Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella jako lovec - 5. kapitola


Bella jako lovec - 5. kapitolaBella vyráží k Mooreovýchm a během jednoho odpoledne nakonec musí s celou pravdou ven - jak o jejím zdravotním stavu, tak i o přítomnosti vanilkových ve městě.
A aby toho nebylo málo, někdo Belle položí nečekanou otázku.

Příjemné počtení přeje Petronela.

5. kapitola

Dveře od domu Mooreových se mi otevřely před nosem, aniž jsem dostala šanci byť jenom zaklepat. Zmateně jsem pohlédla na paní Mooreovou, která na mě hleděla se vševědoucím výrazem.

„Tedd mi dal vědět, že dorazíš,“ prohlásila a vydala se chodbou do kuchyně. Vešla jsem tedy dovnitř a zavřela za sebou. Hned na to jsem ji následovala rovněž do kuchyně, kde na mě na stole čekal hrnek s čajem, ze kterého se ještě kouřilo. Usadila jsem se na mou oblíbenou žlutou židličku a hrnek si přitáhla k sobě.

„Řekl vám taky, co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně a začala foukat do hrníčku.

„Zmínil, že sis opět dělala, co si chtěla, přestože tě žádal, abys na něj počkala,“ odvětila a významně se na mě podívala. Věděla, že autority moc nerespektuju. Navíc Tedd u mě žádnou autoritou nebyl. Jak bych mohla poslouchat někoho, kdo je v naší hierarchii hluboko pode mnou? Náš vztah byl otázkou přátelství. I tak mě však pohled paní Mooreové donutil zastydět se.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem.

„Neomlouvej se, pokud to nemyslíš vážně. Stejně to příště uděláš znovu,“ namítla paní Mooreová, která mě měla dokonale přečtenou. „Řekneš mi, co se stalo? Nebo aspoň proč jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptala se následně a já zvažovala, jestli jí o vanilkových říct, nebo ne. Tedd mi chtěl dát čas do dnešního večera na vymyšlení plánu, ale ten se mi moc nepovedl. Takže teď bych měla vyjít s pravdou ven, ale… Nechtěla jsem.

„Jde o toho upíra z před pár dnů. Zažila jste už někdy případ, že upír napadl někoho z nás a ten to přežil?“ začala jsem zeširoka a raději, než abych sledovala tázanou osobu, jsem rychle upila z hrnku. Opálila jsem si tak jazyk, jelikož čaj, ani přes veškeré mé foukání, o moc nezchladl.

„Většinou k něčemu podobnému nedochází, protože lovci chodí na obchůzky po dvojicích. Kryjí si tak záda, pokud by měli náhodou natrefit na silnějšího, právě nakrmeného, protivníka. Jenže ta tvoje vyšší třída je hodně namyšlená a proto nemáte potřebu se nějak jistit,“ zavrtěla hlavou a povzdechla si.

Já zamyšleně opět začala foukat do hrnku. Paní Mooreová měla pravdu. Nepamatuju si dobu, kdy by Charlie žádal o pomoc některého z řad lovců v New Yorku. A to samé platilo i pro mě v Seattlu. To že jsem někdy sebou brala Tedda bylo spíš proto, že záda potřeboval krýt on, než já.

„Stalo se po tom útoku něco, co bych měla vědět, jakožto tvůj ošetřující?“ zajímala se a vytrhla mě tak z myšlenek.

Škubla jsem sebou a podívala se na ni. Paní Mooreová se na mě pozorně dívala a odhadovala, kolik jí toho asi řeknu.

„Netuším, jestli mé stavy nějak souvisí s tím upírem, ale do té doby se mi to nedělo… Jednou jsem omdlela a podruhé, dneska, jsem opět měla mžitky před očima a nakonec se mi udělalo neskutečně špatně,“ odvětila jsem popravdě a raději se nezmínila o tom, že důvod toho, proč mi bylo špatně, byla ta vanilka, která se mi dostala na patro v puse.

Paní Mooreová se postavila a došla ke mně.

„Asi bych tě měla důkladněji prohlédnout. To, že se na tobě krmil upír živící se lidskou energií, se na tobě mohlo podepsat daleko víc, než jen tím, že jsi celou noc prospala jako v kómatu,“ odvětila a vzala mě za ruku, aby mi mohla zkontrolovat puls. Chvíli se soustředila, ale nakonec mi ruku pustila. „Puls máš v pořádku-.“

„Kromě těch dvou případů jsem byla vždy v pohodě. Mohla jsem hlídkovat přesně tak, jak jsem byla zvyklá. Tohle byla jenom chvilková slabost, nic, co by na mě mělo permanentní vliv,“ odvětila jsem a natáhla se po hrnku.

„A kromě toho cos mi zmínila, se nic jiného neděje?“ zajímala se podezíravě.

„Hmm… Nic, co by bylo potřeba aktuálně řešit,“ namítla jsem a zapřela tak přítomnost vanilkových v tomhle města. Podle všeho tu byli minimálně čtyři, ale spoléhat se na to nedalo. Už skupina čtyř byla dost podezřelá, takže jich klidně mohlo být i víc.

 

Nakonec mě paní Mooreová nechala být. Nesdílely jsme úplně stejnou filozofii vzhledem k tomu, že jsem nebyla ´žena v domácnosti´ alespoň podle definice lovců. Takže jsem jenom netrpělivě seděla v kuchyni a čekala na Teddův příchod.

Trvalo mu to skoro hodinu a já během toho stihla vypít dva čaje. Jakkoliv jsme byly rozdílné, paní Moorová věděla, co je to pohostinnost a já tu nikdy netrpěla hladem nebo žízní.

„Můžeš mi vysvětlit, co tě to napadlo?“ zeptal se místo pozdravu Tedd, jen co vešel do kuchyně.

„Tady ne,“ zamumlala jsem a kývla hlavou nahoru, aby pochopil, že bych raději mluvila v soukromí jeho pokoje. Tedd střelil pohledem do obývacího pokoje, kde byla jeho máma a potom zpět na mě. Nakonec souhlasil a my se vydali po schodech nahoru.

„Tak řekneš mi konečně, co tě to napadlo?“ obořil se na mě, jen co za námi zavřel dveře.

„Všechno by bylo v pohodě, kdyby se mi neudělalo blbě. Měla jsem to promyšlené,“ obhajovala jsem svůj nápad a přešla po pokoji až k Teddovu pracovnímu stolu a sedla si na židli, která u něj stála.

„Bylo to aspoň k něčemu?“ zeptal se poraženě. Věděl, že nemá smysl se se mnou hádat kvůli mým selháním.

„Trochu jsem pokročila. Jsou tu minimálně čtyři,“ odvětila jsem.

„Minimálně?“ podivil se. „Za dob, kdy toho zlatookého doktora znal můj děda, byli tři – aspoň myslím,“ prohodil jako by nic a já byla v pokušení ho praštit. Copak mi to nemohl říct dřív? „Co dál?“

„Jak - co dál? Nic víc jsem nezjistila, protože ten doktor je fakt magor,“ namítla jsem okamžitě. „Jen co se mi trochu zatočila hlava, už mě podpíral a snažil se mě vyšetřit. Jako bych o něco podobného vůbec stála,“ stěžovala jsem si. Toho upíra jsem vážně nechápala.

„Myslel jsem, že se ti podařilo zjistit něco víc. Takhle to ale budu muset říct tátovi a ten i ostatním lovcům. Čtyři upíři živící se krví jsou přece jen čtyři upíři, na které s našimi silami nemáme. Měli by to vědět,“ odvětil a vypadal přesvědčeně.

„Fajn,“ souhlasila jsem s naprostou nechutí.  Pochybovala jsem, že bych ho opět ukecala k tomu, aby mi dal ještě čas. Nebo bych ho možná ukecala, ale to by nesměl vědět o fiasku v nemocnici. Kdybych mu předtím nevolala kvůli těm bezpečnostním kamerám, bylo by všechno v naprostém pořádku.

„Fajn.“ Tedd můj souhlas stvrdil ještě svým a potom se vydal do obývacího pokoje. Paní Mooreová se právě chystala do nemocnice na noční a pan Moore seděl v obýváku, čistil zbraně a u toho po očku sledoval zápas v televizi.

„Tati? Bella by ti chtěla něco říct,“ prohodil Tedd a vychutnával si mě. Pohodlně se usadil do křesla a na mě spočinul pohled pana Moorea. Zbraň, kterou držel v ruce, mě lehce znervózněla, ale potom jsem si všimla, že ji má rozebranou a čistí ji opravdu důkladně. Ani tak jsem však nezapochybovala, že by byl schopný ji během pár desítek vteřin složit do použitelného stavu.

 

Pan Moore byl člověk, který snad nikdy nejednal impulzivně. Tenhle jeho povahový rys po něm Tedd zdědil a proto jsem vždy musela poslouchat jeho důkladné plánování jakékoliv akce, která naplánovat šla. Proto mě ani nepřekvapilo, že si mě v klidu poslechl a během okamžiku už o přítomnosti vanilkových věděl celý Seattle. Docela bych se divila, kdyby to ti upíři hrající si na lidi, přece jenom nezjistili.

V Seattlu bydlel necelý tři čtvrtě milion obyvatel a my, lovci, z něj tvořili chabou setinu procenta. Hrubým odhadem nás tu bylo osmdesát. Na tak malé město to byl slušný počet, ale věřte mi, že se tu nepřirozených obyvatel pohybovalo taky dost. V tomhle státě byly ideální podmínky pro jejich výskyt. Na Floridě byli upíři raritou, ale tedy – tady jsme si mohli založit pomalu chovnou stanici. Měli tu ideální podmínky. Čemuž nasvědčoval i fakt, že se zlatoocí vrátili a rovnou se tu i usídlili.

„Pro dnešek bys měla jít už domů a trochu si odpočinout. Slyšel jsem, co se ti stalo a Charlie by nás rozhodně nepochválil, kdyby se dozvěděl, co pod naším dohledem vyvádíš,“ prohodil a já sebou při tátově jménu trhla. Nesnášela jsem, když na mě vytahovali tátu a jeho autoritu.

I tak jsem se ale podřídila, přestože jsem měla chuť si dupnout a poslat ho do háje s tím, že přece nejsem malá holka!

„Měl bych tě doprovodit?“ zeptal se Tedd, když jsem vycházela z jejich domu. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Jen pro jistotu, abych se ujistil, že opravdu míříš domů a neplánuješ v té své kebuli nějakou blbost,“ dodal na vysvětlenou.

„Dneska mám blbostí plné zuby. Cestou se stavím v supermarketu pro nějaké jídlo a pak zamířím rovnou domů. Čestný skautský,“ slíbila jsem.

„Nechtěj mě rozesmát, Swanová. Skautkou jsi nebyla, takže bych o tvé cti trochu pochyboval,“ pochechtával se a dobíral se mě tak.

„Raději zalez a běž napsat nějakou pěknou zamilovanou zprávu své nastávající, aby si nemyslela, že jsi zase celé odpoledne strávil se mnou,“ upozornila jsem ho. Mia byla v pohodě, ale jako každá ženská musela na svého chlapa aspoň trochu žárlit. Nevěřila jsem Teddovi, že Mia naše přátelství mlčky přehlíží, ale hádat jsem se nehodlala. Já osobně, bych si ohlídala všechny ženské, které by se mi potulovaly až nezdravě často s mým mužským. A tím mým mužským rozhodně nemyslím Dominica. Ten hňup ať si chodí, s kým se mu zamane.

Najednou jsem si uvědomila, že poslední dny myslím na Dominica moc často. Obávala jsem se, že ho mé myšlenky nějak přivolají. Byl to nesmysl, ale… Jasně jsem vnímala fakt, že se konec mojí svobody blíží a já se nakonec budu muset podřídit neodbytným pravidlům našeho světa.

Od Mooreových jsem došla trochu víc do centra a zapadla do nákupního centra. Širokou a dokonale osvětlenou chodbou jsem procházela kolem nespočtu krámků a butiků, než jsem dorazila na konec, kde se nacházely i potraviny. Potřebovala jsem si koupit kafe a něco na jídlo. Na týdenní nákup jsem sebou neměla prostředky a ani nosiče, takže jsem si vystačila pouze s balíčkem špaget, italskou omáčkou, pár jogurty a nějakou zeleninou. K zítřejší snídani jsem si ještě ukořistila několik croissantů a mohla jsem vyrazit zaplatit a domů. 

„Ještě potřebujeme nějaké boty,“ zaslechla jsem jasný a melodický hlas, vycházející z jednoho z butiků, když jsem procházela se svým nákupem kolem.

„Vážně toho nemáme už dost? Rose, řekni jí, že toho je už dost.“ Ženský hlas byl doplněn o mužský, který se dožadoval konce nákupů. Musela jsem se sama pro sebe usmát. Typický mužský, který nevydrží ženiny manýry. Bohužel – já v tomhle ohledu patřila však do podobné skupiny jako zbytek mužů.

„Řekla jsem ještě boty a basta!“ rozhodla ta žena dopáleně a vyběhla z obchodu s oblečením bez toho, aby koukala doprava nebo doleva. To samozřejmě nemohlo dopadnout bez následků a než jsem se nadála, kecla jsem si na zadek, protože ta ženská do mě vrazila. Šokovaně jsem na ni zůstala ze své nové pozice hledět.

„Omlouvám se!“ vykřikla a už mi podávala ruku, aby mi pomohla stanout.

Já však nabízenou ruku ignorovala. I bez jediného nádechu, který by mi tu skutečnost potvrdil, jsem věděla, že se koukám na upírku, která bezpochyby patří k doktorovi. Copak já na ně mám nějaký magnet? – pomyslela jsem si a dál hleděla na to podivné malé stvoření. Tedy jenom do okamžiku, než k ní přišli ještě další dva, které jsem zatím neznala.

„Co se to tady děje?“ zeptal se kluk, kterému cukaly koutky v potlačovaném smíchu.

„Vůbec jsem si jí nevšimla,“ zamumlala upírka, která si před okamžikem zahrála na parní válec a tvářila se naprosto zničeně. Jeden by jí to dokonce věřil s tím jejím nešťastným výrazem a pohledem zpráskaného psa. Já však byla nad věcí. Popadla jsem svůj nákup, který se válel o dva kroky dál, a konečně se vyhrabala na nohy.

Takhle jsem se konečně mohla důstojně střetnout s vanilkovýma, které jsem ještě neznala. Svůj původní odhad, že jsou minimálně čtyři, jsem musela opravit na šest.

„Jak je možné, že sis jí nevšimla zrovna ty, Alice?“ zeptala se drobné upírky druhá, která zřejmě patřila ke klukovi s retardovaným úsměvem. Byl to dost podivný pár – blondýnka jako ze žurnálu a hromotluk jako z reklamy na steroidy. No a potom ta malá, výškou víceméně odpovídající mě, Alice.

„Netuším,“ zašeptala tak, aby to slyšeli pouze ti dva, ale můj sluch mi stále ještě fungoval dobře.

„Hrozně moc se omlouvám. Nestalo se vám nic?“ zajímala se Alice a rentgenovým pohledem zkoumala, jestli jsem skutečně v pořádku.

„V pohodě,“ mávla jsem nad tím rukou a stejně důkladným pohledem jsem přejela já ji a její společníky.

„Já ti říkal, že žádné boty už nepotřebujeme. Ta tvoje posedlost nákupy bude jednou někoho stát život,“ odvětil hromotluk a začal se nestydatě smát.

Já se na něj zamračila a nebyla jsem jediná. Blondýnka i Alice se k němu obrátily se stejně vražedným pohledem. Hromotluk to zmerčil a smích ho okamžitě přešel. „No, no, nic tak hrozného jsem neřekl, tak se nemusíte hned všechny čertit,“ bránil se a vypadalo to, jako by měl vážně nahnáno.

„Nech těch nemístných vtípků,“ okřikla ho blondýnka.

„No nic, tak já mizím,“ zamumlala jsem a nechala ty tři, aby si to vyříkali mezi sebou. Nehodlala jsem trávit večer ve společnosti hádajících se vanilek. Docela mi rozdráždili čichové epitely a já měla pocit, že se budu muset vysmrkat, abych se té vůně zbavila.

„Počkej!“ zarazila mě malá vanilka. „Za chvíli dorazí bratr, tak tě třeba může hodit domů,“ navrhla a já se na ni s nadzvednutím obočím a vykulenýma očima podívala. To jako myslí vážněblesklo mi hlavou. Potom jsem si vzpomněla na toho zrzka, kterého jsem potkala už dvakrát. Očividně byl něco jako rodinný šofér. Všichni na něj docela spoléhali.

„To fakt není nutné,“ zamítla jsem její návrh.

„Měla bych z toho lepší pocit. Přece jenom to byla docela rána a-.“

„Slečno Smithová?“ Kolik se jich sem ještě nahrne?! – skučela jsem v mysli, když se za mými zády ozval zrzkům hlas.

„Ty ji znáš?“ optal se hromotluk a vypadal, že se opět dobře baví. Nechápala jsem, co je na tom všem vtipného, ale i tak jsem se s lehce pohrdavým úsměvem obrátila na zrzka.

„Vidím, že se opět setkáváme. Moje jméno byste si měl ale vymazat z paměti. Buďte tak laskav,“ požádala jsem ho s úsměvem a hromotluk za mnou vyprskl v salvě smíchu.

„P-prý vym-vymazat z pa-paměti.“ Jeho artikulace byla hodně narušena smíchem a i mě cukaly koutky. Věděla jsem přesně, co jsem po upírovi, který nezapomíná, chtěla. Chápala jsem tedy, proč se ten hromotluk směje. A ty dvě upírky rovněž přemáhaly smích.

„Mizím. Sbohem,“ prohodila jsem a prošla kolem zrzka ven z nákupáku. Tohle byl fakt neskutečný večer. Už abych zalezla do postele a trochu ho zaspala. Stejně jsem nemohla uvěřit svému štěstí, že snad každý den musím natrefit na bandu těchto podivínů. Navíc ten zrzkův pohled, když jsem se k němu obrátila.

Vlastně poprvé jsem měla šanci si ho trochu víc prohlédnout. Poprvé, při odchodu z doktorovy kanceláře, jsem chtěla co nejdřív vypadnout. Podruhé byla zase moc velká tma a já stála po pouliční lampou, takže jsem jí byla trochu oslněná. Teď, když jsem na něj koukala v umělém světle, jsem si mohla přesvědčit o tom, že ani jednou jsem se nepřehlédla a je to opravdu moc pěkný exemplář kluka. Velká škoda byl jenom fakt, že je to upír. Ty zrzavé vlasy byly trochu delší, ale ne takovým způsobem, že by potřebovaly holiče, spíš jste při pohledu na ně, měla chuť zabořit do nich prsty a trochu si s nimi pohrát.  Zlaté oči byly tentokrát daleko jasnější, než tehdy na ulici. Lícní kosti ještě nebyly tak přísné, takže jsem odhadovala, že mu ještě nebylo ani dvacet, když ho proměnili. Přísný rovný nos a ústa, která nejednu holku lákala k polibku. Když jsem potom přestala přemýšlet nad jeho obličejem, musela jsem si přiznat, že má vcelku pěknou i postavu. U upírů byste těžko hledali nějaký obézní exemplář, to dá rozum, pokud mají lákat nevinné lidičky do svých tenat, ale tenhle…

Doháje, proč zrovna on musí být upír? Hned bych ho vyměnila za Dominica, kterého jsem si pamatovala jenom matně. Vždyť mi tehdy bylo patnáct a já si ho moc neprohlížela, když mi stihli oznámit, že je to můj budoucí muž. Tehdy jsem během okamžiku zmizela u sebe a nevystrčila odtamtud nos, dokud naše návštěva neodešla.

Vycházela jsem z nákupního centra, když jsem za sebou zaznamenala kroky, které rozhodně nepatřily člověku. Napodobovaly však spěchajícího člověka.

Přesvědčovala jsem se, že se nesmím pohnout a otočit se směrem k příchozímu. Nesměla jsem dát na vědomí, že o jeho přítomnosti vím, přestože by to mohla být jenom náhoda, že bych se otočila ve stejnou chvíli, jako by on šel ke mně.

„Slečno Smithová?“ zavolal na mě najednou a já podle hlasu opět poznala zrzka. Stále jsem ho tak titulovala, přestože mi doktor řekl i jeho jméno. Edward. Zajímalo by mě, v které době se asi narodil. V dnešní době to bylo velmi málo používané jméno.

Zastavila jsem se a ležérně se k němu obrátila. Edward došel až ke mně a s trochu nervózním výrazem se na mě díval.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když se neměl k tomu, aby mi řekl, proč mě zastavil.

„Říkal jsem si, jestli… Nezašla byste někdy na kávu?“ zeptal se, když si dodal trochu odvahy a já nestačila zírat. Nevím, co mě překvapilo víc, jestli to pozvání na kafe nebo jenom fakt, že mě vůbec někam zval. Doktor zmiňoval, že je single a že jsem ho snad nějak zaujala, ale – copak si nevšiml, že se mnou není něco v pořádku? Vždyť jeho upíří smysly musí bít na poplach pokaždé, když jsem v jeho blízkosti. Žádné zvíře nemá rádo, když se ocitne ve společnosti někoho bez pachu.

„Cože?“ vydechla jsem šokovaně a získávala tak čas na to, promyslet si svou reakci.

„Právě vás zvu na kávu,“ zopakoval svůj návrh, tentokrát už jistějším hlasem. Nepřestával mě u toho však ostražitě pozorovat. Co si od té nabídky sliboval? Vždyť je to upír, tak proč by mě zval na kávu, kterou sám stejně nepije?

Potom mě však napadlo něco jiného. Jakkoliv mě vanilka v nose štípala a chtělo se mi kvůli tomu kýchnout, uvědomila jsem si, jaké mám najednou štěstí. Měla jsem možnost zjistit něco víc o té jeho podivné rodině a všech jeho členech, pokud bychom si skutečně sjednali schůzku. Schválně jsem to nenazývala randem, protože to by napovídalo o tom, že bych čekala něco víc. Třeba i polibek na rozloučenou.

Oplatila jsem Edwardovi pohled a nepatrně se usmála. Tušila jsem, že nabídek na schůzky má víc než dost a já jsem rozhodně nehodlala patřit k průměru.

„Možná, někdy,“ odpověděla jsem neurčitě a upíra před sebou trochu vykolejila. „Máme na sebe štěstí, takže si nemyslím, že tohle je naposledy, co se vidíme,“ vysvětlila jsem mu, když jeho zmatený výraz ne a ne zmizet.

„Vaše telefonní číslo, abychom se mohli na kávě domluvit, tedy nedostanu. Předpokládám to správně?“ zeptal se a já přikývla. Chytrý chlapec. „Tak tedy na další šťastnou náhodou,“ odvětil trochu rozpačitě a já opět přikývla a hned na to se s ním rozloučila a mířila k autobusu, abych mohla vyrazit domů.

Na autobusové zastávce jsem ještě z kapsy od bundy vyndala mobil a naťukala rychlou zprávu pro Tedda.

Opravuju své předchozí informace. Je jich minimálně šest.

A stiskla jsem odeslat.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bella jako lovec - 5. kapitola:

 1
1. natt.echelon
19.04.2018 [21:35]

Úžasné Emoticon Emoticon těším se na pokračování Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!