Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bylo nebylo...?! 2

17.12.2009 (18:15) • Karcza • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2557×

Věnování :-D

Pokračování povídky,  “Bylo nebylo…?!“ bych chtěla věnovat  svým přátelům: Romče, Ivetce a Láďovi O:-), mým oblíbeným intračkám (Martinkám, Verče (Která Twilight moc nemusí, protože je v každém odstavci popsáno jak je Edward úžasný a krásný =c)…) a Venušsce (Která Twlight může, ale nechce to přiznat páč je to děsně komerční XD)… ) a všem fanouškům Twilight, kterým nevadí stránky, kde je Ed popisován jako Pan božský a nevadí jim, že je to komerční lol.

Doufám, že se vám bude líbit…

Mor´ranr lífa unin hjarta onr. (Nechť je mír ve tvém srdci.)

S big love Karolína M.

Kapitola první: zpátky domů

Léta Páně 1820 Londýn, Anglie

BELLA

Vracela jsem se domů. Nedělala jsem si naděje, že spatřím ještě otce po 28 letech… Teď by mu bylo 83… Svět venku byl tak jiný než ve Volteře, plno věcí se mezitím změnilo… Nechtěla jsem jet domů lodí, a proto jsem se rozhodla, že raději poplavu- Carlisle mi říkal, že takhle také cestoval. Celou dobu jsem se na sebe snažila moc nepoutat pozornost. Byla jsem převlečená za Sebastiana. A tak jsem se také všude představovala pokud nebyla jiná možnost. Zhruba za dva týdny jsem se dostala zpátky do Londýna. Musela jsem hlavně pokračovat v cestě v noci. Než jsem se dostala do Londýna, tak jsem si raději skočila do nedaleké rezervace na lov, člověk (resp. upír =-P) nikdy neví co se stane.

Někomu jsem ukradla ve městě peníze a zaplatila si pokoj v jednom starém hostinci, pak jsem se vydala k našemu bývalému domu, nikam jsem nespěchala. Zpříjemnila jsem si cestu přes vůbec jsem to ti nepoznávala, vypadal mnohem lépe než před 28 lety. Všude byly vysázené barevné kytky a mladé stromky. V každém zákoutí stála Lavička uprostřed byl menší amfiteátr. Jen pódium a pár lavic…

Nedaleko mě seděla větší skupina, několik dospělých a plno dětí všude okolo. V jedné dámě jsem poznala Charlottu. Vypadala dobře seděla vedle jednoho muže, který mi nebyl moc sympatický, ale nějak jsem to neřešila. K Charlott přiběhl malý chlapeček…

„Mami, mami Isabella si se mnou nechce hrát…“ žaloval na svou starší sestru, která se začala bránit..

„Mami on mě otravuje já se jdu s Eleonor projít, za chvíli se vrátíme, ale on nikam nepůjde…

„Bello pohlídáš přece svého bratra, Wille popros hezky sestru…“

Kdybych mohla brečela bych. Charlott pojmenovala své děti po mě a po Williamovi- ne nesmím na něj myslet. „Žít dál, žij dál…“ opakovala jsem si stále dokola jako modlitbu.

Dorazila jsem k našemu domu. Dlouho jsem se odhodlávala a nakonec zazvonila na zvonek. Otevřela mi mladá služebná.

„Dobrý den, přejete si ?“

„Dobrý, hledám lorda da Vindomeze…“

„Ale pane pan da Vindomez tento dům už před dvaceti lety prodal, víte jednoho dne mu z domu utekla dcera s nějakým mladým pánem, možná ji unesl, to dnes už nikdo neví. Ale starého pána to velice sebralo. Já si to moc už nepamatuji, ale moje matka dřív u něj pracovala, byla komorná mladé slečny…“

Byla jsem ráda, že je služebná takhle ukecaná aspoň jsem nemusela z ní tahat informace, „tak tohle je dcera Kathleen, docela sympatická,…“ uvažovala jsem.

„No a nevíte co se stalo pak ?“

„Víte mohl by jste se mi představit, já, pro lidi je to stále citlivé téma…“

„Omlouvám se mé jméno je Sebastian Swan, můj otec byl svěřenec lorda, který ho vychoval a zaplatil studie. Pak odešel do Evropy na cesty,před několika dny zemřel, vždy mi vyprávěl o Lordu a jeho dceři, tak jsem se chtěl podívat do míst, kde vyrůstal  .“ Nahodila jsem úsměv a služebná na chvíli ztratila nit svých myšlenek…

„Aha, ano vzpomínám si možná by jste si měl promluvit raději s matkou ona bude vědět víc… To mi tak scházelo mluvit s Kathleen, která o Sebastianovi věděla, ještě by mě poznalano i když po tolika letech ale , to nemůžu riskovat… Nasadila jsem další úsměv a pronesla medově…

„Nerad, bych vaší matku otravoval takovými banalitami, stačí když mi řeknete co víte.“ Zamrkala jsem a ona začala mluvit… ti lidé.

„Jistě nebudeme matku rušit, takže lord nechal po mladé dámě pátrat nějaký detektivy, byl z toho hrozný humbuk. Každého kdo mohl něco vědět stále vyslýchali, chudák slečna Charlotta Lorenzová, ta to odnesla nejvíc, protože byla přítelkyní slečny… Tak to bylo asi 7-8 let, nakonec to lord vzdal a  prodal dům s veškerým služebnictvem. Pak se odstěhoval zpátky do svého panství v Nohantnu a od té doby o něm nemáme vůbec žádné zprávy, mamka vždy vzpomíná jaký byl lord velký člověk, každým pomáhal, ať přišel kdokoliv, když pak zmizela jeho dcera nevzdával to a pokračoval dál. Žil, i když ho to moc bolelo, snažil se to nedávat najevo, nikdo nevěděl jak mu pomoc, nakonec to tu nevydržel a odjel …“ dořekla trochu smutně nakonec.

„Moc vám děkuji, prosím pozdravujte matku… Řekněte jí jestli si ne mě vzpomene, tak, že jí mám rád, a že se omlouvám… Řekněte jí, že Gordonovi jsou mrtví a Isabella také… sbohem.“ Nedávalo to smysl, ale já nemohla odolat…

KATHLEEN

Slyšela jsem jak se Jorika s někým baví, šla jsem ji napomenout ať se nevykecává mezi dveřmi s každým kdo projde okolo, pak jsem ale uslyšela poslední věty dotyčného člověka, byl to muž…

„…děkuji, prosím pozdravujte matku… Řekněte jí, jestli si ne mě vzpomene, že jí mám rád, a že se omlouvám… Řekněte jí, že Gordonovi jsou mrtví a Isabella také… sbohem.“

„N e…“ řekla jsem nahlas běžela jsem ke dveřím, Joriko jdi prosím do kuchyně pomoci Jessice.“ Řekla jsem nekompromisně. Pak jsem se podívala na postavu, ano byl to Sebastian tu tvář bych poznala všude, byla stále skoro stejná i po tolika letech, bylo to divné. Přesto jsem šla k němu a objala jsem ho a zašeptala. „Chyběla jste nám slečno, váš otec se vás nahledal…“

„Já… Kathleen ty jsi mi taky chyběla, prosím odpusť mi to, mám tě ráda vracím se domů, ale prosím nikomu to neříkej…sbohem.“

„Nebojete se slečno sbohem…“

BELLA

Byl to trošku šok, když mě objala. Dostala jsem tak trochu žízeň. To byla v tuto chvíli, ale úplně ta poslední věc na kterou jsem myslela. Poznala mě po tolika letech… Lehce jsem se jí vyvinula z objetí.

„Sbohem zašeptala jsem naposledy.“ otočila jsem se a odešla.

kapitola druhá: Otec a strýc

Léta Páně 1820 Nohant, Anglie

Pokračovala jsem dál, cestou jsem přemýšlela nad slovy Kathleeiny dcery Joriky a nad otcem…

Cesta mi trvala jen pár hodin, jenže jsem dorazila pozdě v noci, tak jsem raději počkala do rána před branami do Harrow. Pak jsem sbírala odvahu vejít, ujistila jsem se, že moje schopnost stále funguje a já vypadám jako Sebastian.

„Co tu chcete ?“ zeptal se mě nepřátelsky nějaký mladý muž, který jel na koni ven ze brány.

„Jdu za lordem da Vindomezem, já jsem jeho svěřenec…“

„Zajímavé, že se otec nikdy nesvěřil, že někoho „adoptoval“, prohlásil ten chlap výsměšně.

Nemohla jsem tomu uvěřit, já mám bratra…

„Já nesu nové zprávy o Isabelle da Vindomezová, mé jméno je Sebastian Swan…“

„O Isabelle, vážně ? Dobrá pojďte dál dojdu pro otce…

Šel přede mnou a vedl mě bránou domů. Po tolika letech a mé přeměně jsem si toho moc nepamatovala jen pár kusých vzpomínek co mi zůstalo. Na nic se nevyptával jen když jsme se blížili ke vstupním dveřím prohodil.

„Doufám, že to myslíte vážně, otec je na tom velice špatně se zdravím a nerad bych, aby si způsobil infarkt…“ Říkal to tak vlažně, že jsem velice pochybovala jestli by mu to až tak moc vadilo jak říkal…

„Paule, kde jste přivezte sem otce má návštěvu.“ Přikázal postaršímu muži, který stál nedaleko dveří

„Ano pane, už běžím.“ Paul rychle odešel. Ale za chvíli se už zase vracel a tlačil před sebou kolečkové křeslo a v něm seděl strýc Jhonathan, to znamenalo jediné otec je mrtvý…

Když mě spatřil ztuhl. „Bello…“ zašeptal nezvučně, pamatoval si mě …

„Otče tohle je Sebastian Swan, tvrdí, že ví něco o sestřence Isabelle a že jsi jeho poručník…“

„Ne, můj poručník byl Charles da Vindomez…“ pronesla jsem bezbarvým hlasem.

„Synu nech nás se Sebastienem o samotě, děkuji ti.“ Bratránek se otočil a odešel. „Pojď.“ pobídl mě Jhonathan a nechal se sluhou dotlačit ke knihovně, kde ho propustil a mi zůstali sami.

„Já…“ Začal. „Isabello jak je to možné, tolik let a pane bože tolik jsem doufal, že se jednou vrátíš. Tvůj otec je mrtvý, je tomu 15 let. Ke konci říkal „Ona se vrátí, jednoho dne se vrátí, já už tu nebudu, ale ty Jhonatane musíš vydržet i kdyby to bylo 100 let. Dlužíš mi to, víš to ! Že to víš, napíšu jí dopis a vše jí vysvětlím, ale ty ho musíš předat Jhonatane ano…“

Strýc byl ponořen ve svých vzpomínkách, a něco mumlal díky svým upírským schopnostem jsem mu rozuměla každé slovo. Pak se na mě podíval v očích slzy sáhl do kapsy a vytáhl pomačkanou nažloutlou obálku.

„Tady, tohle je pro tebe od tvého otce…“

Rozechvěle jsem uchopila obálku, zlomila pečeť a vyndala přehnutý dopis. A začala číst.

Drahá Isabello,

Chci abys věděla, že ti vůbec nic nevyčítám a že tě mám rád, i přes to co se stalo, Je mi líto, jak to muselo dopadnout, ať jsi měla pro svůj odchod jakýkoliv důvod. Tak rád bych tě teď objal a řekl ti, že tě mám rád a NIC to nezmění, vždy budeš moje malá holčička ať se děje cokoliv, pamatuj navěky…

Je tolik věcí kolik bych ti chtěl říct, ale musím se ti k něčemu přiznat, možná to bude znít krutě, ale slíbil jsem, že ti to povím až ti bude jednadvacet. Jde o satré rodinné tajemství.

Pamatuješ si, jak jsem nikdy moc neměl rád svého bratra, strýce Jhonatana ? Určitě ano. Víš Bells on měl vždy všechno po čem jsem toužil. Když jsem si bral tvou matku- Cornelii, tak jsem to vůbec netušil, ale pravdou je, že jsem neplodný a tvým biologickým otcem je Jhonatan…

Bello, ani nevíš jak mě potupovalo žádat svojí milovanou ženu, aby tě počala s mým bratrem a žádat bratra, mého dokonalého bratra. Nakonec souhlasili, chtěl jsem syna, vím byl jsem hloupý, ale potřeboval jsem dědice. Byl to jednoduchý obchod, Jhonatan neměl titul ani majetek. Dodnes mě mrzí, jak jsem byl sobecký, ale ničeho rozumíš NIČEHO nelituji. Dostal jsem něco lepšího než syna  –Tebe. .  Tak teď víš pravdu, je mi moc líto, že ti to sděluji tímto způsobem, ale to tajemství by mě nenechalo v klidu. Teď už můžu v klidu spát dál. Mám tě rád Bello…

S láskou Charles

Ruka s dopisem mi klesla k pasu. Bylo toho na mě moc. Tohle měnilo všechno, můj otec nebyl můj otec, ale strýc. Zato strýc nebyl můj strýc, ale otec…

Otočila jsem hlavu k Jhonatanovi, který seděl na křesle. Jak je to možné, nechtěla jsem to chápat. Hlavou se mi míhaly myšlenky, že jsem ani nedokázala pořádně vnímat jejich význam. Myslela jsem jen na jedno, „Charles není můj otec !!! Jak mi to mohli udělat tolik let lží…  Za všechno si můžu sama. kdybych tenkrát nešla za Gordonovými…“ Sebelítost nahradilo obviňování, za smrt otce, (Charlese) Je možné, že není biologický, ale navždy to bude můj otec ! Obviňování za to co se stalo Willovi a Richardovi… Kdyby to šlo brečela bych, nad svým osudem, nad ztraceným životem a rodinou…

„Je… je to všechno pravda ? To že jsi můj otec a…“ Zlomil se mi hlas, Jhonatan měl v očích slzy a němě přikývnul hlavou, to byl konec.

„Žít dál…“ Isabella Marie Anastázie da Vindomezová definitivně zemřela, tak jak měla před skoro 30 lety. Teď už jsem byla nový člověk (upír =P). Podívala jsem se na Jhonathana. „Děkuji, za všechno, že jsi počkal. Prosím udej na úřadech, že Isabella zemřela a bratři Gordonovi také. Sbohem strýci- otče.“

To bylo těžký, definitivně se rozloučit s Richardem... ,,Sbohem.."

Otočila jsem se k němu zády a odcházela.

„Bello…“ Vydechl potichu.

Já už byla, ale pryč. Rychle jsem se rozběhla a začala novou etapu života. Vše co bylo před mou proměnou, jako by nikdy neexistovalo, byla jsem jen já.

Autor: Karcza (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bylo nebylo...?! 2: