Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka v modrém - 4. kapitola

wp

Chceli by ste vydať knihu?

Áno, určite! (252) Áno, ale neviem ako. (65) Možno. (24) Neviem, nemám nápady. (21) Nie, nikdy mi to nenapadlo. (22)

Celkem hlasů: 384


Dívka v modrém - 4. kapitolaNa programu dnešního dne je seznámení s Carlislem, které však nedopadne přesně podle Edwardova očekávání. Isabella je v tomto velmi nevyzpytatelná.

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

4. kapitola

„Tady máš osušku,“ položil jsem na pult u umyvadla jednu úplně novou velkou bílou osušku a chystal se opustit koupelnu, abych jí dopřál trochu soukromí.

„Děkuji,“ zamumlala a vešla do koupelny. Šokovaně jsem se na ni podíval. Tohle bylo poprvé, kdy to slovo vyslovila. Pomalu jsem si začínal myslet, že tohle slovo se v osmnáctém století nepoužívalo. Každopádně zeptat jsem se na to mohl Carlislea, který právě parkoval u domu a na Esméino přání zakoupil v restauraci nějakou kuřecí polévku a pečené maso, aby Isabella měla snídani přesně podle svého přání.

 

 

„Carlisle, můžu s tebou mluvit?“ požádal jsem svého skoro-otce o rozhovor. Z patra jsem slyšel, jak Esmé donesla Isabelle snídani do koupelny a ta ji s úsměvem přijala. I přesto se mi výraz na její tváři zdál poněkud divný. Jako by to jídlo, které si nakázala připravit, nesplňovalo její očekávání. Nevím.

„Samozřejmě. Je to kvůli té dívce u tebe v pokoji?“ zeptal se a rovnou se trefil do černého. Esmé ho během minuty, kdy přendávala jídlo z donesených misek na talíře, informovala o událostech z minulé noci a dnešního rána.

„Nevím, co si o tom mám myslet. Navíc netuším, jak se k ní chovat, abych ji nevytáčel. Asi budu potřebovat, aby sis s Isabellou promluvil. Přece jenom její dobu znáš lépe, než já nebo Esmé.“ Byl jsem bezradný. K dívce o patro výš mě stále něco přitahovalo, ale nedokázal jsem přijít na to, jak se k ní chovat. Rád bych v její společnosti trávil všechen svůj čas stejně jako těch několik dnů před obrazem, ale nešlo to. Nerozuměl jsem jí a to mě mátlo. V jednu chvíli byla jako mílius, dokonce jako by se pokoušela se mnou koketovat, když před Esmé pronesla, že se chce mužům líbit… A potom se nejednou hádá kvůli hloupostem.

„Můžu se o nějaký rozhovor pokusit. Každopádně si myslím, že nebude chtít poslouchat ani mě. Všechno by to bylo jednodušší, kdyby to s naším druhem nebylo tak komplikované. Kdybych mohl Isabelle prozradit vlastní věk, jistě by na adaptaci do současnosti, pohlížela lépe.“

„To je zajímavá myšlenka. Nemůžeme jí říct, že jsme třeba rodina nesmrtelných čarodějů? Nebo že jsme uzavřeli smlouvu s ďáblem? Z toho všeho mě podezírá, takže by to mohlo fungovat a ty bys jí svůj věk mohl přiznat,“ zapřemýšlel jsem.

„Opravdu chceš, abych jí takhle lhal?“ zapochyboval Carlisle.

„Ne,“ povzdechl jsem si. Nechtěl jsem Isabelle lhát. Ale jak jinak ji přimět pochopit těch pár důležitých věcí, jako je například fakt, že ona, jakožto komtesa z Merode už neexistuje a je z ní pouze Isabella – teď vlastně bez příjmení?

„Najdeme způsob, jak se slečnou Isabellou vycházet, nemusíš mít obavy,“ uklidňoval mě.

„Bylo by mi líto, kdyby se musela vrátit do obrazu,“ prohlásil jsem.

´Máš ji rád?´ zeptal se Carlisle v myšlenkách a já tak nějak automaticky přikývl, aniž bych nad jeho otázkou dlouze přemýšlel. ´Ta dívka je velmi zvláštní stvoření, ale co my o tom můžeme soudit. Třeba je to ta pravá pro tebe.´

„Myslíš, že čekala tři století zakletá v rámu, aby se následně stala upírem?“ zeptal jsem se Carlislea nevěřícně.

„Všechno je možné,“ přitakal a já nepřestával žasnout nad ironií osudu, která Isabellu dostala až do našeho domu. Copak může mít Carlisle v tomhle pravdu? Isabella mě fascinovala už od chvíle, kdy jsem poprvé uviděl její portrét. Mohl už ten ve mně vzbudit jisté záchvěvy citu?

„Nenech se mýlit. Tohle bych jí nemohl udělat,“ namítl jsem.

´Ani pokud by tvé city opětovala?´ dotíral na mě dál Carlisle přes myšlenky.

„Ani tehdy ne,“ trval jsem na svém neústupně. Isabella byla moc křehká na to, aby se z ní stala zrůda, jako jsem já. Nemohl jsem ji připravit o duši, která přežila i její smrt.

 

 

S Carlislem jsem hovor ukončil, když jsme oba zaslechli, jak se Isabella začala dohadovat s Esmé ohledně svého oděvu. Esmé se jí snažila vnutit ty modré šaty současného střihu, ale Isabella tvrdila, že není žádná divoženka, aby se takto necudně oblékala. 

Pro mne a Carlisle to byl vcelku vtipný rozhovor, ale Esmé se musela velmi zapotit, jakkoliv to u upíra není úplně možné. Po dobrých dvaceti minutách, kdy Isabella stála v koupelně pouze zabalená do osušky, jak jsem viděl v Esméiných myšlenkách, si konečně tato dáma prosadila svou a máma rezignovala. Vydala se do svého pokoje a donesla Isabelliny šaty, se kterými jí následně pomohla.

Kdyby Esmé nebyla tak mírumilovný tvor, jistě by Isabella byla už na kousíčky za to odporování. Nechtělo se mi na to ani pomyslet. Jenom představa mrtvé Isabelly byla strašná.

„Esmé přivede Isabellu do obývacího pokoje, měl bych vás vzájemně představit nebo pro ni budeš nějaký další sluha,“ prohlásil jsem, když jsem zaznamenal, že Esmé s Isabellou scházejí ze schodů.

´Jak nazvala Esmé?´ zeptal se v myšlenkách, když jsme došli do obývacího pokoje.

„Klíčnicí. A chová se k ní jako ke služebné i přesto, že jsem jí vysvětlil, že je to má matka,“ povzdechl jsem si. Na téhle části Isabellina chování bychom měli opravdu zapracovat. Nemůže být takhle povýšená k okolí. Popravdě jsem se divil, že se mnou vůbec nějak komunikuje, když jsem úplně pod její úroveň.

Esmé sešla poslední schod a jen co jsem ji zahlédla, věnovala mi jeden zamračený pohled. Bylo to snad poprvé, kdy jsem na jejím obličeji něco podobného viděl. Vždy měla dobrou náladu, nebo se o to aspoň pokoušela. Isabella ji však velmi trápila.

„Byla koupel příjemná?“ zeptal jsem se Isabelly, jen co došla za námi.

„Ucházející,“ odvětila.

„Dovol, abych ti představil svého otce – doktora Carlislea Cullena.“ Věděl jsem, jak moc si na různé tituly potrpí, takže jsem doufal, že titul doktorský jí bude dost dobrý.

Zahlédla jsem, jak Isabella střelila pohledem na Carlislea a v očích se jí na malinkatý okamžik blýsklo. A v tu chvíli jsem se lekl. Ten odlesk v jejich očích mohl znamenat jediné – přijde s velmi nevhodnou otázkou. „Ty že jsi lékařem, pravíš? A pijavice kdeže sebou neseš?“

„Ty mi dnes nepotřebujeme. Lékařská věda hodně pokročila od tvých časů,“ usmál se na ni přívětivě Carlisle a já doufal, že nic horšího už ze svých dokonale tvarovaných úst Isabella nevypustí.

Jak jsem se ale mýlil.

„Tak mastičkář jsi jakýs.“ V tu chvíli jsem musel zadržet smích a Esmé měla rovněž co dělat. Carlisle překvapeně hleděl na hnědovlasou dívku před sebou a přemýšlel, jak na to zareagovat. Očividně si s ní nedokáže poradit ani on. A to jsem doufal, že přijde na to, jak by s ní měl mluvit. Carlisle je přece o šedesát let starší, než ona. Měl by vědět, co si s ní počít.

„Nepravil jsi snad, že tvým otcem je jakýsi právník?“ obrátila se najednou na mě.

„Carlisle je mým adoptivním otcem. Můj pokrevní otec zemřel již dávno.“ Bohužel nemáš ani tušení, jak moc dávno to je – dodal jsem ještě v myšlenkách.

„Och, dobrá tedy. Rodinu tvou už znám. Kdy okolní rytíře mi představit chceš?“

„Okolní rytíře?“ podivil jsem se a na mysl mi bůh ví proč, přišel Mike Newton v rytířské zbroji. Copak některého z místních kluků jde považovat za rytíře? „Tak tohle bude ještě legrace,“ zamumlal jsem a Carlisle s Esmé se na mě usmáli. Carlisle byl o mých citech obeznámen a Esméin vědoucí pohled napovídal, že i ona již tuší pravdu.

 

 

Po seznámení s Carlislem jsem Isabellu nechal v Esméině společnosti a vydal se za Carlislem do pracovny. „Tak co si o ní myslíš? Připadá ti jako můj a Esméin přelud nebo je živá?“

„Její tlukoucí srdce nemohu zpochybnit, ale… Z mého čistě lékařského hlediska, musel organismus tři-sta let starý doznat nějakou změnu. Oba jsme moderně smýšlející, musíme tedy na to jít logicky a hlavně asi vědecky,“ prohlásil a rovnou se zaposlouchal do Isabelliny srdeční frekvence, aby se ujistil, jestli se její tep nějak neliší od současných lidí.

„Opravdu si nemyslíš, že když existují upíří, tak je možné, aby byl někdo zakletý v obraze?“

„V jednu dobu svého života jsem věřil na hodně věcí, ale život mě naučil co je skutečně možné,“ prohodil a znovu se zaposlouchal do zvuků v domě.

„Chceš ji vyšetřit?“ zajímal jsem se.

„Nejsem si jistý, jestli by mi to dovolila, vzhledem k tomu, že se necítí nemocná. Možná bys to měl udělat ty. Vypadá to, že tobě důvěřuje,“ navrhl a dokonale mě to překvapil. Já si mám zahrát na lékaře? Ano, všechno potřebné vzdělání jsem na to měl, dokonce i několikerý titul medicíny, ale abych zkoumal právě Isabellu?

„Stačí jenom taková zběžná prohlídka,“ pobízel mě dál, ale mě to přišlo nemyslitelné.

„Pokusím se být všímavější v její společnosti, ale žádnou lékařskou prohlídku u ní nepodniknu,“ upozornil jsem ho rovnou a nakonec jsem vyšel z pracovny, abych Isabelle navrhl nějakou činnost, která by ji mohla na okamžik zabavit.

Esmé se z Isabelly snažila vymámit, co by jí měla připravit k obědu, ale Isabella ji upozornila, že jíst hodlá až večer, tak jako vždy. Nadiktovala jí však seznam obdobně dlouhý, jako u snídaně. Tentokrát však měla Esmé dost času na to, aby jídlo zkusila připravit sama a nemusela se spoléhat na to z restaurace.

„Isabello, doprovodila bys mě do hudebního pokoje?“ zeptal jsem se, když mi ráčila věnovat trochu své pozornosti.

„V takto chudém domě máte hudební pokoj? Jak milé překvapení,“ usmála se a vydala se za mnou. Copak si v noci nevšimla toho klavíru v pokoji, kde se z ničeho nic zhmotnila? Při vstupu do pokoje jí však široké sukně dělaly trochu problém.

„Je opravdová škoda, že tě má matka nepřemluvila k výměně tvých šatů za současné. Po domě by se ti chodilo daleko pohodlněji,“ upozornil jsem ji a doufal, že na logické argumenty uslyší.

„Již ráno jsem ti oznámila, že do takto neslušných šatů se nikdy neoděju,“ odvětila mi ostře.

„Jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny, ale už jsem přemýšlel nad dalšími způsoby, jak ji přimět ke změně ošacení. Pokud by se s jejími šaty něco přihodilo, musela by sama uznat, že nové potřebuje…

„Teď bych si ráda poslechla trochu hudby. Hraje někdo na tento skvostný nástroj?“ zeptala se, když procházela kolem klavíru. Jemně přejela po jeho zavřené klaviatuře a následně se šla usadit na pohovku, kde jsem ještě před jedním dnem trávil každou chvíli.

„Když dovolíš, něco bych ti zahrál,“ nabídl jsem se. Nechtěl jsem se před ní vychloubat, že jsem lepší, než kterýkoliv muzikant, kterého kdy slyšela hrát. Sama to jistě brzy pozná.

„Budiž,“ souhlasila a já se dal do hraní. Pohovka teď konečně plnila účel, pro který sem byla dána. Esmé by měla mít radost.

 

 

Odpoledne jsem Isabellu vzal na chvíli ven. Stále doufala, že vyrazíme do nějaké společnosti, ale nakonec se smířila jen s krátkou procházkou po okolí domu. Vymámila si však na mě, že ji musím jako správný gentleman nabídnout rámě a tímto způsobem ji provést po našich pozemcích.

Octl jsem se tedy v její těsné blízkosti. Její dokonalá vůně, která mě lákala, se vznášela všude kolem mě. Drobná ručka, kterou měla položenou na té mé, ji zahřívala a mě překvapovalo, že se při našem doteku neodtáhla. Přece jenom nikomu není příjemný dotek chladné ruky, natož tak ledové, jako je ta upíří.

Isabella se při chůzi zdála velmi uvolněná a dokonce se rozpovídala o parcích a zahradách, kolem jejího rodného paláce v Belgii. Svou starou němčinou vyprávěla o slunečných dnech, po kterých se jí teď stýskalo, jelikož nebe nad Forks bylo trvale zataženo deštivými mraky.

Dovedl jsem ji až k břehu Sol Duc river. Byla to trochu delší procházka, ale jelikož jsem u domu zaznamenal auto se stěhováky, kteří dovezli postel, pokládal jsem to za vhodné. Isabella by svým podivným chováním a hlavně mundůrem mohla vzbudit nechtěnou pozornost.

„Nohy mne už bolí, vrátit bychom se měli,“ prohlásila po chvíli, kdy se jenom v tichosti dívala na řeku.

„Máš pravdu, za chvíli bude tma a Esmé jistě bude mít připravenou večeři,“ souhlasil jsem a odváděl ji k domu. Zhluboka jsem po celou dobu vdechoval její vůni, která mi dráždila krk, ale nemohl jsem si pomoct. Měl bych si na ni zvyknout, pokud chci v její přítomnosti trávit víc času. Nebo alespoň tolik, kolik jsem ho trávil doposud, jenom s tím rozdílem, že se nebudu muset držet dál, abych ji neohrozil na životě.

„Milá mi dnes byla tvá společnost, doufám, že k večeři se ke mne připojíš.“

„To bych rád, ale… mám ještě nějaké povinnosti, které nesnesou odkladu,“ namítl jsem a zvažoval, jak dlouho bude možné před ní tajit svůj původ. Jednou si bude muset všimnout, že nejím a stejně tak moje rodina. Jak bude reagovat na skutečnost, že jsme rodina upírů?

„Jak nemilé. Mohu doufat, že večer přijdeš do hudebního pokoje a zahraješ opět na ten krásný nástroj?“

Toužila po mé společnosti! – to byla první myšlenka, která mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Nejprve se mnou chtěla večeřet a teď i trávit zbytek času, než se odebere do postele. Byl jsem zvědavý, jak zareaguje na změnu v mém pokoji. Esmé si dala záležet, aby postel byla připravená v podobném stylu, jaký viděla na obrázku prodejce. Snad šestero polštářů a dvoje přikrývky byly laděny do béžové a šampaň.

„Určitě se k tobě připojím,“ slíbil jsem a vedl ji po schodech do domu. Doprovodil jsem ji do obývacího pokoje, aby si mohla na chvíli odpočinout, než ji Esmé nachystá večeři. Sám jsem se vymluvil na ony neodkladné povinnosti a vydal jsem se za Carlislem do pracovny. I přesto jsem však toužil zůstat v Isabellině společnosti. Před odchodem z místnosti jsem ještě zaznamenal její zamračený pohled, když se podívala na lem svých šatů, který byl zaprášen, místy i trochu zablácen a lehce natrhnut od drobných trnů na maliní, které se táhlo všude možně kolem domu. I střevíčky na jejich nohou odnesly tuto procházku velmi špatně. Mohl jsem tedy doufat, že teď konečně přistoupí na změnu svého oděvu.

 

 

S Carlislem jsem probral své pozorování, které jsem během procházky s Isabellou, uskutečnil. Vše se zdálo být úplně normální. Mezi tím jsem naslouchal zvukům z jídelny, kde Isabella v tichosti večeřela. Carlisle byl její existencí zmaten a nehodlal ji přijmout jako prostý fakt. Něco se mu na tom všem pořád nelíbilo, ale nedokázal to něco nazvat konkrétním jménem.

Poté, co Isabella dovečeřela, vyzvedl jsem ji v jídelně a dovedl do hudebního pokoje, kde se okamžitě posadila na pohovku a já zaujal své místo u klavíru. Zahlédl jsem, jak přivřela oči, když se ozvaly první tóny a na tváři se jí objevil spokojený úsměv, který si našel místo i na té mé.

Někdy kolem desáté večer jsem ji pak doprovodil do mého pokoje, aby se mohla vyspat.

Jen co zahlédla v pokoji postel, oči se jí rozzářily, jako dítěti u vánočního stromečku.

„To lože nehezké, na kterém jsem musela strávit noc, vyměnil jsi za vskutku přepěkné lůžko,“ pochvalovala si a rukou přejela po saténových přikrývkách. „Neníž tak bohaté, jako v mém paláci, ale budiž. Snaha tvoje mi radost činí,“ prohlásila a usmála se na mě.

„To jsem rád. Teď ti sem pošlu Esmé, aby ti pomohla se šaty.“

„Neříkal jsi, že matka tvá to je? Copak ona mi služebnou má býti?“ podivila se a já nevěděl, kam její myšlenky směřují.

„To samozřejmě ne, ale někdo ti musí přeci pomoct z těch prokletých šatů,“ namítl jsem. Kéž bych jí tak mohl číst myšlenky, všechno by bylo o tolik jednodušší. Přesně bych věděl, jakou odpověď očekává a jak by na mnohé věci mohla reagovat.

„Můžeš to učinit ty,“ prohlásila a já se podivil. Včera v noci to byla jiná situace – v domě nikdo, kdo by jí pomohl, nebyl. Ale teď? Ona skutečně chce, abych jí pomohl se opět vysvléknout? Copak to děvče nemá žádný stud?

Vlastně stud má – vždyť stále odmítá ty krásné modré šaty po kolena. To je pro ni hranice, ale je velmi podivně nastavená, když jí nevadí, že ji vysvléká muž, který není jejím manželem.

„Myslím, že Esmé ti ráda pomůže,“ trval jsem na svém. Celé odpoledne jsem se snažil ignorovat netvora uvnitř mě a docela mi to šlo. Jenže pokud bych jí měl pomáhat opět ze šatů, mohl bych překročit pomyslnou hranici – tentokrát jsem věděl, jak vypadá její pokožka bez jediného kusu látky a ta představa byla neuvěřitelně lákavá.

„Budiž. Zavolej ji tedy,“ souhlasila a z nějakého důvodu mi přišla naštvaná. „Dnes však nemusíš opouštět vlastní pokoj. Lože je dosti velké, abychom v něm přenocovali oba,“ dodala, když jsem odcházel z pokoje. Pane Bože, jak dlouho hodláš testovat mé odhodlání neublížit téhle dívce? – pomyslel jsem si, než jsem se k ní opět obrátil.

„Jak už jsem včera řekl, takhle to teď nechodí,“ zavrtěl jsem hlavou a zanechal Isabellu v pokoji samotnou. Z následných Esméiných myšlenek jsem vyrozuměl, že Isabella zvolila jako svůj noční úbor opět mou košili a to mi udělalo radost. Aspoň tímto způsobem jsem jí mohl být tak blízko, jak jsem chtěl. Víc jsem si dovolit nemohl.

 

 

 

Někdy nad ránem jsem zaznamenal, jak k našemu domu míří auto a motorka. Už podle zvuku motoru, jsem poznal, že je to Jasperova Ducati a Rosaliina M3. Tak trochu jsem předpokládal, že po včerejším telefonátu se rozhodnou dovolenou zkrátit, ale naivně jsem doufal, že to neudělají. Každopádně by mi Alice mohla pomoci s Isabellou. Třeba uvidí v některé ze svých vizí, jak si nakonec v současné době povede.

Hluk motorky samozřejmě neunikl ani lidským uším dívky v mém pokoji. Vnímal jsem, jak se zavrtěla na posteli a zároveň si povzdechla. ´Co za pekelný zvuk?´

´Říkala jsem ti, že je Edward doma,´ zaslechl jsem z garáže Alicin hlas.

´Chtěl jsem se přesvědčit. Ta němčina v telefonu byla velmi podezřelá. Navíc tam měl holku!´

´Řekla bych, že ta holka je v jeho společnosti ještě teď,´ prohodila Rose, když postřehla tlukot Isabellina srdce.

´Brácha, jak dlouho jsi to před námi hodlal tajit?´ zajímal se se smíchem Emmett. Zdál se nadšený z toho, že je v našem domě člověk. U mě to však vzbuzovalo jisté obavy. Tohle byla chvíle, které jsem se obával. Dokud jsme tu byli pouze tři, a to ještě Carlisle polovinu času trávil v nemocnici, dalo se všechno ohlídat. Ale mí sourozenci, a hlavně potom Jasper, který si od lidské krve odvyká teprve posledních šedesát let, byli nevyzpytatelní.

„Očividně moc dlouho ne,“ namítl jsem.

„Je aspoň pěkná? Samozřejmě, že musí být dokonalá, když tě tak učarovala. Vždyť ani Tanyi se to nepovedlo a to je skutečná krasavice,“ dobíral si mě dál Emmett, když se objevil v obývacím pokoji. Za sebou však zaznamenal Rosaliino odkašlání a tak se na ni s úsměvem od ucha k uchu otočil. „Na tebe však nemá, holoubku,“ dodal a Rose se na něj usmála.

„Odkud ta holka je? Ve Forks jsi o žádnou neprojevil zájem a Emmett říkal, že mluvila podivnou němčinou,“ zajímala se Rose.

„Tomu byste nevěřili,“ povzdechl jsem si a dal se do vyprávění. Když jsem skončil, obrátil jsem se na Alici, která seděla na opěrce křesla, které obsadil Jasper. „Neviděla jsi něco?“

„Máš na mysli něco konkrétního, každý den toho vidím vcelku dost,“ zasmála se.

„Mám na mysli, jestli jsi neměla nějakou vizi s Isabellou,“ odpověděl jsem jí trochu napruženě. Musela vědět, na co se ptám.

A skutečně… V tu samou chvíli jsem v jejích myšlenkách zahlédl Isabellu, ale vypadala trochu jinak, než jak jsem ji znal. Tím hlavním rozdílem byla barva jejích očí. Po dokonalé čokoládové nebyla ani památka. Místo toho na mě hleděly karmínově červené.

„Ne…,“ vydechl jsem a z hrudi se mi vydralo zavrčení. Tohle nemůže být pravda.

„Uklidni se. Jako bys nevěděl, jak moje vize pracují,“ začala mě uklidňovat, ale moc to nepomáhalo, dokud se k ní nepřidal Jasper se svým darem. Podařilo se mu dokonce potlačit mé další vrčení. Nemohlo to dojít tak daleko – z Isabelly se přece nestane taková stvůra, jako jsem já!

 

 

Asi o půl hodinu později jsme všichni s očekáváním hleděli ke schodům, po kterých scházela Isabella. Esmé ji informovala, že přijeli mí sourozenci a Isabella se chtěla předvést v tom nejlepším světle, což však zašpiněné šaty nedovolovaly. Esmé se tedy konečně podařilo prosadit, aby se převlékla do těch nových.

Teď scházela ze schodů a srdce jí tlouklo jako splašené. Obávala se toho setkání? Vždyť s Esmé a Carlislem všechno proběhlo naprosto v pohodě a ještě je stačila urazit. Místo ní bych se měl strachovat já – Emmett by mohl být jako neřízená střela.

A potom konečně stanula před zbytkem mé rodiny.

„Na tři-sta let vypadá mimořádně zachovale,“ prohodil Emmett a tvář Isabelly se zachmuřila. Zato ta Emmettova vypadala náramně zaujatě, jak si Isabellu v nových šatech prohlížel.

Dokonce ani já jsem z ní nedokázal spustit zrak. Vypadala přesně tak dokonale, jak jsem si to představoval. Ta sytě modrá podtrhovala světlost její pokožky a tváře jí hořely ruměncem. Byl jsem tak pohlcen jejím vzezřením, že jsem si nevšiml, jakým směrem se ubírají myšlenky mých sourozenců.

„Kde jsi pochovaná?“ vyhrkl z ničeho nic Emmett.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka v modrém - 4. kapitola:

 1
3. Seb
12.03.2017 [20:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.03.2017 [12:13]

Alice1CKonečně jsem si ukradla chvíli času a vrhla se na tvou povídku. Emmett je vážně trdlo! EmoticonEmoticon
Povídka mě úplně pohltila, hned letím na další! Emoticon Emoticon A1C

09.03.2017 [21:15]

KateDenali11Panebože! Ten Emmett je ale pako! Emoticon Emoticon Nu což, aspoň ji někdo konečně zchladí... teda snad. Emoticon Krása jako vždy, tahle povídka mě každou další větou utvrzuje v tom, že se kniha nemá soudit podle obalu. Emoticon Jdu číst dál, nemůžu se nabažit! Emoticon Emoticon
K.D.11

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Nenávidím a miluji



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!