Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 8. kapitola

22.05.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1205×

8. kapitola

Edward

Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem na Annu pořád myslet. Byla něčím výjimečná a nebylo to jenom tím, že jsem neslyšel její myšlenky. Její krev pro mě nebyla pokušením, jako tomu bylo u většiny lidí, a proto jsem se v její společnosti cítil velmi příjemně. Ji jsem však zřejmě nijak nezaujal – což mě možná lákalo o to víc. Většina holek na škole by dala nevím co za to, abych je pozval na rande, ale Anna trvala na tom, že to musí být náhoda. Získat její telefonní číslo bylo vážně umění.

A že jsem se skutečně snažil, aby se mi ta náhoda postavila do cesty opravdu brzy.

Neodvažoval jsem se ji sledovat, ale potloukal jsem se kolem míst, kde jsem ji potkal. Vždy, když to bylo možné, vozil jsem Carlislea do práce i přesto, že už při druhé jízdě se jeho myšlenky začaly zabývat právě Annou a faktem, že na mě určitě udělala dojem - pokoušel se zůstat taktní, ale přesto se neubránil jisté naději.

Snažil jsem se přimět Alici, aby nahlédla do mé budoucnosti. Byl jsem pevně rozhodnut se s Annou znovu potkat, takže by má sestra měla její přítomnost v mé budoucnosti vidět... Ale měl jsem smůlu. Ani Alicin dar nefungoval. Alespoň jsem v to doufal. Uklidňoval jsem se tím, že nefunguje, protože jsem odmítal skutečnost, že se s Annou znovu neuvidím.

A potom jsem ji potkal na ulici. Myšlenkami byla někde jinde, ale když si mě všimla, zašklebila se a já se musel zasmát. Nevypadala nadšeně, že se potkáváme, ale můj den se rázem zlepšil o sto procent.

Pozval jsem ji do kavárny a rovnou objednal i kávu. Věděl jsem, že k věku, který předstírám, že mi je, tohle chování moc nesedí, ale netušil jsem, jak jinak bych se měl k Anně chovat. Neskutečně se lišila od dívek, které jsem znal.

Zvažoval jsem, o čem se s ní bavit, když přerušila ticho svou otázkou, proč jsem ji vlastně na tu kávu zval. Odpověď byla nasnadě – bylo tak jedinečná, že jsem si nedokázal představit, že ji znovu neuvidím. Ty její čokoládové oči. Drobnou pusu, která se neustále nějak šklebila. Hnědé, dlouhé vlasy, kterých jsem se chtěl dotknout a zjistit, jestli jsou na dotek tak jemné, jako se zdály od pohledu.

Všechno to vypadalo skvěle do okamžiku, než jí zazvonil telefon. S omluvou si ho odešla vyřídit a já při tom sledoval provoz na ulici. Ani tak mi ale neušlo, o čem se baví.

Mluvila s nějakým klukem a ten jí nazval svou snoubenkou. Zaregistroval jsem, jak se na mě v ten okamžik Anna podívala, jako by snad tušila, že celý jejich rozhovor slyším. Podle všeho to byl ale jenom reflex.

To oslovení se mi však nelíbilo. Pokud byla Anna zasnoubená, měl bych smůlu. I tak jsem pokoušel své štěstí víc, než bych měl. Ona byla člověk a já monstrum přežívající na krvi. A bylo jedno, že je to krev zvířat.

Nebyl jsem však jediný, komu to oslovení vadilo a Anna se hned proti němu ohradila. I přesto si však s dotyčným na druhé lince domluvila setkání, a to už za hodinu. Čtvrť Beacon Hill odtud byla přibližně stejnou dobu vzdálená, pokud bych vzal v potaz, že tam pojede městskou dopravou. Autem bych tam byl za dvacet minut. Těžko jsem jí však mohl nabídnout odvod. Navíc jsem předpokládal, že by určitě odmítla.

Jen co se se mnou rozloučila a odešla na autobus, už vytáčela na telefonu nějaké číslo a následně nevybíravým způsobem seřvala dotyčného, že si dovolil šířit její číslo.

Sledoval jsem, jak míří k autobusové zastávce a posledních pár kroků mi přišlo, jako by na levou nohu stoupala daleko méně. Odlehčovala ji a mě tak došlo, že je zřejmě zraněná, přestože se na sobě snažila nedat nic znát. V tu chvíli jsem se rozhodl, že se musím ujistit o jejím bezpečí a proto jsem porušil jakékoliv své zásady a sprostě jsem ji sledoval na setkání s tím klukem.

Povaha Anny Smithové pro mě byla záhadou. S Jasperovou pomocí jsem si ji zkoušel prověřit, ale život, který vedla neodpovídal tomu, jak se chovala. Pochyboval jsem, že ta drobná šikana, kterou zažila, se na ní natolik podepsala. A o to víc jsem ji chtěl poznat. Vědět, proč tak zuří, když má někdo její číslo. Proč naše setkání chce nechávat náhodě. Proč nesnáší nemocnice – to jsem vydedukoval díky Carlisleovi. A ve skrytu duše jsem chtěl vědět i to, jestli bych měl u ní někdy šanci.

Isabella

Věděla jsem, že mě sleduje. Taky jsem litovala faktu, že jsem neřekla Dominicovi, aby mi adresu schůzky napsal jenom do zprávy, ale teď už bylo pozdě. Budu muset Dominica upozornit až při našem setkání, aby jenom tak nevypouštěl z úst něco, co by nás mohlo prozradit. Očividně jsem se totiž nezajímala o něco, co by mi mělo být úplně ukradené, sama.

Autobusem jsem dojela až na zastávku Rainier Ave a odtud pokračovala pěšky. Levá noha mě přitom pobolívala. Určitě si nepředstavovala, že ji po včerejší zátěži budu takhle využívat rovnou celý den.

Beacon Hill byla obytná příměstská část. Nacházely se tu převážně malé domky z padesátých a šedesátých let, kdy se tomu tady ještě říkala Boeing Hill. Od té doby se tu toho moc nezměnilo, kromě faktu, že tu bydlelo více asijských přistěhovalců.  To všechno jsem věděla od Tedda, který si krátce po mém přistěhování do Seattlu našel čas na to, aby mě po městě provedl a informoval mě o jeho vývoji. Ať už jsem se tedy octla kdekoliv, dokázala jsem se tam orientovat – nejideálněji jsem se samozřejmě vyznala v Georgetownu a taky v Industrial Districk, ale ani ostatní části Seattlu mi nebyly úplně cizí.

Šourala jsem se ulicí, a přestože se Edward snažil být nenápadný, mým loveckým instinktům se vyhnout nedokázal. Cítila jsem ho za svými zády a mírný větřík ke mně zanášel vůni vanilky, kterou by obyčejní lidé stejně necítili. Edward si tak mohl připadat, jako skvělý pronásledovatel, ale já věděla své.

Z kapsy od bundy jsem vyndala mobil a naťukala krátkou zprávu:

Až se uvidíme, ani muk o tom, co děláme.

Psala jsem Dominicovi a doufala jsem, že nebude moc natvrdlý a pochopí, co má zpráva znamenat. Byli jsme pro nepřirozené legendami a já to nehodlala jenom tak snadno profláknout.

Čísla popisná se na domech v nepravidelných rozestupech snižovala. 4708. 4702. 4620. Domy se v ulici nacházeli jenom po pravé straně. Po té levé jsem viděla vcelku úhledné dětské hřiště, na kterém si hrály děti a několik maminek sedělo na lavičkách podél a sledovalo své ratolesti.

V téhle části města jsem byla podruhé nebo potřetí za své dva roky v Seattlu. Většinou jsem se držela svého rajónu a nezasahovala jsem do oblastí, které měli na starosti ostatní lovci. Dokonce jsem nevěděla ani kde kdo bydlí, kromě rodiny Mooreových, která se mě takříkajíc ujala. Bylo jednodušší o nikom nic nevědět a na nikoho se nevázat. Tolik vás potom nebolelo, když jste o někoho přišli.

Abych to však uvedla na pravou míru – lovci nebyli necité. Cítili jsme. Milovali jsme. Nenáviděli jsme. Zažívali jsme všechny možné lidské emoce, ale museli jsme si zároveň dokázat zachovat chladný rozum, pokud šlo do tuhého. Mrzelo mě, že jsme přišli o tři lovce. Dokonce jsem cítila s rodinou Mazarových, ale nemohla jsem se tím pocitem nechat unést.

A stejně jako jsem musela ignorovat tohle, hodlala jsem se povznést (plánovala jsem to a nebyla si jistá, jestli se to povede) nad nenávistí k mému budoucímu manželovi a mířila jsem na schůzku, kterou si se mnou sjednal.

Dům, jehož adresu mi dal, se nacházel na křižovatce dvou ulic. Byl to nízký domek se suterénní garáží přístupnou z venku. Z jedné strany byl krytý vzrostlými tisy a nebylo ho skoro vidět. Z druhé ulice jsem však měla parádní výhled. Dominica jsem zahlédla v okně, jak mě přes záclony vyhlížel.  Rovnou jsem tedy zamířila ke dveřím, když už mi otvíral.

„Pojď dál,“ pozval mě a já si ho prohlížela v přítmí chodby. Měl na sobě stejný plášť jako včera v noci. Zvažovala jsem, kolikrát asi viděl Matrix a jestli se tím náhodou nenechal inspirovat. Nezapadal totiž tak úplně do okolního prostředí. To já bych tu splynula jednodušeji ve svých džínách a koženkové bundičce. Musela jsem však uznat, že ten dlouhý kabát skrýval velké množství prostoru pro zbraně.

Proklouzla jsem za Dominicem dovnitř.

„Musím říct, že mě ta tvoje zpráva překvapila,“ poznamenal, když se zastavil v ne příliš rozlehlém pokoji, který vzhledem k vybavení aspiroval na obývák.

„Mě zase překvapil tvůj telefonát,“ odvětila jsem a začala se trochu rozhlížet. „Tady teď bydlíš?“ zeptala jsem se a kritickým okem zkoumala jeho vkus.

„Ani nápad, jsem tu pracovně,“ ušklíbl se. „Ty by ses možná s něčím podobným smířila, ale já si sem dovezl i svůj vkus,“ dodal a já se k němu obrátila.

„O mém vkusu ty nic nevíš,“ zavrčela jsem a vybavila si svůj velmi útulný byt v industriálním stylu. Kde kdo by tak chtěl v dnešní době žít a já tak žila. Takže jsem byla spokojená.

„Uvědomuješ si, že je to poprvé, co spolu mluvíme takhle dlouho? Pokud tedy nepočítám včerejšek,“ poznamenal a já musela stále přemýšlet nad důvodem téhle schůzky.

„Nejspíš to bude tím, že dneska se vidíme počtvrté v životě,“ namítla jsem neutrálně a posadila se na sedačku, která měla nejlepší léta za sebou. Látkový potah byl místy prošoupaný a z několika míst trčelo čalounění. „Tedd říkal, že jsi sem přijel kvůli práci. Bylo to dobrovolné, nebo tě sem prostě poslali?“ zajímala jsem se.

„Dobrovolné. New York je plný velkých ryb, a pokud chci něco dokázat, potřebuju k tomu prostor,“ prohodil a dělal přitom ramena. Do teď byl pěkně pod ochranou velmi mocných lovců v New Yorku. Pořád měl za zadkem svou rodinu, Charlieho a mnoho dalších. Na rozdíl od něj jsem já prošla školou ulice. Ty dva roky v Seattlu mě naučili své.

„Nemysli si, že ti tady někdo bude posluhovat nebo se ti podřizovat,“ upozornila jsem ho.

„Nedělám si o tom iluze. Určitě mě ale zasvětíš, když teď budeme spolupracovat,“ poznamenal a prošel kolem mě do malého kuchyňského koutu, který měl výhled na ulici.

„Co tu vlastně dělám?“ zeptala jsem se, když postavil konvici s vodou na stojánek a začal ji vařit. Dominic pohlédl rychle k oknu a potom se otočil a ležérně se opřel o linku. Z kapsy kabátu vyndal mobil a začal psát.

„Říkal jsem si, že zkusím napravit tvůj dojem z mé osoby… Kvůli včerejšku,“ odpověděl a v ten samý okamžik mi přišla zpráva. Zmateně jsem pohlédla na Dominica, ale mobil jsem vytáhla a začetla se do zprávy.

Říkala jsi, že není čistý vzduch. Předpokládám, že tě Teodor už informoval o situaci s mrtvými lovci a proto jsem se chtěl sejít tady. Je to domov posledního mrtvého. Jmenoval se Christian Balea.

„Nejsem si úplně jistá, že se ti podaří můj dojem z tebe nějak změnit,“ namítla jsem a začala vyťukávat odpověď.

Jak víš o tomhle místě? A proč tu vlastně jsme?

Christiana jsem neznala. Jak už jsem předtím zmínila, neudržovala jsem s ostatními lovci nějak blízké vztahy. Stačilo, že jsme se poznali, když jsme se potkali na ulici. S novými informacemi o místě, kde jsem se právě nacházela, jsem se však rozhlédla kolem. Nepřipadalo mi to jako místo, které by obýval lovec. Připomínalo to spíš dům něčí babičky.

„Pojď se mnou,“ pobídl mě Dominic a zamířil ke dveřím na opačné straně místnosti. Jen co je otevřel, zahlédla jsem tmavé schodiště do suterénu. Ze středu dřevěných futer se houpalo řetízkové rožínání světla. Dominic za něj zatáhl a se skloněnou hlavou scházel po schodech.

Následovala jsem ho a dávala si setsakra dobrý pozor, kam to vlastně šlapu.

Jen co jsme byli dole. Dominic stejným způsobem rozsvítil další světlo a garáž, do které jsem viděla vstup už z venku, se zalila nažloutlým světlem. Po jedné straně se válela hromada krabic, z čehož ty spodní byly navlhlé a špinavé. Na protější straně stál stůl a na stěně byly připevněné nějaké věci pro domácí kutily. Co mě však zaujalo nejvíc, byla motorka, která byla naleštěná a vůbec se sem nehodila.

„Nechceš se projet?“ navrhl Dominic a já se na něj zamračeně podívala. „Jen pro ujištění – je moje,“ poznamenal a já musela uznat, že jsem na malý okamžik pomyslela na fakt, že ji chce ukrást mrtvému.

„A to je všechno, cos mi chtěl ukázat?“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl neutrálně. Zároveň s tím jsem odtrhla pohled od motorky.

„Kdepak,“ namítl a došel až k tomu pracovnímu stolu. Natáhl se pro jeden z francouzských klíčů, které byly zavěšeny na stěně, ale… nevzal ho, pouze s ním pootočil a konstrukce za stolem s klapnutím povyskočila. Jenom okamžik na to jsem zírala na kompletní lovecké vybavení. Od několika typů pistolí a nábojů, přes vrhací nože, dýky, krátké meče až po dvě zlatostříbrné hvězdice, které jsem znala jenom z filmů. Nevěděla jsem, že je někdo ve skutečnosti taky používá. Celou sbírku zbraní taky doplňovala i svěcená voda. Neměla takový účinek jako zlato a stříbro, ale v případě nouze se dala rovněž použít. Já však preferovala jenom ten chladivý kov.

Christian byl zabit přímo v téhle garáži. Jeho vrah ho musel vyrušit právě v okamžiku, kdy se chystal na kontrolu svého rajónu. Byly tu známky boje, ale ostatní lovci už místo uklidili. Tohle jsou poslední známky toho, kdo tu bydlel. V průběhu týdne se sem nastěhuje nový lovec.

Dominic zběsile ťukal do mobilu písmenka a já si okouzleně prohlížela zbraně. Tohle bylo něco neskutečného. To zlato a stříbro se ve žlutém světle žárovky lesklo a já málem zapomínala dýchat.

„Jedeš?“ zeptal se, když už nasedal na motorku a nasazoval si helmu.

Chvíli jsem na něj zmateně koukala, než jsem zavřela tajnou skrýš se zbraněmi a zhasla světlo v garáži. Hned na to jsem nasedla na motorku a Dominic mi podal druhou helmu. Nasadila jsem si ji na hlavu a Dominic mě vzal za ruce a pořádně si je utáhl kolem pasu.

„Musíš se držet, abys nespadla,“ poznamenal a jeho hlasem se ozýval smích. Dálkovým ovládáním otevřel vrata – což mě docela překvapilo – a rovnou vytůroval motorku a my z garáže vystřelili jako blesk až jsem se musela chtě-nechtě přitisknout k Dominicovi.

Dominic jezdil jako blázen. Proplétal se Seattleským provozem jako by se nechumelilo. Očividně ho v tomhle New York pěkně vytrénoval. A než jsem se nadála, zastavil před domem Mooreových.

„Netuším, kam bych tě měl odvést. Tohle je tedy záchytný bod,“ prohlásil, když si sundal helmu a nohou skopl stojánek od motorky, takže se mohla bezpečně opřít. Věděla jsem, že tyhle krásky jsou docela těžké, takže bych nejspíš měla problém s ní ustát.

„Tady mi to stačí,“ prohodila jsem a seskočila. Rozhodně to byla příjemnější cesta přes město, než autobusem. Což mě stejně čekalo, ale naštěstí to nebude takový šílený kus. Vydala jsem se tedy bez rozloučení k autobusové zastávce – kotník stále nebyl ve formě, takže jsem pěší cestu nechtěla riskovat.

„Počkej!“ křikl na mě Dominic. „Dlužíš mi vysvětlení, nemyslíš?“

Nechápavě jsem se na něj zamračila. Podle mého jsem mu rozhodně nic nedlužila, takže jsem byla jeho požadavkem docela překvapená.

„Ta zpráva, než jsi dorazila,“ dodal na vysvětlenou a mám dojem, že musel vidět tu žárovičku nad mou hlavou, která se v ten samý okamžik rozsvítila. Měla jsem předpokládat, že bude chtít vysvětlit, proč musel celou konverzaci zastat pomocí mobilu. A já neměla připravenou adekvátní odpověď.

„Měla jsem k tomu své důvody,“ namítla jsem neurčitě. Jak by se asi tvářil, kdybych mu řekla, že mě sledoval jeden vanilkový, co o mě má zájem?

„Jednou bych si ty tvoje důvody rád poslechl,“ poznamenal a já se vítězně usmála. To tak! „Jsem rád, že to naše dnešní setkání dopadlo dobře. Na holku se pereš docela slušně,“ dodal jenom chvíli na to a já měla chuť mu ukázat to docela slušně.

„Nepokoušej štěstí, Dominicu. Kdykoliv ti můžu dokázat, že pokoušet Charlieho dceru by tě mohlo pěkně mrzet,“ upozornila jsem ho s lehkou výhružkou a Dominicovi se na tváři rozlil spokojený úsměv.

Najednou ho však úsměv přešel a s naprosto vážnou tváří prohlásil: „Rád si od tebe vezmu nějakou tu lekci.“

Kdyby se smál, řekla bych, že si mě jenom dobírá. Takhle jsem však měla dojem, že vůbec nemyslí bojovou lekci… Zaměřila jsem se na výraz v jeho tváři a skoro bych vsadila všech jeden dolarů a dvacet pět centrů, co jsem měla po kapsách, že lekce, na kterou myslí, je postelová.

„Na podobné lekce si nech zajít chuť,“ odsekla jsem mu a otočila jsem se k němu zády.

„Uvědomuješ si, že nejlépe by bylo, kdybych bydlel s tebou? Jsme parťáci a máme si krýt záda. Jak to mám ale dělat, když ani nevím, kde bydlíš?“ zastavil mě podruhé a já jsem teď začínala skutečně pěnit. Ta jeho drzost byla naprosto do nebe volající. Nejdřív tady plánuje nějaké sexuální lekce a pak se mi chce nakvartýrovat i domů?

„Tak na to zapomeň. Dva roky jsem se o sebe zvládla postarat sama. Tvou pomoc tedy nepotřebuju,“ ujistila jsem ho.

„To si myslíš jenom ty. Lovci jsou jiného názoru,“ namítl a já se zarazila. Můžou mi přikázat, abych Dominica ubytovala? Nestačí, že si ho budu muset nejspíš vzít – pokud mě samozřejmě dřív nezabije nějaký ten lovec lovců?

„Máš můj telefon. Když bude potřeba, abychom se viděli, stačí zavolat,“ odvětila jsem vítězoslavně a dokonce se na Dominica usmála. On se totiž netvářil nějak nadšeně. Jako bych mu snad překazila všechny jeho plány – ať už byly jakékoliv.

Potom jsem se už nenechala zastavit a šla přímo na autobus. Byla jsem spokojená s řešením mého problému s Dominicem, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že ve mně nebyla malá dušička ohledně jeho výhružky ostatními lovci. Pokud se všichni shodnou na tom, že bychom měli bydlet společně, těžko se jim budu moct postavit všem. Navíc i v Seattlu vědí, že je Dominic můj snoubenec a budou to považovat za ještě lepší nápad.

Jenom pouhá představa soužití s Dominicem… Po dnešku nemůžu říct, že by mi byl kdoví jak odporný, ale můj odpor k němu je tak hluboce zakořeněn v samé podstatě mě, že bylo dost těžké říct, že je vlastně naprosto v pohodě kluk.

A aby toho ten den nebylo málo. Jen co jsem vysedla z autobusu, venku se jako na povel rozpršelo a než jsem dorazila domů, byla jsem na kost promočená. Nebýt dýky, kterou jsem stále cítila za pasem, považovala bych dnešek za naprosté fiasko, ale díky ní se aspoň něco povedlo. Už jsem se nemohla dočkat, až s ní poprvé zabiju nějakého nepřirozeného.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 8. kapitola: