Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 26. kapitola

21.05.2013 (21:30) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3886×

„Mluvil jsem s Renée,“ řekl najednou Charlie. Seděli jsme v obývacím pokoji a koukali na baseball. Absolutně jsem tu hru nechápala, ale právě uvažování nad tím, o co tam vlastně jde, mi pomáhalo nemyslet na nějaké horší věci…

„A co říkala?“ zeptala jsem se.

„No… Možná by bylo lepší tam pár měsíců nejezdit,“ řekl můj otec váhavě.

„To ani nemám v plánu,“ řekla jsem odměřeně, avšak abych se přiznala, dotklo se mě to. Dotklo se mě, jak se k tomu postavila má vlastní matka, a že se rozhodně nepostavila na mou stranu.

„Tati, půjdu si odpočinout, jsem unavená,“ zašeptala jsem a vstala.

„Dobře, holčičko. Odpočiň si, bude to v pořádku, věř mi,“ konejšivě mi stiskl ruku a usmál se.

„Jo... Snad...“ připustila jsem a bez dalšího pohledu odešla nahoru do pokoje. Najednou jsem pocítila náhlý pocit samoty. Ano, musela jsem si přiznat, že se všichni okolo mě moc snažili, abych to nějak zvládala. Avšak nemluvili jsme o tom, byla to zlá věc, která se mi stala, ale nikdo mi doopravdy neřekl, co si o tom myslí. Nikdo... Ani Edward ne. Poslední dobou jsem cítila, že v mé společnosti není rád, že se mi možná dokonce vyhýbá...

Do postele jsem už dobíhala se slzami v očích. Nevím, co jsem si myslela. Možná přece jen bylo lepší jít na potrat. To dítě bude celý život působit napětí v mé rodině. Ani já jsem si nebyla jistá tím, že se o něj budu moct postarat. Bože, začínám pochybovat o tom, že jsem udělala dobře. Třeba by tomu dítěti bylo líp, pokud by se vůbec nenarodilo. Nebude mít milující matku, či rodinu... Nebude mít nikoho, kdo by ho opravdu dokázal chránit pro to, jak moc ho miluje...

Popadla jsem mobil, jenž ležel vedle postele a vytočila známé číslo.

„Volané číslo je buď nedostupné nebo vypnuté. Zavolejte, prosím, později,“  ozval se hlas té nepříjemné ženy, který jsem slýchala vždy, když jsem mu chtěla zavolat. Nezvedal mi to, nevěděla jsem proč. Posílala jsem mu miliony vzkazů, miliony zpráv... A jakoby žádnou z nich nedostal, na žádnou z nich neodpověděl.

Uplynul měsíc od doby, co jsem se to dozvěděla. Do školy jsem vůbec nenastoupila, shodli jsme se na tom, že by to bylo zbytečné a Edward se ozval jen málokdy. Zraňovalo mě to, zvlášť když místo sebe mnohdy posílal svou sestru Alici. Moc jsem si ji neoblíbila, byla zvláštní a já nevěděla, co si s ní povídat. Ke všemu jsem z ní měla pocit, že chce, abych na chvíli zapomněla na své těhotenství a tahala mě po městech, kde jsme často trávily až několik hodin. Nebylo mi to příjemné, zvlášť v poslední době, kdy jsem každé ráno proseděla v koupelně a všechno mě neskutečně bolelo.

V tom se ozval můj vyzvánějící mobil a já se podívala na displej s nadějí, že se nade mnou Edward konečně slitoval. Avšak bohužel... Opět mi volala Alice a já zkřivila obličej do otrávené grimasy.

„Ahoj, Alice,“ vzdychla jsem.

„Bello! Jak ti je?“ vykřikla.

„Dnes je mi fajn,“ přiznala jsem popravdě, i když to jsem možná neměla dělat.

„Tak to je skvělé! Můžeme někam vyrazit... V Seattlu otevřeli nový butik s těhotenským oblečením. Bude se ti moc líbit, uvidíš...“ mlela dál a dál, až jsem ji přestala poslouchat. „Bello! Tak co? Půjdeš?“

„Promiň, Alice, nemám náladu.“ Už jsem neměla náladu ani sílu jí v tomhle vycházet vstříc.

„No tak, Bells! Musíš myslet na něco jiného, musíš se nad to povznést!“ přesvědčovala mě.

„Co když nechci?!“ zakřičela jsem na ni nakřáplým hlasem, který jasně naznačoval, že se za pár okamžiků rozpláču. „Tohle není něco, na co bych mohla zapomenout. Je to součást mě samé a ještě dlouho bude, tak nedělej, jako by to neexistovalo!“ křičela jsem dál.

„Já... Promiň, Bello, nechtěla jsem... Nemyslela jsem to tak,“ omlouvala se.

„Je jedno, jak si to myslela, nech mě být...“ vzlykla jsem a odložila mobil na noční stolek.

Chtěla jsem Edwarda, bylo mi to jasné, jenže problém byl v tom, že on nechtěl mě... Po tvářích mi tekly slzy a já hleděla z okna ven. Stále jsem přemítala o tom, co se mi v posledních letech, měsících, stalo.

Když se Phil nastěhoval k nám, začal si mě všímat víc, než bylo přirozené. Nikomu to však nepřišlo zvláštní, prostě si mě jen zamiloval... Hladil mě po vlasech, kupoval mi zmrzlinu... Jednoduše to byl dokonalý tatínek, až do té doby, dokud nechtěl víc. Začal mi pokládat ruce na stehna a i na jiné části těla, a když jsem se jasně vyjádřila, že mi to příjemné není, schytala jsem výprask. A pak to bylo pořád častější, jakmile jsem jen v malé věci neposlechla, už jsem byla mlácena. Po nocích jsem plakávala pod peřinou a přemlouvala se k tomu, že to povím otci. Pak mi však i matka začala vyhrožovat, ať se jen opovážím něco říct Charliemu...

Bála jsem se a bojím se do teď. Nejsem plně přesvědčena, že by mohl být Phil mrtvý. Určitě to není pravda a jistě se objeví opět v té nejnevhodnější chvíli.

„Bello?“ ozval se Charlieho hlas ode dveří.

„Hm...“ ani jsem se neotočila.

„Máš tu návštěvu,“ vysvětlil mi otec.

„Kdo to je?“

„Slečna Cullenová... Tak, nechám vás tu o samotě,“ řekl po delší odmlce a odešel.

„Alice,“ povzdechla jsem si. „Říkala jsem ti, že tě nechci vidět,“ řekla jsem otráveně a ani se neobtěžovala otočit.

„Nejsem Alice,“ ozval se zvonivý, avšak ledový hlas, který jsem dosud neslyšela. Se zájmem jsem se na tu osobu podívala a spatřila blondýnu se zlatýma očima. Jistě, další Edwardova sestra... Rosalie.

„Aha... Tak proč jsi tady?“ ptala jsem se. V životě jsem ji neviděla a netušila jsem, jaký je důvod její návštěvy.

„Slyšela jsem o tvém problému,“ řekla s pohledem upřeným na mé rostoucí břicho. „Můžu se posadit?“ zeptala se a než jsem stačila odpovědět, už seděla naproti mě na posteli.

„Pokud to budeme nazývat problémem...“ pokrčila jsem rameny.

„Já bych to tak jistě nenazývala, avšak Alice se zmiňovala, že to tak vnímáš,“ vysvětlila mi.

„Alice se zřejmě ráda zmiňuje o věcech, kterým nerozumí,“ zamumlala jsem vztekle.

„Jo, to je dost možné... Takže co, jak to plánuješ dál?“ Hleděla jsem na ni s otevřenými ústy. Jen tak si sem nakráčí a začne se vyptávat na mé dítě. Jakoby nebyla úplně neznámá osoba.

„Já... nemyslím si, Rosalie, že bychom byly zase tak dobré kamarádky, že bych se ti měla svěřovat s takovými věcmi,“ řekla jsem trochu odměřeně. Nechápu, co si myslela...

„Promiň, Bello, za mou bezprostřednost. Nemyslela jsem to tak, jen jsem měla za to, že chceš pomoct, že si o tom chceš povídat.“ To ano, ale ne s úplně cizí osobou...

„Vůbec tě neznám, ale máš pravdu,“ přiznala jsem si.

„Chci ti nějak pomoct... Já dítě nemám, nikdy mít nebudu, takže možná nejsem ideální k tomu, abych ti radila, co máš dělat s dítětem. To musíš vědět ty sama, sama se rozhodnout podle toho, jak to cítíš,“ usmála se na mě. „Každopádně... Vím, jaké to je. Vím, jaké to je, když někdo převezme nadvládu nad tvým vlastním tělem, na nic se tě neptá.“ Ohromeně jsem ji sledovala. Takže... „Jo, taky mě to potkalo, taky mě znásilnili, i když je to už celkem dávno,“ smutně se usmála a rychle zatřepala hlavou, jako by chtěla odehnat špatné vzpomínky.

„Je mi to líto...“

„Vždyť o mě vůbec nejde, je to už dávno... Bello, jde mi o to, aby ses ty s tím nějak vypořádala. Chci ti pomoct, protože vím, jak hrozné to je a jak to pro mě tehdy nebylo lehké.“

„Rosalie, já vůbec netuším, jak budu jednat dál. Rozhodla jsem se, že si dítě nechám, protože nemám srdce na to, abych ho zabila, když v podstatě nemůže za činy svého otce, ale na druhou stranu... Co bude mít za život, když nebudu schopná mít ho ráda? Ano, vím, že to tak bude. Někdy se tak hladím po břiše, šťastně se usmívám, že se těším, až to malé ve mně povyroste a pak si najednou uvědomím, že otcem dítěte je Phil a já mám pak noční můry z toho, že se bojím, že to maličké bude stejné. Najednou se má nálada změní a já se sama sobě divím, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem vůbec o tom dítěti přemýšlela jako o hodném a milém stvoření... Bojím se, jak to se mnou bude dál,“ dovyprávěla jsem jí to, co jsem měla na srdci.

„Bože, Bello, je mi to moc líto. Máš tolik starostí...“ Chytila mě za ruku a pevně ji stiskla, jakoby mě chtěla podpořit. „Jen mě napadá, jestli jsi přemýšlela o adopci... Možná by to vyřešilo situaci. Ten maličký by měl rodinu, která by ho milovala a ty by ses snad tolik netrápila vlastními výčitkami...“ přemýšlela, jak to vyřešit.

„Ano, částečně jsem o tom přemýšlela, ale je to všechno tak složité!“ zoufale jsem si povzdechla.

„Složité to je, ale řekni mi... Co v dnešní době není? Všechno má svá úskalí, pro každého je připraven jiný osud a ty ho nemáš lehký, ale snaž se. A doufám, že jsi nikdy nepomyslela na to, že bys to vzdala,“ promlouvala mi do duše.

„Ne, to ještě ne,“ ubezpečila jsem ji.

„To je jedině dobře, hlavně to nezkoušej...“ pohrozila mi.

„Jen jsem v poslední době bezradná a nevím jak dál... Ke všemu mi chybí Edward. Nevíš, proč se mi neozývá?“ zeptala jsem se na věc, na kterou mi Alice nechtěla nikdy odpovídat.

„Ach, ten zabedněnec. Doma mu okamžitě přikážu, aby za tebou zašel, tohle je nemožné... On je nemožný!“ rozčilovala se.

„Nevím, jen mě mrzí, že se mi ani neozve. To je to takový problém, že jsem se rozhodla si to dítě nechat?“ ptala jsem se spíš sama sebe, než jí...

„Samozřejmě, že ne. Edward si jen potřeboval utřídit myšlenky...“

„Utřídit myšlenky?!“ prskala jsem naštváním. „Vždyť jeho se to vůbec netýká, chtěla jsem jen jeho oporu, nic víc,“ zašeptala jsem.

„Já to chápu, jenže Edward si často dává za vinu věci, které vůbec ovlivnit nemohl. Jako třeba to, co ti Phil provedl,“ vysvětlila mi.

„Je to blázen, nemá důvod si to brát za vinu,“ kroutila jsem nad tím hlavou.

„Ano, já to taky říkám, ale je to tak s ním od nepaměti, vždycky všechno vzal na sebe, i když nebyl důvod,“ řekla Rose.

„Fajn, doufám, že se zastaví, potřebuju ho...“

„Já vím, Bello. Promluvím s ním, neboj se,“ řekla, když se začala zvedat. „Doufám, že jsem ti alespoň trochu pomohla,“ usmála se na mě.

„Samozřejmě, jsem ráda, že jsem si s někým mohla popovídat, Rose...“

Ano, já vím, že mě naprosto nenávidíte a nejradši byste mě uškrtili, zašlapali do země, ukamenovali a já nevím co ještě... A je mi to moc líto, každopádně i tak tu další kapitola je a já se budu snažit, aby tu takové prodlevy nebývaly... :)

Budu ráda, když si někdo na povídku vzpomene a snad i zanechá nějaký komentář. ;) 

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 26. kapitola: