Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 11. kapitola

13.07.2013 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1131×

11. kapitola

Pohled Lilly:

Probudil mě zvuk telefonu. Rozespale jsem se natáhla k nočnímu stolku, kde ho obvykle nechávám položený, a chtěla ten hovor přijmout, ale telefon tam nebyl. Rozevřela jsem tedy oči a spatřila ho ležet na prádelníku, kam si ho nikdy nepokládám.

Ve chvíli, kdy jsem vstávala, abych si pro něj došla, se vzbudil i Victor a já si uvědomila, že jsem nejspíš usnula při čekání, až se vrátí z práce, takže mě musel pravděpodobně do ložnice donést a proto taky telefon nebyl na svém místě.

„Klidně spi, rychle to vyřídím,“ zamumlala jsem k němu a pohlédla na displej. Volali mi z policie.

Co mi proboha můžou chtít tak brzo? Vždyť je pět ráno, sakra! Nejdřív se s nimi nemůžu domluvit ohledně svobody pana Martina a hned nato mě musejí vytahovat z postele v tuhle nekřesťanskou hodinu.

Vyšla jsem z ložnice a přijala jsem hovor. „Ewing,“ představila jsem se příkře volajícímu. Musí hned od prvního momentu vědět, že takhle brzo se lidem prostě nevolá a tečka.

„Slečno… Madam… ehm, hrozně se omlouvám, že vás vytahuju takhle brzo z postele,“ ozval se z telefonu vystrašený hlas a já v něm okamžitě poznala svého obdivovatele, který mi rád donášel novinky z policejní stanice. „Něco se stalo,“ vyhrkl a já hned zbystřila.

„Uklidni se, v klidu se nadechni a potom mi řekni, co tak hrozného tě nutí volat mi v tuhle dobu,“ pobídla jsem ho už mírnějším hlasem, abych ho znovu nevyděsila. Obvykle mě totiž nazýval jménem, takže se určitě mého příkrého hlasu lekl.

Slyšela jsem, jak plní můj rozkaz a jak se nadechuje. „Stala se další vražda,“ odvětil hned nato.

„Jak – stala se další vražda? Co tím myslíš?“ informovala jsem se, přestože jsem tak nějak tušila, co se mi zrovna teď chystá říct, a na tváři se mi usidloval vítězný úsměv. Tenhle den možná nezačne tak špatně, jak jsem se prve obávala.

„Myslím tím přesně to, co říkám. Máme další oběť, je to mladá žena a způsob jejího usmrcení je úplně stejný jako u toho muže z uličky, za jehož vraždu je zatčen tvůj klient,“ odvětil rychle a velmi potichu. Jistě to byla jedna z informací, o které jsem se neměla dozvědět zrovna mezi prvními. Policii by se jistě hodilo, abych o tom věděla možná jako poslední, pokud vůbec. S tím mladým policistou to ale nehrozilo. I přestože věděl, že jsem vdaná a svého muže miluju, se pro mě snažil udělat první i poslední, přestože tím občas porušoval pravidla jejich komisařství. A mně, jakkoliv se mi příčilo využívat lidi, se jeho odhodlání zrovna v tuhle chvíli moc hodilo.

„V tom případě se prokázalo, že pan Martin je nevinný!“ vykřikla jsem a snažila se tlumit své nadšení.

„Ještě to není oficiální. Komisař se nechce unáhlit. Prý může jít jenom o shodu náhod, takže pan Martin i nadále musí setrvat ve vězení,“ namítl a tím dokonale zchladil mou dobrou náladu. Vždyť se očividně jedná o sériového vraha, copak to nikdo nevidí? V jiných městech za to sice zatkli jiné podezřelé, ale teď jsem jasně viděla ten jistý vzorec, co se neustále opakuje.

„Děkuju za informace, Pole, jsem ti za to zavázána,“ odvětila jsem a chystala se hovor ukončit.

„Nemáš zač, Lillian, pro tebe jsem to udělal rád, jenom… Moc se do toho případu nemíchej, zbytečně bys tím vířila vody a to by nebylo dobré,“ prohodil předtím, než jsem zmáčkla červené tlačítko. Zadumaně jsem chodila po chodbě a zvažovala, co teď. Správně bych měla jít do vězení a dožadovat se propuštění mého klienta, měl na to své právo. Nemohli ho držet jako nějakého zločince, když venku řádí skutečný vrah.

Ale Pol nechtěl, abych se do toho míchala. Jenže kdyby to tak opravdu bylo, tak by mi nedával vědět hned ve chvíli, kdy se dozvěděli o nové oběti tohohle sériového vraha.

Rychle jsem se tedy vrátila do pokoje a rovnou si to zamířila do šatny, kde jsem si vybrala první kostýmek, který mi padl do ruky, a hned nato se vydala do koupelny.

„Kam se tak časně chystáš?“ zajímal se rozespale Victor, když jsem si v ložnici nasazovala náušnice.

„V případu s tou brutální vraždou nastal nečekaný zvrat, musím na komisařství,“ odvětila jsem. „Uvidíme se odpoledne,“ slíbila jsem, políbila ho a už vycházela z ložnice.

Pohled Belly:

„On o tom svém činu musel snad dopředu někoho informovat, jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsme sem dorazili pozdě,“ vztekal se Anton ve chvíli, kdy jsme našli tělo té mrtvé ženy. Všude kolem už byli policisté, kteří se snažili místo činu zdokumentovat, záchranáři, kteří už neměli koho zachraňovat, a dokonce i jeden nebo dva zbloudilí novináři.

„Asi jsi měl pravdu s tou publicitou. Navíc vládcům se to nebude moc líbit,“ poznamenala jsem, když jsem tak shlížela ze střechy vedlejšího domu na ten humbuk dole.

„To skutečně nebude, ale teď musíme za ním. Tohle byla jeho druhá oběť, teď už je na cestě z města. Jenže při tom jeho vraždění se musel trochu zdržet, takže pomalu dorovnáváme ten jeho původní náskok. Nebude daleko před námi, stáčí nám opět sledovat tu jeho stopu,“ prohodil a já souhlasila.

Musela jsem si udržet jasnou hlavu a zaobírat se jenom holými fakty. Tenhle upír věděl přesně, co dělá. Nebyl poháněn jenom touhou po krvi, jako to bývá u mladých upírů, to by totiž nesměl bydlet v domě plném lidí. Věděl, že je po něm vyhlášeno pátrání, proto také utíkal. Musel mít tedy i mlhavou představu o vládcích.

Jediné, co mi však nešlo na rozum, byl ten důvod. Kdybych ho znala, třeba bych dokázala pochopit, avšak ne souhlasit, s jeho činy.

Pod rouškou blednoucí noci jsme se tedy s Antonem vydali opět na lov. Vystopovat toho upíra, předtím než znovu zaútočí, bude opravdu hodně složité a nám utíkal čas, potřebovala jsem se totiž co nevidět vrátit za Damonem, už teď musel pěkně zuřit nad mou nepřítomností.

Pohled Elinor:

Peter ráno odvezl kluky do školky, abych se v klidu mohla připravit na pohovor, předtím jsem se ale rozhodla zavolat Belle. Nechtěla jsem s ní mluvit před Peterem, pokud by ten hovor přijala. Ještě mi totiž neodepsala na tu poslední zprávu, co jsem jí psala.

Hovor však okamžitě spadl do hlasové schránky. Tohle nechápu, proč mi na sebe dávala číslo, když není schopna se mi aspoň někdy ozvat? Navíc pokaždé, když se po ní sháním já, tak není dostupná. Stále bylo poměrně brzo, takže by neměla být v práci – pokud se tedy nenachází v jiném časovém pásmu. Měla jsem takový matný dojem, že nějaké cestování zmiňovala, ale nebyla jsem si tím úplně jistá.

Položila jsem telefon na noční stolek a šla do koupelny. Potřebovala jsem rychlou sprchu a potom se už jenom obléct a namalovat natolik, aby ve mně hned na první pohled personální ředitel viděl svého budoucího marketingového ředitele.

Byla jsem z toho všeho značně nervózní. Jdu poprvé od školy žádat o práci a ještě k tomu na tak významném postu. V duchu jsem se modlila snad ke všem svatým, abych tu práci dostala, už jsem totiž nutně potřebovala něco dělat a neustále se nestrachovat o Bellu. Starost o ni byla totiž snad ještě horší než to, že jsem ji považovala za mrtvou. Neustále odváděla mé myšlenky k tomu, co asi může dělat, jak se má, co vlastně dělala posledních deset let, proč se vůbec nezměnila…

Tolik otázek tížilo mou mysl, ale Bella nebyla ochotná mi na žádnou z nich odpovědět. Podle ní jsem mohla být ráda aspoň za to, že jsem věděla, že je naživu. A to jsem skutečně byla, děkovala jsem tomu nahoře snad každý den za to, že Bella žije a já budu mít možná opět skutečnou sestru. Přestože to tak zatím vůbec nevypadalo.

S hlubokým nádechem jsem vešla do haly hotelu Moran & Bewley a mířila si to jistým, aspoň jsem doufala, že to tak vypadalo, krokem přímo k recepci, abych se ohlásila. Doufala jsem, že pan O´Brien bude natolik příjemný člověk, jako se zdálo z telefonu.

„Dobrý den, můžu pro vás něco udělat?“ zajímala se mladá recepční.

„Dobrý den… Ehm, jsem domluvená s panem O´Brienem na pohovor na místo marketingového ředitele,“ odvětila jsem, ale ještě než jsem to stačila celé říct, zvedala recepční telefon a volala do kanceláře O´Briena.

„Madam Ewing?“ ujišťovala se, se sluchátkem u ucha a já jenom přikývla. Jen co potvrdila mou totožnost, položila telefon a vřele se na mě usmála. „Běžte k výtahům, potom do třetího patra a následně doprava. Nemůžete se ztratit,“ prohlásila.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a vydala se přesně po té cestě, kterou mi popsala. Vysoké koberce v hale tlumily klapot mých podpatků a já tak na sebe nepřivolávala zbytečnou pozornost, což by mě ještě víc rozhodilo. V hale se pohybovali samí velmi elegantně oblečení lidé, takže jsem mezi ni vlastně i zapadala a ani tímto způsobem nevzbuzovala žádnou nežádoucí pozornost.

Přivolala jsem si výtah a asi mě vůbec nemělo překvapit, že v něm jela i jeho obsluha. Nastoupila jsem, požádala o zmáčknutí čísla tři a čekala, až nás tam výtah dopraví. Ve výtahu hrála nějaká jemná melodie a i jeho interiér dával jasně najevo, že patří k hotelu s nemalým počtem hvězdiček.

V bočním zrcadle jsem si ještě zběžně překontrolovala make-up a potom už jsem zaslechla tiché cinknutí, když výtah zastavil na požadovaném patře. Vystoupila jsem a vydala se po dlouhé chodbě vpravo, přesně jak mě instruovala recepční.

Pohled Belly:

S Antonem jsme už nějakou chvíli běželi mlčky a mě to kupodivu znervózňovalo. Byla jsem zvyklá, že když mám s někým trávit tolik času jako teď s Antonem, máme si co říct.

„Skrývání mu jde docela dobře, že?“ prolomila jsem to ticho mezi námi, když už jsme se pomalu blížili k severním hranicím Francie a já měla dojem, jako by se intenzita cizincovy vůně zvyšovala. A to bylo jenom dobře, znamenalo to totiž jediné – zpomaloval a my ho mohli konečně dopadnout.

„Řekl bych, že má spíš nehorázné štěstí uniknout těsně před dopadením,“ namítl Anton zamyšleně.

„Třeba to může být jeho dar,“ pokrčila jsem rameny, přestože to bylo docela nesmyslné… Ačkoliv, ono to sice není nic mimořádného, ale pokaždé mu to zachránilo život, takže pokud je to skutečně nějaký druh daru, tak by nemusel být až tak k zahození.

„To vskutku může,“ přitakal.

„Můžu se tě na něco zeptat, když už jsme se spolu vydali na takovou menší trestnou výpravu?“ zajímala jsem se. Měla jsem na něho jednu nebo dvě takové otázky, na které bych ráda znala odpověď.

„Ptej se, pokud budu chtít, tak ti odpovím, pokud ne…“

„Samozřejmě, nebudu tě do ničeho nutit. Jenom mě zajímal tvůj vztah k Nikolovi. Jak moc jste si blízcí? Každodenně pro něj de facto nasazuješ život a riskuješ odhalení jeho života na hradě, který je ve skutečnosti neuvěřitelná drbárna. Takže – jak to je?“ položila jsem mu svou první otázku.

„Pokaždé mě svými dotazy překvapíš, ale tak dobrá, já a Nikola. Tím, čím je dnes, se stal vlastně hlavně kvůli mně. To já mohl za jeho proměnu, přestože to původně nebylo vůbec úmyslně. Možná od toho se vyvíjí ta moje starostlivost o něj. Jakkoliv jsem mu tou proměnou ublížil, pořád je to můj bratr a já o něj nechci přijít.“

„Musí být ale těžké to před vládci tajit, nebo se pletu?“ namítla jsem.

Tyhle bratry jsem znala už jedenáct let a bratři o nich nevěděli. Nikola pro ně neexistoval, byl jenom jako duch, o kterém jsem věděla jenom já, Anton a Edward. A přitom na hradě žil už povážlivě dlouho. Nechápala jsem, jak tohle můžou před vládci tajit, hlavně tedy před Arovým darem… Docela by se mi to totiž hodilo, budu totiž muset utajit Elinor a to půjde jenom hodně těžce, když mi nahlédne do mysli, kterou budu muset pro tu chvíli zbavit štítu.

„Není to nic jednoduchého, ale naštěstí je Aro zahleděný sám do sebe, takže si jenom málokdy všimne, že si s jeho darem trochu pohrávám,“ ušklíbl se a já se šokovaně zastavila.

„Pohráváš si s jeho darem? Jak je to možné?“ Nechápala jsem to, a přesto mě to fascinovalo. Upíří vládce je obelháván a nemá o tom nejmenší potuchy. Opět to poukazuje na to, jak jsou upíří na svých darech závislí a nepřipouští si, že by někdy nemusely fungovat dobře.

„O mém daru toho víš docela dost, jinak by sis mě nezvolila pro tuhle misi, takže jistě víš, že můžu upíra o jeho moc i připravit. U Ara si to nemůžu dovolit úplně, ale po určité době jsem se naučil blokovat jeho dar. Takže cokoliv se týče Nikoly, je před Arem v bezpečí,“ prohodil, „ale teď už nezdržuj, musíme dopadnout toho upíra, který si zákony vysvětluje po svém,“ připomněl mi důvod našeho výletu a já se hned rozběhla za ním.

„Dokázal bys mě to naučit?“ zeptala jsem se ho, když jsem s ním srovnala krok.

„Copak Arova nejnovější oblíbenkyně něco před svými vládci tají?“ podivoval se.

„Pokaždé se něco najde,“ pokrčila jsem nezúčastněně rameny a doufala, že tohle téma nechá být. S Nikolou bych se o to možná podělila, ale k Antonovi jsem v tomhle očividně neměla stejnou důvěru, jakkoliv vypadali oba stejně. Sama jsem moc dobře věděla, jak vzhled může klamat – hlavně tedy u dvojčat. Přestože Elinor mi byla v mnohém podobná. Jenže svět, ve kterém žiju teď já, by možná jenom tak nezvládla. „Navíc se rozhodně nepovažuju za Arovu oblíbenkyni,“ namítla jsem.

„Opravdu? Nedostala jsi zrovna před časem tmavý plášť?“ připomněl mi můj postup v gardě.

„To je pravda, ale myslím, že mi bude odebrán, hned jak se vládci dozví, že jsem neuposlechla jejich příkaz setrvat v Budapešti. Navíc si stále myslím, že jeho oblíbenkyní je Rebeca, pořád jí to dává najevo, tu svou podivnou náklonnost.“ Při vyslovení jejího jména jsem stále ještě měla občas pěnu u pusu a zuřila jsem, přestože jsem popravdě neměla na co. Od začátku jsem na ni žárlila, když se na vládcův příkaz motala kolem Damona, a ten pocit, že by mě mohla ohrožovat v tomhle vztahu, jsem neměla ráda.

„Uběhlo víc než devět let od doby, co byla proměněná, a ty sis vůbec ničeho nevšimla, že?“ poškleboval se mi najednou.

„Nevšimla čeho?“ zamračila jsem se na něj a přeskočila přes vodu, která se před námi klikatila. Tenhle rozhovor mi až moc připomínal ten, který jsem vedla s Edwardem v den jeho odjezdu z Volterry. Taky mi tvrdil, jak jsem nevšímavá vůči tomu, co se kolem mě děje. Proto jsem se tehdy tak zbytečně užírala svou žárlivostí vůči Rebece a Damonovi přestože mezi nimi nikdy nic nebylo.

„To intrikaření je všude kolem tebe a ty sis toho vůbec nevšimla. Rebeca byla jako člověk slabá, odkázána na pomoc ostatních. Teď je upírem, Arovi svým způsobem dluží něco za to, že z ní udělal něco víc než obyčejnou trosku. Podlézá mu kvůli jeho moci a jemu se to jenom líbí. Nic víc v tom nehledej. Jak už jsem řekl, Aro je až moc zahleděný do sebe,“ zavrtěl hlavou a na tváři se mu rozhostil takový cynický úsměv.

„Teď si Ara popsal jako někoho, kdo se o svou říši nestará,“ namítla jsem.

„Samozřejmě že se stará, jenže jenom tak, aby z toho on sám něco měl. Jeho vláda je postavená na mocné gardě, kterou má pod palcem. Nebýt gardy, tak on už dávno není vládcem a všechnu moc by získali Rumuni dávno zpět,“ pokračoval ve vysvětlování. I po té době, co jsem žila v Itálii, mi to upířího vládce stavělo do úplně jiného světla. Možná za to mohlo to, že jsem moc času na hradě netrávila, neustále jsem byla někde ve světě anebo natolik zaměstnána Damonem, že jsem si nevšimla, jak je Aro ve skutečnosti slabý.

„Proč mi o tom Damon nikdy nic podobného neřekl? Jasně, chápala jsem množství upírů v gardě jako jasnou signalizaci moci – to přece vládci dělají, ale i tak,“ namítla jsem.

„Damon ho taky nevidí tak jako já. Moc nás takových, co mají Ara prokouknutého, není,“ přitakal.

„V tuhle chvíli bych tě Arovi mohla udat za ty tvoje řeči proti vládcům. Proč mi to tedy všechno tak otevřeně říkáš?“ zajímala jsem se. Jeho sdílnost ohledně tohoto tématu mě překvapovala. A zároveň trochu děsila – nebudu moct jeho slova před Arem utajit.

„Možná ti jenom natolik věřím,“ pokrčil rameny a vběhl do lesa, kam jsem ho hned následovala. „Přijdeš mi jako někdo, kdo dokáže udržet tajemství. Navíc si myslím, že bys toho měla o vládcích vědět o dost víc, než víš, když už pro ně máš vyjednávat nějaké příměří s jejich nepřáteli, kteří jsou mimochodem mnohem silnější než Volturiovi.“

„V tom případě mi řekni všechno, co by se mi mohlo hodit, a cestou nazpět mě naučíš, jak si zaštítit jen některé myšlenky. Arovi některé ukázat budu muset, ale o tomhle by se asi neměl dozvědět,“ nadhodila jsem a Anton se jenom spokojeně usmál.

„To nezní špatně. Ještě ti pár věcí říct můžu, ale ne teď,“ namítl a já už chtěla odporovat, když vtom mě zarazil. „Nadechni se,“ zašeptal a já tak učinila.

Nos se mi naplnil vlhkým vzduchem plným lesní vůně a bahna, ale hned nato jsem ucítila i něco sladšího.

„Tu vůni následujeme už poslední dva dny a ty ji nedokážeš zařadit?“ posmíval se mi, když jsem se zamračila. Jasně že jsem tu vůni poznávala, ale zároveň s vůní toho upíra mě do nosu uhodila i vůně čerstvé krve, nikoliv však lidské, a v tu chvíli jsem si uvědomila, že už jsem poslední tři dny neměla ani kapičku té blahodárné tekutiny. Hrdlo jsem měla v jednom ohni a přitom jsem se ovládla, abych se nerozběhla za zdrojem té vůně. Anton o mém vegetariánství nevěděl.

„Jistěže ji dokážu zařadit, jenom… ty necítíš tu krev?“ upozornila jsem ho na to, co mě zarazilo.

„Cítím, jenže mě to vůbec nezajímá. Jsi venku v normálním světě, Bello, nejenom my jsme tu predátoři,“ pokrčil rameny a zaposlouchal se do okolních zvuků. Z dálky už bylo slyšet slabé šumění vody narážející na pobřeží… a opět ty mlaskavé zvuky trhajícího se masa. Nemohla jsem se plně soustředit na nic v okolí, mysl se zaobírala tím, že budu potřebovat co nejdříve na další lov.

Už jsem se nemohla dočkat, až si hrdlo dočasně svlažím horkou krví nějaké šelmy.

„Pojď, je někde na východ od nás,“ pobídl mě Anton, a aniž by hnul brvou, rozešel se přesně za tím šťavnatým zvukem, který zaměstnával mou pozornost. Tohle mi to zvíře muselo udělat naschvál. Cestou zpátky bych se o něj mohla postarat. Ta myšlenka mi bleskla hlavou jako spásný nápad.

Plížila jsem se po stopě toho upíra a částečně se vzdalovala od Antona. Potřebovali jsme ho částečně obklíčit, kdyby se rozhodl pro další útěk, a to jsme my zrovna v tuhle chvíli nepotřebovali. Další jeho útěk by mě pořádně naštval. Potřebovala jsem se vrátit za Damonem, ale tohle jsem musela dokončit a Anton mi toho musel o vládcích taky ještě spoustu říct.

Mlaskavý zvuk trhaného masa najednou ztichl. Dovolila jsem si znovu se nadechnout, když mi Anton z dálky naznačoval, že jsme už jenom kousek od našeho uprchlíka. Vzduch byl stále nasáklý vůní krve, ale už ji opět přebíjela ta nasládlá upíří.

„Teď,“ odezírala jsem Antonovi ze rtů a na jeho povel se rozběhla dopředu. Tentokrát nám už utéct nemohl. A ani dar by mu díky Antonovi zrovna moc nepomohl. Byl nám vydán na milost a nemilost… No, v tomhle případě spíš nemilost.

Vůně upíra nás vedla přímo k tělu mrtvého zvířete, nad kterým jsme se taky zastavili.

„Co má tohle znamenat?“ vztekal se Anton, když vůně najednou zmizela. Než jsem mu však stačila nějak odpovědět, ozval se z korun stromů smích a já spolu s Antonem zvedla hlavu vzhůru jako jeden muž. Nad námi se ve větvích pohyboval ten, kterého jsme se vládci obávali.

„Snad nehledáte mě?“ podivoval se, když po něm Anton skočil. Neznámý mu těsně utekl, a tak jsem musela zasáhnout i já. Nahánění se ve větvích jsem nechala na nich dvou, sama jsem je sledovala ze země a čekala na vhodný okamžik, kdy bude cizinec natolik zaměstnán Antonem, že si nevšimne mého útoku.

Oba se tam nahoře pohybovali svižně, jako by to pro ně bylo přirozené. Na zem však stále častěji dopadalo listí a kousky dřeva. K uším mi doléhalo divoké vrčení a po chvíli i skřípavý zvuk jasného trhání.

Ať už v tomhle pomyslném zápase vedl Anton nebo ten druhý, byla vhodná příležitost se do toho vložit a přesunout tenhle boj pěkně zpět na zem, kde jsme mohli s Antonem kombinovat síly.

Lehce jsem se odrazila a ve skoku jsem popadla cizince za nohu, za niž jsem ho taky stáhla dolů a zlomila tak i polovinu stromu, který se skácel k zemi. Cizinec se mi snažil bránit, ale na to jsem měla už dostatečný výcvik, abych ho hravě zneškodnila a ve chvíli, kdy se na zemi objevil i Anton, jsem nad ním vítězně seděla a hleděla do jeho rudých očí a zakrvaveného obličeje.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 11. kapitola: