Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila 4. kapitola

20.12.2010 (15:45) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1222×

Dívka, která (ne)přežila

4. kapitola

„Co se děje?“

Ostatní se tázavě dívali jeden na druhého a pak zpátky na mě. Jako kdybych vážně něco provedla, ale nevěděla o tom.

To vtíravé ticho nakonec prolomil Mike.

„Není tu Jessica?“

„Ne, co by tu takhle brzo dělala?“

„Já jen... od rána ji hledáme,“ sklopil hlavu a pak se otočil na šuškající si spolužáky.

„A nešla se jen projít? Podle vašeho včerejšího rozhovoru bych řekla, že je někde schovaná a chce být sama.“

„Jak to mám vědět, Bello? Nezvedá mi telefon, to bych možná ještě pochopil, ale ona ten telefon nezvedá nikomu,“ skoro na mě zakřičel, až jsem musela ustoupit o krok dozádu. Mike zuřil a ostatní čekali, co ze mě vypadne. Jako kdybych byla zloděj, nebo co.

„Ale já ji tu neschovávám,“ obhajovala jsem se.

„Promiň, já to jen nechápu,“ odpověděl a podíval se mi do očí. Neměla bych mu říct, co jsem slyšela? Možná by to bylo správné, ale možná že ne. Co když to byla opravdu jen moje představa, slyšina nebo co já vím... Přece není možné, aby Jess v noci křičela na lesy. Nebo je? Sakra!

„Víš, já... v noci jsem něco slyšela a znělo to jako dívčí křik. Nevím, jestli to byla jenom moje slyšina, nebo to byla pravda. Já jen, že bys to měl vědět.“

A je to venku. Teď mě bude mít celá partička za blázna anebo za spoluvraha. To by bylo ještě lepší.

Jeho reakce byla celkem na místě. S otazníkem v očích se na mě znovu podíval a skoro nevěděl, co by měl v tu chvíli říct. Jako kdyby se snažil najít vhodná slova. Ostatní se dívali jeden na druhého a pak... zase ty jejich oči upnuté na mě. Abych pravdu řekla, každý z nich mi naháněl strach a naopak oni vypadali, že strach jim naháním já.

„Co přesně jsi slyšela?“ zeptala se Angela, která stála opodál a sledovala celý rozhovor.

„Prostě křik. Představ si, že padáš a křičíš. Nebylo to žádné slovo, prostě křik. A pak nastalo ticho, proto jsem nemohla rozpoznat, jestli to bylo opravdu zvenčí, nebo se mi něco zdálo,“ vytáhla jsem ze sebe to, co chtěli slyšet.

Samozřejmě jsem nelhala, nebylo by to fér a navíc, taky mám o Jessicu strach. Sama si nedokážu představit, že jsem někde venku, sama. A nebo, že je tam se mnou někdo, kdo by mi mohl eventuelně ublížit.

Sklopila jsem hlavu a očima pátrala po zemi. Snad abych se distancovala od pohledů ostatních.

„Díky, Bello. Asi jí půjdeme hledat, půjdeš s námi?“

„Samozřejmě,“ zašeptala jsem a čekala, až se práh u mých dveří osvobodí.

Netrvalo dlouho a mé oči bloudili po prázdné chodbě. Opřela jsem se o futra a hlasitě si oddechla. Na takové situace nejsem stavěná, tohle by neměla být má role. Já bych se měla pídit po tom, proč Jessica není ve svém pokoji a né tady povídat o tom, že jsem ji možná slyšela z plna hrdla křičet v lese.

Položila jsem si dlaně na tváře. Úplně hořeli. Usoudila jsem, že ranní sprcha by mi udělala lépe, proto jsem po tak dlouhé době zavřela dveře od svého pokoje a odešla do koupelny.

Měla jsem pravdu. Jenom horká voda mi pomohla zbavit se těch šílených myšlenek a na chvíli zapomenout na dění okolo.

Jako malá jsem měla sen stát se mořskou pannou. Moc dobře jsem věděla, jak moc pošetilý a nesplnitelný sen to je, ale přála jsem si to jenom proto, abych mohla celý život strávit ve vodě. Milovala jsem ji. Kdybych mohla, sprchovala bych se 24 hodin denně, ale co by se pak ze mě stalo? Mořská panna určitě ne.

Když jsem scházela ze schodů se záměrem jít na snídani, nemohla jsem si nevšimnout nepřítomných výrazů ostatních. Jediný Mark se tvářil tak nějak normálně, snad proto, že o Jessice neměl ani páru.

„Kdo se má na vás dívat?“ začal. Otočil se na něho Mike s velice ostrým pohledem, který naznačoval, aby to nechal, nebo spíš, aby mlčel.

Pak se otočil zpátky k Sebastianovi a začal s ním horlivě prodiskutovávat strategii. Angela a Noemi se marně snažili dovolat ztracené Jess, Erik se nepřítomně díval z okna a když se nedíval tam, tak do mapky, kterou držel v rukách.

Já jsem se posadila na schody a tak nějak ztratila chuť k jídlu.

„Vemte si teplé oblečení, za půl hodiny vyrazíme. Měl by tu někdo zůstat a hlídat chatu, kdo se toho ujme?“ prohlásil Mike a rozhlížel se po místnosti.

Naomi se přihlásila a bylo jasné, že se toho ujme ona. Jessicu taky skoro neznala a na víc, bylo z ní jasně vidět, že je to dobrá duše. A jistě by se o chatku postarala na výsost dobře.

„Chtělo by to ještě někoho. Nechci riskovat, aby tu Naomi zůstala sama.“

Něco na jeho tvrzení bylo. Sama bych tu celý den zůstat taky nechtěla. Tak statečná jsem zrovna nikdy nebyla.

Hned po jeho druhém prohlášení se přihlásil Mark, který seděl v rohu místnosti. Vůbec mi nevadilo, že zrovna tehnle vlezdoprdelka zůstane tady a nebude nás otravovat venku.

Každému z nás Mike a Erik přidělil nějaký úkol a společně jsme se šli připravovat do svých pokojů. Když už byl každý z nás hotový, nedalo mi to a musela jsem se na něco zeptat.

„Můžu se ne něco zeptat?“ Mike se na mě podíval, podíval se po ostatních a pak mě odtáhl stranou. Udělal dobře, nějak jsem nestála o další společnost. Středem pozornosti jsem si ráno užila až až.

„Na co?“

„Nebylo by lepší zavolat policii?“ neveděla jsem, jaká bude jeho reakce, ale nečekala jsem nic zvláštního.

„Snažím se věřit, že ji najdeme. A mimo to, policie by ji prohlásila za pohřešovanou až po 48 hodinách a kdo z nás ví, co se za tu dobu může stát?“ Tak tahle varianta mě opravdu nenapadla, až jsem se styděla, že zrovna já mám za otce policajta. Takovéhle věci bych měla přece vědět.

„Aha,“ vysoukala jsem ze sebe. Co jsem měla odpovědět. Raději jsem se vzdálila s báglem na zádech ven, čekat na ostatní.

„Vyrážíme. Půjdeme skrz les. V půlce lesa se rozdělíme. Sebastian s Bellou půjdou dál lesem, Angela s Erikem se půjdou podívat ke skalám a já se půjdu podívat dolů, k nejbližší vesnici, která je mimochodem dost daleko. Doufám, že všichni máte mobily a kdyby nebyl signál, v batohu byste měli mít vysílačku ze signálem do deseti kilometrů. Snad je to všechno, tak jdeme,“ ukončil svůj proslov Mike a my se mohli vydat na cestu.

Měla jsem strach, vážně jsem nevěděla, co si o tom všem mám myslet. Jessica o sobě nedala vědět už tři hodiny, tak co mě tak mohlo napadnout?

Raději jsem se držela ve společnosti Sebastiana, aby se mi někam náhodou neztratil, nebo nevzdálil, co bych si pak počala.

Trvalo sotva patnáct minut, než jsme se podle mapek dostali skoro do poloviny rozlehlého lesa.

Mike a Erik nás ještě poučili o bezpečnosti a dali nám pár potřebných instukrcí a my jsme se mohli vydat na cestu. Nutné je taky dodat, že za celou dobu, co jsme šli do lesa, jsme nenarazili na jedinou stopu.

Křik, který jsem slyšela, nepřicházel z daleka. Alespoň jsem si to myslela.

Ze Sebastianem jsme si moc nepopovídali, jelikož situace, ve které jsme se nacházeli, nebyla vůbec radostná. Bylo lepší si všímat raději okolí a být rád, že ten druhý se vedle nachází. V ruce jsem držela menší provedení mapy vesnice, která se nacházela několik kilometrů odsud, a také lesa, hor a dalších rozlehlých plání.

„Slyšelas?“ zeptal se z ničeho nic Sebastian a tím mě vytrhl z přemýšlení. Les zvláštně šuměl, tak nějak, nepřirozeně. Byl to divný pocit. K tomu se začínalo stmívat a vše mi nahánělo větší hrůzu.

„Ano, slyšela,“ vydechla jsem a dál se zaposlouchávala do různých zvuků, které les vydával.

Najednou jsem za sebou něco ucítila, jako kdyby mi někdo doslova dýchal na krk. Sebastian to být nemohl, byl o něco dál přede mnou, takže kdo to mohl být? Pomalu jsem se otáčela. Samozřejmě za mnou nestál nikdo. Rozhlédla jsem se do okolí a neviděla nic podezřelého, ale stejně... Jako kdyby na mě někdo dýchal...

„V pořádku?“ ozvalo se přede mnou. Sebasitan se tvářil docela zaraženě, nejspíš kvůli mému výrazu. Nevím proč, ale něco tady nehrálo.

„V naprostém.“

„Vypadáš, jako kdybys dostala ránu elektrickým proudem,“ začal se přibližovat a když byl jen pár centimetrů od mě, položil mi ruku na rameno.

„Jen se mi něco zdálo, je to v pohodě,“ snažila jsem se o úsměv, ale spíš to vypadalo jako křečovitý úšklebek, který byl víc děsivý, než uklidňující.

„Dobře,“ řekl a otočil se zpátky na druhou stranu.

„Máte něco?“ ozvalo se z vysílačky, kterou Sebastian celou dobu držel v ruce.

„Ne, bohužel nemáme,“ promluvil a přitom se podíval na mě. Připadalo mi, jako kdyby viděl, že mu lžu. Ale co jsem mu měla říct? Někdo mi dýchal na krk? Už by mi volali psychiatra. Bohatě stačí, že to já jsem je navedla na stopu do lesa a kdo ví, jestli je ta stopa vůbec správná.

„Taky tu nic nemám, a jak jsem zjistil, tak ani Angela s Erikem na tom nejsou o moc lépe,“ jeho hlas zněl smutně.

Nejspíš mu na Jessice opravdu záleželo, doufala jsem, že ano. Už kvůli sobě. Několik měsíců se marně snažil, abych zrovna já stála po jeho boku a vychloubala se tím, že Mike je můj přítel, ale jeho záměr se nepovedl.

Nikdy jsem nepocítila nic víc, než kamarádstí, které pro mě mělo velkou cenu. Takže své snažení ukončil a zaměřil se na Jessicu, která o něho měla zájem nejméně dva roky.

Povedlo se, ovšem jejich vztach se nedokázal obejít bez hádek. Proto to takhle dopadlo, jedna z možných variant...

Kéžby někam utekla a teď se tulila ke svému novému potenciálnímu kamarádovi, který ji zachránil a určitě ji odvede zpátky. Nebo si přijede pro její věci a společně se vzdálí do San Francisca.

„Pak se ozveme,“ vypl vysílačku Seb a společně jsme pokračovali v naší cestě.

Nevím jak se to stalo, jak se to vůbec mohlo stát, ale za mnou se něco mihlo.

Nezávratnou rychlostí.

Byl zázrak, že jsem si toho stačila všimnout. Jsem si naproto jistá, že tam něco bylo a že utíkalo směrem z lesa.

„Sebastiane? Něco jsem viděla.“

Pokračování příště

Shrnutí

Tak co nato říkáte? Ujišťuju Vás, že hned v další kapitole se něco stane a vůbec to nebude nic hezkého.

Chcete další?

Děkuju všem, co si mou povídku čtou a také těm, co ji obdarují menším komentářem, moc to pro mě znamená :)

Vaše Baruu

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila 4. kapitola: