Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cyber Soul: Kapitola čtvrtá

25.01.2016 (21:30) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1463×

IV. Nepožádáš ženu bližního svého

Něco v jeho životě bylo zcela evidentně špatně – tuto skutečnost si Ben uvědomil zhruba v momentě, kdy jej praštili do hlavy neznámým tupým předmětem. Jen stále jaksi nevěděl, kde konkrétně v jeho poklidném životním modelu novopečeného inženýra se stala chyba.

Stav, kdy jej hlava bolela jako střep, zatímco jeho žaludek podnikal již nejméně desátý čtverný axel, už mu připadal značně ohraný. Přece jen, totéž se mu dělo již potřetí. Že by déjà vu? O tom silně pochyboval.

Při v pořadí třetím probuzení ze stavu blaženého snění by (opět) daleko raději primárně vyprázdnil obsah svého žaludku do nejbližšího kýblu namísto otvírání očí. To ho sice nakonec stejně neminulo, ale alespoň si s ním dal pořádně načas. Ještě hodnou chvíli po skutečném probuzení Ben nechával zavřené oči a veškeré úsilí vynaložil na zkrocení činnosti svých plic tak, aby lidé kolem něj nepoznali, že je vzhůru.

Naštěstí pro něj přítomní se zdáli být dokonale zaměstnáni vlastní diskusí, tudíž pokračovali v důrazné výměně názorů i poté, co blonďák procitnul. Ben mezitím vzdal hold své prozřetelnosti za to, že se v pubertě přiměl přečíst dostatečné množství děl královny britské detektivní literatury P. D. Jamesové. Důvod? Základním pravidlem všech postav, jimž paní Jamesová vdechla život, bylo:

Nikdy nedej najevo, že jsi při smyslech, aniž by sis vyslechnul celý rozhovor svých únosců.

„Takže podle vás dvou bychom měli tu smrtelnou krysu nechat jít,“ promluvil hlubokým ironickým hlasem jakýsi muž. „A co přijde pak? Popřejeme mu šťastnou cestu a svezeme ho na policejní stanici, aby – chudák – nemusel jít tak daleko po vlastních?!“

„Klid, příteli. Ironií nic nevyřešíme. Musíme uvažovat racionál –“ ozval se v pořadí druhý mužský hlas, tentokráte tenorového ladění. Než se však Ben stihnul začít strachovat, kolik že chlápků si dohromady dalo práci s jeho únosem, místností zaduněla tupá rána, úzce následovaná podivným praskáním. To když první muž hodil druhého muže zády na stěnu, jejíž omítka náraz jednoduše nevydržela. Proto se na ní začaly tvořit praskliny.

„Jak se opovažuješ nazývat mě svým přítelem?!“

„Caie!“ Do třetice o sobě (velmi káravým způsobem) dala vědět jakási žena. Benovi tak nezbylo než doufat, že uzavírala trojúhelník únosců. „Buď tak laskav a drž na uzdě svůj temperament! Nejsme tady sami.“

A právě v ten moment mu začaly docházet některé evidentní skutečnosti. S matnou vzpomínkou na stánek s kávou v centru Londýna kupříkladu přišla vize tmavovlasé krásky, do níž odpoledne omylem vrazil. Jen chvíli poté mu ovšem imaginární potutelný úsměv z tváře spolehlivě smazala vzpomínka na nebezpečného blonďáka, jenž byl nejspíš původcem všech Benových trablů.
Nezvykle hluboko posazený hlas prvního chlápka se pak v Archerově mysli okamžitě spojil právě s obličejem žárlivce s rudýma očima a dlouhými světlými vlasy z odpoledne.

Samozřejmě Ben nemohl s jistotou říci, že jej do hlavy praštil onen cholerický blonďák, avšak pravdou zůstávalo, že nikdo jiný neměl lepší motiv vzít ho páčidlem přes týl. Páčidlo berte s nadsázkou; v Benově rozbouřené mysli totiž v tu chvíli splývaly pojmy s dojmy. Nicméně zpět k motivu únosu.

Lidé byli blázni (proto je ostatně Ben neměl rád). Jako takoví ovšem velmi často dělali věci, které přechází tenkou hranici zákona. Jako například únos nezaujatého muže, který náhodou vrazil do ženy jiného muže na chodníku, a ještě větší náhodou s ní prohodil pár slov. Partner té ženy se pak ze žárlivosti rozhodl uklidit nezaujatého muže z cesty, neboť ve své mysli omezené jakousi paranoiou se domníval, že jeho žena provozovala s nezaujatým mužem něco více nežli pouhopouhý náhodný rozhovor.

No, alespoň že už Ben věděl, čí jméno má hlásit na zmiňované policejní stanici. Caius, tak blonďáka oslovila ta žena. Divné jméno pro ještě divnějšího psychopata. 

„No, to se mi snad zdá!“ Onen Caius se zcela chladně zasmál v odpověď na tmavovlásčinu výtku. „Není ironické, že žena, která podvádí svého vlastního muže s takovým břídilem, jakým je tady Garrett, mi má potřebu vytýkat sílu mého temperamentu? Kážeš vodu, ale sama piješ víno, Sulpicie!“

Caius a Sulpicie. Samozřejmě nezapomínejme na Garretta! Bez toho by zřejmě Benův život nikdy nebyl tak hodnotný a vzrušující. Že by milostný trojúhelník? Tím si Archer nebyl jistý. Každopádně milenecké pletky tu byly na pořadu dne – to bylo nad slunce jasné.

Ve své proslulé, nezdravé zvědavosti si Benedict dovolil pootevřít jedno oko. Vůbec jej nepřekvapil fakt, že se v místnosti (kromě něj) vyskytovali další tři lidé. Se dvěma z nich již měl tu čest; druhého, štíhlého třicátníka se strništěm na tváři a vlasy v barvě hořké čokolády, pak logicky odvodil být Garrettem.

Co mu ovšem vyrazilo dech, byla rychlost přesunu psychopata Caia do vzdálenosti dvaceti centimetrů od tmavovlásky Sulpicie. Ben by přísahal, že nestihl ani pořádně mrknout a psychopat Caius už se tyčil nad sotva pět a půl stopy vysokou ženou. Normální? Kdepak.

„Buď té lásky a přestaň moralizovat,“ zaštkala tmavovláska psychopatovi do obličeje. Hovoříme-li o výčtu divností, pak by do něj jistě spadal fakt, že tmavovláska se Sulpicie nezdála mít z blonďáka Caia strach. Ben se tedy jen pro jistotu začal bát i za ni. „Ty jsi ten poslední, od kterého bych byla ochotná přijímat kritiku v oblasti mileneckých vztahů!“

„Kdyby sis vybírala milence sobě rovné, nikoli špínu na podrážce bot společnosti, kterou jste s Arem vybudovali, možná bych neměl námitek,“ opáčil psychopat Caius, načež věnoval letmý pohled kamsi do růžku.

Ben bohužel nemohl otočit hlavu tak moc, aby dokázal spatřit Garrettovu reakci, ovšem nedaleko tmavovlásky Sulpicie bylo na stěně pověšené zrcadlo, v němž měl možnost zahlédnout pana milence v celé jeho vznešenosti. Ben, mimochodem, při průměrném pohledu na Garretta usoudil, že by se v něm v tu chvíli krve nedořezal. 

Archer už začínal nabývat dojmu, že si Caiovy urážky pan milenec nechá líbit – budiž mu omluvou, že z Garrettova strnulého postoje v samém růžku místnosti by si totéž pomyslel každý nezávislý pozorovatel. Do té doby zakřiknutý Milenec však překvapil.

V rámci třiceti milisekund se zvládnul přesunout z jednoho konce místnosti na druhý, konkrétně do obranné pozice před Sulpicii. Jestli si Ben doteď myslel, že rychlost, kterou vyvinul psychopat Caius, byla výjimečná, milenec Garrett se dokázal přemístit v časovém intervalu ještě daleko kratším. Pak už počal na Caia chrlit odvážná slova. „Teď mě dobře poslouchej, Caie. Vím, že pro Sulpicii ve tvých očích nikdy nebudu dost dobrý, a upřímně, je mi to jedno – ostatně časy, kdy jsem měl potřebu dokazovat tobě a Marcovi opak, jsou dávno pryč. Stejně tak je mi úplně fuk, kolik trůnů ve Volteře ti patří nebo nad kolika upíry si myslíš, že máš moc. Sulpicie ani já se ti nezodpovídáme, tak si ušetři svá moudra a nech nás to vyřešit po našem!“

Podvádění. Upíři. Trůny. Ben měl co dělat, aby se vyhnul vyděšeně nechápavému výrazu, jenž si hledal cestu na jeho tvář. S kým to proboha sdílel místnost?! S agenty FBI, CIA nebo Scotland Yardu? S teroristy z IRY či s dědici švédského královského trůnu? Skrytá kamera? Zvrácená reality show? Byli ti tři prachobyčejní psychopati, které odpoledne propustili z blázince? Och ano, to zhodnotil jako nejschůdnější vysvětlení.

Cítil, jak pomalu ale jistě ztrácí kontrolu nad tlukotem svého srdce. To se teď rozbušilo ohromnou rychlostí, zatímco Ben jej ucítil až v krku. Důvodem nejspíš nebylo nic jiného, než že v průběhu rozhovoru tří přítomných osob úplně zapomněl na tak světskou záležitost, jakou bylo dýchání.

„Jak je ctěná libost…“ vydechl sarkasticky Caius v odpověď na Garrettův motivační proslov. Upřímně, Ben se nestačil divit tomu, že Psychopat Milenci (za tu smršť odporu) přinejmenším nevrazil pěstí do nosu…

Caius se následně (stejně rychle jako před chvíli Garrett, možná i rychleji) přemístil na místo po Benově pravici. Archer sice, k vlastnímu nehoráznému štěstí, na poslední chvíli stihnul zavřít oči, ve výsledku mu to nicméně moc nepomohlo…
Psychopat Caius sevřel v hrsti chomáč Benových vlasů a škubnutím mu zaklonil hlavu. Mladý pán tedy jen bolestivě zasyčel a v šoku vytřeštil oči. Teď už nebylo cesty zpět. Musel podat nejlepší herecký výkon svého života.

„Jen pro zajímavost, váš smrtelný přítel je již nějakou dobu při smyslech… Nač se ale strachovat, že slyšel, co neměl? Vy dva přece nastalou situaci vyřešíte – jak to tvůj moudrý milenec říkal – po vašem.“

Pak už se dal na odchod. Benovi tak spadl ze srdce nejtěžší z celkového počtu tří kamenů. Tmavovláska Sulpicie však evidentně jeho pozitivní názor na Caiův odchod nesdílela.  

„Caie, prosím, počkej…“ Žena se rychlostí blesku vymanila ze svého úkrytu za Garrettovými zády, načež neuvěřitelně rychle dohnala odcházejícího Caia. Toho vcelku zoufale chytla za zápěstí. „Nech už trucování a přilož ruku k dílu! Kdybychom… kdybychom využili tvých schopností, mohli bychom toho chlapce s klidem v duši propustit. Nebyl by v tom žádný problém – vytvořil bys falešné vzpomínky, které bys mu vsadil do mysli a… a –“

„Sulpicie, zadrž,“ pravil Caius tiše, aniž by se k ní otáčel čelem. „Nikdy neplýtvám svou mocí na smrtelníky – to dobře víš.“

„A-ale pro jednou bys snad mohl –“

„Nemohl,“ vzdoroval naprosto chladným tónem. „Nestojím o podporu tvého pokrytectví! Nechceš, aby pro tebe umíralo víc lidí, než je nutné, je to tak? Proto ti záleží na životě toho červa. Nikdy jsi ho neviděla, přesto bojuješ o jeho bezvýznamný život jako lvice. Pak pro tebe mám novinku, sestro,“ Ben si téměř dokázal domyslet Caiův ironický škleb. „Ty jsi vrah. Stala ses jím v momentě, kdy tvou rukou zahynul první smrtelník, aby ukojil tvůj hlad po krvi, a zůstaneš vrahem do konce věčnosti!“

Dobrá, nebál-li se Archer doposud, po této psychopatově řeči se bát začal.

„Myslíš, že si to neuvědomuji?! Celý svůj život jsem zasvětila odčiňování zla, které jsem napáchala na svých obětech!“ Žena téměř zavzlykala – to už však Ben nevnímal. Jeho mozek začal hledat cestu z místnosti. Až nyní si přitom všimnul, že se nacházel v luxusně zařízeném moderním bytě. Tři blázni – jak Ben své únosce pojmenoval – jej posadili do křesla a evidentně byli dost arogantní na to, aby jej k sedátku nepřivázali. Jejich mínus, pomyslel si uštěpačně.

Možnost úniku číslo jedna: průskok oknem. Kdyby se rozhodnul průzorem ve zdi proskočit, musel by přesun zvládnout zhruba za deset milisekund, aby jej Tři blázni nebyli schopni chytit. Jistě tedy chápete, proč tuto možnost okamžitě zavrhnul…

„Všichni se snažíme utíkat z reality, každý z nás jiným způsobem! Dovol mi, abych ti připomněla, že i ty jsi měl období, kdy jsi hledal útěchu v kalhotkách cizích žen, mnohdy i smrtelných! Tehdy jsi za mnou chodil do věže, vyprávěl jsi mi o každé z nich. Miloval jsi je. Všechny! Nebo jsi tomu alespoň věřil. A já tě ve tvém záletnictví podporovala. Tajila jsem před Athenodorou všechny tvé aférky, protože jsi můj nejlepší přítel, Caie! Jsi mým bratrem a já bych tě nikdy nezradila!“

Caius na tuto ženinu řeč zachrčel cosi, v čem Archer pochytil slova citové vydírání, soukromí a volba přátel. Těm dvěma ale věnoval minimum své pozornosti, neboť v tu dobu již aktivně pracoval na svém vlastním útěku. Mezitímco si dva ze tří bláznů vyměňovali životní moudra (a třetí na ně zíral), Ben se zdvihnul z křesla, vyrazivše směrem k telefonu, jenž byl položen na stolku před zrcadlem.

Těsně předtím, než se stihnul dotknout sluchátka, se však k němu (nějakým způsobem) dostal Garrett a už, už ho čapal za zápěstí, a už, už mu ruku drtil za zády se slovy:

„Někam se chystáš, mladíku?“

Nutno ovšem vyzdvihnout skutečnost, že v místnosti se třemi upíry se prachsprostý smrtelník dokázal dostat až do fáze, kdy se mu téměř povedlo provést akci, již si předem naplánoval. Což bylo – uznejte – chvályhodné.

„Poprvé a naposledy,“ prohlásil cholerický Caius přespříliš hlubokým, chladným a nenávistným tónem. Posléze kvapně přešel k duu Garrett-Archer, v němž měl (už nějakou dobu) vůdčí slovo mrtvější ze dvou mužů.
Zhruba v tomto bodě Ben odložil svůj optimismus na dobu neurčitou a ze síly Garrettova stisku pochopil, že neměl nejmenší šanci ubránit se jim – ať už byli agenty Interpolu nebo mimozemšťany z Marsu.

Přesto se však pokusil z popela osobní spálené naděje vzdorovat. „Kdo si, do hajzlu, myslíte, že jste?! Mafiáni?! Protože unést člověka z ulice plné lidí, to je zatraceně vážnej zločin!“

Caius se v odpověď chladně zašklebil, přičemž stisknul Benovu spodní čelist v dlani tak silně, že si byl Archer jistý svou eventuální několikadenní neschopností pozřít byť jen jediné sousto.

„Ach, kdybys jen věděl, chlapče,“ povzdechla si tiše a chraplavě tmavovláska, jako by ji snad tížila podstata toho, čím byla. „Věř mi, když říkám, že pro všechny bude nejlepší, když na dnešní den zapomeneš.“

„Cože?! Jak jako zapomenu?!“ Ben na ženu vytřeštil oči, jen co mu došlo, že měli v úmyslu provádět nekalosti s jeho pamětí. „Chcete… chcete se mi hrabat v hlavě?! Ne, s tím nesouhlasím… NE! Slyší mě někdo?! Pomoc!“ zaječel, bohužel ne dostatečně hlasitě na to, aby jeho volání slyšeli obyvatelé vedlejších bytů.

Navíc, i kdyby náhodou hulákal dost hlasitě, ničemu by to nepomohlo; Garrett mu totiž zacpal ústa jakýmsi kusem látky.
Po Garrettovi přišel na řadu Caius. Násilím Benovi zdvihnul hlavu tak, že měl přímý výhled do jeho modrých očí. Archer se nestihl ani pořádně nadechnout a už pocítil obrovskou bodavou bolest ve spáncích. Caius do něj začal neuvěřitelně autoritativním hlasem hustit lži o tom, že odpoledne u stánku s kávou vlastně nepotkal nikoho zajímavého. Že si dal jednu kávu s mlékem, otočil se, odešel zpět do svého auta a odjel do městské knihovny.

Ať se Ben sebevíc snažil nepodlehnout blonďákově podmanivému tónu, zhruba u jeho „neznáš žádnou Sulpicii, Garretta jsi v životě neviděla slovo upír znáš jen z knihy Brama Stokera,“ začal cítit, jak mu všechny vzpomínky na tmavovlásku a zakřiknutého chlapíka unikaly z paměti. Chtěl se pro ně natáhnout. Uchopit je a vsadit zpět na jejich původní místo jako důkaz toho, čeho byl svědkem.
Cítil, jak se mu s odcházejícími myšlenkami stále více točilo v hlavě. Bolest byla vzpomínku od vzpomínky nesnesitelnější a nesnesitelnější.

Ačkoli si nade vše toužil vzpomenout, proč vlastně mluvil s člověkem, kterého v životě neviděl (a proč měl ten člověk temně rudé oči), nemohl. Jednoduše to nešlo. Do očí mu vhrkly slzy v momentě, kdy pocítil ohromnou bolest a frustraci z prázdných, průhledných míst v paměti. A pak to přišlo. Neznámý blonďák sice ještě stále něco povídal a Ben si byl více než jistý, že byla jeho řeč důležitá; jenže jeho mozek tak velký tlak jednoduše nevydržel. Archerovi se naposledy zatočil svět před očima, než toho dne již podruhé upadl do blaženého stavu bezvědomí.

***

Když se probudil, seděl na dřevěné židli mezi regály plnými knih. Pochopitelně zpanikařil, neboť netušil, kolik bylo hodin. S údivem si však vzpomněl, že byl v městské knihovně, do které se dostal toho odpoledne, aby si přečetl souhrnné dílo Ernesta Hemingwaye. Při čemž se mu – zcela přirozeně – podařilo usnout.

„Sakra!“ zaklel, když s pohledem na hodinky zjistil, že bylo půl sedmé večer. Bleskurychle se tedy zdvihnul ze židle v oddělení pro dospělé a se slovy „Zatracení Amíci!“ se vydal k východu. Jediný problém, jenž se mu nepřestával jevit před očima, byla skutečnost, že ještě stále neměl sbaleno; to i přesto, že mu za necelých devět hodin odlétalo letadlo do Itálie.  

Ohromné díky za korekturu patří Myfate, za obrázek děkuji Kaiře.

Zdravím, mí drazí! 

Nová kapitola je na světě; jakpak se vám líbila? Komentujte, pište, ozývejte se. Byla bych vám moc vděčná za názory. Pochopitelně děkuji všem komentujícím čtenářům za podporu... Už jsem se zmínila, že vás všechny miluju? :3

Tak, a teď k povídce jako takové. Co vy na ni? Dosud se toho moc nedělo, nicméně slibuji Vám, že touto kapitolou začíná velká Benova jízda kraji plnými nadpřirozena. Stručně řečeno ve Volteře se budou dít velké věci! Těšíte se? Já jo! 

Co nás čeká příště? Ben se setká s Volturiovými a ne, nebude to příjemné setkání (bavíme-li se o Caiovi). Rovněž se setká s ženou, jež mu hned první den zvládne pěkně pomotat hlavu. Ukáže se v celkové nevraživosti někdo, kdo by dokázal přijmout pouhého smrtelníka do rodiny?

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cyber Soul: Kapitola čtvrtá: