Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova posedlost - 9. kapitola - Nesmrtelná láska

10.10.2011 (07:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2499×

Pohled Ara

Ležel jsem v obrovské posteli ve své komnatě a sledoval strop. Nic mě nezajímalo, čas, žízeň, oni, ti, co jsou se mnou. To všechno šedlo a chladlo, protože já měl jinou prioritu. Ji…

Vybavil jsem si její dokonalou tvář. Její vlasy, které byly tmavé jako má duše. Její oči, tolik láskyplné, když se na mě dívaly. Tolik jsem toužil ji mít opět u sebe, vzít ji do náruče, přivonět si k ní, políbit ji, chránit ji, trávit s ní veškerý čas, který mi naskýtá věčnost. Proč ona? Proč, když už jsem konečně cítil něco, co se mi líbilo, co bylo pěkné, tak to muselo skončit? Proč mi tedy padla do cesty? Proč? Měl jsem ji zabít, měl jsem ji zabít…

„Aro?“ oslovila mě má sestra. Vešla do pokoje a sedla si na kraj postele. Vůbec jsem se nepohnul.

„Mohl bys promluvit? Mám o tebe strach, i Marcus má o tebe strach.“

Svou ruku přesunula na mé zápěstí a lehce ho zmáčkla, vyškubl jsem se jí a pohlédl na ni.

„Proč?“ To je moje oblíbená otázka. Proč to, proč tamto. Jsem jak dítě, dítě, které nemá odpovědi, jen samé otázky, které jsou bez řešení. Nepatrně se usmála nešťastným úsměvem, opět se mě dotkla, ale já zareagoval jako předtím.

„Prosím, Aro, nebuď takový. Otevři se mi, bolí mě tě vidět v takovém stavu.“

„Ne, Didyme, nechci se nikomu otvírat. Jen ona mohla mít mou dobrou půlku, jenže ona umřela a s ní umřelo i mé dobré já. Nechci s tebou mluvit, odejdi.“

„Aro.“

„Ne, řekl jsem, ať odejdeš. Nechtěj, abych křičel.“

„Dobrá,“ kapitulovala nakonec a odebrala se pryč. Opět jsem svou pozornost upjal na strop. Na můj zasraný strop, který mám v pokoji. Jsem rozplácnutý na posteli a čumím na ten podělaný strop!

„Hele, ty kupo hnoje, vstávej, máme na seznamu další upíří armádu, co máme zničit.“ Přímo před obličejem mi stanula Caiova tvář, měl pobavený kukuč a jiskřičky v očích. Tyhle jiskřičky znamenaly jediné, chce se bít a rád se bije. Shodil jsem ho ze sebe a vstal jsem.

„Kolik jich je?“

„Moc ne, ani to není armáda, spíš jednotka. Nechápu, proč tomu máme říkat armáda. Armádu jsme stvořili my, před několika lety a sjednotili upíří svět, skoro sjednotili, ale to není podstatné…“

„Mlč, připomínáš mi svou ukecaností jednu osobu.“

Okamžitě jsem si vzpomněl na Medeu, na její hlas, krásný, dokonalý, můj…

„Jasně, asi mám tucha, o koho jde. Takže, brácho, obleč se pořádně, vem nějaké zbraně. Zuří válka, lidská válka, už nevím, o co zase bojují, ale musíme vypadat jako oni, takže zbraně, chápeš?“

„Nejsem dítě.“

Podíval se na mě a já na něj. S culíkem, který měl, a mečem vypadal spíš jak holka, která chce bojovat a ne muž. Ale zdání klame, on je stejně chladnokrevný zabiják jako já.

„Jsi dítě, někdy se tak chováš a jsem jediný, kdo ti to řekne a taky ještě Marcus, proto nás máš rád.“

„Nemám nikoho rád, jen akceptuji vaši přítomnost, to je rozdíl.“

„Ale, kecy v kleci. Pohni zadkem, budu čekat v sále.“ Vypařil se a já se přesunul k oblečení, které mám do boje a ke zbraním.

„Mohu dál?“

„Už jsi v mé komnatě, vyhazovat tě, by bylo netaktní a má sestra by přišla, opět. Takže tě vyhazovat nebudu, Marcusi,“ mluvil jsem k němu, aniž bych se na něj podíval.

„Mluvit s tebou je někdy na dlouho dobu. Musím to zkrátit, jdeš přece s Caiem bojovat, už zase. Didyme má o tebe starost.“

„Já zas nemám starost o ni, výborně se doplňujeme, překypuji sourozeneckým štěstím.“

„Nebuď takový, máš i jiné stránky, citlivější.“

Vzal jsem meč, dal ho do pochvy a připnul ho k bokům.

„Citlivější? To je pojmenování pro to, co cítím? Chceš vědět, jak se cítím? Zabili mi ženu, zabili mi osobu, kterou jsem miloval. Jasně, nejsem první ani poslední, ale ona znamenala pro mě vše. Naučil jsem se být, jak ty říkáš, citlivější a taky zranitelnější. Mojí jedinou slabostí, byla a je ona. Miluji ji, jako ty miluješ Didyme a jako Caius nikdy nebude milovat Athenodoru. Takže mi laskavě uhni z cesty, Marcusi, nechtěj, aby ze své sestry udělal vdovu.“

„Vzpamatuj se, Aro! Nejsou to měsíce, roky, ale desetiletí! Ona je pryč, musíš ten fakt přijmout.“

„Není pryč, dokud žiju, ona není pryč, dokud jsem tu a má mysl funguje, tak ona žije a s dovolením, jdu zabíjet.“

Prosmýkl jsem se kolem něj a šel vyhledat Caia.

Pohled Shadana (otec Medey a před dávnými časy král Persie)

Nikdy jsem nebyl pyšný na to, jak jsem svou dceru dostal ze spárů toho upíra, ale nemohl jsem jinak. Ona nesměla být s ním. Když si vzpomenu, jak ji donesli, vypadala jinak. Samozřejmě, že nebyla upravená, jak se na princeznu sluší a patří, ale vypadala jinak. Nevím, jak, ale pocítil jsem změnu. Když mi pak jeden ze strážných sdělil, že je těhotná, zhrozil jsem se. Ona čeká bastarda toho podvraťáka, který jí ani nesahá po paty. První myšlenka byla, zabít ten plod, ale pak jsem se zarazil. Medea už byla sama o sobě evoluce a její dítě bude taky. Proto jsem se nakonec toho dítěte zželel. Nakázal jsem jednomu ze svých poddaných, ať jí vymaže paměť po dobu, kdy byla ještě s Hartem. Jakmile se uzdravila, navykládal jsem jí lži, samé lži. Že ji a Harta přepadli, když odjížděli z Řecka, že Hart to nepřežil, ona je v očekávání, čeká Hartovo, nikoliv Arovo, dítě. Ano, vím, jak se ten muž jmenuje. Má dcera totiž nedokázala bez něj žít. Zakázal jsem jí pohybovat se mimo palác, řekl jsem jí, že určitě by opět opakovali atentát a má dcera poslechla, vždy byla loajální ke mně. Pak porodila, nečekala dítě, nýbrž děti. Porodila syna a dceru. Obě své vnoučata jsem si zamiloval, stejně jako jejich matku. Dceru pojmenovala Zoheret a syna Aro. Když vyslovila toto jméno, všichni zkoprněli, ale jakoby netušila, proč mu dává takové jméno. Nedokázala si vzpomenout, kdo další je nositelem tohoto jména. Její syn netušil, že nosí jméno svého otce. Jakožto on, mocný Aro, netuší, že Medea žije a že mu porodila syna a dceru, už několik let - desetiletí netuší, že má rodinu, která žije a taky se to nedozví. Protože svou dceru a vnoučata budu chránit a bránit před pravdou.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Arova posedlost - 9. kapitola - Nesmrtelná láska: