Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Christmas surprise - 2. kapitola


Christmas surprise - 2. kapitolaProcházka s Chlupáčkem, inzeráty a jedno milé překvapení. Co nebo kdo Bellu překvapí? Jedná se o vánoční kapitolovou soutěž! Příjemné čtení, *A.99*

Probudila jsem se s pocitem, že mám něco lepkavého a mokrého na tváři. A opravdu, jakmile jsem otevřela oči, spatřila jsem Chlupáčka, jak se nade mnou sklání, drcá do mě čumáčkem, popřípadě mi oblizuje tvář. Nedokázala jsem se nezasmát, když na mě vykulil oči, vyplázl jazyk a podíval se na mě jeho typickýma psíma očima.

Byl tak roztomilý. Ale těžký. Hekla jsem, když jsem si uvědomila, že mi celou dobu ležel na hrudi. Nechtěla jsem ho odhánět, ale už se mi špatně dýchalo, takže jsem ho ze sebe sundala a odložila vedle mě na postel. Zřejmě už nemá cenu znovu se snažit usnout, když je tu Chlupáček – a to ještě musím vzít v potaz to, že asi zřejmě potřebuje ven.

Ještě štěstí, že byla alespoň neděle. Adventní neděle, díky bohu. Zvedla jsem se do sedu a protřela si oči plné ospalků. Nemá to cenu, probudí mě až ledová voda z umyvadla.

Vyhrabala jsem se z peřiny a odešla do koupelny, následovaná Chlupáčkem. Celou dobu mě pozoroval svým roztomile zvídavým pohledem, zvlášť když jsem si čistila zuby. Díval se na ten kartáček, jako by to snad byla nějaká zbraň. Nešlo se mu nesmát.

Vrátila jsem se do pokoje, abych na sebe něco natáhla, nezáleželo mi nijak na vzhledu, stejně přes to budu mít kabát, takže jsem vzala první oblečení, které mi přišlo pod ruku – džíny a modrý rolák.

Vlasy jsem si stáhla do culíku, takového obyčejného, aby mi vlasy nepřekážely.

Když jsem byla hotová, přišla moje oblíbená část ranních příprav – adventní kalendář. Ano, uvědomuju si, že jsem na to možná velká, ale tahle bláznivost mě doprovází už od dětství.

Přešla jsem ke stolku a natáhla se pro ten svůj. Otevřela jsem okýnko z číslicí osm, vyndala čokoládu a odložila.

Jak málo stačí ke štěstí.

Pískla jsem na Chlupáčka, který na to ochotně slyšel, a sešla dolů. Tam už mamka rachotila v kuchyni, podle všech těch zvuků jsem tipovala, že myje nádobí.

„Dobré ráno,“ prohlásila jsem, když jsem došla do kuchyně a hned na to zívla. Nejsem zrovna ranní ptáče.

„Co tak brzy?“ zeptala se. Ukázala jsem na Chlupáčka, který stál vedle mě.

„Ale ten už byl dávno venku, když si spala, někdy kolem šesté ráno,“ usmála se na mě mamka a dál se věnovala nádobí.

Zarazila jsem se. „Aha. Ty jsi s ním byla?“ Svraštila jsem obočí.

„Ne, tedy, tak napůl, víš, jak jsme měli, když si byla malá, Micku?“ Kývla jsem na ni, aby pokračovala.

„No, tak ve dveřích máme stále ty dvířka a zřejmě jimi prolezl ven, protože když jsem se já vzbudila, tak se zrovna kradl zpátky,“ vysvětlila mi.

„Hm, jo, to by souhlasilo. Chytrej kluk,“ pochválila jsem ho. „Každopádně, projít se s ním půjdu, co kdyby náhodou. Nasnídám se až pak,“ dodala jsem. Hlad jsem zatím neměla, ne nijak velký, a Chlupáček byl důležitější. Bylo jasné, že někomu patřil, nejenom kvůli tomu obojku, protože aby byl takhle chytrý sám od sebe, není možné.

„To je skvělý nápad, alespoň rozvěsíš ty inzeráty, které jsem ti vytiskla,“ odpověděla mi mamka.

„Inzeráty?“ Polkla jsem.

„Ano, Isabello, inzeráty. Pěkně je vyvěsíš, aby si toho majitel všiml, hm?“ Zatvářila jsem se ublíženě, ale poraženecky.

„Dobrá, vyvěsím.“ Povzdychla jsem si. Nechtěla jsem, aby mi Chlupáčka někdo vzal.

„Hodná holka. A dokonce jsem ti našla vodítko, je ještě použitelné, máš ho i s inzeráty na skříňce v chodbě,“ poradila mi a dál utírala tu hordu dříve špinavého nádobí.

„Díky,“ řekla jsem a pískla na Chlupáčka, který se mezitím někam zatoulal. „Mimochodem, kde je táta?“

„Vyrazil na ryby, prý, aby bylo co na adventní večeři,“ odfrkla si mamka. „Stejně zase nic neuloví a já ty ryby tak akorát vyndám z mrazáku.“

Zasmála jsem se. Tak to chodilo vždycky.

„A Bello?“ Natočila jsem se k ní, aby věděla, že poslouchám. „Až se vrátíš, tak mám pro tebe překvapení.“ Překvapení? Co by to tak mohlo být? Netušila jsem, co si mám pod tím pojmem představit.

„Jasně, tak díky,“ usmála jsem se a vypustila to z hlavy.

Rozešla jsem se do chodby, kde jsem se teple oblékla a obula, abych nezmrzla. Chlupáček už mezitím prolétl ven dvířky, aby se zabořil do sněhu, převaloval a dělal v něm jiné skopičiny. Popadla jsem do ruky vodítko, i inzeráty, které skutečně ležely na skříňce, a vyšla ven.

Okamžitě mi na nos dopadla sněhová vločka a za ní další. Nebyla to zas až taková chumelenice, ale sníh padal, do toho mrzlo. Alespoň, že za mraky prosvítalo slunce.

Měla jsem pravdu, Chlupáček byl k nezastavení. Převaloval se ve sněhu, takže byl spíš bílý než hnědočerný. Byl ve svém živlu, ani na zavolání nereagoval, takže jsem k němu došla a jednou volnou rukou ho vytáhla ze sněhu. Koukal na mě sice trochu vyčítavě, ale nechal se oklepat a připnout si vodítko.

Cestou jsem si pozorně prohlídla inzerát. Byla na něm fotka Chlupáčka, kterou nevím, kdy stihla udělat, pak samozřejmě popis Chlupáčka a kontakt na nás. Papírů bylo asi třicet, to nebude trvat zas tak dlouho.

Zezadu měly všechny papíry lepítka, stačilo z nich pouze postupně strhat ochranný obal a nalepit. Po chvíli jsem narazila na první lampu a hned jeden přilepila. Chlupáček se na mě díval, pozoroval mě, co to provádím, ale nakonec to vzdal a i přes zábrany vodítka se znovu válel ve sněhu.

Sevřela jsem pevněji inzeráty, když trochu zafoukal vítr, a nekompromisně zatahala za vodítko, abych Chlupáčka vytáhla ze sněhu. Začínala být mi trochu zima a přeci jenom, je stále ráno a já se ani nenajedla, takže chci být co nejrychleji doma, v teple s horkou čokoládou u televize.

Šla jsem dál po chodníku a jakmile jsem viděla nějaký objekt, na který se dal inzerát přichytit, využila jsem toho. Pomalu jich ubývalo. Znenadání jsem hlasitě zazívala, až se mě Chlupáček lekl.

Ani mě nepřekvapilo, když jsem po další chvilce došla k sportovnímu obchodu, který patřil Newtonům. Nevadilo mi to, protože mi zbývaly dva inzeráty, které mi snad dovolí vylepit tady, a já budu mít hotovo.

Vešla jsem a nad hlavou mi zacinkal zvonek.

„Dobrý den,“ řekla jsem. Za pultem stála blonďatá paní, která byla ke mně otočená zády a něco tam rovnala, ale když jsem na ni promluvila, tak se na mě podívala.

„Bello, to je překvapení, od té doby, co u nás nepracuješ, jsem tě neviděla dlouho. Mike toho moc nenamluví, znáš ho,“ usmála se, „jak se máš?“ Přikývla jsem. Znám ho už čtyři roky, co chodím na Forkskou střední, tedy, abych nelhala, tak tři a půl roku - letos jsme v maturitním ročníku – a za ty roky jsem s ním asi dvakrát chodila, nakonec jsme ale zjistili, že by nám to stejně neklepalo. Pokud tuším správně, tak stále chodí s Jess.

„Dobře, děkuji, paní Newtonová. Vy?“ Mávla rukou a zachichotala se.

„Vánoce se blíží, kdo by se měl špatně! Mám se výborně. Co tě sem přivádí?“

„To je právě to. Mohla bych tu vylepit dva inzeráty?“

„Jaké inzeráty?“ Svraštila obočí.

„Hm, včera jsem našla u nás na zahradě psa, je o ještě štěně a někomu se ztratilo,“ řekla jsem a natáhla se pro Chlupáčka.

„Ta je krásná! Nebo jestli je to on?“ zeptala se váhavě, jakmile ho uviděla.

„Je to on. Pojmenovala jsem ho Chlupáček.“ Natáhla jsem se k paní Newtonové, aby si ho mohla pochovat, a odepnula mu na tu chvíli vodítko. Začala ho drbat za ušima, což se mu nehorázně zalíbilo a zavřel oči.

„Můžu tu vylepit ty inzeráty?“ zeptala jsem se. Paní Newtonová kývla na souhlas, takže jsem pár kroky přešla místnost k nástěnce a oba inzeráty tam připnula připínáčky.

Vrátila mi Chlupáčka, kterému se od ní ovšem moc nechtělo, ačkoli neměl na vybranou. Připnula jsem mu vodítko zpátky a rozloučila se. Úsměv se mi ještě rozšířil, když jsem vyšla ven a zjistila, že stále sněží.

Chvilku jsem tam tak stála, s otevřenou pusou a vypláznutým jazykem a chytala vločky do pusy. Kdybych neměla na vodítku Chlupáčka, tak se začnu i točit, ale takhle hrozilo, že bych se do něj akorát tak zamotala, při své smůle.

Na chvíli jsem zavřela oči a vzpomínala, jak jsem jako malé dítě dělala přesně to samé. Dělala andělíčky, točila se ve sněhu, koulovala se, stavěla sněhuláka… Pořád jsem si občas, hlavně na Vánoce, připadala jako přerostlé dítě. Ale už to nebylo takové. Chyběla mi tu ke štěstí má nejlepší kamarádka. Mona Shepardová. Už dlouho jsem ji neviděla. No, to je jedno.

Přestala jsem se chovat jako blázen, abych ještě nenastydla a rozešla se směrem domů. V kapse bundy jsem nahmátla mobil a zjistila, že se mi to trochu protáhlo, ta procházka. Bylo už deset hodin pryč, ani nevím, jak se mi to povedlo.

Uklidila jsem ho a natáhla si rukavice, protože mi začínaly mrznout.

Zdálky jsem zahlédla náš domek. Přidala jsem do kroku, abych byla co nejdříve v teple. A to nebyl jediný důvod, proč jsem spěchala. Pořád jsem se částí své mysli zaobírala nad tím, co by tak mohlo být to překvapení.

Došla jsem k naší příjezdové cestě, na které ovšem kromě mého náklaďáčku a tátova policejního, zřejmě ho na ryby odvezl Harry, stálo ještě jiné, cizí. Nic mi nepřipomínalo, byl to černý mercedes, s už trochu oprýskaným lakem. Pokrčila jsem v duchu rameny a pokračovala opatrně ke dveřím, co já vím, pořád tu může být ještě ta ledovka.

Zazvonila jsem a čekala. To, že to trvalo dýl, jsem přikládala mamčině zaneprázdněnosti. Nebyla to však mamka, kdo mi otevřel.

„Mono?“ vydechla jsem překvapením. Dočista jsem zapomněla, že jsem měla hlad.

„Jsem to já,“ vykřikla a otočila se na prahu se zvednutýma rukama ve vzduchu. Moje srdce zaplesalo. Objaly jsme se, vytancovaly jsme zpátky na sníh a zuřivě jsme se dál mačkaly v náručí té druhé. Někdy během té doby jsem musela z ruky pustit Chlupáčkovo vodítko, protože začal kolem nás poskakovat a štěkat. Mně to bylo jedno, byla jsem natolik přešťastná a překvapená, že jsem nevnímala nic jiného.

Po nekonečné době jsme se pustily, obě dvě jsme se zubily od ucha k uchu.

„Jak - kdy?“ vykoktala jsem.

„Před chvílí jsem přijela. Byl to můj a tvojí mamky nápad. Rodiče jsou v nedalekém motelu, budeme tu až do Vánoc, večeřet budeme u vás, hm, co ještě…“ zamyslela se. Zafuněla jsem a z pusy mi vylétl obláček páry.

„To je to nejúžasnější překvapení, co jsem kdy mohla dostat,“ řekla jsem.

Využila jsem své bláznivé nálady bez špetky rozumu a sněhu na zahradě a padla do něj. Bylo mi jedno, že mám obyčejné džíny, které budou brzy mokré, prostě jsem z popudu začala dělat andělíčky, přesně, jako když jsme byly malé. Mona mě zkopírovala a za chvíli jsme nejen válely andělíčky, k tomu jsme se zkoulovaly, zlechtaly a smály do nevědomí.

Nevím, jak dlouho jsme se chovaly jako blázni, ale až po chvíli mi došlo, že mě někdo pozoruje. Že nás někdo pozoruje. Ve dveřích totiž stála mamka a zuřivě cvakala foťákem; pro tentokrát mi to nevadilo.

Když jsme se víceméně dosmály a uklidnily, vstaly jsme, a protože jsme byly celé od sněhu, tak jsme se oprášily. Ještě jednou jsme se objaly a zapózovaly, abychom měly taky jednu normální fotku, a pak jsme vešly dovnitř, s Chlupáčkem za zády.

Zuly jsme se a sundaly si bundy, šály i čepice. Bylo příjemné nemít na sobě hordu oblečení a i přesto být konečně v teple. Sedly jsme si do obýváku, mamka nám mezitím udělala její domácí horkou čokoládu a sobě kafe, k tomu nám ještě dala každé po dvou kouscích buchty. Teprve teď jsem si vzpomněla na ten hlad. Buchta ve mně zmizla coby dup, i v Moně, ale čokoláda byla ještě teplá, s tou to nešlo tak rychle.

„Tak povídej, co je novýho? A odkdy máš psa?“ Povytáhla mírně obočí.

„No, nic moc, bez tebe to je tady takový nijaký, takže žádný změny, krom toho, že jsem se rozešla s Mikem, ale to jsem ti psala,“ pokrčila jsem rameny. „A Chlupáčka mám od včerejška. Našla jsem ho venku, u plotu.“

„Aha, jasně, nepovídej, že jsi nikoho novýho neobjevila? A Chlupáček říkáš? Je roztomilý,“ usmála se.

„Nejsi sama, kdo si to myslí,“ upozornila jsem ji. „A ne, neobjevila. A co ty? Jak je v Kanadě?“

„Zima,“ zasmála se. Protočila jsem oči. „Já vím, já vím, chytrá odpověď. Fajn, skvěle, ale chybíš mi tam. Každopádně, společná vejška platí?“ mrkla na mě.

„No jasně,“ usmála jsem se. Napila jsem se horké čokolády a na moment věnovala pozornost televizi. Zrovna dávali vánoční film, jak jinak, a když jsem se mrkla na program, zjistila jsem, že je to komedie Santa má bráchu. Něco mi říkalo, že už jsem to viděla, ale už jsem si nepamatovala, o čem to tak může být.

Mamka to sledovala, ovšem, já znovu obrátila pozornost k Moně. Poprvé za tu chvíli, co je tady, jsem si ji pořádně prohlédla. Její špinavě blond vlasy byly stažené do copánku, na uších jí visely velké zlaté kruhy a pomněnkově modré oči měla obtažené černou linkou.

Všimla si mého pátravého pohledu, ale nevěnovala mu tolik pozornosti. Znovu jsem se napila čokolády, už mi začínala pomalu ubývat. Najednou mě napadlo, jak si znovu připomenout dětství.

„Nechceš jít stavět sněhuláka?“ Zablýsklo se mi v očích.

„Proč ne?“ pokrčila rameny a ačkoli na to její reakce tolik nevypadala, oči jí svítily nadšením. Dopila jsem horkou čokoládu a hrnek položila na stolek. On ho pak někdo uklidí. Chlupáček nám nevěnoval pozornost, protože ho mamka drbala za ušima.

Oblékly jsme se a vyrazily ven. Na zahradě bylo naštěstí sněhu dost, takže za chvilku už jsme měly tělo hotové. Zbývala hlava, nos, oči, pusa a knoflíky. A málem bych zapomněla na ruce. Za chvíli byla i hlava hotová, takže zbývalo vymyslet, co mu dáme jako nos.

„Mrkve jsi říkala, že nemáte?“ Zavrtěla jsem hlavou. Pak mě něco napadlo.

„A co rampouch?“ Vydala jsem se ke střeše a jeden dlouhý ulomila a zapíchla ho sněhulákovi do obličeje.

„Jo, to by šlo,“ usmály jsme se. Místo očí, pusy i knoflíků jsme daly víčka od plastových flašek, která jsem přinesla, a jako ruce větvičky. Vypadal vážně bláznivě.

„Doběhni pro foťák, tohle chce fotku!“ křikla Mona. Měla pravdu. Zaběhla jsem dovnitř. Naštěstí byl foťák daný hned na skříňce v chodbě, takže jsem se ani nemusela zouvat. Popadla jsem ho a vyšla ven, když vtom kolem mě prolítla koule chlupů.

Taktak jsem zapnula foťák a zmáčkla spoušť. Udělala jsem dvě fotky – díky bohu. Jedna, na té stál sněhulák ještě vcelku, na té druhé ani pomalu nebylo poznat, co nebo kdo tam je. Chlupáček zrovna skákal na sněhuláka, který to nevydržel a padal k zemi, no a Mona se ho snažila zachránit a skončila celá od sněhu.

„A je po sněhulákovi,“ posmutněla jsem, ačkoli to nešlo vydržet, při pohledu na Monu, válící se na zemi a k tomu Chlupáček, sedící na hroudě sněhu plné víček s jeho psím kukučem. Sice se na mě Mona dívala lehce vyčítavě, když jsem se začala smát, až mi tekly slzy, ale pak se rozesmála taky. Foťák jsem stihla taktak dát do kapsy, když jsem spadla na zem. Opravdu netuším, jak dlouho jsme se smály, ječely anebo pištěly, protože jsme se navzájem lechtaly, ale stálo to za to.

Ještě nějakou dobu jsme ležely vedle sebe, nedbajíc na to, že můžeme nastydnout, a vydechovaly obláčky páry.

Když jsme se zvedaly, tak jsme se natáhly pro sníh, obě dvě a vyhodily ho do vzduchu. Všude se ozýval náš radostný výkřik:

„Milujeme Vánoce!“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Christmas surprise - 2. kapitola:

 1
4.
Smazat | Upravit | 09.12.2013 [16:44]

Super povídka!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.12.2013 [21:54]

VampireAlice1235Opäť pekná kapitolka v tvojom podaní. Krásne napísané a strašne sa teším na pokračovanie a na Edowe roľničky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon.

08.12.2013 [18:59]

kiki11Ztřeštěná vánoční povídka. Přesně pro mě. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS
08.12.2013 [17:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!