Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alecovo rozhodnutí - 5. kapitola

08.02.2013 (17:45) • petruss11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1269×

Pohled Caia

Moc jsem se těšil, co Aro Jane udělá, a doufal jsem, že do trestu zahrne i toho nevychovaného Aleca. Alec. Jen při vzpomínce na něj se mi zvedal žaludek, před rokem mi ještě nevadil, pak si ale moje princeznička usmyslela, že z ní bude pořádný upír, a tak začala naléhat, abych ji dal na učení.

Nakonec jsem na to přistoupil, jí jsem nemohl nic odmítnout. Pak potkala toho strašného Aleca a vše se změnilo. Moje malá princeznička se mnou najednou přestávala mluvit a úplně jsme se odcizili, teď málem kvůli němu přišla o život. Už jsem musel něco udělat, musel jsem na to však chytře – a to přes Jane.

Teď musím vyjednat, aby nebyla zabita, protože to by se pak Alec na mou princeznu ještě více nalepil. Ne, musel jsem vymyslet něco chytřejšího.

Vtom jsem dostal úžasnou myšlenku. Nechám Jane vyhodit z hradu, Alec určitě půjde za ní a má princezna bude zase jen má. Ano, geniální nápad – ten navrhnu Arovi, a protože je pro Theresu něco jako strýc, kterého miluje a on miluje ji.

„Aro, dostal jsem geniální nápad,“ řekl jsem tajuplně, přešel k němu a nabídl mu ruku, aby si mohl přečíst mé myšlenky, lépe řečeno ten nápad. Bez otálení mou ruku přijal a nasadil ten výraz, jaký měl vždy, když někomu probíral myšlenky. Po pár sekundách mou ruku pustil a odpověděl.

„Ano, geniální nápad, ale ještě ho vylepším.“ Tajemně se otočil, když spatřil Marca, který jako jediný nevěděl, o čem je řeč.

„Neboj, za chvíli pochopíš,“ řekl mu tajuplně Aro.

„Tohle jsem nemyslel. Aro, pokud budeš chtít vyhodit Jane z hradu a dovolíš Alecovi s ní odejít, odejde i Theresa,“ řekl klidně Marcus, když mu Aro vysvětlil náš geniální plán.

Co?! Co to sakra říká? Mou princeznu mi nikdo nevezme. Ne, budu ji tu držet – a klidně i násilím. Marcus si asi všiml mého výrazu a pokračoval.

„Můžeš ji zde držet, bratře, ale její srdce odejde s Alecem, ona toho chlapce miluje!“ Toto znělo jako rány do mého mrtvého srdce. Ne, srdce mojí princezny bude vždy jen a jen moje. To už se rozhodnutý Aro vydal zpět do sálu, nedbaje na Marcovu radu.

Pohled Aleca

Čekání v tom sále bylo strašné, vedle mě stála vystrašená Jane, která mě dokonce chytila za ruku, což dělala jen ve smrtelném nebezpečí. Z druhé strany mě povzbudivě za ruku chytla Ress.

„C-co?“ vykoktal jsem ze sebe.

„Teď už je to jedno, Marcus stejně Arovi řekl, co k tobě cítím,“ vypadlo z ní. Podíval jsem se na ni a políbil ji. Náš polibek byl asi delší, než jsem zprvu očekával, protože když jsem se od ní odtrhl, už před námi stál Aro s Caiem se znechucenými výrazy a Marcus měl výraz, jako by nám to dokonce přál.

„Musíme vynést rozsudek,“ začal Aro.

„To, co jsi udělala, Jane, bylo nemyslitelné, porušila jsi pravidla a to Volturiovi netolerují. Naše prvotní myšlenka zabít tě byla špatná, protože jsi moc mocná a cenná na to, abychom tě zabili. Naše druhá myšlenka, uvěznit tě, byla také špatná, jistojistě bys uprchla a přitom zabila mnoho gardistů. Nakonec, naše třetí myšlenka byla správná.“ Na chvíli se odmlčel, aby prodloužil to napětí a Jane se mě za ruku chytila ještě křečovitěji než předtím. Pak začal Aro dokončovat větu: „Jane, od teď jsi vyhnána z Volterry a je ti také vzato tvé příjmení.“ Po těchto slovech jsem ztratil dech, tedy kdyby to šlo. Oni mi chtějí vzít mou malou sestřičku? To nesmí!

Jane vždy byla se mnou – už od narození – teď jsem ji nemohl ztratit, věděl jsem, co musím udělat, mé rozhodnutí však znamenalo, že ztratím Ress navždy. Musel jsem se rozhodnout. Dívka, kterou nadevše miluji, nebo moje malá sestřička, která tu pro mě vždy byla. Rozhodl jsem se.

„Pokud půjde Jane, jdu s ní!“ zařval jsem a sálem se rozhostilo hrobové ticho. Viděl jsem mnoho nechápavých pohledů, pak jsem se podíval na Caia, kterému se po obličeji mihl vítězný úsměv, dokonce jsem podobný zahlédl i v Arově tváři, oba dva ale zmizely, když promluvila Ress.

„Pokud půjde Alec s Jane, jdu i já.“ Teď už bylo to ticho nesnesitelné. Nemohl jsem tomu uvěřit, ona by se vzdala toho, že je princezna Volterry, že ji zde budou nosit na rukou, jen kvůli mně a Jane. Chtěla radši žít život vyhnanců s námi, než žít na hradě s ostatními upíry.

„Alecu, ty můžeš odejít,“ přerušil hrobové ticho Aro, bylo mi divné, že mě jen tak pouští, jednoho z nejsilnějších gardistů, jeho další slova mi zase vyrazila dech. „Ty tu však zůstaneš,“ otočil se na Ress. Ta chvilka štěstí hned pominula, už zase jsem se musel rozhodovat mezi Jane a Ress. Tentokrát to bylo těžší, Ress se pro mě chtěla vzdát všeho. Vzdám se pro ni také všeho, nebo se vzdám všeho pro Jane?

„Alecu, platí tvé předešlé rozhodnutí?“ To byl zase Aro. Nenáviděl jsem ho, ale měl pravdu, nebyl jsem si vůbec jistý svým předešlým rozhodnutím.

„Ano, odejdu,“ zašeptal jsem. Tímto rozhodnutím jsem se vzdal Ress, ale také Volturiových, tímto rozhodnutím se změnil můj život.

„Tímto ses vzdal nejen Theresy a Volterry, ale také svého příjmení. Zítra ráno už ani jeden z vás nevkročí na hrad,“ dokončil a odešel, hned ho následoval nevýslovně šťastný Caius a poměrně smutný Marcus, když odcházel, naposledy se po mně otočil s výrazem ‚nechal jsi je vyhrát‘. To jsem věděl moc dobře, ale jinak to nešlo, vybral jsem si svou sestru.

Když všichni odešli, poprvé jsem litoval toho, že nemůžu plakat, chtěl jsem naposledy obejmout Ress, protože pak už ji celou věčnost neuvidím. Než jsem se na ni vůbec stihl otočit, už mě objímala. Objal jsem ji, co nejsilněji jsem mohl, pak jsem trochu zvolnil, abych ji neumačkal.

Užíval jsem si její přenádhernou vůni, každý její dotek, každý její polibek. Nevím, jak dlouho jsme takhle stáli, ale pak se začalo stmívat. Rozhlédl jsem se po místnosti, kde už nikdo nebyl, jen já a ona. Pak mě pomalu začala vést k sobě do pokoje. Smutně jsem ji následoval, tohle možná měla být moje poslední noc s ní, a tak jsem si ji chtěl pořádně užít.

Došli jsme k ní do pokoje a ona mě začala hladově líbat, vůbec jsem se jí nebránil, proč taky.

Najednou zničehonic přestala a vstala. Chvíli něco hledala ve skříni a pak vytáhla malou fotku, na které jsme byli spolu.

„To abys na mě nezapomněl,“ dodala.

„Já na tebe nikdy nezapomenu,“ pošeptal jsem jí do ucha. Šáhl jsem do kapsy a našel to, co jsem hledal, malinkatou krabičku. Poklekl jsem na jedno koleno a začal přeříkávat ta slova, co jsem si velice dlouho připravoval.

„Thereso Volturi, vím, že se neznáme moc dlouho, ale já se do tebe zamiloval, už nikdy nebudu nikoho milovat více než tebe, chtěl jsem s tebou strávit věčnost, ale to už se nám asi nepovede. Chci tě i tak požádat o ruku, abys věděla, že na tebe budu vždy čekat a nikdy se nevzdám snu, že bychom mohli být spolu. Chci se tě tedy zeptat. Vezmeš si mě?“

Překvapeně na mě pohlédla, pak se jí na obličeji objevil úsměv.

„Ano, Alecu, vezmu si tě a budu na tebe čekat klidně celou věčnost.“ To byla ta nejkrásnější slova, co jsem kdy slyšel, nasadil jsem jí prsten a políbil ji.

Byl to ten nejkrásnější polibek mého života. Pak jsem ji vzal na střechu, kde jsme se dívali na hvězdy. Nakonec jsem ji vzal na pláž, ze které jsme s Jane vyprovázeli Carlislea. Tam jsem jí vše vysvětlil. To, že tudy budeme zítra s Jane odcházet, a že odejdeme do města jménem Forks ve Washingtonu v Americe a pokusíme se tam najít Cullenovy, jinou upíří rodinu, se kterou bychom chtěli žít. Sám jsem v duchu doufal, že nás přijmou i po tom, co jsme jim udělali.

Zbytek noci jsem strávil s Ress a opustil ji až ráno. Došel jsem do svého pokoje, kde už na mě čekala Jane.

„Moc se ti omlouvám, je to všechno moje vina.“

„To není pravda, sestřičko, je to vina nás všech. Teď nás čeká nový život, nejspíše i lepší, půjdeme za Cullenovými a poprosíme je o to, jestli bychom u nich nemohli zůstat. Doufám, že nás u sebe nechají, Carlisle vypadal, jako že nás má vážně rád. A pokud to u Cullenových nevyjde, pokusíme se hledat dál, přece jenom je nám třináct a nikdo nezaměstná třináctileté děti,“ snažil jsem se ji povzbudit, ale asi mi to moc nešlo, protože o moc veseleji nevypadala. Zkusil jsem tedy to druhé a dost riskantní téma.

„Jsem zasnoubený,“ vyhrkl jsem a ona se na mě překvapeně podívala, pak se ale usmála a pogratulovala mi. Po dlouhé gratulaci jsem jí slíbil, že mi bude moct jít za svědka, stejně jsem nikoho jiného nechtěl. Pak ale na řadu přišla ta smutnější část, to, že jsem nevěděl, kdy ta svatba bude.

Ráno jsme nelenili a vyrazili. Došli jsme až na pláž a ponořili se do vody, všechny peníze a doklady jsme měli ve vzduchotěsném vaku v batohu, který jsem měl na zádech, takže se nám nemohli namočit. Najednou jsem za sebou uslyšel dalšího upíra, jak se snaží něco křičet.

Jako na povel jsme se oba s Jane otočili a tam stála Ress. Byla ještě krásnější, když se jí kolem těla vznášely vlasy. Upíří rychlostí jsem k ní přeběhl a naposledy ji políbil. Na ruce měla prsten ode mě, takže se nebála ukázat, že už není jen Caiova.

Po posledním dlouhém loučení jsem se vydal na cestu, ještě dost dlouho jsem viděl, jak nám Ress mává. Pak už jsem ji neviděl, a tak jsme přidali na upíří rychlost. Museli jsme se dostat z Itálie až na západ Ameriky, což naší cestou znamená pod Středozemním mořem, pak Gibraltarským průlivem, přes Atlantický oceán, do Pensylvánie a pak přes celé státy do Forks.

Měli jsme před sebou dlouhou cestu. Do Forks bychom podle mých výpočtů měli dorazit asi za pět dní. Při těchto myšlenkách už jsme byli asi někde u Mallorcy, šlo nám to rychleji, než jsem čekal.

Večer jsme dorazili do malé vesničky na jihu Španělska, tam jsme si dali pauzu a najedli se co nejvíce krve. Odteď jsme měli žít s Cullenovými, takže jsme zkusili zvířecí krev. Chutnala sice strašně, ale měl jsem po ní lepší pocit. Když už jsme skoro plavali v krvi, vydali jsme se zase na cestu.

Normálně děkuji jen Sundance, ale dnes bych ráda poděkovala i Jasmínce za její podporu už od první kapitoly. Skoro celá další kapitola bude u pohledu Alice, takže se máte na co těšit. 

Autor: petruss11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alecovo rozhodnutí - 5. kapitola: