se mi to jen zdá?

„Ale, Carlisle, za prvé, už je na světě jen jeden a to je Elizabeth, a za druhé, já se toho nebojím, jen mě to trochu znervózňuje,“ řekl jsem důvody mých obav a sedl si na křeslo.

„Dobře, ale už se tím netrap, není důvod panikařit, když ti nejdou číst další myšlenky, aspoň máš někoho, s kým si můžeš povídat bez toho, abys věděl už dávno vše dopředu. A teď běž zpátky do školy, aby si někdo nevšiml že jsi pryč.“ Přikývl jsem a běžel zpátky do školy.

Na další hodinu jsem byl zpátky. Měl jsem mít zeměpis, ale vůbec jsem se v plánku nemohl vyznat, protože jsem ho tak nějak vykoupal v kaluži. A tak jsem se zeptal prvního člověka, na kterého jsem narazil, ale bohužel to byla právě Elizabeth se svou kamarádkou.

„Ahoj, promiň, ale nevíš, kde je učebna zeměpisu?“ zeptal jsem se nejistě a Elizabeth s kamarádkou se na mě podívaly překvapeně.

„Ahoj, jo, vím, ale na téhle škole jsou tři. Jakého učitele bys měl mít?“ zeptala se Elizabeth a pousmála se na mě.

„Paní Houdin,“ odpověděl jsem jí a úsměv jsem jí oplatil.

„No tak ta je v prvním patře vedle počítačové učebny, poznáš to podle plakátu, který je nalepený na jejích dveřích. A mimochodem, já jsem Ely a tohle je Ange. “ Zase se na mě usmála a já jsem přikývl, poděkoval a šel.

Jak jsem byl trochu dále od nich, uslyšel jsem jak Elizabethina kamarádka jí říká: „Ten je ale hezký. A jak se na tebe dívá! Určitě se mu líbíš!“ Při tom se chichotala.

„Ale prosím tě! Kluk, jako je on, nemůže mít rád někoho, jako jsem já. A teď už rychle pojď, jinak to vážně nestihneme!“ řekla Elizabeth v rozpacích a dál už nemluvily.

Takhle jsem ještě o Elizabeth nepřemýšlel, tedy o Ely. Ale přiznám, že byla hezká. Byla štíhlá a v průměrné výšce. jako jsem já, ale byl jsem čerstvě po “rozchodu“ a navíc jsem si slíbil, že už dál randit nebudu.

Elizabeth

Potom, co nás Edward zastavil a zeptal se kde je učebna zeměpisu, tak se Ange se mnou o něm začala bavit.

Ale já se nechtěla a byla jsem z toho v rozpacích, protože se mi i líbil, ale na rovinu, kdy byste byli dokonalý kluk se zlatýma očima, bronzovými vlasy a bílou kůží jako je sám sníh, stáli byste o holku, která má na obličeji samé pupínky a která je bílá, jako by měla za chvíli omdlít, a navíc není oblíbená v kolektivu? Asi ne, a tak jsem to dál nechtěla rozebírat, protože mi to přišlo absurdní.

Šly jsme na hodinu, a tak utekla hrozně rychle, protože nám učitelka chyběla a my jsme měli volno.

Jak skončila škola, šla jsem do lesa poblíž školy, protože jsem tam často ráda chodívala přemýšlet. A tak jsem se procházela sem a tam a pak se ocitla na místě, které vůbec neznám, byla jsem v koncích, nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem si vytáhla mobil z kapsy a chtěla někomu zavolat, ale neměla jsem signál, a tak jsem se snažila najít cestu zpět.

Edward

Po škole jsem se sešel se svými sourozenci, a tak jsme se potulovali po městě a hledali vhodný les na naše lovení.

Teď jsme se ocitly blízko lesa, který byl kousek od naší školy. Najednou jsem zachytil pach, který mi byl povědomý, a tak jsem se sourozencům omluvil a šel po té stopě.

Na konci byla Elizabeth, která se bezmocně dívala kolem sebe a chodila na všechny strany, jako by něco hledala. A tak jsem se rozhodl, že půjdu k ní, jako bych se tam jen tak náhodou procházel a že se jí zeptám, co to hledá.

„Ahoj, Elizabeth, že?“ lekla se měm, a tak jsem udělal krok dozadu.

„Ahoj, jo, ale můžeš mi říkat Ely. A ty jsi Edward, že?“ opravila mě a já jsem jen přikývl.

„Co tu děláš? Jestli se můžu zeptat.“ Zasekla se a rozbušilo se jí srdce.

„No, víš, já jsem se tak nějak ztratila.“ Usmála se a pokračovala dál. „Nevíš náhodou kudy zpět? Nebo ses taky ztratil?“ Podívala se na mě nechápavě

„Ne, já tu jen tak procházím. A jo, rád ti ukážu cestu ven.“ Usmál jsem se a ona mi úsměv oplatila.

„Díky, budeš můj zachránce.“ Zazubila se na mě.

„Není, zač, a jak ses tu vlastně dostala?“

„No šla jsem se projít, protože tady ráda chodím, když chci přemýšlet.“ Začervenala se a já si začal myslet, že přemýšlela o mně. Teď by se mi fakt hodilo jí číst myšlenky.

„A to jsi tu poprvé?“ zeptal jsem se, protože mi nebylo jasné, když řekla, že tu chodí ráda, když se teď ztratila.

„Ne, ale nějak jsem se zapomněla, a tak jsem zašla hloub a tady to neznám, a jak jsem si uvědomila, že nevím, kde jsem, chtěla jsem někomu zavolat, ale není tu signál. Ale našel jsi mě, takže pro příště si budu dávat pozor, dík,“ odpověděla mi a dál už jsme šli mlčky.

Autor: Talie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá šance na lásku 1. kapitola: