Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - 7. kapitola

28.06.2014 (14:15) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1432×

 „Mělas vizi?“ zeptal se Carlisle, i když to bylo zjevné. Spíš chtěl, aby Alice řekla víc.

„Ano. Ta dívka, Bella… Bude důležitá. Minimálně pro Edwarda. Protože se ji bude snažit zachránit. A bude ho to stát hodně.“  

Pohled Belly                                                   

Kdo by kdy řekl, že budu chtít zemřít…

Ale kdo by kdy také řekl, že existují upíři a pořádají nějakou povrchní hru, ve které navzájem vraždí sebe, a když mají čas, tak navíc lidi, kteří se tam ocitli prostě jako večeře?

Tohle celé byla prostě jedna velká noční můra. A já už ji chtěla mít za sebou, protože jsem věděla, že tady není žádná šance na záchranu. Žádný happy-end.

Sice jsem ještě před pár hodinami měla v plánu bojovat o život. Ale když na mě zaútočil ten asijský upír, uvědomila jsem si, že boj je opravdu zbytečný. Že stejně nemám nejmenší šanci.

A když se pak objevil vysoký rezavý upír a hned za ním další dva, co k němu zjevně patřili, bylo mi jasné, že tohle bude konec.

Chtěla jsem, aby mě zabil rychle. A aby mě zabil on. Protože vypadal jinak než ostatní upíři. Nešlo jen o to, že byl krásnější. Ale šlo i o něco v jeho tváři. A v jeho očích. V těch tmavých, hlubokých očích. Neuměla jsem to popsat. Jenom jsem věděla, že smrt z jeho rukou nebude tak hrozná.

Ale místo toho, aby mě zabil, se snažil překonat žízeň, nebo jak tomu oni, upíři, říkali. Což mě spíš vyděsilo, než uklidnilo. Kdo mohl vědět, co se mnou měl on a jeho parťáci v plánu.

Pak to vypadalo, že mu jde o mou záchranu.  A že ho zajímá i to, kdo jsem.

No a potom jsme najednou všichni seděli na malé louce na vrcholku kopce. Tři upíři seděli v mé bezprostřední blízkosti a ani jeden z nich mě očividně nechtěl vysát. Zatím.

Absolutně jsem to nechápala.

„Proč?“ odvážila jsem se přerušit ticho, které do té doby vládlo. „Proč jste mě nezabili?“

„Zabíjení lidí není řešení. Není správné,“ řekl Edward a upíral na mě přitom své oči, které teď byly o něco světlejší. Ale nebyly karmínové nebo vínově černé jako oči ostatních upírů. Byly spíš hnědé. Což bylo docela zvláštní.

„Všichni upíři zabíjí lidi,“ řekla jsem to, co mi bylo řečeno předtím, než mě umístili do téhle obrovské arény. Nedošla bych k její hraně ani, kdybych šlapala dva týdny. A rozhodně jsem na to neměla sílu. Ale upíři ji dokázali celou obejít za pár hodin.

„Ne. Někteří ne,“ zakroutil hlavou Adam. „Třeba Edward ne.“ 

„Jakto?“ ptala jsem se dál. Nedávalo to smysl. To jako vysaje člověka jen do půlky, pak mu dá obvaz a klidně si odkráčí? Trochu moc ve stylu Upířích Deníků, ne?

„Protože se živím zvířecí krví. Abych nemarnil nevinné lidské životy,“ vysvětlil tiše Edward. Nevěděla jsem, co na to říct. A tak jsem na něj prostě jen zírala. A čas od času se taky podívala na Adama a Benjamina.

„A proč se zvířaty neživí i ostatní?“ zeptala jsem se za okamžik. To by vyřešilo všechny problémy. Především tedy ty lidské.

„Protože zvířecí krev nechutná tak dobře. A nedodává nám tolik sil,“ vysvětlil Benjamin.

„Je to jako bys jedla jenom sóju,“ dodal Edward.

„Aha…“ přikývla jsem tiše. Škoda. Takže lidé budou muset dál umírat. Protože upíři odmítali být vegetariány. I když… Při delším zamyšlení, spoustu lidí – ehm, včetně mě - taky zavrhuje vegetariánství, protože zvířata jsou podřadnější druh…

Chvíli panovalo ticho. Benjamin s Adamem pozorovali okolí, jako by snad hlídali, jestli se neblíží nějaký další upír, a Edward upíral své oči pořád na mě. Jeho pohled pálil. Musela jsem sklopit oči k zemi.

Hned jsem je ale zase zvedla, protože mě k němu něco táhlo. Hleděla jsem na jeho ruce ležérně opřené o kolena, na svaly rýsující se pod oblečením, na ostře řezané rysy tváře. Byl krásný. A vůbec nevypadal nebezpečně. Právě naopak. Místo, aby mě pud sebezáchovy burcoval k útěku jako při ostatních upírech, měla jsem chuť být k němu co nejblíž.

„Jak ses sem dostala?“ přerušil ticho tentokrát on.

Zamračila jsem se. Neměla jsem chuť o tom moc mluvit. Vlastně ani nebylo o čem…

„Byla jsem vybrána a zároveň se pro to rozhodla dobrovolně,“ odpověděla jsem co nejjednodušeji a zároveň nejkratčeji. Doufala jsem, že to bude Edwardovi stačit. A zároveň nějaká část mě chtěla, aby slyšel celý příběh. Nejen on, ale celý upíří svět.

„Nerozumím,“ stáhnul frustrovaně obočí. Pro sebe jsem se pousmála. Mohlo mi být předem jasné, že bude chtít vědět víc.

„Jedné noci se v mé ložnici objevily dvě postavy v černých pláštích. Nevěděla jsem, jak se tam dostali, ani kým byli. Bez jediného slova mě chytili a dřív, než jsem stihla začít křičet, byli jsme v autě, kde už můj křik nebyl nic platný.“

„Oni tě unesli přímo z tvého domu?“ přerušil mě Edward. Po celou dobu mého vyprávění se mračil. Vlastně se mračil skoro pořád od chvíle, co jsem ho uviděla.

„Ano. Po pár hodinách cesty, kdy neřekli jediné slovo, neprojevili jedinou emoci, jsme zastavili před obrovským hotelovým komplexem, nebo co to bylo. Dovedli mě do velké síně, kde seděli v křeslech tři podivní muži tvářící se jako sochy. Jen jeden z nich se šíleně usmíval.

„Vládci upíří říše,“ vysvětlil Edward. „Aro, Marcus a Caius.“

„Tohle jsou králové upírů?“ zašklebila jsem se. „To se pak nedivím, že provozujete tyhle podivné soutěže na styl ‚Kdo přežije‘. Máte taky ‚Xfactor‘ nebo ‚Amerika hledá topupíra‘?“

 „Víš, že všude kolem nás jsou kamery?“ řekl rychle a tiše Edward dřív, než jsem mohla pokračovat s výpočtem reality show, které by mohli upíři pořádat. Tvářil se přitom dost znepokojeně. „Slyší každé tvé slovo, pokud tedy nešeptáš.“

„Dali mě do arény plné upírů. Nemám nejmenší šanci na přežití, i když jste mě vy nezabili. Co horšího by mi mohli ještě udělat?“ pokrčila jsem relativně klidně rameny. Vzpomínky na únos vyprovokovaly mé drzé a odvážné já, které to teď plánovalo dát Arovi a spol. sežrat.

„Tobě možná nic, ale tvým rodičům a kamarádům plno věcí,“ zamumlal zlověstně Edward.

Zarazila jsem se. Rázem byla všechna kuráž pryč. Jak jsem mohla být tak blbá, že mě tohle nenapadlo dřív? Zase jsem všechno pokašlala…

„Myslíš, že by jim mohli něco udělat?“ ptala jsem se s obavami.

„S největší pravděpodobností si jich ani nevšimnou, ale pokud by si našli nějakou záminku, umí se vážně dobře mstít,“ odpověděl. „Tak radši nechme diskuze na jejich téma a vraťme se ke tvému příběhu.“

„Dobře,“ přikývla jsem poslušně. Už zas jsem byla ta zodpovědná, ale vyděšená hodná holka. „Takže, stála jsem tedy ve velké síni a vládci na mě mlčky upírali zrak. Cítila jsem, že jakékoliv dotazy nemají cenu, a tak jsem jen čekala, co bude dál. ‚Ta vůně je neuvěřitelná. Cullen nebude mít nejmenší šanci odolat, no ne?‘ řekl Caiovi se škodolibým úsměvem Aro.“

„Cože?!“ Edward se prudce narovnal.

„Co?“ nechápala jsem, proč mě zase přerušuje a hlavně proč tolik vyvádí kvůli jedné větě jeho krále. Vsadím se, že ten už namluvil plno mnohem větších hloupostí.

„Jsi si jistá, že řekl Cullen?“ upíral na mě své tmavě hnědé oči. I Adam s Benjaminem mi teď věnovali maximum pozornosti.

„Jo. A co je na tom?“ pokrčila jsem rameny. Napadlo mě, že to bude asi jeden z upírů, ale co je mi po nich? Stejně mě bude chtít vysát každý z nich, tak co záleží na tom, že… A najednou mi to došlo. „Počkej. On myslel…“

„Mě. Myslel mě,“ dokončil mou větu Edward. „Mé příjmení je Cullen.“

„A sakra…“ zamumlala jsem.

„A sakra…“ přikývl Adam. Všichni na mě teď zamyšleně upírali pohledy.

„Co to ale znamená?“ zeptala jsem se. Někdy by se mi hodilo čtení myšlenek, abych se nemusela tolik vyptávat.

„To znamená, že Aro za každou cenu chtěl, abych vysál člověka,“ vydechl Cullen. Takové příjmení bych k němu teda netipla. Sedělo by mi víc k nějakému postaršímu důstojnému muži. Ale to vlastně i jeho jméno, takže…

„A že v aréně pravděpodobně bude víc lidí s takhle sladkou vůní krve,“ dodal Adam.

„Co s tím budeme dělat?“ otázal se Benjamin. Vypadalo to, že je z téhle trojice upírů nejmladší a taky nejméně zkušený. Na rozdíl od Adama z něj nečišela moudrost let, pokud tedy něco takového z třicátníka čišet mohlo, a ani vědomosti z praxe, které měl viditelně Edward.

„Co bychom mohli dělat?“ pokrčil rameny Edward.

„Budeme doufat, že už se o ty další lidi postarali jiní. A pokud ne, tak že na nikoho podobného Belle už nenarazíme,“ řekl Adam. „Jeden člověk naší skupině bohatě stačí.“

„Klidně se mě můžete zbavit…“ zamumlala jsem tiše a sklopila pohled.  Tak nebo tak mě brzo čekala smrt.

„To teda nemůžeme,“ odsekl hned zrovna ten upír, který mě měl dle Arova plánu zabít. Kvalitní paradox. „Radši pokračuj ve svém vyprávění.“

„Dobře. Tak tedy, Aro se radoval, že Cullen mé krvi neodolá, když se náhle jeden z těch mužů, co mě přivedli, odvážil poprvé promluvit. ‚Pane? Asi byste měl vědět, že na ni nefungoval Janein dar.‘ Samozřejmě jsem zase netušila, o co se jedná. Jakoby mluvili v šifrách. ‚Nefungoval, Demetri? Jsi si tím jistý?‘ zeptal se ho Aro a Demetri přikývl. ‚Pojď blíž, děvče.‘ Aro se zadíval přímo na mě a já radši neriskovala a přistoupila k němu. Vzal mou ruku do svých dlaní a pevně ji sevřel. ‚Zajímavé. Je jenom člověk a už se to projevuje tak silně… Je štít.‘ Fascinovaně na mě upíral své rudé oči. Nerozuměla jsem ničemu z toho, co řekl, ale bylo mi jasné, že to znamenalo hodně.“

„Tak proto ti nemůžu číst myšlenky!“ zaradoval se Edward. Pozvedla jsem obočí.

„To vážně? Chceš mi namluvit, že upíři dokážou číst myšlenky?“ Vědět to dřív, tak o té přeměně v upíra skoro uvažuju.

„Ne všichni upíři. Ale já ano,“ odpověděl.

„Protože se živíš zvířecí krví?“

„Ne. To vážně ne,“ zasmál se. Poprvé jsem ho viděla se smát. Nebyl to sice úplně veselý nebo šťastný smích, ale byl to úsměv na jeho rtech. A slušelo mu to tak ještě víc než, když se tvářil zamračeně nebo zamyšleně. „Mám takový dar. Jako člověk jsem dobře uměl číst v lidské mimice a odhadovat, na co zhruba ten člověk v dané chvíli myslí. A když jsem se stal upírem, uměl jsem najednou číst myšlenky všech okolo.“

„Takže… Dary jsou něco jako schopnosti navíc, jo?“ ujišťovala jsem se, jestli to dobře chápu.

„Ano.  A zdá se, že tvůj dar je obrana proti jiným darům,“ přikývl.

„Ale… Já nejsem upír,“ argumentovala jsem. Obrana proti jiným darům. Mnohem užitečnější mi teda přišlo mít nějaký dar, než blokovat ty jiné. I když, kdo ví, jaké dary existovaly… Kdyby někdo uměl zabíjet pohledem, blokování by přišlo celkem vhod. A bylo docela fajn, že Edward nevěděl, na co myslím.

„Jak už jsem řekl. Když jsi člověk, můžou se ukázat předpoklady. A ve tvém případě jsou velmi silné. Takže jako upír bys nejspíš dokázala mnohem víc, ve svém oboru, samozřejmě,“ odpověděl se zamyšleným výrazem. Nejspíš dumal nad tím, co všechno bych jako upír dokázala.

„Znamená to tedy, že bych se měla stát upírem?“ navrhla jsem nejistě. Trochu pozdě vzhledem k tomu, že tuhle nabídku už jsem odmítla, a proto jsem teď byla v aréně.

„To rozhodně ne,“ zakroutil hlavou. „Nikdo se nerodí pro to být upír. Ber to jako dar, který ti možná v životě párkrát pomohl, aniž bys o tom věděla. Třeba v tom případě, kdy tě chtěla Jane otestovat mučením. Nebo tehdy, kdy jsem byl zaujatý tichem tvých myšlenek a nepohlcovala mě tak tolik žízeň.“

„Jane mě chtěla mučit?“ zamračila jsem se. „Jak to dokáže?“

„Doslova tě sežehne pohledem. V hlavě ti spustí iluzi umírání v plamenech, cítíš teplo ohně, zápach spálené kůže, slyšíš plápolající plameny… Máš pocit jako bys hořel zaživa,“ vysvětlil Edward ponuře. „Ale radši nechme těchhle debat a vraťme se ke tvému vyprávění.“

„Dobře… Upíři chvíli tiše rozmlouvali a mně se nepovedlo zachytit jediné jejich slovo, i když jsem stála jen kousek od nich. Pak se na mě Aro podíval s tím svým šíleným úsměvem. ‚Tohle neděláme často, ale člověk jako ty si zaslouží speciální přístup. Dáme ti na výběr. Poslouchej pozorně a rozvažuj moudře, protože nedostaneš moc času na rozhodnutí. Buď se staneš upírem a celý život budeš žít tady na hradě jako člen mé gardy, anebo půjdeš jako člověk do arény, ve které bude 24 upírů bojovat o vítězství a je mizivá šance na tvoje přežití. Na rozhodnutí máš třicet vteřin.‘ Nevěřila jsem vlastním uším. Myslela jsem si, že ti chlapi jsou blázni, protože upíři přeci neexistovali. Ale bylo jasné, že se z jejich hradu jen tak nedostanu. A tak jsem se rozhodla…“

„Vybrala sis smrt před bytím upírem?“ řekl tiše Edward a upíral přitom pohled do mých očí.

„No… Nelíbila se mi představa, že bych měla zabíjet lidi jako to dělají upíři ve filmech… A navíc jsem si myslela, že ti chlápci jsou jen nějací psychopati, kteří by se mě v upíra nějak snažili přeměnit za pomocí nějakých chemických látek nebo tak. A myslela jsem, že když mě zavřou do nějaké arény, budu mít šanci utéct a…“

„Zadrž. Nemusíš se ospravedlňovat…“ Edward mě nenechal domluvit. „Rozhodla ses správně. Sice jsi tady v neustálém ohrožení života, ale pořád jsi živá. Na hradě už bys tou dobou procházela bolestivou přeměnou a před sebou měla jen existenci bez duše.“

Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co bych na to měla říct. Bylo evidentní, že Edward nebral upírství jako pozitivní vlastnost. A byla jsem za to ráda. Ale když to říkal upír, bylo to zvláštní.

„Bello, slibuju ti, že udělám všechno pro to, aby ses dostala ven z téhle arény,“ zašeptal a stále ze mě nespouštěl zrak.

„Víš, že to není možné, ne? Říkali nám to, než nás sem dovezli,“ odvětila jsem tiše a sklopila pohled.

„Lhali. V pravidlech stojí, že upír, který vyhraje, si může s lidmi, kteří v aréně zůstali, udělat cokoliv bude chtít. Dostanu tě ven,“ řekl přesvědčeně.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Tohle měnilo úplně všechno. Stačilo jen věřit, že Edward vyhraje. A já tomu věřila.

Omlouvám se za velkou časovou odmlku... Vážně bych chtěla kapitoly vydávat častěji, ale víte, jak to je. Škola, obzvlášť ta střední, je na konci školního roku neskutečně náročná. Takže čas na psaní prostě nebyl... Ale teď by se to možná snad mohlo zlepšit (aspoň v to doufám).

Takže vám moc děkuju za komentáře a za trpělivost při čekání na další díly. 

A speciální poděkování patří osobě s kreativní přezdívkou ":D". V minulé kapitole se skutečně vyskytla chyba, týkající se zapálení asijského upíra. Teď už je vše v pořádku, takže ještě jednou děkuju. 

To je ode mě už všechno a doufám, že se brzy setkáme u další kapitoly. 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - 7. kapitola :