Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z ulice - 1. kapitola

14.07.2011 (19:00) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2456×

„Eleno!“ volala na mě teta.

Moje teta Phoebe je už asi to jediné, co mi zůstalo. Je to sestra mojí mamky. Je jí třicet devět. Její manžel je v Brazílii, kam má za ním za dva týdny přijet. Budu tu muset být chvíli sama a mám z toho špatný pocit. Ne, že bych se bála… Ale špatný pocit z toho, že tam teta musí jet.

Vyběhla jsem z mého pokoje a opatrně seběhla schody.

„Ano, teto?“ vběhla jsem do kuchyně.

„Jdu do práce. Zvládneš to tu?“ zeptala se. Kdybych řekla, že ne, tak bych musela jít s ní nebo by zavolala do práce, že se nedostaví. A ani jedna možnost se mi nelíbila. Ne, že bych ji neměla ráda, ale mám ráda své soukromí a užívám si většinu času, co trávím o samotě.

„Jasně, že jo, nejsem malá,“ ušklíbla jsem se, „tak ahoj.“ Chvilku potom jsem slyšela zacvaknout dveře a dům byl prázdný. Oddechla jsem si.

Sedla jsem si na židli v jídelně a přemýšlela jsem, co si udělám k obědu. Teta mi obědy nedělá. Ví, že já ráda sama. Všechno sama… Potom v tom nemám přehled a jsem nervózní.

Nakonec jsem to vzdala s tím, že se naobědvám až později, protože jsem neměla ani chuť. Vrátila jsem se do pokoje a rozsvítila světlo. Venku bylo zataženo a vypadalo to, že každou chvilkou začne pršet a hřmít. Divím se, že mě to ještě pořád udivuje. Forks, jedno z nejdeštivějších míst ve Státech. Prší tu skoro denně. Když neprší, je mlha a zima. Slunce vysvitne tak maximálně párkrát do měsíce. A to nepřeháním.

Nedaleko odtud je rezervace La Push. Místo, kde žijí Quileutové – Indiáni. Ráda bych se tam někdy podívala. Teta mi slíbila, že mě tam někdy vezme. A když jsem se ptala, proč tam nemůžu jít sama, tak mi ukázala noviny s titulkem „Našla se další oběť vlků!“ a já hned pochopila. Forkské lesy jsou plné vlků, kteří čas od času někoho zabijí. Asi bych se měla bát. Jenže nic. Vůbec nic. Jen jsem dostala větší chuť to místo navštívit.

Tak mě napadá – mohla bych tam jít teď. Teta je v práci a vrátí se večer. Není tu nikdo, kdo by mi v tom bránil.

Popadla jsem batoh, který ležel na židli u mého stolku, a dala si do něj nějaké věci. Když jsem si tam chtěla dát pití, které bylo u počítače, zadívala jsem se na rámeček, v kterém byla fotka mě a mých rodičů na pláži ve Španělsku. Začaly mě pálit oči a já sevřela víčka pevně k sobě. Cítila jsem, jak se mi pár slz kutálí po tvářích. Zatnula jsem ruce v pěst a slzy si setřela. Už tenkrát jsem si řekla, že nebudu vzlykat… Rodiče by to nechtěli.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Do batohu jsem si v kuchyni ještě dala nějakou svačinu a oblékla si mou oblíbenou zimní bundu a přihodila si do kapsy ještě rukavice, kdyby byla opravdu zima. Nazula jsem si kozačky, do kterých jsem schovala i rifle, aby se mi nohavice nenamočily. Z věšáčku jsem sundala klíčky a otevřela dveře. Venku bylo asi pět centimetrů sněhu a já vyšla ze dveří, které jsem hned zamkla. Byla opravdu zima, takže jsem hned použila rukavice, které jsem měla v kapse.

Šla jsem po hlavní cestě. Do La Push to bylo asi osm až devět kilometrů. To není moc.

V té bundě mi ani nebyla zima. Jediné, co mi dělalo problém, byl les. Nikdy jsem neměla ráda lesy. Jako malá jsem se tam bála, protože jsem si myslela, že tam jsou strašidla. Teď už vím jistě, že strašidla neexistují, ale stejně z něj nemám dvakrát nejlepší pocit. Možná to bude z těch vlků.

Šla jsem pořád dál, až jsem narazila na volný výstup do lesa. Neváhala jsem a hned tam zaběhla. Zamrazilo mě na zádech, když jsem šlápla na větvičky, které se pod mou vahou zlomily. Našlapovala jsem opatrně a čas od času jsem zakopla.

Uslyšela jsem zvuk, jako by se něco pohnulo v křoví a já se otočila. Mé srdce začalo sprintovat a já se pořád potáčela. Stejně tam nikdo nebyl. Ale já byla svého názoru. Párkrát jsem vydechla a rozhodla se jít dál. Asi to byl jen nějaký ptáček… který si dělal hnízdo v zimě. Zajímalo by mě, jestli nějaký takový pták existuje.

Zase. Zase ten zvuk. Prudce jsem se otočila, jenže nikdo tam nebyl. Už jsem nevydržela si namlouvat, že se mi to zdálo a rozběhla jsem se pryč. Jenže při mém štěstí jsem jen běžela hlouběji do lesa.

Zastavila jsem se a zakřičela jsem, co nejvíc jsem mohla. Nevěřila jsem tomu, co vidím. Nějaký člověk tam útočil s nějakou srnou a potom se přiblížil k jejímu krku a…

Začala jsem couvat, dokud jsem nenarazila na strom. Přímo se mi zastavil dech a srdce mi vynechalo. Jen jsem tam stála. Ale přitom jsem si byla dobře vědoma toho, že bych se měla sebrat a co nejrychleji odtud zmizet. Utéct. Jenže nic. Nohy, jako bych ochrnula, nereagovaly na to, co říkal mozek.

Ten člověk – pokud to tedy byl člověk – se zvedl a utekl. Civěla jsem na tu srnu se zakrváceným krkem a až teď jsem se dokázala nadechnout. Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych si byla jistá, že tam nikde není a nečeká na mě.

Rozběhla jsem se tím směrem, odkud jsem přišla. Jediné, co jsem si teď přála, bylo to, abych už byla zpátky.

Když jsem doběhla na hlavní cestu, značně jsem si oddechla. Za chvilku budu doma. A měla jsem pravdu. Asi po pěti minutách jsem vpadla do domu.

Okamžitě jsem ze sebe vysvlékla to mokré oblečení. V koupelně jsem si natočila plnou vanu horké vody, ale ne zas tak horké, abych se opařila. Strávila jsem tam dlouho, pořád jsem přemýšlela nad tím, co se dnes stalo. Už jsem začala usínat a chtělo se mi strašně spát, tak jsem to vzdala a z vany přešla rovnou do postele. Neměla jsem problém s tím, že bych po dnešku neusnula. Usnula jsem až moc rychle.

***

Ráno jsem se probudila jako obvykle, nebyl v ničem rozdíl. Až na to, že jsem měla v hlavě pořád to samé. Nevěděla jsem, kdo to byl, ani co to bylo zač. A ani jsem to asi vědět nechtěla. Nebo ano?

Tetě jsem o tom neřekla. Nebyla by moc šťastná. Vlastně jsem o tom neřekla nikomu. Myslím, že by mi moc nevěřili. Potkala jsem muže, který sál krev srnky. Ne, opravdu by mi to nikdo neuvěřil, takže…

***

Takhle to šlo dalších několik dní. Tetin odjezd do Brazílie se blížil a já byla den ode dne neklidnější. Nejraději bych jí to vymluvila, ale nemyslím si, že by mě poslechla.

Četla jsem zrovna Bratrstvo černé dýky a přemýšlela jsem, jestli to nemá nějakou spojitost. Po dočtení jsem to vzdala. Neviděla jsem tam nic, co by bylo společného. Až na tu krev, samozřejmě.

Něco mě k tomu lesu pořád táhlo, ale já tam nešla. Bála jsem se moc už na to, abych vykročila ze dveří. Co, když je ten vrah tam někde venku a čeká na mě? Možná bych to měla nahlásit na policii. Jenže jsme znovu u toho. Měli by mě za cvoka. Tohle si prostě musím vymazat z hlavy.

„Phoebe?“ zavolala jsem na tetu jejím jménem. Chvilku jsem počkala, než se začaly ozývat zvuky protestujícího dřeva na schodech a teta se objevila vedle mě.

„Ano, drahoušku?“ usmála se a přešla ke kuchyňské lince a do varné konvice nalila vodu a nechala ji vařit.

„Kdy se vrátíš?“ zeptala jsem se jí a pořád potichu doufala, že si to rozmyslí. Mezitím si zalila kávu vodou a nechala to, aby se na tom utvořila pěna.

„Za dva týdny, zlatíčko. Ráda bych tě vzala s-“

„Této, já už nejsem malá. Zvládnu to tu sama. Jen… bojím se, aby se vám tam něco nestalo.“ To byla přímá rána. Před očima se mi mihla vzpomínka na pohřeb. A nakonec na hrob mých rodičů… John a Elizabeth Campbellovi.

„No tak. Nic se nám nestane. To ti slibuji,“ usmála se na mě a pohladila po vlasech, jako to dělávala máma. Vypila si svou kávu a došla si nahoru do své ložnice pro zavazadla.

„Nechceš s něčím pomoct?“ zeptala jsem se jí, když je nosila ze schodů.

„Nepotřebuji, El. Už to mám. Před domem stojí taxík,“ promluvila po minutě. Ponasnažila jsem se o úsměv. Otevřela jsem jí alespoň dveře a dovnitř pronikl studený vzduch, při kterém jsem se trošku ošila, jak do mě narazil.

„Určitě si to tam užijete. Alespoň budete pryč od té zimy,“ zasmála jsem se lehce. To už taxikář nakládal ten kufr do kufru a teta si nastoupila. Auto zatroubilo a já už jen mávala. Když už jsem si byla jistá, že auto nevidím, tak jsem zabouchla dveře a rozbrečela se. Nedalo se to zastavit.

Nakonec jsem necítila nic. Byl to takový ten klid po bouři.

Následující kapitola

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 1. kapitola: