Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka v modrém - 5. kapitola

Bella a Carlisle

Chceli by ste vydať knihu?

Áno, určite! (252) Áno, ale neviem ako. (65) Možno. (24) Neviem, nemám nápady. (21) Nie, nikdy mi to nenapadlo. (22)

Celkem hlasů: 384


Dívka v modrém - 5. kapitolaPůvodně jsem to vůbec neplánovala, ale myslím si, že kvůli vysvětlení některých věcí, je potřeba do příběhu zakomponovat i Isabellin pohled přestože si myslím, že úvodní Emmettův pohled toho prozradil docela dost.

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

5. kapitola

„Na tři-sta let vypadá mimořádně zachovale,“ prohodil Emmett a tvář Isabelly se zachmuřila. Zato ta Emmettova vypadala náramně zaujatě, jak si Isabellu v nových šatech prohlížel.

Dokonce ani já jsem z ní nedokázal spustit zrak. Vypadala přesně tak dokonale, jak jsem si to představoval. Ta sytě modrá podtrhovala světlost její pokožky a tváře jí hořely ruměncem. Byl jsem tak pohlcen jejím vzezřením, že jsem si nevšiml, jakým směrem se ubírají myšlenky mých sourozenců.

„Kde jsi pochovaná?“ vyhrkl z ničeho nic Emmett.

 

 

„Emmette!“ okřikla ho hned Rose, než jsem to stihl já sám. Co to, k čertu, mělo být za otázku?

„Nech mě odpočívat s pokojem,“ odvětila mu Isabella přísným hlasem. Neusmívala, dokonce se i trochu mračila. Emmett se však její odpovědi zasmál.

„No dobře, ale řekni mi, kde jsi pochovaná. Snad bychom tam mohli zjistit něco o tom tvém prokletí,“ zubil se na ni jako nějaký blázen a já nechápal, kde na takové řeči chodí.

„Odejdi a hned,“ rozkázala mu uraženě Isabella a ukázala na vchodové dveře. Překvapen její kuráží udělal Emmett skutečně to, oč ho požádala.

´Byla by to skvělá upírka, brácho. Zvaž tu možnost,´ prohodil v myšlenkách, když mě míjel. Potichu jsem na něj zavrčel.

„Omlouvám se za bratra, já jsem Alice a ten nevychovanec, který zrovna odešel, je Emmett,“ ujala se slova Alice a snažila se tak zachránit trapnou chvíli. Hned na to se ji snažila přátelsky obejmout, ale Isabella jenom pokývla hlavou. No jasně, stále jsme nebyli na její společenské úrovni.

„Dovol, abych ti představil i mou druhou sestru Rosalii a bratra Jaspera.

Jasper se postavil, lehce se uklonil a políbil Isabelle nabízenou ruku. Jak je možné, že to nikoho z nás nenapadlo? Dokonce ani Carlisle se nezachoval natolik dvorně jako právě teď Jasper. A Isabella se na něj dokonce usmála. Já v tu chvíli pocítil jistý zachvěv žárlivosti. Do té doby se Isabella usmívala pouze na mě.

„Velmi dvorný jsi, avšak žádný titul nemáš,“ povzdechla si.

„Pokud tě to utěší, před pár lety jsem byl majorem u vojenského pluku,“ prohlásil a Isabella se na něj opět usmála.

„Dvorný a statečný, jaké dvě pozoruhodné vlastnosti. Ani mastičkář nebyl takový kavalír, jako ty,“ pokračovala ve štěbetání. Jasper jí nabídl rámě a odvedl k pohovce, aby se mohla posadit. Teď, když neměla ten směšný kostým, bylo podobné gesto naprosto podivné, ale Isabelle očividně lichotilo.

„Mastičkař pravíš?“ podivil se Jasper.

„Byl mi představen jako Edwardův otec. Avšak ne pokrvenstvím s ním spjat. Tys jeho rodný syn?“

„Bohužel. Všichni jsme adoptovaní.“

„Než budete pokračovat v tomto zajímavém rozhovoru o naší rodinné historii, měli bychom si nejprve vybalit věci. Rose, Jaspere, pojďte mi pomoct s taškami.“ Ano, Alice byla jediná v téhle místnosti, která chápala, kam tato konverzace směřuje. Pokud by Isabella začala porovnávat náš vzhled, musela by přijít se spoustou otázek. A já jí nechtěl lhát, to už jsem jednou řekl Carlisleovi.

„Díky, Alice,“ zašeptal jsem, když mizela s ostatními zpátky do garáže.

„To, že čekáš zbytek své početné rodiny, jsi mi měl sdělit již včera. Mohla jsem je tak alespoň náležitě přivítat. Co si o mě, probůh, musejí myslet, když jsem před ně předstoupila oděná jako divoženka?“ promluvila na mě Isabella jen, co jsme osaměli.

„Neměl jsem nejmenší tušení, že se vrátí už dnes… Ale ty šaty ti skutečně velmi sluší,“ namítl jsem a opět z ní nemohl odtrhnout pohled. Byla vskutku úchvatná a jediné, co mi tuhle chvíli rušilo, byla Alicina vize, ve které byla Isabella upírem. Možná to byla jediná možnost, pokud by musela zůstat v tomto domě. Nedokázal jsem si ani v nejmenším představit soužití sedmi upírů a člověka.

„Co jazyk se ti plete? Vypadám v těch šatech jak dívka, co husy pase,“ zamumlala a rukou si uhladila sukni.

„V tom se velmi mýlíš. Pokud ti však tyto šaty nevyhovují, můžeš se s mými sestrami vypravit do města vybrat jiné… Jenom se obávám, že nic podle tvého vkusu nenajdeš. Šaty, které sis přinesla z obrazu, jsou dnes již jen v muzeu nebo prodejně s maškarními kostýmy,“ informoval jsem ji opatrně a přisedl si vedle ní… Má slova však zřejmě nevyzněla tak opatrně, jak byla myšlena.

„Ani malé radosti mě nedopřeješ a teď ještě urážky?“ obořila se na mě a jakákoliv dobrá nálada, kterou měla ve společnosti mých sourozenců, byla ta-tam. „Dobře, já tu být nemusím… Já ti odejdu,“ prohlásila rozhodně, postavila se a zamířila si to pryč z obývacího pokoje.

„Isabello, kam chceš jít?“ zajímal jsem se a zvažoval, že bych jí měl dát trochu prostoru. Nemá, kam jinam by odešla, než do svého pokoje. Vlastně mého… Nebo našeho?

„Domů… Do obrazu,“ odsekla mi uraženě a v tu chvíli jsem se postavil i já. Do obrazu se přece nemůže vrátit!

 Rychle jsem ji následoval do hudebního pokoje. Tohle nemůže myslet vážně. Netušil jsem, co se stane, pokud si stoupne do rámu. Může ji to proměnit opět v obraz a já s ní už v životě nepromluvím jediné slovo. Nebo se nemusí stát vůbec nic. Ale na to jsem spoléhat nechtěl.

Copak je možné, aby se i ve středověku ženy urážely kvůli tomu, když jim pochválíte šaty? Hlavně takové, které ony za pěkné nepovažují? Co je tohle za logiku?

„Propána Boha, Isabello…,“ povzdechl jsem si a popadl ji za ruku, ještě než stihla otevřít dveře, ale vyškubla se mi. „Nechoď zpátky do toho rámu… Zůstaň tady… U mě,“ žádal jsem ji, když stejně rozhodně a naštvaně vešla do pokoje a stoupla si před rám.

Opět jsem se ji pokusil chytit. Tentokrát však pevněji, aby neměla jenom tak šanci se mi vytrhnout.

„Pusť, já chci. Už mě nikdá neuvidíš,“ prohlásila plačtivým hlasem.

„Isabello, nechoď do toho rámu. Jako obraz budeš třeba zase zakletá a budeš muset strašit,“ přemlouval jsem ji a nespouštěl ruce z jejich paží, kdyby se náhodou rozhodla vrátit do obrazu. Nemohl jsem ji pustit. Už jenom kvůli všem těm citům, které ve mně vzbudila, jsem jí nemohl ten pošetilý nápad schválit.

Slyšel jsem, jak v domě všichni netrpělivě očekávají, co se nakonec stane. Esmé dokonce stála za dveřmi, aby mohla ve vteřině vpadnout do pokoje a přidat se k přemlouvání.

Alici se v hlavě honilo několik vizí. Viděl jsem tam Isabellu jako upírku a zároveň i jako obraz. Copak tohle je chvíle, která všechno rozhodne? Ona nikdy nebude mít šanci zůstat člověkem a prožít život, který byl v jejím století tak brzy ukončen?

„Ať… Já chci,“ pofňukávala a snažila se mi vytrhnout, ale nedařilo se jí to. „Sbohem.“

„Počkej chvilku, Isabello,“ žádal jsem jí, když už Esmé brala za klidu. „Proč chceš vlastně odejít? Šaty nemohou být jediný důvod.“

Isabella v mých rukou ochabla a schovala se v mém náručí. „Když… Když mě tu nikdo nemá rád.“

Rozbrečela se a já ji objal. Tohle jsem toužil udělat už několikrát, ale nikdy jsem si nedodal odvahy. Až teď, když ona sama se mi ocitla v náručí, mohl jsem si dovolit ji obejmout a pohladit po zádech a současně i po jemných vlasech.

„Ale co tě to napadá? Isabello, copak nevíš, že já tě mám rád?“ divil jsem se a trochu ji od sebe odtáhl, aby se na mě mohla podívat. „Přece kvůli tomu nemusíš plakat. Odpusť, pokud jsem na tebe byl někdy přísný. To jenom proto, že si nedokážu představit, jak velká změna to pro tebe musí být. Nejsi z rámu pryč ani dva dny a já bych po tobě chtěl, abys plně přijala skutečnost jednadvacátého století,“ omlouval jsem se.

Copak jsem bez svého daru opravdu takový hlupák, že jsem nepochopil, že Isabelle svým přísným chováním ubližuju? Nebylo nám náhodou příjemně včera na procházce, kdy jsem ji do ničeho nenutil a nepřekvapoval ji moderními věcmi jako je telefon nebo teplá voda tekoucí z trubek?

Opět jsem si Isabellu stáhl do svého náručí a držel ji tak dlouho, dokud se neuklidnila. Vidět ji brečet pro mě bylo těžké. Cítil jsem, jak se mi svírá srdce, a nevěděl jsem, jak to zastavit. Ale těch několik minut, kdy jsem mohl Isabellu jenom tak držet v náručí a vdechovat její jedinečnou vůni, která mi připomínala jahody, bylo báječných.

Kdo ví, kdy mi dovolí, ji opět obejmout.

 

 

Po zažehnání toho dramatu se Esmé chystala připravit Isabelle snídani. Isabella se na mě rychle podívala a potom Esmé požádala o jídlo, které v dnešní době nazýváme snídaní. Esmé samozřejmě nadšeně souhlasila – a nemělo to co dočinění s tím, že na přípravě kávy, džusu a opečených toustů nejde nic zkazit oproti pečené kýtě, kterou jakožto upír nedokáže docenit.

„Chtěla bys odpoledne vyrazit do města a podívat se po nějakých šatech, které by se ti líbily?“ zeptal jsem se, když Isabella pozvedla ke rtům hrnek s kávou. Usrkla a celá ústa se jí zkřivila.

„Opravdu to chutná jako lektvar. Jak někdo může tento nápoj pít dobrovolně?“ podivila se.

„Řekl bych, že někteří lidé jsou na této tekutině už závislí a bez ní nejsou schopni ráno vstát z postele,“ zasmál jsem se. Znal jsem kofeinovou závislost z mysli spousty lidí, které jsem za dobu, kdy se stala tak populární, poznal.

„Každý den? Nemají od toho nápoje i křivá ústa? Vždyť chutná příšerně,“ namítla a odsunula skoro nedotknutý hrneček co nejdále od sebe.

„Možná by ti ta káva chutnala trochu víc, kdyby sis ji přisladila nebo do ní nalila mléko,“ navrhl jsem, přestože jsem u ní nechtěl vyvolávat závislost už první šálkem. Tahle moje snahy vyházela z toho, aby neodmítla i jiné věci, které by jí na začátku nebyly úplně po chuti.

„Jak piješ ká-vu ty?“ zajímala se a u názvu nápoje trochu zaváhala.

„Já ji nepiju. Dávám přednost jiným nápojům,“ odvětil jsem neurčitě a doufal, že se v tom nezačne ze zvědavosti babrat. Teď, když byla ochotná vyzkoušet některé věci ze současnosti, byla rozkošná. S velkou opatrností zkoušela i pomerančový džus, který jí opět zkřivil tvář.

„A toto má co býti?“ zeptala se a rovněž sklenici s džusem odsunula daleko od sebe.

„Říká se tomu pomerančový džus. Je to šťáva vymačkaná z pomerančů, což je takové oranžové kulaté ovoce,“ vysvětloval jsem. Přišlo mi to zvláštní, vysvětlovat dospělému člověku, co je to pomeranč, ale na druhou stranu to bylo příjemné, jak moc mi Isabella důvěřuje.

„Opravdu to má mít takovou podivnou chuť? Jediný nápoj z ovoce, který za něco stojí, je víno,“ trvala na svém a sklenici ještě o něco víc posunula po stole až ke mně. „Ochutnej,“ rozkázala mi.

Upil jsem ze sklenice i přes všechno sebezapření a snažil se tvářit, jako by mi ta tekutina chutnala, přestože jsem měl pocit, jako by mi krkem protékalo hodně tekuté bahno. Kvůli Isabelle jsem se však přemohl a raději nepřemýšlel nad tím, jak se toho budu zbavovat. Jenom aby nechtěla, abych toho vyzkoušel víc. Snad se teď nerozhodne pro společnou snídani!

 

                                                                   

Isabellin pohled:

Byla zábava sledovat Edwardovu snahu vypadat lidsky. Musela jsem se usmívat, jelikož mi neušlo ani jedno drobné zaváhání, který by lidské oko vůbec nepostřehlo. Přesně jsem dokázala odhadnout, nad čím přemýšlí, přestože to byla jeho schopnost.

S někým jako on jsem se nikdy nesetkala. Emmett mi sliboval velkou zábavu, pokud budu souhlasit a já se už několik desítek let dobře nepobavila, takže když mě zasvětil do svých plánů, souhlasila jsem. Zahrát si samu sebe jenom o tři století mladší a naivnější… Copak tomu lze odolat? Zvlášť, když vám vlastní dar může všechno usnadnit?

Stále jsem se musela usmívat, když jsem si vybavila Edwardův šokovaný výraz, který se mu usadil na tváři v okamžiku, kdy jsem ´vystoupila´ z rámu.

Od té doby se však něco změnilo.

„Zapřáhnuto jest?“ zeptala jsem se, když jsem po pokusu o snídani uznala, že bych potřebovala něco výživnějšího, než lidské jídlo. Použitím daru jsem se vyčerpávala. Už den a půl jsem předstírala, že jsem člověk. To tlukoucí srdce dá opravdu zabrat. Možnost vyrazit do města na nákupy, které navrhl Edward, jsem tedy přijala s povděkem.

„Všechno je připraveno v plném lesku,“ usmál se na mě Edward a zavíral za námi dveře. Potom mi nabídl rámě, abych se ho mohla chytit, zatímco budeme scházet po venkovních schodech. Opět se v něm začal probouzet gentleman. Věděla jsem, že jeho vychování se lišilo od Emmettova a současně i od Jasperova. Byl dvorný, ale měl problémy se popasovat s někým, kdo všechnu to dvornost vyžadoval a očekával. Moje lidské já by o něj nejspíš nezavadilo ani pohledem.

Vlastně co to říkám – jasně, že zavadilo! Edward byl velmi pohledný.

„Kolik koňů? Dva nebo čtvero vůz potáhne?“

Zajímalo by mě, jak dlouho tohle ještě vydržím. Už po tak krátké chvíli v Edwardově společnosti mi bylo trochu proti srsti mu klamat. On mi upřímně věřil a snažil se, abych se cítila dobře. Nebylo zrovna fér, abych si s ním takhle hrála. Kdy bude vhodná příležitost mu říct pravdu?

„Čtvero ne, ale třista,“ odpověděl a významně se na mě podíval. Věděla jsem, že bych měla předstírat údiv, přestože v dnešní době je i třista koní takový průměr. I dvojnásobek nedělá lidem problém vyrobit. A to už jsou potom auta. Nádherně rychlá.

„Třista?“ vyjekla jsem přesně, jak se ode mě očekávalo. Potom mě Edward dovedl ke svému Volvu. Věděla jsem, že takhle značka patří k daleko bezpečnějším, než například Porche, proto mě ani moc nepřekvapilo, že se Edward rozhodl do města vyrazit právě v tomhle. Přece jenom veze velmi cenný náklad v podobě lidské bytosti.

„Rač vstoupit do našeho vozu. Líbí se ti?“ položil mi otázku.

„Vůz to přesličný. Však jízdních pacholků ani koňů nevidím,“ podivovala jsem se stejně, jako by to asi dělalo mé lidské já, které by se před vozem ocitlo. Začínalo to být namáhavé. Pamatovala jsem si svou dobu. I jako upír jsem se nezdržovala nijak daleko od lidské společnosti a královského dvora. Dopodrobna jsem si vybavovala řeč a snažila se ji aplikovat. Jenže ne vždy to bylo tak jednoduché.

„Ty koně jsou vevnitř a vůz jezdí sám,“ informoval mě Edward a mě blesklo hlavou, jestli bude někdy schopen mi odpustit tento žert. Věděla jsem, že je proti lhaní. Něco jiného je pravdu zatajovat anebo naopak upravovat. Edward byl čestný, proto mi bylo jasné, že jakmile to všechno praskne – a že to opravdu prasknout musí – nebude mě chtít už nikdy vidět.

„Sám? Tvým kouzlům ošemetným život nesvěřím. Jinaký vůz najdiš. S potahem koňským. Poctivým.“

Dávala jsem mu zabrat, to přiznávám, ale je možné, abych si jenom tak sedla do toho pekelného stroje a nic neřekla?

„No, to bude těžká věc,“ povzdechl si a zvažoval, co udělat dál.

„Můj bratr není žádný kouzelník. Tohle je prostě vynález moderní doby. Vlastně jenom trochu upravený kočár, který jezdí trochu rychleji, než jsi zvyklá,“ prohlásila Alice, která se k nám přidala. „Všechno je to naprosto bezpečné. Prostě se posadíš tady a připoutáš se.“

„Proč svázaná mám být?“ podivovala jsem se dál, zatímco se Alici podařilo dostat lidskou Isabellu do auta a následně ji náležitě připoutat, aby se jí nic nestalo. Jak ironické, když ta křehká lidská bytost v sobě ukrývá sílu upíra.

Alice o tom žertu věděla. Záhadou pro mě však bylo, proč souhlasila, že Edwardovi nic neřekne a podpoří tak Jaspera s Emmettem. Věděla jsem, jak blízcí si Alice s Edwardem jsou. Proto pro mě bylo její chování záhadou. Viděla v tom nějakou výhodu pro sebe?

„Nesvazuju tě, pouze připoutávám. To je jenom bezpečnostní opatření jelikož rychlost auta oproti kočáru,“ vysvětlovala mi Alice a já se s obavou podívala na Edwarda, který si nás dvě měřil s úsměvem na rtech. Přišla mu tahle situace komická?

Jen co však spatřil můj vystrašený pohled, úsměv ho přešel.

„Nemusíš se bát. Mám skvělé reflexy, takže žádná nehoda nehrozí ani při velké rychlosti,“ informoval mě a chystal se nasednout do auta hned vedle mě.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad, abys jel s Bellou na nákupy ty,“ prohlásila Alice a já doufala, že Edward bude souhlasit. Opravdu jsem nutně potřebovala něco výživnějšího než lidské jídlo a pokud jsem stále měla udržovat zdání lidství, Edward se mnou nemohl.

„Bellou?“ podivil se a střílel pohledem z Alice na mě. Jejich rozhovor pro mě měl být neslyšný, jelikož jsem seděla v zavřeném autě, ale upířím uším prostě jen tak neporučíš. Navíc mě zajímalo, jestli se Edwardovi tohle zkrácení mého jména líbí nebo ne. Celé jméno jsem nepoužívala už roky – ale to on nevěděl.

„No co, je to kratší,“ pohodila Alice rameny a prošla kolem něho ke dveřím řidiče.

„To… To ano, ale – ví, že jí tak říkáš? Dovolila ti to?“ zajímal se a na čele se mu vytvořila drobná vráska. Obával se, jak budu na tohle zkrácení jména reagovat… Byl tak milý.

„Vysvětlím jí to, až na to přijde řeč. Třeba až se bude probírat všemi těmi nádhernými šaty v obchoďáku,“ usmívala se Alice.

„Měl bych jet s vámi,“ namítl Edward.

„Ani nápad. My to s Bellou zvládneme samy. Jsme velké holky a v současnosti i velmi emancipované. Ta holka se to musí naučit, ne? Takže tvůj doprovod odmítám a Bellu vrátím večer, jasné?“ Alicin rozkazovačný tón mě pobavil, ale musela jsem si dát pozor na výraz v obličeji. Nemohla jsem se tak hloupě prozradit. Zároveň mě však napadlo, že myšlenka na to, že je to celé podfuk, by byla ta poslední, která by se Edwardovi urodila v hlavě.

Každopádně jsem teď viděla, jak Edward stále váha. Nebyl si jistý, že to s Alicí zvládneme samy.

„Jeď opatrně, Alice,“ zamumlal ještě Edward, než za sestrou zabouchl dveře u řidiče.

„Připravené?“ zazubila se na mě Alice, šoupla klíček do zapalování a otočila jím. Motor začal klidně příst, ale jakožto správná středověká žena jsem vyjekla od překvapení. Alice se ještě víc usmála a já si všimla Edwardova starostlivého pohledu. „Všechno je v pohodě. Můžeme vyrazit na nákupy,“ zavelela a hned na to se rozjela po jejich příjezdové cestě pryč.

 

 

Za hodinku jsme už byli v Port Angeles, kde se mnou chtěla Alice nakoupit nějaké to oblečení.

„Řekni mi, kde tě tak za hodinu najdu, potřebuju si něco zařídit,“ prohodila jsem, když jsme vysedli z auta před nějakým butikem. Na Pradu, Versace a Dolce to nemělo, ale pro maloměsto, jako je Port Angeles, to bylo ucházející.

„Někde tady na téhle ulici,“ informovala mě bezstarostně, protože už dávno věděla, co že si to potřebuju zařídit. Nedělalo jí to starosti, přestože by jistě byla raději, kdybych se živila zvířátky jako ona. Ale i přesto mi nic nevyčítala. I tak jsem žila vlastně z darů… No jo, byla jsem líná na to, abych si obstarávala živou potravu a potom se o ni musela i postarat při následném úklidu. Jednodušší pro mě bylo zajít si pro krev do nemocnice. Tam ji přece lidé odkládají.

Rovnou jsem si to tedy do nemocnice zamířila. Samozřejmě že ne hlavním vstupem. Bylo potřeba to trochu očíhnout a rozmyslet si, kudy se dostat dovnitř a kde vlastně v téhle budově všechnu tu darovanou krev skladují.

 

 

Za hodinu jsem dorazila do krámku, kdy jsem podle pachu zaznamenala Alici. Nebyla však sama. Společnost jí dělal Emmett s Jasperem.

„Co vy dva tu děláte?“ zajímala jsem se, když si Alice prohlížela nějaké šaty na ramínku.

„Přišli jsme se podívat, jak komtesa reaguje na podivnou módu, která toto století oplývá,“ zazubil se na mě Emmett a já se na něj zamračila. Ani to, že jsem před pár sekundami měla dobou náladu ze snadné kořisti, mi nepomohlo.

„Tak vy si mě ještě ke všemu budete dobírat? Teď už toho mám dost. Já už dál hrát nebudu,“ rozkřikla jsem se na něj. Trápilo mě svědomí, že jsem Edwarda takhle obelhávala, vůbec si to nezasloužil. A Emmett by si to měl uvědomit. Nebylo to správné.

„Ne tak nahlas,“ sykl po mě, ale já se ještě víc zamračila.

„Přece nechceš nechat Edwarda na pospas všem těm ženským, které se kolem něj nepřestávají točit,“ přidal se k Emmettovi i Jasper. Alice si nás vůbec nevšímala. Jako by v obchodě byla sama, odcházela k prodavačce s jedněmi šaty a otázkou, zda je má i v jiné barvě.

„Ať si dělá, co chce. Ale já už mu nemohu lhát do očí. Když vidím, jak mi upřímně věří, propadla bych se studem. Jednou se to musí prozradit. A pak si o mně bude myslet, že jsem ho chtěla přebrat těm druhým.“ Samozřejmě jsem si mohla jenom představovat, jak musí být pro Edwarda obtížné neustále někoho odmítat, ale to je všechno jenom jeho postoj ke vztahům.

„Poslechni, nežárlíš?“ zazubil se na mě Emmett. Ten chlap byl ve skvělé náladě. Tak jako vždy. Nemohla jsem si vybavit, že bych ho někdy viděla jinak, než vysmátého.

„Tomu se nesměj, já to myslím docela vážně,“ odsekla jsem mu. Nežárlila jsem. Jak bych taky mohla? Kdybych žárlila, znamenalo by to, že k Edwardovi cítím něco víc než jen špatné svědomí z té lži.

„Ale Isabello, ještě jsme tu přece my. Dosvědčíme ti, že jsme tě dočista přesvědčili, abys ho vyvedla z těch nebezpečných pletich lidských žen,“ přidal se do přemlouvání Jasper.

„Edward to pochopí, rozumí žertům,“ skočil mu do řeči Emmett.

„Už to právě není žert. Nu, ano, zamiloval se do mě. Doopravdy. A co já teď s ním?“ Tenhle rozhovor se mi nezamlouval. Ráda bych ho ukončila stejně jako celou tuhle hru. Divila jsem se však, že Alice svého dalšího bratra vůbec nebrání. Opravdu by mě zajímalo, proč souhlasila s tímhle vším. Nedávalo to smysl. Stejně jako to, že bych se měla do Edwarda zamilovat.

„A tys zůstala chladná? Přiznej se,“ pobízel mě Jasper s úsměvem na rtech. Copak on může vědět. Vlastně… Vždyť mu musí být jasné, jak je mi nepříjemné si s Edwardem takto zahrávat. Proč se tedy takhle hloupě vyptává?

„Dejte mi pokoj. Vy jste mi tak protivní,“ zabručela jsem a vydala se za Alicí, která zrovna platila a přebírala si od prodavačky několik tašek.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka v modrém - 5. kapitola:

 1
10.03.2017 [12:31]

Alice1CTak trochu souhlasím s KateDenali11, ale jednou to přijít muselo. Kapitolka byla jinak moc hezká. Letím dál! Emoticon

09.03.2017 [21:40]

KateDenali11Ajaj, jak rychle nastal vzestup, tak rychle přišel i pád. Emoticon Když už jsem si v perexu přečetla, že nás čeká Isabellin pohled, neměla jsem z toho dobrý pocit - a tentokrát oprávněně. Ne že by to bylo špatně napsané, to ne... Jen jsem prostě chtěla ještě nějakou dobu věřit v to, že Isabella skutečně vystoupila z obrazu. Jasně, nejsem hloupá, zvážila jsem i možnost, že to jen hraje, stále jsem čekala, kdy přijde ta záležitost s Emmettovým žertem, ale tak brzy? Emoticon Předtím jsem si to užívala víc, teď se to kouzlo vypařilo. Nevím no, pokračuji dál...
K.D.11

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Nenávidím a miluji



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!