Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 16. kapitola


Díky za každý den - 16. kapitolaDalší kapitola je tady a tentokrát v ní budeme mít nečekanou, ale rozhodně milou návštěvu. Alespoň ze začátku to tak vypadá, poté se to na pár okamžiků pokazí, ale nakonec přece jenom bude všechno v pořádu, nebo snad ne?

16. kapitola

Pohled Elinor:

Kvůli tomu, že jsem nemohla přívěsek najít, jsem odložila telefonát Victorovi aspoň do chvíle, než se mi ohledně toho ozve táta. Dala jsem mu za úkol, aby se po něm taky ještě podíval. Nechtěla jsem se vzdát téhle šance, každopádně jsem se smiřovala s možností, že prostě budu blufovat.

V pondělí následujícího týdne jsem se zrovna vracela z nákupu, doufala jsem, že se mi co nevidět ozve Bella, takže když jsem ode dveří zaslechla zvonit telefon, mohla jsem se div přerazit, abych ho stihla přijmout, než se to přepne na záznamník.

„Blacková, dobrý den,“ přijala jsem hovor oficiálně, když mi došlo, že kdyby volala Bella, tak se nezdržuje s pevnou linkou a volá rovnou na mobil.

„Dobrý den, u telefonu O´Brien z Moran & Bewley,“ ozval se do telefonu příjemný hlas personálního ředitele místního řetězce hotelů, které měly jméno snad po celém Irsku, a řekla bych, že i dál.

„Ach, dobrý den,“ zopakovala jsem ještě lehce uřvaně pozdrav.

„Volám kvůli rozhodnutí zaměstnat vás v našem hotelu,“ informoval mě a já jenom překvapeně zírala. Mě, člověka bez naprostých zkušeností, co se týká řízení hotelu, chtějí na tak prestižní místo jako ředitel marketingu?! Páni! „Ehm, madam, jste tam?“

Chvíli mi trvalo, než jsem to celé pobrala, takže jsem to jeho ujištění, jestli jsem pořád na telefonu docela chápala. „Samozřejmě, jsem. Omlouvám se, trochu jste mě překvapil,“ přiznala jsem.

„Aha. Samozřejmě jsme měli mnoho kandidátů na onu pozici, ale rozhodli jsme se dát prostor mladému člověku, jako jste vy. Snad nás tedy nezklamete.“

„Budu dělat všechno pro to, aby se to nestalo,“ slíbila jsem a v nitru se jenom tetelila blahem, že jsem skutečně to místo dostala. Pořád to bylo něco neuvěřitelného.

„Pokud vám to nebude vadit, stavte se během týdne v hotelu, probereme společně detaily vaší práce a začít byste mohla klidně příští týden,“ navrhl a já hned přikývla, aniž bych si vůbec uvědomila, že mě vůbec nevidí. Takže jsem hned zamumlala, že se určitě stavím a potom jsme se oba rozloučili a hovor ukončili.

Dosedla jsem ztěžka na sedačku a v hlavě se mi honila jediná myšlenka – od pondělí je ze mě zaměstnaný člověk.

 

 

Pohled Lilly:

Teorie o nadpřirozenu byla vyvrácena a můj mozek mohl začít opět normálně uvažovat, ale on jako by nechtěl vůbec spolupracovat. Občas mi připadalo, jako by se snažil si prosadit svou, přestože logicky nemohl mít ani za mák pravdu. Připadala jsem si při tom hloupě. Sama před sebou a nemusela jsem to ani nikomu dalšímu říkat. Stačilo, že jsem občas nedokázala své iracionální stránce poručit a opět se začetla do nesmyslů o upírech, vlkodlacích a jiných nadpřirozených příšerách. Upíři byli první volba internetu, když jsem zadala výraz ´rozdrásaná hrdla´. Jenže poté jsem to musela specifikovat tak, že nechyběla žádná krev, což upíry řekněme vylučovalo.

Ve spánku jsem vymýšlela všemožné teorie. Za jedněmi nějakým způsobem stála vláda, za druhými to byl nemocný psychopat a za třetími nadpřirozené bytosti. Byla to neuvěřitelná hloupost.

„Má strana žalobce ještě nějaké svědky, které by chtěla předvést?“ vytrhl mě ze zamyšlení hlas soudce.

Zběžně jsem pohlédla do papírů, které jsem měla před sebou. „Ne, vaše ctihodnosti,“ odvětila jsem a pohlédla na právníka, který zastupoval žalovaného.

„V tom případě soud prohlašuje žalovaného Sylvaina Mistrala vinného ve všech bodech obžaloby a odsuzuje ho tím k odnětí svobody na dobu pěti let nepodmíněně a náhradě škody ve výši dvaceti pěti tisíc eur,“ pronesl soudce a ve chvíli, kdy se jeho kladívko dotklo dřevěné podložky, tak ukončil i můj den. Právě jsem zastupovala majitele jednoho menšího obchodu, který byl při loupežném přepadení vážně zraněn právě odsouzeným Sylvainem.

„Děkuju vám,“ obrátila se na mě manželka zraněného, když proces skončil a já si sklízela papíry do aktovky, už jsem se nemohla dočkat, až si konečně doma zuju boty a následně se ponořím do příjemné horké vany.

„Nemáte vůbec zač, je to moje práce,“ namítla jsem a usmála se na starší ženu.

„Jste velmi milá,“ oplatila mi úsměv a poté se se mnou už rozloučila. Trest, který byl dnes udělen, nebyl nejpřísnější, ale i pět let donutí toho zloděje k přemýšlení nad tím, jakým jiným, poctivějším způsobem si příště opatřit peníze. Mohla jsem žádat i víc, ale to bych musela být duchem přítomna po čas celého jednání a to jsem nebyla, takže i pět let skutečně stačí.

Dobalila jsem si věci a rovnou ze soudní budovy zamířila domů. Victor byl ještě v restauraci, takže dům zel prázdnotou. Byly čtyři odpoledne a vlastně to bylo za poslední dobu poprvé, co jsem byla tak brzo doma. Čehož jsem rovněž musela využít a naložit se do vany, jak jsem si slibovala už u soudu. Po schodech jsem tedy vyšla do patra našeho mezonetového bytu a došla až do koupelny, kde jsem si hned nastavila vodu a začala si napouštět vanu.

 

 

Ale ani tam jsem se nezbavila dotěrných myšlenek. Nechápala jsem, proč jsem se do toho případu tak zažrala a proč se mi zrovna tenhle dostal přímo pod kůži a nemohla jsem se ho zbavit. Měla jsem tolik jiné práce, na kterou jsem se musela soustředit, ale tohle mi to plně neumožňovalo.

Pan Martin byl instruován o tom, aby neopouštěl Paříž, pokud to nebude nezbytně nutné, jelikož ho stále považovali za jednoho z podezřelých a popravdě jenom doufali, že za vraždu toho muže v uličce odsoudí zrovna jeho poté, co prokážou, že vražda není součástí série jiných úmrtí.

Byla to hloupost, ale nemohla jsem mluvit policii do vyšetřování. Jednou to stačilo a od té doby si o mně komisař myslí jistě velmi zajímavé věci – a rozhodně nelichotivé.

Ponořila jsem se ještě hlouběji do bublinek a postupně chladnoucí vody a zavřela oči. Tohle musí přestat! Byla jsem pevně odhodlána nad tím dál nepřemýšlet, dokud opět nebudou k případu nové informace a já se nebude muset vrátit k obhajobě pana Martina.

 

 

Pohled Belly:

„Edwarde?!“ oslovila jsem ho překvapeně. Tohle byl poslední upír, kterého bych v Budapešti čekala.

„Zdravím, Bello,“ pronesl svým melodickým hlasem a já si musela napravit svůj překvapený výraz a nasadit úsměv. Hrozně ráda jsem ho tu viděla a Damon bude taky mile překvapen, když tu uvidí svého bratra, přestože to samozřejmě nedá hned najevo.

„Co tě přivádí do Budapeště?“ zajímala jsem se, když jsem ho na přivítanou objala.

„Mluvil jsem s Alicí…“ V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Alice prozradila mé tajemství členu své rodiny a tím ohrozila dalšího člověka, na kterém mi záleží daleko víc než na mé maličkosti. Úsměv mi zamrzl na rtech a měla jsem problém s tím, abych dál poslouchala to, co mi říká. Ačkoliv jeho slova k mému sluchovému ústrojí doputovala, dokonce i můj mozek je zpracoval, nedokázala jsem se soustředit na nic víc než to, že pokud se pravda o Elinor provalí, bude to hodně upírů stát život.

„Alice ti to neměla říkat,“ zašeptala jsem ohromeně a hleděla do jeho nádherných očí barvy tekutého medu. Ty oči jsem milovala stejně teď jako ve chvíli, kdy jsem ho před víc jak dvanácti lety poznala ve Swords.

„Bello, uklidni se. To, co se stalo s Elinor, je víc než pochopitelné. Bylo obdivuhodné, že ses dokázala držet v pozadí tak dlouho, když jsi musela každou zimu vidět ten smutek na tváři sestry, kterou tak miluješ. Neodsuzuju, co jsi udělala. Jenom mě teď trápily ty Aliciny vize ohledně tvojí sestry a jejím pátrání po mé maličkosti,“ připustil.

„Já… ehm, omlouvám se za nepříjemnosti, co tobě a tvé rodině způsobuju,“ zamumlala jsem.

„Vůbec za nic se mi neomlouvej. Navíc to není jenom moje rodina, ale je i tvoje a Damona, takže se podle toho začni chovat a zkus nám trochu víc důvěřovat. Navíc mám aspoň skvělý důvod tě teď navštívit a všechno probrat,“ pokrčil rameny a vypadal u toho, jako by ho nic z předchozí části rozhovoru nemohlo rozházet.

„Zapomněl jsi, že mě navštívit můžeš kdykoliv,“ připomněla jsem mu naše rozloučení ve Volteře, které pak přebila spousta dalších loučení, když jsme se zase po Vánocích na rok vraceli spolu s Damonem do Itálie a k naší práci.

„Jistě, ale Itálie nepatří k mým nejoblíbenějším letním destinacím,“ zakroutil hlavou a já se opět zasmála, tentokrát tak lehce, jako už dlouho ne. Poslední dobou mi tyhle osoby, které měly blízko k mému mrtvému srdci, chyběly úplně nejvíc.

„Jak jsem na to mohla zapomenout?“ plácla jsem se do čela a dál se chechtala jako malá.

„Měl bych asi říct Damonovi, aby ti pomáhal s tréninkem paměti, jinak budeš první upír, který bude sklerotický,“ prohodil a přitom protočil oči nad tím nesmyslem, co vypustil z úst. Pche, prý sklerotický upír. Může se ze mě stát cokoliv, ale sklerotická rozhodně nikdy nebudu – to se dřív proměním v hromádku popela poté, jak shořím na nějaké hranici. „Ale abych tě o tento titul neochudil, musím ti ještě říct, proč jsem vlastně přijel.“

„Povídej,“ pobídla jsem ho a všimla si, jak se rozhlédl po hotelové hale.

„Tady ne,“ namítl a vzal mě za ruku. Na okamžik jsem zaváhala, jelikož jsem nenechala Damonovi žádný vzkaz, ale nakonec jsem nad tím jenom mávla rukou. Určitě nebude pryč tak dlouho, aby si o mě musel dělat nějaké starosti. Bude to jenom rozhovor mezi dvěma přáteli, který není vhodný pro uši náhodných posluchačů, kterých může být hotel plný.

 

 

„Po cestě sem jsem se stavil v Dublinu a ve Swords,“ prohlásil, když už jsme se procházeli po otevřeném prostranství kousek severozápadně za městem, těsně za obydlenou částí, kterou byl Edward spolu se mnou schopen ohlídat.

„Co tě k tomu přimělo?“ nechápala jsem jeho krok. Jakkoliv byl o několik desetiletí starší upír než já, mohl udělat podobnou chybu, jako jsem udělala já. Elinor začala být neskutečně vnímavá a přestože Edwarda nikdy v našich hovorech nezmínila, věděla jsem, že má spoustu otázek. Zvědavost byla v naší rodině něco jako dědictví a zároveň i prokletí.

„Přišlo mi jako dobrý nápad nahlédnout do mysli tvé sestry a všech, se kterými o mně mluvila, jestli nemají nějaké podezření. Což zahrnovalo i tvého otce.“

„Jistě. A co ses tedy dozvěděl?“ zajímala jsem se. Doufala jsem, že Elinor ve svém pátrání po Edwardovi nebo odpovědích na otázky, na které neodpovídám já, nepokročila až přespříliš.

„Zatím si nemusíš dělat starosti. Aspoň tedy o Elinor. Co mě však znepokojuje, tak to je Lilly. Zamotala se do případu těch vražd, co měl na svědomí upír poslaný Rumuny,“ odvětil a mě překvapilo, jak dalece je informovaný. Divila jsem se, že bratři tak otevřeně házejí špínu zpět na Rumuny, kteří to na rozdíl od nich dělali aspoň trochu utajeně.

„Ach jo, copak toho chci moc, když chci, aby se můj současný život nemíchal s tím minulým?“ povzdechla jsem si a rukou si poraženě prohrábla vlasy. Vytvořila jsem si tak na hlavě podivuhodný rozcuch, ale raději jsem to dál neřešila, byly tu důležitější věci než vlasy.

„Nechceš, ale všechno se teď prostě jenom spiklo proti tobě. Špatné načasování, ale s tím už nic nenaděláš,“ namítl a já si opět povzdechla. Tak lidské gesto a přitom jsem měla do lidskosti tak daleko. Neustále mě zaplavovaly všemožné lidské emoce a já si toužila udržet lidství za každou cenu, ale věděla jsem, že mě to velmi oslabuje. Ale nemohla jsem s Edwardem souhlasit, že s aktuální situací nic nenadělám. Volturiovi se mě snažili připoutat ke svému klanu, ale můj štít byl prostě natolik silný, že jsem v Itálii zůstala jenom ze své svobodné vůle a lásky k Damonovi. Mohla jsem si vlastně dělat, co jsem chtěla, ale zároveň jsem nehodlala moc riskovat a porušovat nějaká pravidla.

Přesto můj výlet do Francie nebyl zrovna první ani, podle všeho, poslední případ mého porušení zákonů.

„Právě naopak si myslím, že jsem ve skvělé pozici s tím něco udělat. Jakkoliv se netituluju Volturiová, získala jsem tam významné postavení. Před touto výpravou jsem získala tmavý plášť, jsem teď na úrovni Damona a ten má práva s vládci jednat na rovinu a mnohé mu je vždy odpuštěno. Pokud se nám teď podaří bez nějakých vážnějších komplikací uzavřít ten mír, aniž by to skončilo válkou, posílím ještě své postavení a ať už potom budou Lilly nebo El šťourat, jak budou chtít, nic se jim nestane,“ objasnila jsem mu svou vizi a jenom doufala, že se vyplní.

„Perfektní plán, jenom doufám, že se ti to podaří uskutečnit. Rumuni můžou být přece jenom moc velké sousto,“ mírnil moje naděje na můj spokojený život a klid mých příbuzných.

„Už jsem zvládla horší situace,“ odsekla jsem mu.

„Pokud tím myslíš situaci s Patrikem a následně to v Nevadě, tak tě musím vyvést z omylu. Měla by sis být vědoma toho, že tehdy se jednalo o upíry staré maximálně dvě až tři století, což není moc. Teď proti tobě ale stojí tři milénia starý upír – musíš si to uvědomit,“ pokračoval ve své přednášce, která měla za úkol splasknout mou bublinu ideálního světa.

„Stefan s Vladimirem zažili už mnoho bitev o moc. Jistě se poučili od chvíle, kdy se soustředili na fyzickou moc a své řady posílili i o tu psychickou. Měli hromadu času na to, aby vymysleli, jak se vrátit na vrchol. Jsou poháněni vztekem…“

„Já budu taky poháněna vztekem, pokud teď tuhle přednášku neukončíš. A zároveň jím budu poháněna ve chvíli, pokud se něco stane El nebo Lilly,“ upozornila jsem ho a chtěla odejít. Takhle jsem si náš rozhovor rozhodně nepředstavovala, ale stalo se. Během Vánoc jsme toho spolu nikdy moc nenamluvili, takže jsem se na společný rozhovor docela těšila. S Edwardem se vždy dalo pěkně popovídat – tedy za předpokladu, že neměl moc moralistické řeči, které mě začínaly štvát, zrovna jako v tuhle chvíli.

Otočila jsem se k němu zády a chtěla se vrátit do hotelu, když mi položil ruku na rameno.

„Počkej chvíli, něco pro tebe ještě mám,“ požádal mě sklesle, a přestože jsem měla chuť na něj zavrčet, obrátila jsem se k němu obličejem a on před sebe natáhl ruku sevřenou v pěst, kterou následně rozevřel, a já sledovala, jak mu z dlaně vypadl stříbrný řetízek. Automaticky jsem se po něm natáhla, ale zůstal mu viset na prstě.

„Co je to?“ zeptala jsem se a střelila pohledem z řetízku na Edwarda.

„Našel jsem ho, když jsem byl o Vánocích ve Swords. Objevil jsem ho v myšlenkách tvého otce. Při tvém spěšném návratu do Atlanty zůstal zapomenutý v domě, a jelikož to byl dárek od Damona a navíc rodinné dědictví, říkal jsem si, že bys ho měla mít u sebe,“ podotkl a já překvapením rozšířené oči zaostřila na konec řetízku, kde se houpal povědomý přívěsek.

„Páni…“ Jo, došla mi slova. Jenom jsem ho opatrně vzala do rukou a nemohla uvěřit, že ho skutečně vidím. Měla jsem za to, že jsem ho někde musela ztratit a on celou dobu byl v tátově domě. První dárek od Damona. Slabě jsem se na něj usmála, když jsem si vzpomněla na situaci, za které jsem ho dostala. Myslela jsem, že je od Edwarda, děkovala jsem mu za něj a ono to bylo úplně jinak. Dokonce vlastně díky tomu přívěsku poznal Edward v Damonovi svého bratra, o kterého ho válka připravila.

„Můžu ti ho připnout?“ zeptal se, a tak jsem si jenom v tichém souhlasu nadzvedla vlasy, Edward mě obešel a jenom o chvíli později se mi už chladný kov přívěsku dotýkal kůže a já byla naprosto šťastná, že ho mám opět u sebe. Doufala jsem, že Damon bude stejně šťastný, že se ke mně vrátil.

„Děkuju,“ zamumlala jsem.

 

 

Pohled Elinor:

Ve středu ráno jsem odvezla Johna a Mattea do školky a sama se vydala do hotelu. S mým novým zaměstnavatel jsem musela podepsat smlouvu a probrat všechny potřebné detaily související s mou prací na nové pozici. Pomalu jsem si připadala jako dítě den před Vánoci.

Peter mě hned ten večer, kdy jsem mu oznámila, že jsem přijata, vzal do restaurace na večeři. Společně jsme to oslavili u romantické večeře, po které jsme potom šli do kina a domů jsme se dostali poměrně pozdě. Kluci už spali ve svých postýlkách a já byla vlastně šťastná, že je nemusím nahánět po celém bytě, aby si umyli zuby a konečně si lehli. Občas to hlídání, za které platíme sousedovic starší dceři, nebylo na škodu. Zoé si s kluky rozuměla opravdu skvěle, dokonce prý začala uvažovat nad dráhou učitelky, ale na nějakou volbu budoucího povolání měla ještě čas. Stále byla studentem základní školy.

Včera jsem dokonce mluvila s Bellou. Potvrdila jsem její názor na to, že mě přijali a ona mi srdečně gratulovala. Prý to stejně věděla, že mě na to místo vezmou. Stále jsem však nemohla uvěřit vlastnímu štěstí. Já, bez jakýchkoliv zkušeností a praxe, jsem byla přijata na tak prestižní místo!

„Upřímně ti to místo přeju,“ smála se do telefonu Bella. „Konečně se přestaneš doma nudit.“

„Popravdě jsem se doma nikdy nenudila. Díky klukům jsem měla pokaždé co dělat, jenom poslední dobou, jak začali chodit do školky, jsem měla volna víc, než se mi zamlouvalo,“ připustila jsem.

„Dokážu si to představit. Kluci byli každé Vánoce tak živí, vždy zaplnili smíchem celý dům, takže pokud během roku vyváděli aspoň z poloviny tak, jak na Vánoce, měla jsi pokaždé co dělat,“ souhlasila se mnou.

„Teď ale aspoň měla čas zajet za babičkou do Swords, podívat se, jak tam hospodaří, když je táta celé dny v práci,“ informovala jsem ji o svém výletu a zvažovala, jestli zmínit i ten incident s přívěskem nebo ne.

„A jak se vůbec má?“ vyzvídala.

„Skvěle. Zdraví jí pořád slouží, jak má. Každopádně posledně jsem tam vlastně jela i z jiného důvodu než kvůli babičce. Chtěla jsem tam vyzvednout přívěsek, cos před těmi dlouhými lety dostala od Edwarda. Bohužel jsem ho ale nenašla,“ přiznala jsem nakonec.

„S tím si nedělej starosti,“ namítla, ale najednou zněla tak nějak divně.

„Kdybych ho našla, mohla bys ho aspoň vrátit Edwardovi, neříkala jsi, že měl pro něj nějakou rodinnou hodnotu?“ zaváděla jsem rozhovor tam, kam jsem potřebovala. Když jsem nemohla Edwarda kontaktovat přes Victora, zjistím aspoň, jestli náhodou není stále v kontaktu s Bellou.

„To už si bohužel nepamatuju. Každopádně jsem Edwarda od našeho rozchodu před jedenácti lety neviděla,“ namítla a já měla takový divný pocit, jako by mi v tuhle chvíli lhala. Bylo to zvláštní znovu cítit něco, co jsem cítila tak dávno. Tehdy, před Belliným zmizením, jsme na sebe byly tak nějak napojené. Věděly jsme, když se té druhé stalo něco zlého. A teď jsem měla prostě jenom takový pocit, jako by mi neříkala tak úplně pravdu.

„Škoda. Ale tak když ho najdu, tak ti ho můžu aspoň někam poslat, nebo se při jedné ze svých mnoha služebních cest můžeš stavit a vyzvednout si ho,“ navrhla jsem a doufala, že bude souhlasit s dalším setkáním. Některá témata se mnohem jednodušeji probírají osobně a nikoli po telefonu.

Poté jsme se ještě několik dalších minut bavily. Ani tentokrát však nebyl hovor nijak dlouhý, ale stále se počítal mezi ty nejdelší, co jsem s ní za poslední dobu vůbec vedla. Mohla jsem tedy být spokojená. Což jsem vlastně byla, Bella se mi začínala vcelku pravidelně ozývat.

Teď jsem se ale blížila k hotelu, zaparkovala jsem kousek od něj, zamkla auto a těch několik desítek metrů došla pěšky. Před hlavními dveřmi stál úslužný portýr, který mi okamžitě otevřel, a já mohla vstoupit do vyhřáté haly. Blížil se únor a venku se stále držel sníh, takže teplo hotelové haly bylo příjemné. Vůbec jsem nezáviděla tomu muži venku a připomněla si, že bych mu cestou ven měla dát nějaké to dýško.

Došla jsem až k recepci, kde jsem se opět ohlásila a jenom několik okamžiků nato jsem byla poslána do kanceláře personálního ředitele, kde mě pan O´Brien s úsměvem přivítal. Hned mi rovněž nabídl kávu, kterou jsem s díky přijala, jelikož svou ranní dávku kofeinu jsem díky fofrům s kluky nestihla.

„Takže, paní Blacková,“ začal rozhovor a já mu hned nato skočila do řeči.

„Stačí Elinor,“ navrhla jsem a pan O´Brien přikývl a rovněž mi nabídl, abych ho oslovovala jménem.

„Dobrá tedy, Elinor, zde je seznam vašich povinností na novém místě. Se vším se budete muset seznámit za chodu, ale všichni vám budeme k dispozici, kdybyste cokoliv potřebovala,“ podal mi papír.

„Už se moc těším, až budu moct začít,“ usmála jsem se na něj a přijala podávaný papír, který jsem hned zběžně prolítla pohledem. Nic, co bych se ve škole nenaučila. Teď to jenom praktikovat ve skutečnosti.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 16. kapitola:

 1
24.09.2013 [8:44]

CatharineSarahAnnNo, nečekala, jsem, že se tu objeví někdo z Cullenů, takže mě Edward mile překvapil, nicméně, se nemůžu dočkat zlomu v jednání s Thomasem a Valerií Emoticon, a taky mě zajímá, jestli se Lily přece jen dozví nebo nedozví no, řekněme o "nadpřirozenu" a jak dopadne Elinor s pátráním po Edwardovi. No napínáš mě, ale kapitola se mi jako vždy líbila,a nečekám, že bych ti někdy napsala opak, takže se těším na pokračování, a doufám, že to pokračování nebude mít zpoždění. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!