Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 24. kapitola

05.11.2012 (20:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1636×

Damon rozrazil dveře penzionu a hned zamířil do jejího pokoje. Opatrně ji položil na postel a znovu jí zkontroloval tep. Nezměnil se. Nebyl horší ale ani lepší… Najednou dostal strašný vztek – proč se to nelepší?!

Rozhodl se, že se podívá na ránu. Na chvíli zaváhal, ale pak jí rychlým pohybem strhl tričko. Naskytl se mu pohled na její černou krajkovou podprsenku. Ta ho ale v tu chvíli vůbec nezajímala. Zrak mu hned padl na krvavou ránu. Naštěstí už krvácet přestala – to mohlo být dobré znamení.

Proč se ale ještě neprobrala?!

Vtom dostal nápad. Doběhl do koupelny, v umyvadle namočil dva bílé ručníky a hned se zase vrátil k Renesmé. Jeden jí položil na čelo a druhým začal omývat krev kolem rány. Přitom se musel držet zuby nehty, aby se na ni nevrhl, protože její krev ho opravdu lákala. Tak moc, až ho to začínalo děsit.

Napadlo ho, že by bylo lepší, kdyby se nakrmil. Proto hned opustil pokoj a zamířil do sklepa, kde popadl dva sáčky s krví, a vrátil se k Renesmé. Došlo mu totiž, že až se Renesmé probudí (jestli se probudí) bude asi hladová.

Přitáhl si k posteli židli a s pohledem upřeným na Renesmé začal pít krev. Po chvíli, co se nepřestával dívat na tu ošklivou ránu, ho něco napadlo. Co když to jsou dřevěné kulky? Je to důvod, proč se dosud neprobudila?

Hned odložil krevní pytlík na stolek vedle postele, nahnul se k ní co nejblíže a pozorně se zadíval na díru po kulce. Ano, vypadalo to, že ta kulka je opravdu dřevěná. Mohl pouze odhadovat, že jeho krev Renesmé dokáže vyléčit, ale pouze v případě, že nebude mít v sobě tu kulku. Díky ní se porušená tkáň nemohla zacelit.

Zhluboka se nadechl a dodal si odvahy. Pak pomalu a opatrně strčil dva prsty do rány. Zadržel dech, když ucítil, jak ho obklopila čerstvá krev. Snažil se to nevnímat a nahmatat kulku. Přitom si pořád opakoval, že je Ren v bezvědomí, takže nic necítí.

Zajel prsty hloub – pořád nic. Ale někde tady přeci musí být! Už si začínal zoufat, když ji konečně ucítil. Pevně ji obemknul prsty a pomalinku začal vytahovat.

Když byla konečně venku, přiblížil si ji k očím a začal ji zkoumat. Na první pohled bylo zřejmé, že se nemýlil – byla dřevěná. Ale přesto mu na tom něco nehrálo. Přiblížil si kulku víc k očím a vtom si všiml, že vrchní část je poněkud tmavší. V hlavě mu zněl uštěpačný hlas, že to bude tou krví, která je úplně všude… Ale Damon ten hlas nevnímal – byl si jistý, že je v tom něco jiného.

Vtom ucítil nepatrnou bolest. Podíval se na své popálené prsty. Že by… Zamračil se a pak jemně vzal za přední část kulky. Už ho ani nepřekvapilo, když mu zůstala v ruce.

„Sakra!“ zaklel najednou. Tak tohle ho trošku překvapilo… Jakmile odstranil vrchní část, po ruce se mu rozlila skoro čirá tekutina – sporýš. Nechápavě pozoroval, jak se mu obnovuje seškvařená kůže. Tohle pro něj byla úplná novinka. Kulky se sporýšovým jádrem? Jak k nim ten chlápek přišel? Dala mu je snad Rada? A jak k nim sakra přišla Rada?!

Tolik otázek a zase žádná odpověď. Damon se ušklíbl. To vyřeší jindy.

Teď byla nejdůležitější Renesmé. Znovu se na ni zadíval a zjistil, že rána po kulce se opravdu začínala zacelovat – přesně tak, jak předpokládal. Usmál se sám pro sebe. Opět se ukázalo, že měl pravdu. Doufal, že ji bude mít i v další věci – a to, že se Ren každou chvílí probudí.

Znovu si vzal sáček s krví a lačně se napil. Když ho dopil, pohodlně se opřel a s novým zájmem, který sám ještě tak úplně nechápal, pozoroval poklidně ležící Renesmé. Čekal…

Temnota se začínala vytrácet. S tím přicházela bolest a citlivost – měla bych dodat bohužel, protože právě v tuto chvíli jsem nepředstavitelně toužila po tom, aby mě ta tma neopouštěla. Bolest začínala být nesnesitelná a nicota mi začínala připadat jako daleko lepší volba.

Najednou jsem ucítila krásnou vůni. Zhluboka jsem ji nasála nosem a přitom si přišla jako ten největší feťák. V duchu jsem si stále pokládala tu samou otázku – co to tu tak nádherně voní…?

Pak jsem uslyšela sametový hlas. „Vstávej, Šípková Růženko…“

Byl mi povědomý. Něco mi to připomínalo, ale ať jsem se snažila sebevíc, v tu chvíli jsem si nedokázala vybavit co. Přesto jsem tušila, že bych měla nějak zareagovat. Odpovědět… Ale jak, když jsem byla pohlcena temnotou? Nedokázala jsem si ani vzpomenout, kdo jsem – a kdo je on. To poslední mě však přimělo pokusit se s tou temnotou bojovat. Potřebovala jsem to zjistit… tušila jsem, že je to důležité.

Zamžikala jsem víčky a na třetí pokus se mi podařilo otevřít oči. Chvíli jsem viděla jenom tmu - což mě docela vyděsilo, ale pak jsem zjistila, že jsem v nějakém pokoji a tmavé závěsy jsou zatažené – proto tu byla taková tma. Sípavě jsem se nadechla, přičemž jsem ucítila na břiše neuvěřitelnou bolest. Tlumeně jsem zasténala a pokusila se zjistit, kde to jsem. Musela jsem přiznat, že mi to tu bylo povědomé. Ten stůl, ta kniha na něm – celý tenhle pokoj…

Vtom se mi před obličejem objevila sklenička s hustou rudou tekutinou.

„Dáš si?“ ozval se znovu ten krásný hlas a já se za ním otočila. Překvapením jsem vykulila oči a všechny vzpomínky se mi okamžitě vrátily. A ten krásný hlas… sakra, vždyť to byl Damon! A navíc se na mě usmíval… Bože, mě vomejou…

Rychle jsem od něj odtrhla zrak, protože hrozilo, že udělám zase nějakou hloupost. Radši jsem se zadívala na skleničku s krví a lačně po ní natáhla ruku.

Do celého těla mi ale vystřelila bolest a já nechtěně zkřivila tvář. Damon si toho (bohužel) všiml.

„Počkej tady,“ řekl rychle a už byl pryč. Ušklíbla jsem se. Jo, neboj, ani se nehnu…

Než jsem stihla na Damona začít nadávat, už byl zpátky a v ruce držel červené brčko. Zářivě se usmál a já se opět ušklíbla. No, super…

Když mi před obličejem začal tím brčkem šermovat, že se mu málem podařilo mi vypíchnout oko, tázavě jsem se na něj podívala.

Pokrčil rameny. „Seš invalida…“

Zlostně jsem ho provrtala pohledem a pak s povzdechem vzala brčko do pusy. Začala jsem pít, přičemž mi mezi zuby unikl tichý sten. Přišlo mi to jak nějaký zázračný lék (navíc hříšně dobrý), protože už po prvním doušku jsem měla pocit, že mě přestává všechno bolet a celé mé tělo se uzdravuje.

Ozvalo se zabublání a já si v duchu povzdechla. Damon odložil prázdnou skleničku na stolek a pozorně se na mě zahleděl. Nemusím snad ani říkat, jak moc mi to bylo nepříjemné.

„Nekoukej tak na mě,“ ohradila jsem se po chvíli tichým a hlavně nervózním hlasem. Nevěděla jsem co říct.

Damon se pokřiveně usmál. „Seš můj hrdina, schytala jsi kvůli mně kulku…“

Povytáhla jsem jeden koutek do úsměvu. „No, když myslíš…“

Na chvíli nastalo ticho. Pak sebou Damon ošil, což se moc často nestávalo. Tázavě jsem na něj pohlédla.

„Děje se něco?“

„Renesmé, já…“ začal Damon ostýchavě, což se rozhodně nestávalo nikdy, ale náhle byl přerušen hromovým prásknutím dveřím a křikem.

„Renesmé!!!“ Jeremy se přiřítil k posteli a koukal na mě tak zděšeně, jako bych byla obživlá mrtvola.

Na chvíli jsem zalétla pohledem k Damonovi a střetla se s tím jeho. Přišlo mi to nebo se vážně usmál tak utrápeně, jako by ho něco fyzicky bolelo? Než jsem o tom ale mohla začít víc přemýšlet, ušklíbl se a začal se zvedat. „Tak já vás tu nechám o samotě…“

Pohlédla jsem za jeho mizejícími zády a najednou jsem v hrudi ucítila bodnutí smutku, které mě samotnou překvapilo a upřímně – docela vyděsilo. Ale najevo jsem nic nedala. Pohlédla jsem na Jeremyho, který se posadil vedle mě na postel a s obavami na mě koukal. Musela jsem se usmát.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a upřeně si mě prohlížel.

„Jo, už je mi celkem dobře,“ zalhala jsem s úsměvem.

„Víš, Damon říkal…“ začal, ale já ho rychle přerušila.

„Damon?!“ vyjekla jsem.

Jeremy souhlasně pokýval hlavou. „Damon mi zavolal a řekl, ať přijdu…“

Nevěřícně jsem na něj koukala. Nenapadlo by mě, že by Damon dobrovolně zavolal mému příteli, aby mu řekl, že mě postřelili (zvlášť když za to mohl z větší části on), a žádat ho, aby přišel. To se mu ani v nejmenším nepodobalo. Napadlo mě, jestli tu není něco, o čem nevím…

Jeremy si nevšiml, že jsem myšlenkami jinde, a začal nervózně: „Renesmé, chtěl bych… chtěl bych ti něco říct, já ti to už vlastně chci říct delší dobu, ale…“ odmlčel se, čímž upoutal mou pozornost. Zmateně jsem na něj pohlédla.

„Miluju tě,“ řekl najednou a mně se málem zastavilo srdce. Pocítila jsem tolik rozdílných pocitů, ale jednou věcí jsem si byla naprosto jistá.

Usmála jsem se a snažila se do toho úsměvu dát všechnu lásku, kterou jsem k němu cítila. „Já tě taky miluju…“

Konečně všechno zapadlo na své místo… Jeremymu se očividně ulevilo, ještě trošku nervózně se zasmál a pak si lehl vedle mě. Zlehka mě objal – tak aby mi neublížil. I přesto, že mě to neuvěřitelně bolelo, co nejvíc jsem se k němu přitiskla a hned jak zhasnul světlo, s úsměvem na tváři a hřejivým pocitem v srdci jsem se propadla do říše snů.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 24. kapitola: