Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cizinec - 8. kapitola

19.06.2013 (17:30) • alanisealicecullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1673×

A pak se vrátil. Jen se na mě koukal a já už necítila potřebu se zakrývat. Neviděla jsem důvod. Byla jsem jím naprosto okouzlená.

„Proč? Proč, Bello?“ šeptal káravě.

„Jak proč?“

„Taková… nicka.“ Chtělo se mi brečet, když jsem to uslyšela. Už jsem cítila knedlík v krku a slzy mi vyhrkly.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ omlouval se mi a vjel si rukama do vlasů.

„Ne, to nic. Já to chápu. Jsem jen šedá myš a ty jsi… Cullen. Bohatý a… prostě Cullen.“ Chtěla jsem se převléknout a vypadnout pryč. Ale než jsem se stihla byť jen otočit, už mě svíral v náručí.

„Tak to není. Já nemluvil o tobě, ale o sobě,“ opřel si čelo o moje a já sledovala jeho smaragdové oči, které čišely upřímností.

„Ty jsi na mě moc dobrá. Nezasloužím si tě,“ pronesl zlomeně.

„To není pravda.“

„Ale já musím být s tebou. Ty si mé mrtvé srdce a má duše. Ale já vím, že musím odejít, tak tě žádám, dej mi prosím to největší, na co mám právo.“

„Cokoli.“

„Můžu tě políbit? Jen jednou, a pak mě už nikdy neuvidíš.“

„Edwarde… prosím, polib mě.“

„S radostí. Děkuji Bello, za tu čest.“

Objal mě ještě pevněji. A jednou rukou mě pohladil po líci.

„Vážně můžu?“

„Ano.“ Teď už nebylo třeba slov jen činů. Políbil mě a já necítila nic.

***

Prudce jsem se vymrštila do sedu a lapala po dechu. Ten sen byl jako živý. Má mysl se mě rozhodla mučit zaživa. Jakoby nestačilo si to prožít jednou. Koukala jsem po temném pokoji. Něco mě z toho snu násilně vymrštilo. Ale v pokoji nikdo nebyl. Zklidnila jsem se a poslouchala, jestli někdo není v domě. Nic. Nakonec mi to došlo. Byla jsem to já. Respektive má touha, která byla tak silná, že jsem už dál nemohla snít. Klesla jsem do peřin a koukala do stropu. Snažila jsem se svou touhu zchladit natolik, abych mohla zase spát, ale šlo to těžce. Najednou s kluky soucítila. Je to vážně hrozný. Ta neukojenost.

***

Odhodila jsem deku a mátožně se začala zvedat. Ranní unavenost je ještě horší než ta večerní. Došla jsem k oknu a roztáhla rolety. Zase pršelo.

„Pane počasí. Nechtěl byste si dát změnu? Já teda jo. Já teda jo.“ Zabrblala jsem a šla si na sebe do koupelny vylít kýbl vody, ať se konečně vzbudím.

***

Zadupaly schody a za chvilku se v kuchyni objevil Danny.

„Ahoj, co ty tu? Nemáš být ve škole?“

„Ne. Chceš chleba s medem a čaj nebo kávu?“

„Jo, s kávou. Proč tu ještě jsi?“ Prostřela jsem mu, sedla si ke stolu, a až pak mu odpověděla:

„O víkendu mi psal spolužák, že bychom měli udělat jeden projekt, a tak dneska nejdeme do školy a budeme na něm pracovat u něj,“ řekla jsem a rychle ukousla, abych se vyhnula výslechu.

„Kdo je ten spolužák?“ A jéje.

„Edward Cullen.“

„Aha.“

„Takže jen aha? Nic víc. Žádný, ´kolik tam bude dospělých lidí´ nebo ´má testy na HIV´.“ Měla jsem pocit, že mě nevyslýchá jen kvůli tomu, že si myslí, že o Edwarda nestojím. Ne, že bych o některého, který se dostal do hledáčku mého bratra, stála.

„No tak, Bello. Víš, jak by máma s tátou řádili, kdyby se ti něco stalo.“

„Na ty to nesváděj. Ty máš jen strach, že by tvoje malá sestřička dělala věci, které jsou určeny velkým bratrům.“

„Odhalen.“ Zasmál se.

„Neboj, na klín ti skočím kdykoliv.“

„Nekecej.“ Nechala jsem omývání nádobí a šla si mu sednout na klín jako malá a rozcuchala mu jeho hnědé vlasy s planými proužky jako má máma. Jeho oči – stejné jako moje - se na mě rošťácky smály, a tomu zjemnilo rysy. V kalhotách a kostkované košili to musí být kus. Jen já jsem důvod, proč nežije s přítelkyní anebo si ji sem nevodí.

„Princezno, jdi zastavit tu vodu, než nás vytopíš.“ Prohlásil a rozcuchání mi vrátil.

***

„Sakra!“ zaklela jsem, protože je těžké řídit a snažit se přečíst si instrukce, které mi dal Edward. Vážně bych měla se naučit psát. Znovu jsem koukla do papíru. To je doleva nebo doprava? Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Instinktivně jsem dupla na brzdu. Naštěstí jsem jedla pomalu. Podívala jsem se do zpětného zrcátka, abych se podívala, který idiot se tu plete. Na cestě, která vede uprostřed lesa. Byl to Edward. Asi tu na mě čekal, protože už mířil ke mně. Vzala jsem své věci a hodila je na zadní sedačku.

„Ahoj,“ řekl, když si sedl na sedadlo spolujezdce.

„Čau. Co tady děláš?“

„Vydal jsem se ti naproti, kdybys to nemohla najít.“

„To bylo zbytečné.“

„Já si to nemyslím.“ Na to jsem neměla odpověď, a tak jsem mlčela. Edward mě mezitím navigoval, až jsme dojeli k nim. Vypnula jsem motor. Stáli jsme na štěrkové cestě, která vedla do garáží. Ty byli propojeny se zbytkem vily. Ani mě to nepřekvapilo, protože bohatství rodiny Cullenů nebylo veřejné tajemství. K tomu ještě ta scenérie.

„Nad čím přemýšlíš, Bello?“ zeptal se mě Edward.

„Že je to nádhera. A že se ti tu asi musí líbit.“

„Ano, líbí se mi tu ještě víc.“

„Jak ještě víc?“ zasmál se.

„My jsme taková kočovná rodina. Dobrodružství máme v krvi. Už jsem viděl spoustu míst, takže občas nedocením jejich krásu.“

„Aha. To se máš.“ Mlčeli jsme a koukali do lesa.

Za chvilku Edward vystoupil a já ho následovala.

„Je čas na učení,“ zabrblala jsem.

„Máš štěstí, že to umím. Budeme to mít hned.“

„Optimisto.“

Došli jsme ke dveřím a on mi je otevřel. Vešli jsme dovnitř.

„Páni. Tady je tolik světla a prostoru,“ žasla jsem. Mezitím mi Edward sundal bundu a pověsil ji.

„Za to můžou okna. Je jich tu spousta.“

„Promiň. Asi ti musí být hrozně, když to tady tak okukuji,“ omluvila jsem se, když jsem se probrala z ohromení.

„Mně to nevadí. Vlastně je to práce mojí mámy. Ona je architektka a každá chvála ji těší," říkal, když mě vedl chodbou. Najednou se zastavil a já koukala do obývacího pokoje.

„Vybral jsem to místo, protože si myslím, že tu bude spousta místa.“

„To rozhodně. Ještě jsem neviděla taneční parket uprostřed pokoje.“

„Hm, máš pravdu, že to tak vypadá. Občas tu pořádáme oslavy, protože když to rozjede Emmett, tak to stojí za to.“

Sešli jsme po schodech a pustili se do toho.

***

„Au,“ zasténala jsem, „já ho tak nenávidím. Bolí mě celý tělo.“

„Počkej, donesu ti křeslo.“

„Ne, to nemusíš.“ Sotva jsem to dořekla, už jsem seděla v křesle, které původně stálo v koutku pod chodbičkou.

„Jak...“

„Jsem silný muž.“ Koukl se na hodinky.“A taky ti přinesu oběd.“ A zmizel.

Naštvaně jsem koukla na rozdělaný projekt. Dělali jsme ho na velký papír a já si připadala jak na základce. Jenže pan Wilson to chtěl bez počítačů. Bohužel už nejsme na základce, takže je rozptylující, když se natáhnete pro stejnou tužku nebo když vám ukazuje něco v knize.

„Už jsem tady.“ Na klíně mi přistál tác s obědem. Bylo to nějaké maso s těstovinami a oblohou.

„Kde máš oběd ty?“ zeptala jsem se, jakmile dosedl do křesla vedle mě.

„Vlastně ve tvém klíně, ale já to nemám rád, takže bys mi udělala radost, kdyby sis to vzala za mě,“ poprosil mě. 

„Aha. Tak já to ochutnám.“ Opatrně jsem si nabrala vidličkou a vložila do úst. A bylo to jako bych byla v ráji.

„Hm, to je lahoda. Poděkuj za mne svojí mámě.“

„Já jsem pomáhal.“

„Fakt?“

„Jo. Krájel jsem zeleninu.“ Oba jsme se rozesmáli.

„Ne, teď vážně. Děkuji ti za to.“

„To je…“ Najednou se po domě rozléhal hluk.

„Sourozenci,“ povzdechl si.

„Znám. Mám dva bratry.“

„To musíš být velmi silná, protože kdybych neměl sestry, asi bych je zabil.“

„Ha. Emme, kde si? Edwík tu má holku,“ zvolal Jasper na vrcholu schodů.

„Kde? Kde? Jak to, že to nevím první?“ ozývalo se domem a rychle se to přibližovalo. Na to se vedle Jaspera objevil Emm.

„Zázrak. Chvalme nebesa. Jaspere, asi bouchneme to třistaletý víno, co si taťka schovává ve sklepě.“

„Ještě ho v tom podporujte, vy exoti.“ Přidala se k nám Alice. A zase se tvářila velmi naštvaně. Za ní šla Rose. Ta byla pro změnu velmi smutná.

„Jak máme vědět, co jste si zase udělali,“ bránili se.

„No, myslím, že je načase protáhnou si tělo. Zvu tě na procházku, Bello.“

„Tak jo.“ Byla jsem z toho rozpačitá. Edward vzal podnos a dal ho Emmettovi, který stál nejblíže, pak mi podal ruku a pomohl mi na nohy.

„Emme, odnes ten tác do kuchyně. Holky ti ukážou cestu,“ prohlásil, když jsme odcházeli.

„Ty ses prostě musel pomstít,“ obvinila jsem ho, když jsem si brala bundu.

„Samozřejmě.“

„Edwarde.“

„Ano, mami?“ Podívala jsem se za Edwarda a viděla mladou ženu s medovými vlasy. Byla o něco starší než my. Asi tak třiadvacetiletá. A já si uvědomila, jak snadné je v téhle rodině zapomenout, že nejsou pokrevní příbuzní. V lodičkách a šatech vypadala zodpovědně, ale i krásně.

„Dobrý den, paní Cullenová. Já jsem Bella.“

„Ráda tě poznávám. A říkej mi Esmé.“

„Tak, Edwarde, nemysli si, že nevím, jak hanebně si využil Bellu. Styď se,“ kárala ho s jemným úsměvem.

„Promiň, mamko,“ řekl zahanbeně a sklopil oči.

„Víš, Bello, vypadá jako velký kluk, ale někdy potřebuje trochu zkrotit, takže se toho neboj a v případě nutnosti to udělej. A teď už vás nebudu zdržovat a jděte se bavit.“

„Nashledanou.“ Vyšli jsme na cestu před dům.

„Tak kam půjdeme?“

„Ukážu ti jedno nádherné místo.“

........................................................................................................................................................................................

Tuhle kapitolku věnuji Lenusilce. Aby nám to rychleji uteklo.

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cizinec - 8. kapitola: