Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 6. kapitola

13.03.2009 (17:59) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2123×

A pak přišla středa.

Dopoledne ve škole napůl nevnímala, u oběda se neobtěžovala ani předstírat, že jídla ubývá a netrpělivě vyčkávala na šestou hodinu. S Jasperem se ještě vytratili ven, ale jak měl od její mámy nařízeno, musel ji ‚vrátit' ve čtvrt na šest. Sklesle hleděla za autem, když Jasper odjel a zanechal ji samotnou napospas lidem.

Musela si obléknout společenské, trochu okrasnější šaty a tvářit se přátelsky a vřele. Vyzvedl je táta a za pět minut šest dorazili před budovu, která byla nápadná snad jen tím, že před ní stálo asi pětadvacet aut různých velikostí a barev.

Nejistě se vysoukala z auta a obezřetně se rozhlížela. Předpokládala, že to bude souboj jejích chuťových buněk a odhodlání nikoho nezabít. Když vešli dovnitř, všude kolem viděla davy lidí v elegantním oblečení a jistě s chováním ‚na úrovni'. Nyní si více než obvykle uvědomila svou vděčnost, že její rodiče obvykle nejezdí po takových společenských akcích.

Když se začínala rozkoukávat, přihrnul se k nim manželský pár, který celou akci pořádal. Jana se stáhla za své rodiče a z bezpečnější vzdálenosti si jej prohlédla. Žena byla drobná a trochu baculatější, což muž také, jen byl asi o hlavu vyšší. Oba působili jako velice společenští a upovídaní lidé.

„Vítejte! Jsme rádi, že jste dorazili," zaštěbetala žena a potřásla si s Janinou mámou a pak i tátou rukou.

„Dobrý den," přikývl táta a držel se trochu stranou. Rozhlížel se a po chvíli vytáhnul mobil a vyfotil pár snímků.

„Dobrý den, vypadá to tu moc dobře," radostně máma šveholila a usmívala se na všechny strany. Jana nad projevy radosti svých rodičů a lidí okolo jen povytáhla obočí.

Hostitelé jim představili několik svých známých a rodiče se se všemi rádi poznávali. S některými lidmi se i dali do řeči. Jana se mezitím snažila vyhýbat stolu s občerstvením a tak trochu ztuhla, když k ní přišla jedna paní, co stravování hostů měla pravděpodobně na starosti.

„Jednohubku?" strčila Janě pod nos tác s obloženými kolečky rohlíků.

„Ne, děkuji," zdvořilým a lehce odtažitým tónem Jana odmítla a rychle se vzdálila do druhého koutu místnosti.

‚Jednohubku. Já tedy myslím, že kdybych si propůjčila některého zde přítomného a trochu si lokla, moc nadšení by nebyli,' ironicky si pomyslela a zavrtěla hlavou. Měla docela problém se sebeovládáním. Sice byla docela čerstvě nasycená, ale tady těch lidí bylo opravdu hodně. A pak na sebe jeden z nich upoutal pozornost ještě víc.

Vysoký a celkem štíhlý muž bavil asi pět lidí, kteří byli shluklí okolo něj. Právě se chvástal něčím, co by vyslovovat rozhodně neměl. Obzvláště ne v přítomnosti upíra.

„Víte, že jsem dobrovolný dárce krve?" pyšně shrnul rukáv a na něm ukázal jasně patrné místo, kde mu odebírali krev.

„Mami... udělalo se mi nevolno. Musím na vzduch," zašeptala naléhavě Jana, která se v okamžiku prodrala až ke své rodičce. Cítila, že jí rudne vidění a že jestli stráví v přítomnosti toho chlapa ještě chvíli, prostě se neovládne a krev mu odebere. I když jiným způsobem, než by předpokládal.

„Co se stalo, zlatíčko? Napij se vody, třeba se Ti udělá lépe..." máma jí chtěla položit ruku na čelo a ozkoušet, zda má teplotu, ale Jana nepatrně ucukla.

„Motá se mi hlava. Já opravdu musím..." ještě naléhavěji a s podtónem paniky zareagovala, otočila se a proklestila si davem cestu ven. Ignorovala své okolí, ignorovala velmi zřetelné šumění krve a ignorovala i nechápavé pohledy svých rodičů.

Zastavila se až na čerstvém vzduchu před budovou. Zhluboka se nadechla, rozpustila si sepnuté vlasy a nechala vítr, aby jí je načechrával. Zavřela oči a opřela se o studenou zeď.

„Co se stalo?" ozval se tichý, sametový hlas. Spolu s ním pocítila něžný dotek na tváři. Otevřela oči, ale již předem věděla, kdo si o ní dělá starosti.

„Jeden host je dobrovolný dárce krve," zamumlala a sklopila oči, „a já pocítila, že bych se asi brzy přestala ovládat..."

Jasper se na ni shovívavě usmál a objal ji ledovými pažemi. „Těžká zkouška trpělivosti. Je dobře, že jsi odešla... ne že bych mu to nepřál, ale jeho zabití by Ti mohlo nadělat problémy."

„Dobře," pokrčila rameny. Nechtěla zamítat jeho názor, i když si myslela, že se zachovala hloupě. Možná opravdu byla přehnaně sebekritická... ne, ne. Byla sebekritická tak akorát. Chválu si nezasloužila.

„Myslíš, že se tam budeš muset ještě vracet?"

„Netuším. Byla jsem tam maximálně deset minut, nevím, zda to rodičům přijde jako dostatečně dlouhé utrpení," ušklíbla se.

„Co takhle že bych teď s Tebou zašel dovnitř a prostě jim řekl, že Tě odvezu domů, protože Ti není dobře?"

„To by asi, teoreticky, šlo..."

„Tak jdeme," usmál se, pustil ji ze svého náručí a otevřel jí dveře. Nejistě na něj pohlédla, ale vstoupila do budovy, ze které před nedávnem s obrovskou ochotou odešla.

Na druhém konci místnosti uviděla své rodiče. Jasper se držel v její těsné blízkosti a nepatrným působením na lidi okolo Janě zajišťoval bezpečnou cestu, aniž by ostatní musela žádat o uhnutí. Znovu pocítila příval vděčnosti, každým gestem a každým pohybem jí projevoval, jaký má pro něj význam.

„Dobrý den," Jasper se zdvořile pousmál.

„Dobrý," zamračila se máma a střelila pohledem po Janě. Ta uslyšela její myšlenku: ‚Co ten tady dělá?'.

„Jel jsem okolo a uviděl Janu, jak stojí před budovou. Vypadá to, že jí není dobře. Mohl bych ji proto odvést domů?" mluvil uhlazeným a příjemným hlasem, nedalo se mu odolat.

„Jani?" s otázkou a kapkou nedůvěry na ni máma pohlédla. Všimla si zmučeného výrazu a tak se s hlubokým povzdechem obrátila zpátky k Jasperovi.

„Dobrá. Jestli Ti to nebude vadit, ta zajížďka..."

„Rozhodně nebude," s jistotou zareagoval, „užijte si zbytek večera." Věnoval přítomným oslnivý úsměv a zamířil s Janou ven. Málokdo si mohl všimnout jistého odporu a potlačovaného zájmu, které věnoval muži bavícímu společnost řečmi o dárcovství krve.

„Děkuju," vydechla Jana, když stáli na ulici a ona byla konečně svobodná. Nebude muset celý večer trčet mezi těmi... těmi... lidmi. Došla k závěru, že označení ‚člověk' je dostatečná urážka.

„Nemáš zač. Já osobně bych tam celý večer nevydržel," na okamžik mu do očí přišel chlad, to když si vzpomněl na dobrovolného chvástala a neuvědomělého sebevraha. Pak se ale znovu usmál a odemknul auto. Jak slíbil, opravdu Janu zavezl domů. Pak auto zaparkoval před Cullenovic dům a doběhl k Janě zpátky. Až přijdou rodiče, zmizí.

Jana si sednula na postel a Jasper vedle ní. Opírala se o jeho rameno a on ji jemně hladil po tváři. Sem tam prohodili pár slov, ale čas utíkal rychle. Moc rychle. Najednou se před domem ozval zvuk přijíždějícího auta.

„Rodiče," posmutněle konstatovala a Jasper ji zlehka políbil.

„Neboj se. Zítra se uvidíme zas," naposledy ji objal a pak se vytratil oknem ven.

Litovala, že se nezastaví v noci. Stále netušila, co dělal minulý pátek a pravděpodobně i sobotu, stejně tak netušila, co bude dělat noc tuto a co řešil se svou upíří rodinou v noci z pondělí na úterý. Pociťovala jistou lítost a obavu, proč jí to nechce říci. Ovšem byla rozhodnutá nepátrat po tom v jeho mysli. Nechtěla ho připravit o soukromí, pravděpodobně by se cítil v její přítomnosti méně uvolněně.

Před rodiči předstírala nevolnost a proto si šla i brzy lehnout. Lehnout, nikoliv spát, samozřejmě. Čas se vlekl a dlouhým poslechem se jí vybila Mp4. Ale ráno jednou muselo přijít a tak po jednom delším zamyšlení pohlédla na hodiny - 6:45.

Vešla do kuchyně a přichystala snídani. O deset minut později psala rodičům na papírek vzkaz, že už šla do školy a nezapomněla dodat, že už je jí lépe.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 6. kapitola: