Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 14. kapitola

09.02.2012 (07:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2179×

Jacob

„Zlato, co se děje?“ zeptal jsem se a pozoroval její štíhlé tělo. Třásla se a plakala. Chtěl jsem ji nějak utěšit, ale neměl jsem tušení jak. Jen jsem stál a čekal, co mi poví. Hřbetem ruky si otřela tváře a podívala se do mé tváře.

„Jsem těhotná,“ zašeptala a znovu začala plakat. Ztuhl jsem a překvapeně hleděl do její tváře. Těhotná? Ne, to nemůže být pravda. Musí se plést.

„Ne, to není možné,“ zašeptal jsem a opřel se o zeď. Snažil jsem se být opatrný a používali jsme ochranu. To nemůže být pravda. Odlepil jsem se od zdi, pohleděl na ni a nevěděl co říct. Jen jsem stál a snažil se racionálně uvažovat.

„Já musím na vzduch,“ šeptl jsem a opustil koupelnu. Rychle jsem vyběhl z domu a během skoku se přeměnil ve vlka. Nezajímalo mě, že z mého jediného oblečení zůstaly jen cáry. Nevnímal jsem nic jiného, jen své zmatené myšlenky. Když jsem byl dostatečně daleko, posadil jsem se na zem a přemýšlel. Moje životní láska je těhotná. Čeká dítě se mnou. Budu táta.

Proboha, vždyť mi je teprve osmnáct. A Carlie? Ta je jen o pár měsíců mladší. Je pravda, že už je dospělá, ale mentálně je pořád puberťačka. Nebyl jsem připravený na takový závazek. Byli jsme spolu jen několik měsíců, ještě jsem si jí pořádně neužil. Bylo toho tolik, co jsem chtěl udělat, než se ožením a založím rodinu. Měl jsem v plánu s ní jet do hor, ukázat jí tu nádheru, kterou jsem nedávno sám poznal. Toužil jsem ji představit svému otci dřív, než budeme tři. Přál jsem si s ní cestovat, poznat všechny kouty světa a být jen s ní.

Co řeknou její rodiče na to, že je v osmnácti těhotná? Zabijí mě. Emmett mě zakousne jako svého oblíbeného medvěda a Rose? Ta mě dorazí, až se mnou Emmett skončí. Všichni členové její rodiny mě budou nenávidět.

Hodiny ubíhaly a já pořád seděl na stejném místě. Už jsem nepřemýšlel, jen jsem hleděl před sebe a bylo mi jasné, že se musím vrátit. Musím čelit tomu, co jsem zavinil. Budu stát při ní, ať už se rozhodne jakkoliv. Nepřipouštěl jsem si to, ale myšlenky mi pořád utíkaly k představě malého chlapečka s jejími jemnými rysy a mýma očima. Představoval jsem si, jak běhá po zahradě a jeho matka se ho snaží chytit. Usmál jsem se a u srdce mě zahřálo. Čím déle jsem tu seděl, tím víc jsem toužil po tom malém prckovi. Před očima jsem měl svou těhotnou lásku a sebe, jak se o ni starám.

Zvedl jsem se ze země a otočil se. Zhluboka jsem se nadechl, napřímil jsem se a vyběhl k domu. Pospíchal jsem, protože mi došlo, že je tam tak dlouho sama. Myslel jsem jen na sebe a ji nechal vyděšenou, zranitelnou a samotnou. Nadával jsem si do těch nejhorších nadávek a přál si, aby se dal vrátit čas. Přidal jsem na rychlosti a během pár okamžiků jsem stál před domem. Přeměnil jsem se a bylo mi jedno, že jsem nahý. Vběhl jsem do domu, vešel do prvního pokoje a ze skříně si vzal kalhoty. Byly mi velké, ale nezáleželo na tom, co mám na sobě. Záleželo na tom, co jsem cítil a po čem jsem toužil.

Vběhl jsem do jejího pokoje a uviděl ji, jak sedí na posteli. Třásla se a rukama si objímala břicho. Rychle jsem k ní přešel a pevně ji objal. Cítil jsem, jak ztuhla a snažila se mě od sebe odehnat.

„Lásko, moc se omlouvám. Nemyslel jsem to tak. Miluji tě, a to miminko chci,“ zašeptal jsem a podíval se jí do očí. Překvapeně ke mně vzhlédla a přestala plakat. Trochu se usmála a pevně mě objala.

„Taky to miminko chci,“ zašeptala mi do ucha a já se usmál.

Carlie

Byla jsem zmatená. Hleděla jsem na své tělo v zrcadle a všude kolem sebe cítila ten strach a překvapení. Jacob odešel a já tu zůstala sama se svými zmatenými myšlenkami. Snažila jsem se trochu uklidnit a zamyslet se nad tím, ale nešlo to. Pořád jsem měla před očima malou holčičku a jejího otce.

Když se Jacob vrátil, všechno se uklidnilo. I on to miminko chtěl. Byla jsem na vrcholu blaha. Ležela jsem v posteli, triko vyhrnuté a na bříšku jsem cítila lehké polibky svého přítele. Věnoval se mně i svému dítěti. Usmívala jsem se a hladila ho ve vlasech. Bylo mi jen osmnáct, ale byla jsem šťastná. Měla jsem přítele, který mě bude milovat po celý život, a dítě na cestě. Neměla jsem tušení, co to bude, ale už teď jsem ho milovala. Ke rtům svého přítele jsem přidala jednu svou dlaň a laskala naše maličké.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do kůže a poté se podíval do mých očí.

„Taky tě miluji,“ vydechla jsem a zavřela oči.

Musela jsem usnout. Když jsem oči znovu otevřela, všude kolem mě bylo světlo a v posteli jsem byla sama. Převalila jsem se na druhý bok a pocítila křeč v břiše. Rychle jsem se posadila, a když jsem uslyšela hlasité zakručení mého žaludku, klidnila jsem se. Pomalu jsem se zvedla, oblékla si župan a šla na chodbu. Z kuchyně jsem slyšela tiché pískání a řinčení nádobí. Usmála jsem se a sešla těch několik schodů, které mě dělily do vytouženého jídla.

Stála jsem ve dveřích, dolní čelistí jsem utírala podlahu a nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Jacob byl polonahý, v ruce držel knížku, snažil se vařit a zpíval si u toho. Prohlédla jsem si jeho tělo a znovu jsem dostala chuť se k němu natisknout a nikdy ho nepustit. Zaposlouchala jsme se do písničky, kterou zpíval, a zalapala jsem po dechu. Byla to dětská píseň, kterou mi zpívávala maminka.

„Ne, to je až třetí sloka,“ zaklel a začal zpívat znovu. Ruku jsem si položila na břicho, usmála se a po tváři mi stekla slza. Když si mě Jacob všiml, přestal zpívat a trochu zrudl. Položil na stůl knihu o vaření, otřel si ruce a přešel ke mně. Políbil mě na ústa, ruku mi vpletl do vlasů a nakonec si klekl. Usmál se na mé břicho a položil na něj svoji dlaň.

„Ahoj, miminko,“ zašeptal a políbil mě na pupík. Zasmála jsem se a místnost naplnil zvuk mého kručícího žaludku. Jacob se zvedl, na talíř nandal kupu jídla a pobídl mě, abych se dala do jídla. Zprvu jsem jen trochu uždibovala, ale pak jsem se do toho pustila a během pár chvil na talíři nezbylo nic. Opřela jsem se o židli a zhluboka se nadechla.

Podle Jacoba se měli rodiče vrátit během několika hodin. Posadila jsem se v obýváku na pohovku, přitulila se ke svému vlkovi a nadechla jsem se jeho dokonalé vůně. Těch pár hodin uběhlo hrozně rychle. Než jsem Jacoba vůbec stačila políbit, dveře se rozrazily a já se přivítala s rodinou. Věděla jsem, že Edward čte myšlenky, ale díky bohu jsou pro něj ty moje nepřístupné. Jacob se snažil myslet na něco jiného, takže jsem mohla v klidu zajít za dědou do pracovny.

„Ahoj, dědo,“ řekla jsem, když jsem vstoupila. Uviděla jsem jeho blonďatou hlavu mezi kupou knih a usmála jsem se. Když mě uviděl, zvedl se a přešel ke mně.

„Zlatíčko, děje se něco?“ zeptal se, když si všiml mého nervózního výrazu. Zakroutila jsem hlavou a raději se posadila. Napodobil mě a čekal, co mu řeknu.

„Tak jaký byl lov?“ zeptala jsem se, abych uvolnila atmosféru.

„Dobrý, ale kvůli tomu jsi nepřišla,“ zasmál se a já si povzdechla. Podívala jsem se do jeho zlatých očí a zhluboka se nadechla.

„Jsem těhotná,“ vydechla jsem a slyšela, jak zalapal po dechu.

„Nevím to jistě, ale všechno tomu nasvědčuje,“ pokračovala jsem a podívala se do jeho tváře. Byl překvapený, ale nezlobil se.

„Menstruace se mi zpozdila o dva týdny a navíc jsem zvracela. Snědla jsem toho za tři a pořád se necítím plná,“ pověděla jsem mu a znovu viděla jeho překvapení.

„Chtěla jsem tě poprosit, jestli by jsi mě prohlédl a řekl mi, jestli je miminko v pořádku,“ poprosila jsem ho a trochu se usmála. Zvedl se a vedl mě do provizorní ordinace, kterou měl vedle pracovny. Ukázal na lehátko a já se svlékla. Nestyděla jsem se před ním, je to profesionál a já musím vědět, jestli je miminko v pořádku. Položila jsem se a podívala se na strop. Nevnímala jsem lehký tlak v mém podbřišku, prostě jsem myslela na něco jiného.

„Povídej mi něco hezkého, jsi celá ztuhlá,“ řekl a já se nadechla.

„Když jsem to řekla Jacobovi, byl v šoku. Ostatně já taky, nečekala jsem to. Přece jenom je mi osmnáct a mám na děti dost času, ale pak jsem pomyslela na to malé a všechny starosti zmizely. Víš, jestli to bude holčička, pojmenuju ji po tvé matce. Líbí se mi její jméno a navíc se do naší rodiny hodí,“ povídala jsem mu a zapomněla na všechno zlé. Viděla jsem malou holčičku s copánky a nevnímala jsem jeho studené doteky.

„Tak, hotovo,“ řekl a sundal si rukavice. Podívala jsem se do jeho tváře, ale nic jsem z ní nevyčetla. Posadila jsem se, seskočila z lůžka a oblékla se. Když jsem se k němu vrátila, seděl na židli a něco si zapisoval.

„Zavolej Jacoba,“ řekl a já přešla ke dveřím. Vystrčila jsem hlavu a zavolala na svého přítele. Během pár okamžiků byl u mě a se mnou za dědou. Pevně mě chytil za ruku a já se usmála. Podívala jsem se do dědových očí a zalapala po dechu. Netvářil se zrovna hezky.

„Je mi líto, ale nejsi těhotná,“ řekl a mně po tváři stekla slza.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 14. kapitola :