Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Arova dcera - Prolog

cxxycyxc


Arova dcera - PrologTak, je to tu. Moje nová kapitolovka. O čem bude? Objeví se tu Edward, Aro, Volturiovi, a taky dívka, která je až děsivě podobná Edwardově zesnulé životní lásce Isabelle. Co se dozvíme v prologu? Tady se dozvíme, kdo ta dívka je a jak se do toho zaangažují Volturiovi. Příjemné čtení.

Tohle byl konec.

Nevěděla jsem, co jsem provedla, ale konec to byl. Tak brzo… A tak bolestivý…

Pálilo to, chtělo se mi křičet a naříkat, žádat, prosit, aby mě někdo polil ledovou vodou, která by ty plameny uhasila. Ale nekřičela jsem. Moje hrdost a pýcha mi to nedovolovaly. Kdybych škemrala, křičela a naříkala, znamenalo by to, že jsem až příliš slabá. A že oni, ať už to jsou kdokoli, mají navrch.

Proto jsem se jen zaměřila na to pálení, snažila se ho ignorovat. Ale nedařilo se mi to. Ale to mi problémy nedělalo.

Trápilo mě spíš jen to, že každou sekundou jsem byla o vzpomínku lehčí. Před očima mi probíhaly vzpomínky, a jakmile jsem přešla k další, ta předchozí vzpomínka zmizela. Jako kdyby byla pouhým souborem v počítači a někdo zmáčknul klávesu Delete. Jako kdyby někdo napsal něco lehce tužkou a pak ji vygumoval. Moje mysl se úžila, mazala… Tak takové to je, když umíráte. Pomalu přicházíte o vzpomínky, zatímco hoříte. A to všechno se asi děje strašně rychle, jen vy to vnímáte pomalu. Jako u adrenalinových záchvatů.

Moje srdce zrychlilo. Bilo silně a rychle, ta námaha mě bolela. Myslí mi projela poslední vzpomínka, asi ještě z doby, kdy jsem byla mimino, když se mé srdce zastavilo.

Už jsem byla mrtvá. Zemřela jsem.

Už jsem viděla ten nekrolog. Se smutkem v srdci oznamujeme, že dnes zemřela… Kdo? Jak se vůbec jmenuju? Jak mi říkali? A kdo jsem?

Byla jsem překvapená, že ještě nevidím žádné bílé světlo nebo tak, proto jsem otevřela oči.

Byla jsem v nějakém pokoji. Ne, nebyl to pokoj – byla to cela. Doopravdy.

Ležela jsem na hrubě opracované posteli s třískami, na purpurové pokrývce. Stěny byly nudně bílé, ale nebyly čisté. Byly flekaté, tady byla mastná, žlutá skvrna od oleje a tady byl černý otisk podrážek něčích bot. Dokonce jsem zahlédla i zaschlou krev.

Jedním až příliš rychlým pohybem jsem se posadila. Nebyla jsem unavená ani vysílená. Naopak. Cítila jsem se silně a zdatně, jako kdybych mohl zdemolovat padesát tanků a přitom si udělat manikúru. Cítila jsem se neporazitelně.

U nohou nejspíš mé postele byla úhledně srovnaná hromádka oblečení. Zahlédla jsem modré tričko, úzké džíny a šedý kabátek. Na zemi, kterou nebylo víc než obyčejný beton, ničím nepokládaný, nijak zakrytý, byl jeden pár kožených, kotníkových bot na vysokém jehlovém podpatku.

Rychle jsem se postavila a svlékla ze sebe ty hadry, které jsem na sobě měla. Byly celé červené, asi od zaschlé krve, byly špinavé a podivně zapáchaly. Proto jsem se je rozhodla vyměnit za sladce vonící, vyprané prádlo na mé posteli. A mé bosé, špinavé nohy obout do kožených, nebo možná jen syntetických bot.

Rozhlédla jsem se okolo, abych našla dveře a všimla si stolku s nějakým špinavým zrcadlem, který stál naproti posteli. Stejně jako postel byl neopracovaný a byla v něm spousta třísek. Na stolku byla malá červená krabička, ale já jsem potřebovala jen to zrcadlo.

Můj mozek totiž nahlodávala myšlenka, která se ptala, kdo jsem a jak vlastně vypadám. Nedokázala jsem si vzpomenout na nic, co se dělo předtím.

Chtěla jsem pomalu přejít k zrcadlu, ale mé tělo reagovalo jinak. Místo toho, abych klidně a pomalu přešla k němu, jsem se tam dostala až přílišnou rychlostí. Byla to rychlost až podivně nelidská, ale pro mě nebyla nijak namáhavá. Moje mysl ji zpracovávala jednoduše a ten pohyb byl tak ladný a plynulý…

Váhavě jsem pohlédla do zrcadla a ztuhla. Takto jsem se podobala mramorové soše. A byla jsem krásná. Až nelidsky krásná. Moje pleť byla sněhobílá, bez jediného kousku nečistoty, bez jediné nedokonalosti, bez jediné chyby. Hladká a bledá. Moje rysy byly ostřeji řezané, nijak moc, ale přeci. Mé rty měly sytě červenou barvu, dolní ret o něco plnější než horní. Okolo mé tváře se rozprostíraly tmavě hnědé vlasy, nebo aspoň v té tmě vypadaly tmavě. I přes tu černou tmu jsem viděla slabý odstín červené, takže jsem očividně byla tak trochu zrzka. Mahagonová barva vlasů. Ano, červená hnědovláska. Ale nejvíc mě zaujaly oči. Nebyly ani hnědé, ani zelené, ani modré, jak je lidé mívají. Ty mé byly sytě karmínově červené.

„No ty kráso,“ zamumlala jsem, mé rty se sotva hnuly. Poprvé jsem tak uslyšela svůj nádherný hlas. Znělo to jako zpěv, byl melodický a krásně zvonil. Jako zvonkohra. Tichý a sametový. Shlédla jsem na krabičku na stolku a vzala ji do rukou. Opatrně jsem ji otevřela a uviděla v ní pár modrých, kontaktních čoček.

Sláva, zaradovala jsem se. Aspoň nebudu muset schovávat oči za brýlemi.

Rychle jsem si je nasadila a znovu se na sebe zadívala. Tohle už bylo lepší. Sice to úplně nezměnilo barvu mých očí na modrou, ale aspoň se změnily na jemně fialovou. A ta už nebyla tak hrozivá.

Někdo zabouchal hlasitě na dveře. Ty se třásly, rány se snad nesly celou čtvrtí, ale já nehnula ani brvou.

„Dělej, ty lemro líná!“ hulákal přes dveře nějaký odporný hlas a já se překvapeně nadechla. Až sem jsem cítila zápach alkoholu, který z něho čišel. Nejspíš to mluvil ke mně… „Vstaň a udělej mi nějaký žrádlo!“

Těžkými kroky se odebral někam dál. Pak sebou hodil na židli. Já si dovolila poslední pohled do zrcadla. Pak jsem se dveřmi vydala za ním. Zase až moc rychle.

Ten muž, který byl tak cítit alkoholem, seděl na jedné ze čtyř nestejných židlí a hlasitě funěl. Měl čokoládově hnědé oči, krátké hnědé vlasy a na bradě strniště. Jeho oblečení bylo snad deset let staré a také tak páchlo. Zkřivila jsem nos a otevřela starou lednici. Vytáhla jsem z ní nějakou bagetu na talíři a pivo. Zase tou vysokou rychlostí jsem se posadila na židli naproti němu a položila před něj talíř a pivo. Já hlad neměla. Jen mě tak nepříjemně pálilo v krku…

Muž překvapeně vzhlédl – asi nečekal, že budu tak rychlá. Ale nakonec se jen natáhl po plechovce piva a otevřel ji. Syknul, protože se o ostrý kov pořezal. Párkrát si loknul a pak se na mě zadíval.

„Co to máš s očima?“ zeptal se kysele a pustil se do bagety. Já jsem pokrčila rameny.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptal se po chvíli s plnou pusou, stále tím kyselým tónem. Prskal na mě i na stůl své odporné sliny s kousky rozkousané bagety. Bylo mi z toho špatně. Chtěla jsem něco říct, ale chyběl mi vzduch. Je možné, že jsem tak dlouho nedýchala?

„Nemám hlad,“ chtěla jsem říct, ale ta slova se mi zadrhla v mém pálícím krku. Kromě alkoholu, plísně a jídla jsem totiž ucítila ještě něco. Slabou známku sladké vůně, která byla neodolatelnější, než cokoliv jiného. Nějak jsem cítila, že má něco do činění s tím ohněm… A já ji chtěla. Chtěla jsem tu vůni. Chtěla jsem to, co ji způsobovalo.

Zadívala jsem se mužovi na krk. Tam mu silně pulsovala tepna. Jak to, že jsem si dřív nevšimla, že slyším tlukot mužova srdce? Začala jsem uvažovat. Možná, že kdybych ji správně nakousla, dokázala bych kontrolovat proud krve, jeho intenzitu, tlak a velikost. A neunikla by mi ani jedna, jediná kapička… Zamyšleně jsem pohladila jazykem své zuby. Byly ostré a rýsovaly se mi tam dva nijak moc dlouhé špičáky… Jakmile jsem si představila, jak muže držím, mé zuby v jeho krční tepně a ta sladká, horká tekutina mi stéká dolů krkem do žaludku… Ummm… Mlsně jsem si olízla svůj horní, rudý ret.

„Bello?“ zeptal se vyděšeně muž. Bella? Já jsem Bella? Jmenuju se tak? Nebo to je nějaká zkratka? Ale tohle rozebírala jen malá část mé mysli. Ta větší se stále zaobírala představou mě, mých zubů a jeho tepny.

Hladově jsem polkla. Hypnotizovala jsem jeho tepnu pohledem. Je ale důležité, abych se zakousla do tepny. Pokud se zakousnu to žíly, bude mi trvat déle vysát všechnu jeho krev…

„Holka, neděs…“ zamumlal muž, ale myšlenku nedokončil. Mé sebeovládáni se změnilo v prach. Prudce jsem vystřelila, židle, na které jsem seděla, se převrátila a najednou jsem byla vážně zakousnutá do krku toho muže. Kousla jsem správně do tepny, takže část mé mysli, která nebyla tak moc pohlcena tou satisfakcí z mužovy krve, ucítila něco jako vítězství. Hladově jsem hltala každou kapku krve a nechala ji stékat mým krkem, mírnit to pálení. Jeho krev sice nebyla tak sladká, tak čistá. Byla trochu trpká, ale to bylo jen tím alkoholem. Zatím postačila.

Muže jsem vysála až příliš rychle. Když už v něm nebyla ani kapka krve, odhodila jsem tělo na zem. Prsty jsem si utřela koutky úst a polkla. Pálení bylo slabší, ale pryč nebylo. Otočila jsem se a rozběhla se dveřmi někam ven.

Byla jsem na nějakém menším náměstí. Byla tma, za chvíli mělo svítat. Byla tu jedna kašna, přímo před honosným hradem. Měla jsem v plánu vběhnout do jednoho z domů, kde tiše a klidně spí nic netušící obyvatelé. Chtěla jsem víc krve. Za mnou se ozvalo zakašlání, které mě zastavilo.

Otočila jsem se a nakrčila se do instinktivní, obranné pozice. Z úst se mi dralo vrčení, tichý, děsivý, hrdelní zvuk. Muž přede mnou, velký, silný, tmavovlasý rudookáč v černém kabátě, zvedl ruce na znamení míru. Ten muž měl taky velmi krásnou tvář, stejně bledou, jako jsem ji měla já. A neslyšela jsem žádný zvuk z místa, kde stál. Žádné tlukoucí srdce, stejně jako u mě.

„Nechci ti ublížit,“ vysvětlil tiše, melodickým, sametovým hlasem, který měl velmi podobný zvuk, jako ten můj. „Jen tě chci za někým zavést. Určitě máš otázky.“ Zůstávala jsem ztuhlá. Samozřejmě, že jsem měla otázky. Třeba: Kdo jsem? Co jsem? Kdy mě přestane pálit ten krk? A kde to vůbec jsem?

„Tak mě následuj,“ řekl tiše muž a rychlostí podobnou té, kterou jsem chodila já, vyšel směrem k hradu. Já ho mlčky následovala, radši jsem ani nedýchala. Já vzduch nepotřebovala – jen mi byl příjemný. Ale někdy je lepší nedýchat. Nevěděla jsem, co mám čekat. A zadržování dechu jsem brala jako pojistku, kdyby náhodou.

Prošli jsme dlouhou chodbou, přijímací místností a dostali jsme se do velké kruhové místnosti, velkými, těžkými, dřevěnými dveřmi. Naproti nim byly tři trůny, na kterých seděli tři lidé s rudýma očima. Ten, který seděl uprostřed, měl vlasy černé, ten po jeho levici měl vlasy hnědě a ten vpravo je měl až bílé. Všichni je měli trochu delší. Nebyli tu sami. Bylo tu pár dalších rudookých bytostí. Ale já je nevnímala.

„Oh,“ podíval se na mě ten černovlasý a usmál se. Přešel ke mně, opět rychle. Fascinovaně mi zíral do očí, mluvil se silným přízvukem a zřetelně artikuloval. „Vítej. Jsem Aro Volturi. A ty jsi…“ Čekal, že to dokončím. Nadechla jsem se a ochutnala tak vzduch v místnosti. Trochu jsem se bála, že zaútočím, protože ucítím tu omamnou vůni krve. Ale nic takového jsem necítila. Vůně, kterou jsem cítila, byla jiná, nelákala mě tak moc. Byla taková sladká… až moc. Květinová. A nebyla jedna. Ani jsem je nedovedla spočítat.

„Vlastně ani nevím,“ přiznala jsem. „Na nic si nevzpomínám… Ale asi mi říkají Bella…“

„Ach, tak krásné jméno,“ usmál se znovu Aro. „Bella… Pokud dovolíš, budeme ti říkat Annabella…“ Pokrčila jsem rameny – to jméno se mi líbilo.

„Tohle jsou Caius a Marcus,“ ukazoval Aro. Caius byl ten plavovlasý a Marcus ten hnědovlasý. „Tady to je garda, naši ochránci. Ten, kdo tě přivedl, je Felix. Nicméně, asi tu jsi, protože máš pár otázek…“ Nadechla jsem se, abych začala.

„Všechno ti vysvětlím,“ nepustil mě Aro ke slovu. „Víš, žijeme ve světě, kde není všechno takové, jaké se zdá. Žijeme ve světě, kde existují třeba i upíři. A ty jsi teď jedna z nás. To já tě proměnil – ten muž, se kterým jsi žila, tě mlátil a ničil. A ty jsi teď málem zemřela, jak moc tě zranil… Kdo ví, kde bys byla, kdybych tě neproměnil…“ povzdechl si. Já na něho pořád jen hleděla.

„Proč jste mě zachránil?“ zeptala jsem se po chvíli. Tušila jsem, že nic není zadarmo. Takže jsem chtěla vědět, co žádá on…

„Já…“ zaváhal Aro. Pak pokračoval. „Já jsem se totiž rozhodl, že si tě vychovám jako vlastní dceru. Víš, ty jsi velmi nadaná. Někteří z nás mají dary. Já čtu myšlenky jediným dotykem, ale jsou dary i o mnoho horší… například dar, který tě sežehne zaživa, dar, který tě usmrtí jediným pohledem… Ale ty jsi nadaná schopností, které si vážím nejvíce. Ty můžeš všechny tyhle dary pohlcovat, odvádět… Možná i odrážet… Proto jsem si tě všiml. A bylo to dobře. Jinak bys už byla… mrtvá.“

Něco se ve mně pohnulo. Tenhle muž mě zachránil před smrtí. Nazval mě svou dcerou… A já ho teď nazvala svým otcem…


Ano, ano, i mě se teď zmocnila horečka dvojníků. =D Annabella... Bella... Podle popisu jste asi čekali Edwarda, ale to jsme trochu vedle, že? =) Ano, tuhle kapitolovku hodlám udělat čistě z pohledu Annabelly, moc se mi nechce do střídání pohledů... Je docela nepravděpodobné, že tam hodím i jiný pohled. Jinak, co říct? Bella jako dcera Ara. Co myslíte? Jaká bude? Zlá, nebo naopak hodná? Nebo to bude složitější? =) Těším se na vaše komentáře. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Arova dcera - Prolog:

 1
28.08.2014 [10:49]

mimuska123wow :OO je to krásne :) teším sa na ďalšiu kapitolu :)
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. ema99
23.08.2014 [21:26]

super super Emoticon pokračuj už se těšim na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Lucka
23.08.2014 [19:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23.08.2014 [15:02]

CatherineCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. miky
23.08.2014 [13:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. dominika
23.08.2014 [13:27]

Krása :) podla mna bude dobra (teda dufam) :D som zvedava ako sa to vsetko vyvinie, mozno je to divne ale neznasam par Bella+Edward Emoticon dufam ze spolu nebudu ale je to tvoja poviedka a nenechaj sa ovplyvnit :) , mam radsej par Bella+Aro, aj ked tu je jeho dcera rada si precitam tuto poviedku Emoticon

4. BabčaS.
23.08.2014 [0:29]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.08.2014 [22:56]

AlishaVolturiPěkný:-) Pokračuj pokračuj:-):-)

2. Pinka25
22.08.2014 [22:36]

Je to hezký. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 22.08.2014 [22:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jako první díl mě to zaujalo. Počkám si ráda n další.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!