Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 12. kapitola

23.05.2015 (10:00) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1203×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Corin

„Corin…“ Zaslechla jsem své jméno z tolik známých úst, v důsledku čehož jsem sebou trhla. Doufala jsem, že to není jen další z Lermontovových způsobů mučení – iluze Ethelina hlasu; ale z toho, co jsem o něm věděla, by jeho klan neměl obsahovat iluzionistu. 

„Proboha, Ethel!“ Jakmile jsem se na vlastní oči přesvědčila o tom, že ke mně skutečně mluvila Ethel Ivaškovová, neváhala jsem a vlítla jí kolem krku.
Až po nějaké době urputného mačkání její osoby mi došlo, že na tom fyzicky byla ještě o trochu hůř, než já.
„Nezabil tě! Věděla jsem, že nemůžeš zemřít! Děkuju ti… děkuju! Bez tebe bych se tam teď válela rozkouskovaná, po podlaze. Co já, já jsem nepodstatná… ale Caius se ti bude muset, chtě nechtě, vděkem klanět k zemi, až zjistí, že jsi zachránila život jeho jedinému žijícímu příbuznému!“

Ethel se, v odpověď, pokusila o chabý úsměv.

„Je ti zle? No jistě že je! Musíš mít strašnou žízeň! Co bys řekla na pár skleniček nulky, okořeněné mínuskou? Ale nepohrdnu ani AB pluskou! Po tom, co mi Lermontov zlomil snad každou kost v těle budu vděčná úplně za cokoli,“ spustila jsem hezky od podlahy.

„No, já vlastně - “

„A pak, až se pořádně najíme, pojedeme domů. Hihi, už se nemůžu dočkat na Caiův výraz, až mu oznámíš, že víme o jeho pra-pra-pra-pra-pra-synovci!“

„Corin, já - “ Pokusila se vydobýt si slovo, jenže já její pokusy ignorovala. Ze strachu z toho, co z ní vypadne.

„Než jsi přišla, uvažovala jsem. Nedaleko odsud bydlí Cullenovi. Co kdybychom je zajely navštívit? Konečně se zase uvidíš s Rose – vím, že ti na tom setkání záleží… Navíc, ve Volteře si myslí, že přebíráme Dořinu objednávku, takže by - “

„Corin, poslouchej mě!“ Tentokráte však vyštěkla až příliš důrazně i na své poměry. Pak se snad nadechla k řeči, jenže v dalším momentě zkameněla na místě. Jako by uslyšela nebo uviděla ducha… Oči jí ztmavly, a mně neuniklo, že přestala dýchat.

Že se snažila zklidnit kvůli zlověstnému zvuku tlukoucího srdce, který se rozléhal blíže, než by bylo zdrávo, mi došlo až po tragicky dlouhé chvíli absolutního nechápání.

Ze stínu elektrického stožáru však najednou vystoupil vcelku nenápadný, hnědovlasý muž. Zamračila jsem se a už bych ho bývala byla zpacifikovala, kdyby (bez jediného slova, podotýkám) nedošel k Ethel a nestisknul svou pravou dlaní její levou paži. V jednoduchém, uklidňujícím gestu.

Na které by Ethel, kterou jsem znala přes půl tisíciletí, rozhodně nereagovala s klidem, s jakým na něj reagovala…

„Ethel, co to má znamenat?“ vyhrkla jsem zmateně. „Kdo je to a proč… proč tě sakra drží za ruku?“

„Ehm… vezmu vašeho přítele na procházku,“ prohlásil ten chlap polohlasem, pohled upřený na Ethelině tváři z profilu. Ta jen mlčky přikývla, očima stále hypnotizujíc tmu za mnou. Tu, kterou prozařoval jen tlukot silného, mladého srdce… Terryho srdce.

Nezmohla jsem se na víc, než tupé zírání na upírova záda, a to když se čím dál tím více přibližoval k nebohému Terrymu. Ačkoli, vzato kolem a kolem, stále se tu vyskytovala otázka, zdali ten chlap vůbec byl upírem. Na upíra měl totiž až moc opálenou pleť, nemluvě o pravidelném mrkání. Ovšem spousta upírů se naučila mrkání ovládat, aby působili… co já vím, asi lidštěji. 

Jasně že je to upír, Corin, co by asi tak jiného mohl být? Slyšelas snad jeho srdce? Ne. Tak vidíš!

„Zajdeme se projít, příteli, co říkáte.“ Zaposlouchala jsem se do jeho dialogu s panem Warnerem. Hlas mu vibroval v hrdle, a rozhodně nepůsobil tak sametově, jak by upíří hlas působit měl.

„Ne! V-vy jste taky upír. S upírama já nepůjdu ani do Ráje!“ Vyhrknul Terry vyděšeně.

„Tak vás zavedu do pekla, tam se vám určitě bude líbit. Teplo, světlo, zoufalé výkřiky, všude šlehají plameny. Ideální místo pro perspektivního upíra a… zoufalce.“

„T-to myslíte vážně?!“ Vyjekl Terry, přičemž mu hlas samovolně přeskočil o oktávu výš.

„Já nevím… myslím?“ Otázal se ten chlap naprosto vážným tónem, hodíc mladíkovi po své levici familiérně ruku kolem ramen.

„Nevrátíš se do Volterry, že ne?“ Odvážila jsem se pípnout po úctyhodné době oboustranného zarytého mlčení. Ethel zatím odtrhla oči od tmy, v níž se postupně ztráceli ti dva, a pohlédla na mě, mírně kroutíc hlavou.

V ten moment jsem dostala neodvratnou chuť praštit sebou na chodník a začít brečet. Sesypat se, a pak vraždit. Mysl mi zastínily myšlenky typu proč, jak a kdy, na něž jsem sice znala odpověď; ale odmítla jsem si připustit, že by kdy Ethel mohla pochopit to, co jsme všichni věděli už dávno.

„Je… je to kvůli tomu chlapovi?“ Hlas se mi zlomil dříve, než jsem předpokládala. „Ethel, a-ale ty z nás dvou nejsi ta, co se z ničeho nic rozhodne odejít s naprosto cizím chlápkem! Co je zač? Jak dlouho se znáte? Znáte se vůbec?! Mluv se mnou, proboha, jsem tvoje kamarádka!“

„Zachránil mi život, Corin," pronesla tiše, čímž mi poskytla odpověď sotva na jednu z mých otázek. Jenže mě svým bruslením ze situace neoblafla.

„Záleží mi na tobě, Ethel! Proboha, proč se nechceš vrátit?! Myslela, jsem, že jsi ve Volteře spokojená!“

„Myslela, nebo doufala?“ pousmála se nevesele. „Dříve nebo později se to muselo stát, Corin. Víš stejně dobře, jako já, že můj život nikdy nestál ani za psí štěk. Musím začít žít. Bez skleniček, morálky, a věčného strachu o někoho jiného.“

Zamyslela jsem se nad jejími slovy. Věděla jsem to? Och ano, věděla. Jen jsem si nepřipouštěla, že by si to kdy má nejlepší přítelkyně mohla uvědomit a v důsledku toho odejít z Volterry.

„Co Jane s Alecem? Necháš je bez ochrany, pod vlivem Ara?!“
Protentokrát jako by zestárla o pár set let. V její tváři se zvýraznily obavy na pozadí viny a chmur.

„Nemám o dvojčata strach.“ Pomalu zakroutila hlavou, položíc mi ruku na rameno. „Protože budou mít tebe, Corin. Dokážeš je usměrnit stejně dobře jako já.“

„To určitě,“ odfrkla jsem si nesouhlasně.

„Věř mi. Dokážeš to, ty - “

„A co Caius? Na tom ti taky vůbec nezáleží?“ Vsadila bych se, že tento můj poslední z veškerých zoufalých pokusů jí přinejmenším sebral jistotu. Minimálně do takové míry, že několikrát mlčky otevřela pusu.

„Byla jsem tu pro něj, dělal si ze mě služku. Kdyby… kdyby nebyl tak zabedněný a všímal si svého okolí, možná bychom tu teď nestály a nediskutovaly o tom, proč opouštím rodinu.“

Bez tebe žádná rodina nebude, pomyslela jsem si okamžitě.

Přesto jsem ji chápala. Caius byl neskutečný idiot. Tři tisíce let měl před nosem nejlepší ženskou, jakou si mohl přát, která byla ochotná tolerovat veškeré jeho sobecké, sebestředné, sadistické výlevy. Ale nevážil si jí, a proto jsem ji teď, pomalu ale jistě, ztrácela.

„Co mám dělat s Terrancem?“ Vypadlo ze mě náhle, zcela prázdným odstínem toho, co jsem kdysi nazývala hlasem. Ethelina tvář se krapet rozjasnila, patrně úlevou ze změny tématu.

„Vezmi ho do Evropy, zaveď ho do našeho bytu v Bruselu, najdi mu práci, dej mu peníze z mého účtu. Za žádných okolností ho ale nevoď do Volterry! Aro se nesmí dozvědět, že má Caius přímého příbuzného,“ řekla měkce, načež mě opatrně chytla za ruce. Sklopila jsem hlavu, ve snaze svézt všechnu svou pozornost z nutkání kleknout si před ní na zem a začít škemrat o odpuštění, ke křivkám našich spojených rukou.

Ethel však jednou rukou pustila moji dlaň, aby mě v následující chvíli chytila za bradu. Tím mě bez milosti donutila pohlédnout jí do očí.

„Hodně štěstí, Corin…“ Věta z jejích úst vyzněla přesně tak, jak vyznít měla – plná nadějí a důvěry. Pak už mi jen vtiskla pusu na čelo, a mně nezbylo nic jiného, než bolestně semknout víčka. Když jsem však oči opět otevřela, nebylo po ní ani stopy.

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 12. kapitola: