Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 11 – Nabídka

18.03.2011 (10:15) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 4113×

Šla jsem s Carlislem do jeho pracovny. Posadil se do křesla za stolem a já se posadila naproti němu. Zkoumavě si mě prohlížel.

„Mám návrh,“ pronesl po chvíli.

„Sem s ním, uvidím, co navrhneš a nechám si ho projít hlavou.“

„Bello, co kdyby ses nastěhovala k nám? Jeden pokoj je tu volný a popravdě bych tě rád měl na očích, když vím, že jsi zde,“ dokončil svůj proslov.

„Carlisle, já si vážím tvojí nabídky, ale mám svůj vlastní domek, který se mi líbí. Odjela jsem z Volterry, abych se osamostatnila. Nechci pořád žít pod dohledem.“

„Chápu tě, ale opravdu bych byl klidnější, kdybych tě měl na očích,“

„Co když ti slíbím, že se tady ukážu každý den? Třeba budu jezdit s ostatníma po škole?“

„To bych jako kompromis bral.“ Smířil se Carlisle s tím, co jsem mu nabídla.

„Kdybys náhodou nebyl doma, tak ti bude muset stačit potvrzení od tvých dětí,“ řekla jsem.

„Bude mi to stačit. Ví Aro, že jsem tu i s rodinou?“ zeptal se zvědavě.

„Od té doby co jsem přijela, mi volala jenom Jane a mamka. Arovi volat nehodlám, chtěl by, abych se k vám přestěhovala,“ snažila jsem se mu vysvětlit své důvody.

„Co kdybych mu zavolal? Neříkej mi, že o tebe nemá strach,“ zajímal se.

„Netuším a popravdě mě to ani nezajímá, ať si Aro dělá co chce. Ale mě do toho netahá. Dřív jak na svatbu se tam nehodlám a ani nechci ukazovat.“

„Takže ses se svatbou smířila?“

„Carlisle, s tímhle se smířit najde. On mi o tom nic neřekl a přitom to měl skoro dvěstě let na to, aby se jenom jediným slůvkem zmínil a on? Nic!“ začala jsem pěnit vzteky.

„Co když ti řeknu, že o tom vím a snažil jsem se Ara přesvědčit, aby ti to řekl, ale on si stál za svým? Promiň,“ přiznal se Carlisle a mě to docela zaskočilo.

„Víš, že tě chápu. Aro má dubovou palici a tu jsem zdědila po něm, ale víš, co by mě zajímalo?“ zeptala jsem se.

„Co bys chtěla vědět?“

„Jak dlouho o tom víš? Jak dlouho tohle Aro plánuje?“ položila jsem otázku, která mi vrtala hlavou.

„Od tvého narození, byl jsem u toho, když Marcusův syn opouštěl Volterru, a Aro mu dával ultimátum a oznámení o vašem zasnoubení.“

„Takže to plánoval hned od mého narození?“

„Obávám se, že ještě dřív. Vaše zasnoubení ohlásil ještě před tvým narozením. Bello, Aro je podlý, všechno si promýšlí hodně dopředu a pokud se ocitne problém, tak ho jednoduše odstraní,“ snažil se mi vysvětlit Arovo chování.

„Já vím, už jsem to několikrát viděla. Udělal to přímo přede mnou,“ řekla jsem mu jeden z holých faktů.

„To je mi líto.“

„Jestli je to všechno, co jsi mi chtěl, tak bych šla. Potřebuju se ještě trošku vyspat.“

„Jistě, promiň, zapomněl jsem, že si musíš jít lehnout,“ řekl a při tom se zvedl ze židle, aby mě doprovodil ke dveřím pracovny.

„Nemusíš se mnou chodit až dolů,“ řekla jsem a usmála se na něj. Viděla jsem totiž ten stoh papírů z nemocnice, nejspíš si vzal práci domů.

„Tak dobře, nezapomeň se tu zítra ukázat, až půjdeš ze školy a já ještě dneska zavolám do Volterry.“

„Vyřiď pozdrav Jane a mamce,“ řekla jsem ještě na rozloučenou mezi dveřmi. Sešla jsem po schodech do přízemí, kde byla jenom Esmé s Edwardem a o něčem mezi sebou diskutovali. Hned, jak jsem se objevila dole, se na mě Esmé otočila a mile se usmála.

„Už jdu domů, potřebuji se na zítra do školy vyspat,“ řekla jsem a usmála se na ni.

„Nabídl ti Carlisle, že můžeš bydlet zde?“ zeptala se Esmé.

„Ano nabídl, ale já jsem sem přijela, abych se osamostatnila a ne abych se přisála na někoho jiného. Promiň, Esmé, ale vážně nechci.“ Esmé se na mě chápavě usmála.

„Doufám, že alespoň budeš chodit na návštěvu,“ zeptala se Esmé. Edward stál u pohovky a se zájmem si mě prohlížel.

„Mam se tady ukazovat každý den, pro klid v duši.“

„Takže se uvidíme zítra,“ konstatovala nadšeně Esmé.

„Jo, uvidíme, ale teď už vážně musím.“

„Edward tě odveze,“ řekla jako hotovou věc Esmé.

„To není třeba, ráda se projdu,“ snažila jsem se z toho vykroutit.

„To je v pořádku, rád tě odvezu,“ ozval se najednou Edward. Podívala jsem se po něm s pozvednutým obočím.

„Pro mě za mě,“ řekla jsem nakonec.

„Tak pojď, už je hodně pozdě - nebo spíš brzy ráno. Doufám, že ti stačí tak čtyři hodinky spánku,“ zeptal se Edward.

„Dneska bych sice potřebovala víc, ale i tohle mi bude stačit, doženu to zítra,“ odpověděla jsem mu. Vyšli jsme spolu do jejich garáže, kde mě dovedl ke stříbrnému Volvu, které jsem ještě neznala. Jako správný gentleman mi otevřel dveře spolujezdce, počkal, až nastoupím, a zavřel je. Mezitím, co jsem si zapínala pás, obešel auto upíří rychlostí a nasedl vedle mě.

Vrata od garáže se automaticky otevřela a my vyjeli ven. Dál si pamatuju jenom to, jak jsme najeli na silnici a auto sebou přestalo házet. Tichá jízda mě uklidnila natolik, že jsem usnula.

***

„Bello?“ snažil jsem se ji probudit u ní před domem.

„Teď ne,“ zamumlala a schoulila se víc do sedačky.

„Kde máš klíče od domu?“ šeptal jsem a snažil se je sám najít v její mikině.

„Tu.“ Zašátrala v kapse u kalhot a malátně mi je podala.

Vzal jsem si od ní klíče, vystoupil, obešel auto, otevřel dveře u spolujezdce, vzal ji do náruče, zabouchl dveře a zamkl auto. S Bellou v náručí jsem se vydal k domku, kde jsem chvíli jednou rukou držel Bellu a druhou hledal správný klíč. Naštěstí se mi to na třetí pokus povedlo.

„Kde máš ložnici?“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Po schodech nahoru a napravo,“ zamručela mi odpověď.

Vydal jsem se tedy po schodech do patra a otevřel první dveře napravo. Přede mnou se otevřela prostorná místnost s bílo-fialovými stěnami, které vévodila velká manželská postel. Došel jsem až k ní a Bellu do ní položil, jenom něco zamručela, otočila se a spala dál. Svlékl jsem jí mikinu a ještě boty s ponožkami, nakonec jsem ji přikryl peřinou.

Znal jsem tuhle poloupírku sotva pár hodin a už se mi dostala pod kůži. Nevím, co s tím budu dělat, nesmím si ji pustit blíž k tělu, jsem přeci zasnoubený a je mojí povinností vzít si Arovu dceru, i když je mi to proti srsti.

Bella se lehce zavrtěla v posteli a její vlasy se rozprostřely po polštáři. Byla nádherná, když spala, vyzařoval z ní klid a křehkost - prostě to nebyla ta drsná holka z gardy s jizvami z bitev. Kdo by řekl, že tenhle křehký poloupír je zabiják první třídy?

Rozhodl jsem se přestat ji očumovat a raději jet zpět domů, pořádně se přivítat s rodinou.

Autor: Chobotnicka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohodnutá svatba... to ani náhodou!!! - 11 – Nabídka: