Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cyber Soul: Kapitola třetí

06.01.2016 (20:45) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1161×

III. Pravá, kolumbijská káva

Ještě té noci se tichem zpustlé postranní ulice ozvalo notoricky známé zvonění telefonu. Nejednalo se o smartphone ani o jiný technicky vyspělý typ mobilního přístroje; právě naopak. Šlo o telefon pravěký, do nějž bylo nutné každé číslo vyťukat alespoň pětkrát, neboť kontakty pod tlačítky započaly reagovat (v lepším případě) až po šestém stisknutí. Že si skutečná čísla a písmena na ohmataných, zažloutlých kusech polyvinylchloridu uživatel musel domyslet, radši ani nezmiňujme. Jedinou výhodou těchto muzejních exemplářů mobilních telefonů pak byla jejich komplexní nerozbitnost, nepotopitelnost a nehořlavost.

„Dobrý večer, pane,“ promluvil majitel telefonu tichým, téměř bojácným tónem hlasu. Takovým, na jakém by bylo potřeba provést jen několik kosmetických úprav, aby vyzařoval bezmezný respekt k člověku na druhé straně linky. „Objekt zájmu přijal vaši nabídku. Odletí smluveným letadlem z letiště Heathrow dle domluvy pětadvacátého června.“

Na druhé straně linky to zašumělo pozitivními reakcemi. Majitel telefonu byl následně pochválen za výsledky vykonané práce. Majitel sám se však nemohl zbavit palčivé tíhy u srdce, jež pro něj byla – mimochodem – při podnikání činnosti tak běžné, jako pletichaření – úplnou novinkou. „Děkuji vám, pane. Smím-li vyjádřit svůj názor, domnívám se, že by nemuselo být od věci poslat pár zástu –“

Majitel telefonu byl přerušen v půli věty, na což se ostře nadechnul. Kajícně sklopil pohled, sevřel dlaně v pěsti a kousnul se do spodního rtu. „Jistě, pane, omlouvám se.“

Pro komunikaci s přímými nadřízenými existoval jediný vzorec. Omlouvat se, poníženě děkovat, uznat svou chybu a při sebemenším záchvěvu nahlodání nadřízeného ješitnosti se znova jen omlouvat. Jen pro jistotu. Dvě omluvy obvykle stačily. Přinejmenším se jimi nedalo nic zkazit.

„Jak si přejete. Připravím jej na cestu dle vašich instrukcí.“ Majitel mluvil téměř bez dechu. Ne že by snad neměl čas nadechnout se mezi řečí; jenže za dobu práce pro své nadřízené se stihnul naučit zásadní věc. Čím více známek života vykazoval, tím horší byly jejich reakce a požadavky.

„Na viděnou, pane,“ rozloučil se Majitel rychle, načež trpělivě vyčkával, dokud druhá strana nezavěsí. Až poté mohl z plic vydechnout přebytečný oxid uhličitý, který se v nich stihnul nahromadit za dobu rozhovoru.

Upřímně, neulevilo se mu, jak by se dalo očekávat. Majitel sám nechápal, proč tomu tak bylo – vždyť po každém finálním rozhovoru s nadřízenými mu zpravidla vždy spadl obrovský kámen ze srdce. Dnes však ne. Divné, pomyslel si, neboť sám nedokázal dost dobře popsat, jaký konkrétní druh negativní emoce pociťoval. Přičemž negativní povahu pocitu odhadnul pouze ze zrychleného srdečního tepu a bodavé bolesti ve spáncích. Nebýt těchto elementů nejspíš by jen tápal.

Byla to muka, jejichž účinek se jen prohloubil, jakmile Majitel učinil první krok k odchodu. Světlo pouliční lampy se zdánlivě spolčilo s Majitelovým svědomím a on se musel opřít o nedalekou cihlovou stěnu, aby se vyhnul pádu. Zaklel by, kdyby měl dost sil. On se ale musel zhluboka nadechnout, když za oknem jednoho z barů na hlavní ulici rozpoznal obličej Objektu zájmu.
Mladý blonďák, jenž do sebe kopnul panáka hnědé tekutiny. Whisky – o tom nebylo pochyb. Majitel pevně zavřel oči těsně předtím, než se mu stihla zatočit hlava. Vyhnout se závanu teplého letního vánku však nedokázal, proto mu nezbylo, než s melancholií přijmout kompletní odhalení vlastní totožnosti. To přišlo, když mu vítr sfouknul z hlavy kapuci šedivého kabátu.

V ten moment se, byť jen na malou chvíli, zastavil čas. Blonďák odložil skleničku na stůl před sebou a zdvihnul oči k výhledu z okna. Majitel nepochyboval o tom, že jej mladík spatřil, stejně jako si byl jist, že (protentokrát) zůstal nerozpoznán. Proč? Než blonďák stihnul zaostřit, natáhnul se k němu přes stůl hnědooký muž s delšími, černými, kudrnatými vlasy. Zazubil se na blonďáka, uznale ho poplácal po rameni a podal mu další sklenku zlatavého nápoje.
Tím Majiteli poskytnul nějaký ten čas ke vzpamatování. V momentě si nasadil kapuci, sklopil hlavu, vrazil ruce do kapes, načež rychlými kroky opustil temnou uličku.

***

Hodinová ručička nástěnných hodin dospěla k jedničce, když Ben opatrně otevřel dveře bytu. Veškeré doprovodné zvuky kliky a zámku se mu podařilo ztlumit na únosnou úroveň, jelikož toho – k vlastnímu údivu – té noci nevypil tolik, co noci předchozí. Prokázal tedy dostatek soudnosti k nerozsvícení světla v obývacím pokoji. Očekával totiž Boniino hrdinné vyčkávání jeho příchodu za účelem jeho okamžitého seřvání za to, že nepřišel na smluvenou večeři. A odhadoval správně.

„Brácha? Seš… seš to ty?“ zabrblala černoška ospale, zatímco se natáhla po vypínači lampy. Obývací pokoj v tu ránu prozářilo vcelku ostré světlo a Benovi se tak naskytnul pohled na mračící se sestru v celé své kráse. Žena ležela na pohovce ve stavu, v jakém několik hodin zpátky usnula.

„Přijde na to,“ protáhnul Ben vyhýbavě, odebíraje se k pohovce, před kterou si dřepnul. Tak, aby na Bonnie lépe viděl.

„Benedicte, ty jsi ten nejnezodpovědnější člověk, s jakým jsem kdy měla tu čest!“ Netrvalo dlouho a mladík začal svého rozhodnutí přiblížit se do válečné zóny litovat. To v momentě, kdy mu na tváři přistála facka. „Fakt si myslím, že máš hlavu jenom proto, aby ti nepršelo do krku! Byli jsme domluvení na večeři! A tys nepřišel! Zase!“

„Jéžišmarjá, sorry, ségra, ale já nemůžu za to, že nejsi schopná používat mobil.“ Ben výmluvně rozhodil rukama, načež si počal mnout rudnoucí tvář. „Psal jsem ti aspoň tři esemesky, ať na mě nečekáš!“

„Kdybys chodil na smluvená místa ve smluvený čas, neměla bych nejmenší důvod ten telefon vytahovat z tašky, tudíž bych ho nedala na stůl a nezapomněla tady!“

„Kdybys chodil na smluvená místa včas,“ zapitvořil se napodobeninou sestřina pisklavého hlasu. „Kdyby hloupost nadnášela, milá zlatá, tak by ses vznášela jako holubička.“

„Kreténe,“ prskla černoška.

„Blbko,“ vrátil jí o něco klidnějším tónem.

„Imbecile!“

„Štěkno.“

„Byl jsi s Phillipsem?“ otázala se zvědavě, na což se mladík zakřenil. Bonnie ho za trest praštila do ramene. „Přestaň se tlemit, Benedicte, a řekni mi, jestli jsi byl chlastat s Julianem!“

„No… přijde na to,“ zopakoval tázaný pobaveně.

„To jsem si mohla myslet!“ vydechla žena rezignovaně, načež se s tichým nadáváním vyhrabala na nohy. Ben sice pochytil jen několik málo slov (například kreténi, běžte se bodnout, oba stejní a bordel), nicméně k udělání hrubého obrazu o černoščině názoru na věc mu pár takových termínů bohatě stačilo.

„Rozhodl jsem se to místo přijmout,“ pronesl najednou úplně vážně. Bonnie se tak zarazila v půli dalšího kroku vstříc svému pokoji. „Vezmu tu práci, ségra. Zítra ráno odlítám do Itálie.“

„Bože můj, Bene,“ zaštkala předtím, než se zaraženě otočila čelem k bratrovi. „T-to… Může za to Phillips, že jo? Řekl ti, ať tu práci vezmeš. Sakra! Já toho omezence zabiju!“

„Phillipse jsem potkal na cestě z firmy. To už jsem byl, pro tvou informaci, dávno rozhodnutý,“ dodal měkce, zdvihajíc se z dřepu do své plné výšky jednoho metru osmdesáti centimetrů.

„Ale vždyť… ty… neumíš italsky! Jak s nimi chceš komunikovat, když neumíš ani žbleptnout? Navíc… navíc naši tě nepustí. Máma nebude chtít o práci za hranicemi Británie ani slyšet a táta, toho –“

„Naši se to nesmí dozvědět, Bonnie,“ prohlásil naléhavě. „Jules v sobotu odjíždí na měsíc do Číny. Řeknu jim, že jedu s ním. Vezmou to, Phillips je můj nejlepší kamarád; no, a co bude dál, to se uvidí.“

Černoška zalapala po dechu. Ben tušil, že jí popisem svého alibi zasadí druhou ránu do holých zad – koneckonců Bonnie s Julianem spolu střídavě byli a nebyli už od střední. Hlavní překážkou však zůstávala skutečnost, že byli oba dva v jádru příliš ješitní a tvrdohlaví na to, aby přiznali, že k sobě cítili něco více než přátelství. Přesto Ben moc dobře věděl, že Julian byl Boniiným druhým nejslabším místem. Hned po něm samotném. A teď odjížděli… oba.

„Stejně to není rozumné, Bene! Jestli jsou to nějací podvodníci, tak…“

„Tak existují mobily.“ Zacukaly mu koutky. „Když ten svůj budeš mít u sebe, zavolám ti a ty mě – nějakým způsobem – dostaneš domů.“

Mladík zaznamenal, jak se jeho sestře zachvěl spodní ret. „Ale jestli jsou to nějací úchylové, ne jenom že ti budu den co den připomínat, že jsem ti to říkala. Ještě k tomu budeš celý měsíc uklízet, chlapče!“

„Platí.“ Než se stačil vzpamatovat, Bonnie už mu vlítla do náruče. Zanedlouho ucítil na krku její slzy, z čehož odvodil, že se ho v nejbližší době neplánovala pustit.

Do postele se dostal zhruba okolo druhé hodiny ranní. Nebylo tedy divu, že následujícího dne opustil teplo domova zhruba v poledne – dobré čtyři hodiny poté, co odešla jeho sestra. Stejně jako Bonnie, i Ben mířil do práce; jenže na rozdíl od ženy náplní mladíkova dne neměla být práce, nýbrž sáhodlouhé vysvětlování.

Pan Archer vzal jeho nadcházející odjezd sportovně (co jiného mu taky zbývalo). V případě paní Archerové už blonďák zas až takové štěstí neměl. Nutno však podotknout, že byl na dlouhý emotivní rozhovor připraven, poněvadž naděje na krátkou diskusi se – alespoň v matčině případě – vzdal ještě předtím, než v jeho mysli stihla nabrat rozměry reálné možnosti.

Po odjezdu z vily rodičů se Ben zastavil u stánku s tou nejsilnější kolumbijskou kávou, jaké se v Londýně mohl dočkat. Ačkoli si nebyl jist, zda mu obyčejná káva bez mléka bude (po rozhovoru s matkou) k něčemu dobrá (pro úplné vzpamatování by jich totiž potřeboval vypít alespoň deset), jedno pravé silné kolumbijské espresso mu ostatně ublížit nemohlo.

Auto zaparkoval na rohu dvou kolmých ulic a volnou chůzí se odebral ke stánku. Vykračoval ráznými kroky, poněvadž neočekával jakékoli komplikace. Po většinu času se mu dokonce dařilo vyhýbat všem sobeckým chodcům, kteří se zuby nehty drželi myšlenky o vlastnictví celého chodníku, namísto jeho vyhrazené části.

V jednom případě ovšem Benedict zklamal. Z ničeho nic se mu přímo před nosem objevila ženská postava, jíž se – ani při nejlepší vůli – nedokázal vyhnout. Dalo by se sice polemizovat o tom, zda vrazil on do ní nebo ona do něj, protože Ben byl jenom člověk, a lidé (jak známo) sahají svou fyzickou obratností upírům sotva po kotníky.

Nicnetušící blonďák byl naštěstí natolik duchapřítomný, že drobnou tmavovlásku chytil za ramena, díky čemuž nemusela využít své upíří rychlosti k eliminaci možnosti pádu. Tolik k režimu upírčina nejpřísnějšího utajení…

Ben zachrčel cosi nesrozumitelného ve snaze nabrat zpět ztracenou rovnováhu. „Pardon, já vás… vůbec neviděl! Jste v pořádku?“

„Ano! Ano, v naprostém,“ ozvala se tmavovláska rozrušeným, leč melodickým tónem. Ben se pokusil přiřadit její barvu hlasu k hlasům lidí, které znal; brzy však přišel na to, že hlas té nemotorné paní byl mnohem hezčí, zvučnější a libější, než jakýkoli jiný, jemu známý tón.

Když pak žena zvedla hlavu, mrkajíc na něj svýma tmavýma očima, do tváře se mu vehnal ruměnec. Byla krásná. Ne, byla nádherná. Tak nádherná, že si byl téměř jistý, že na ni doma čekal nechutně bohatý manžel a tři děti k tomu.
Kruci, Archere, okřiknul se v duchu. Vzpamatuj se, chováš se jako puberťák, co si poprvé v životě sáhnul na živou ženskou!

Další dvě minuty mu pak zabralo uvědomění, že by nejspíš bylo vhodné přestat křečovitě svírat tmavovlásčina ramena.

„Ehm… fajn,“ zamumlal, přičemž od ní o krok ustoupil. „No, ještě jednou se omlouvám, vůbec jsem vás v tom šrumci nezaregistroval.“

„To je v pořádku, chyba byla na mé straně.“ Ben by přísahal, že na moment vyvedla koutky svých plných, světle růžových rtů do milého úsměvu. Ten také s úlevou opětoval.

„Mohl bych vás pozvat třeba… třeba na kávu? Zrovna jsem mířil támhle, k tomu stánku. Dělají tu nejlepší kafe v celém Londýně – to mi věřte. Pravděpodobně je to pračka peněz pro drogový kartel, ale kávu tu dělají výbornou,“ pronesl realisticky. O co více jistoty použil, o to více jej zklamalo tmavovlásčino odmítnutí.

„Je mi líto, nemohu se déle zdržovat,“ prohlásila tiše. Ben si tak (se značným zpožděním) uvědomil, že její angličtina nebyla ani zdaleka perfektní. Měla přízvuk, a ne jen tak ledajaký. Ben by se nejspíš byl býval jal uvažovat nad původem jejího akcentu, kdyby jen dostal příležitost. Než však stihnul jakkoli zareagovat na tmavovlásčino odmítnutí, za ženinými zády se zjevil – stejně náhle, jako se před chvílí zjevila tmavovláska – vysoký, urostlý blonďák, jenž nemohl být o moc starší než Ben sám.
Přesto něco v jeho očích (zřejmě jejich jedovatě rudá barva) přimělo Archera ustoupit. Nedokázal si vysvětlit proč, ale tušil, že se dostal do dost velkých potíží.

„No, tak já… erm… abych radši šel.“ Ben se rychlostí blesku otočil na podpatku a už už se plánoval ztratit v davu, když ho kdosi chytil za límec. Tím mu znemožnil se od těch dvou poanglicku vypařit.

„Ale, ale… Kam ten spěch, smrtelníku?“ Že se jednalo o otázku výlučně konverzační, mladíkovi došlo ještě předtím, než ucítil tupou bolest na týlu. Pak už se mu definitivně zatmělo před očima.

Velké díky za korekturu patři Myfate. Zároveň děkuji Kaiře za krásný úvodní obrázek.

Zdravím všechny věrné! 

Především MOC děkuji za všechny komentáře! Podpora je pro mě to nejcennější a jsem Vám za ni moc, moc vděčná. Nuže, další kapitolka je na světě – jakpak se vám líbila? Nad Benovým klidem a mírem se začína povážlivě stmívat. A nemůže za to nikdo jiný než tajemná dvojice od stánku s kávou (ze které se vyklubala povedená trojička). Nemusím snad dodávat, že se v Caiovi se Sulpicií krve nedořežou, až Ben dorazí do Volterry. Hihi.
Na obrázku pod nadpisem je má představa Juliana Phillipse, Benova BFF. Není rozkošný? :3

Komentujte, pište, ozývejte se!

S láskou,

Maggie 

P.S.: Všem věrným (i nevěrným) čtenářům přeji Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cyber Soul: Kapitola třetí: